svicka
Březen 2010, Magnas

 

Č

 

as se ploužil, jako by schválně oddaloval dobu, kdy se mělo rozhodnout. Tik – tak, tik – tak – v tom nejpomalejším monotónním rytmu, jaký si lze jen představit. Harry nesoustředěně prolistoval famfrpálovou ročenku a odhodil ji na stolek. Podíval se na Rona, který si okusoval nehty, a pomyslel si, že se z toho čekání na večerku nejspíš zblázní a očividně nebude sám. Znělo to snadno, když se domlouvali: vše potřebné opatří při večeři, a když se Brumbál do večerky nevrátí, vyrazí na záchrannou misi. Teď ho napadlo, jestli právě čekání není nejobtížnější částí celého plánu. Hermiona nejistě zmínila, že by si měli udělat domácí úkoly. S povděkem to přijal, protože tak alespoň mohl přestat hypnotizovat ručičky hodin v nebelvírské společenské místnosti. Za poslední minutu se na ně podíval už čtyřikrát. Nikdy dřív si nevšiml, že hodiny tak pomalu a hlasitě tikají. Teď mu to znělo v uších s ozvěnou a přehlušilo to i praskání ohně v krbu. Tik – tak.

Byl tu nezvyklý klid. Na řadu studentů dolehla nová ministerská vyhláška, která potěšila snad jen pár zmijozelských. Oznamovala, že od zítřka na Ministerstvu kouzel nesmí pracovat nikdo nečistokrevného původu, ani manželé čarodějů s nečistou krví nebo snad dokonce mudlů. Všichni cítili, že to je jen začátek. Bylo jen otázkou času, kdy stejná vyhláška může začít platit i pro školu, a nikdo si nedělal iluze, že by zůstalo jen u profesorů. Většina spolužáků tedy byla zalezlá v ložnicích nebo ponořená do učení, jen občas se u stolku zastavil někdo z přátel a marně se snažil Rona s Ginny povzbudit rozpačitými frázemi o lítosti a tom, že všechno určitě dobře dopadne. Malé zlepšení nálady přinesl jen Nevill, který byl natolik skálopevně přesvědčený, že Brumbál udělá pro svobodu Weasleyových maximum, včetně nemožného a zázraků, že je svou neochvějnou vírou alespoň na chvíli trochu nakazil.

Tik – tak.

Vždy po hodině chodil Harry zjišťovat, jestli už se ředitel nevrátil. V podobných intervalech chodila pod různými záminkami do nebelvírské věže profesorka McGonagallová, aby se ujistila, že Ron, Ginny nebo Harry nepodlehli nejakému nerozumnému popudu a jsou přesně tam, kde mají být. Její instinkt spolu se zkušenostmi jí správně napovídal, čeho se má obávat. Ale když pokaždé viděla, že se u stolku učí, před večeří toho nechala.

Tik – tak.

„Večeře,“ řekla konečně Ginny.

Ron tiše zamručel: „Konečně!“ a Harry si hlasitě oddychl, přičemž došel k závěru, že snad ještě nikdy neuvítal večeři tak jako dnes, ačkoli na jídlo neměl ani pomyšlení.

„Plán je jasný,“ pokračovala Ginny, a do hlasu se jí bezděčně vloudil tón, jaký býval slyšet na hřišti. „Půjdeme se připravit. Jestli to bude zbytečné, jedině dobře, ale bojím se, že nebude.“

„Dobře. Jakmile přijde na večeři Snape, postaráme se s Ronem o tu první věc,“ řekla Hermiona.

Ginny přikývla. „Já se pokusím o tu druhou a Harry –“

„A já to znovu zkusím v ředitelně.“

 

„Veritatem dies aperit!“

Chrlič se pomalu odsunul stranou. Harrymu se to možná jen zdálo, ale kamenná socha vypadala ustaraně. Ustaraný byl i on, neboť ředitelna stále zela prázdnotou.

„Pořád nic, sire Nigellusi?“ zeptal se potrétu Siriusova prapředka.

„Už jsem ti to říkal, nikdo tu není, a podle mě tu ani nemáš co dělat,“ pravil povýšeným skřípavým hlasem bývalý ředitel. Stále ještě Harrymu neodpustil svůj poničený londýnský obraz a nenechal se obměkčit ani uctivým oslovením.

Dexter Fortescue o dva obrazy vedle něco otráveně šeptnul Everardovi v rámu pod sebou a nahlas pohoršeně řekl: „Nebuďte tak popudlivý, Phineasi, jste příšerný morous. Navíc dobře víte, že má ten hoch Albusovo svolení.“

„To je v pořádku, chlapče,“ uklidňoval Harryho Moudrý klobouk v poličce. „Zkus to ještě později, jestli chceš. Ale myslím, že je to zbytečné. Albus by vás nenechal čekat na tak důležité zprávy. Ledaže by to bylo nezbytně nutné.“

„Hm, ledaže,“ vzdychnul Harry a neradostně se vyšoural z ředitelny ven.

Jeho přátelé v tu chvíli měli jiné starosti.

Ve Velké síni už se pomalu večeřelo. Ginny se rozeběhla se za Lenkou Láskorádovou a zakopla tak nešťastně, že upadla přímo na procházejícího profesora Obrany proti černé magii, div že ho přitom rukou neuhodila do obličeje.

„Ach, promiňte, omlouvám se, já nerada,“ vychrlila roztomile.

Profesor zareagoval trochu nečekaně. V prvním okamžiku se zdálo, že se vylekal a dělá si o ni starost, hned na to se začal rozčilovat a nekompromisně sebral Nebelvíru pět bodů.

Ron s pomocí Hermiony dovedl pokulhávající Ginny ke stolu. Pak oba odběhli pod záminkou, že se podívají po Harrym.

Museli se minout, protože nedlouho nato zamračený Harry vešel do Velké síně a sedl si vedle Ginny. Ani se ho nemusela na nic ptát. Podle toho, jak se tvářil, bylo zřejmé, že nepochodil.

„Kde jsou?“ šeptnul nenápadně.

Naznačila očima k profesorskému stolu, kde večeřel Severus Snape.

Jako by nic se natáhl pro slánku. „A ty už máš?“ zašeptal znovu.

Usmála se a znovu mu jen očima ukázala pod stůl, kde třímala v prstech malou lahvičku se dvěma bílými vlnitými vousy.

Přikývl. Pak nepřítomně šťouchal vidličkou do bramborové kaše a přitom netrpělivě vyhlížel Rona s Hermionou. Dorazili během pár minut. I oni uspěli.

 

Tik – tak.

Do večerky scházelo už jen něco přes dvě hodiny.

Ve společenské místnosti seděli u stolku v koutě čtyři přátelé a bez většího zaujetí hráli Řachavého Petra. Nezdálo se, že by se nějak dobře bavili.

Harry v duchu zas a znovu zvažoval krok za krokem, co přesně musí udělat.

Starost mu dělaly hůlky. Každý přece ví, že když dojde k zatčení čaroděje, okamžitě přijde o hůlku. Skupinka uprchlých vězňů si pak těžko může skočit k panu Ollivanderovi pro nové. Navíc měl neodbytný pocit, že mu uniká něco důležitého. Znervózňovalo ho to. Přehrával si v hlavě všechno, co říkala Tonksová. Cítil, že právě v tom je zakopaný pes. Jen ho najít.

Nebyl sám, kdo o tom přemýšlel. Hermiona se zničeho nic se zarazila a zamračila. Pak nevěřícně zakroutila hlavou a rozhořčeným šeptem sama pro sebe řekla: „A my jsme jim na to skočili…“

„Na co kdo skočil?“ nepochopil Ron. Ohlédl se, jestli mu něco neuniklo a není řeč o někom ze společenské místnosti, ale nikdo tam v tu chvíli nebyl. Tázavě se podíval na Harryho, aby se ujistil, že není sám, kdo tomu nerozumí.

Jenže Harry se tvářil přesně tak, jak se cítil – nejradši by si nafackoval, protože mu okamžitě došlo, co měla Hermionina na mysli, a měl zlost, že na to nepřišel sám a hlavně dřív.

„Je to past. Budou tam na vás čekat,“ vysvětlila Hermiona.

„To je hloupost. Jak by o nás věděli?“ namítl Ron, ale příliš jistý si nebyl.

„Obávám se, že Hermiona má pravdu,“ zašeptal rozčíleně Harry. „Uvažuj. Napřed rozšíří, že soud bude zítra, aby každého napadlo, že jediná a nejlepší šance k nějaké akci je právě v tuhle noc. A pak si jen počkají. Na kohokoli.“

„Počkej, chceš tím říct, že je tam necháme?“ pohlédl na něj zoufale Ron.

„Ne. Chci tím říct, že je hloupost čekat až na noc. Vyrazíme hned,“ řekl Harry rozhodně a položil karty na stůl.

 

Tik – tak.

Na točité schodiště za chrličem vstoupila čtveřice studentů. Před Brumbálovou pracovnou se dvakrát ozvala kouzelná formule: „Omnínó duplicáto!“* a stálo jich tu šest. Dva z nich však měli před sebou nanejvýš třináct minut existence, než se rozplynou v nic. Otázkou bylo kteří. I když už to kdysi zažili, byl to velmi nepříjemný pocit.

Ronové se na sebe zkoumavě podívali. „Tak kdo?“ zeptal se jeden druhého současně. Oba byli přesvědčení, že jsou originálem, ale dobře věděli, že to samé si myslí i ten druhý. „Uvidíme,“ odpověděli si unisono. Oba mávli hůlkou, ale jen jednomu z ní vytryskly jiskry. „Sakra,“ zabručel ten druhý. Harry a Harry udělali totéž. Dvě rychlá objetí. Pak čtyři studenti chrličem opět vyšli ven, aby se před zraky všech odebrali do svých ložnic.

Ti dva, kteří tu zůstali, na sebe kývli a vykročili k těžkým dubovým dveřím.

V ředitelně bylo tajuplné ticho, lehounce rušené jen odfukováním Moudrého klobouku. Harry s Ronem opatrně našlapovali, aby nevzbudili žádný z portrétů, a během okamžiku jeden po druhém zmizeli v krbu, když předtím Letaxu tiše zašeptali: „Doupě“.

V kuchyni Doupěte byl jenom Remus Lupin. Právě vařil čaj. Ale kuchyň víc než čajem byla cítit připáleným jídlem a posilujícím lektvarem.

„Harry! Rone? Co tady děláte?“

„Víte tu už něco nového? Byl Brumbál na ministerstvu?“ odpověděl Harry na otázku otázkami.

„Nevíme nic. Po vašem odchodu jsme ještě chvilku řešili, co by se dalo dělat, ale pak Albusovi přiletěla expresní pošta. Neřekl, co v tom vzkazu bylo, ale očividně nešlo o dobré zprávy. Rozloučili jsme se a od té doby jsme ho neviděli.“

I když s podobnou odpovědí počítali, kluci byli zklamaní. Harry na okamžik zapochyboval, zda je vhodné před Remusem tajit, co chtějí podniknout, ale pak si řekl, že by jim to leda rozmlouval. Nebo by se přidal, jenže ve dvou mají větší šanci nepozorovaně proniknout. Rozloučili se tedy, a aby v něm nevzbudili podezření, Letaxu oznámili jako cíl své cesty Bradavice.

„Ještě pořád si to můžeš rozmyslet,“ řekl Harry před ředitelským krbem, zatímco si Ron v ohništi rozmrzele mnul rameno, které si cestou narazil o sopouch.

„Tak to ani náhodou,“ zavrčel jeho nejlepší kamarád a natáhl se na krbovou římsu pro další dávku cestovního prášku.

 

Vystoupili ve tmě, která jemně voněla po cukroví a kouři. Ron chtěl rozsvítit, ale Harry ho zarazil. Riskantní bylo už jen to, že mohl někdo přes výlohu krámku dvojčat zahlédnout krátkou záři letaxového zášlehu.

„Víš jistě, že to zvládneš?“ zašeptal.

„Jo,“ odpověděl Ron, ale moc jistoty z jeho hlasu neznělo.

Chviličku počkali, než si jejich oči přivykly nedostatku světla.

„Dobře. Než si domícháš ten koktejl, posbírám tu pár věcí, co by se nám mohly hodit.“

Ron vytáhl z kapsy větší lahvičku s lektvarem a malou obsahující bílé vousy, a Harry začal prohledávat regály. Zanedlouho za sebou zaslechl zvuky dávení a zaskučení. Když se otočil, uviděl v polotmě zbytek proměny.

„V pořádku?“

„Jo,“ namáhavě oddychl Lionel Al-Terego hlasem Rona Weasleyho. „Jen je mi trochu těsný oblečení.“

„Jdeme.“

Ron vyndal ze šuplíku pod kasou náhradní klíč, přeskočil pult a přidal se k Harrymu, který pak přes oba přehodil neviditelný plášť. Bylo to velice nepohodlné. Přeci jen od té doby, kdy podnikali pod pláštěm společné výpravy, o pěkný kus povyrostli. Tiše odemkl.

Ze tmy krámku pozorovali přes výlohu slabě osvětlenou Příčnou ulici a ve chvíli, kdy nikdo nebyl v dohledu, rychle prošli dveřmi a zase za sebou zamkli.

Teď je čekal první náročnější úkol. Museli se nepozorovaně dostat přes poměrně dlouhý úsek ulice do dvora, kde kouzelná zeď dělila svět čarodějů od mudlovského Londýna. Ron si původně myslel, že by mohl jít jen tak, neskrytý, ale Harry nechtěl nic riskovat. Co kdyby tu potkali někoho, kdo Lionela zná? Nemohli si dovolit žádné zdržení a už vůbec ne jakékoli nepříjemné překvapení, které by je mohlo odhalit už na cestě.

Přikrčení pod pláštěm utíkali směrem k Děravému kotli. Dvakrát se museli zastavit, když někdo procházel ulicí a podivil se, odkud slyší dvojí rychlé kroky. Nejtěžších bylo posledních pár metrů, když museli proběhnout výčepem a málem vrazili do dvou rozhádaných čarodějů. Tak tak se jim podařilo prokličkovat mezi hosty a naštěstí – snad proto, že tu kouzla byla běžná a nezvyklých jevů si nikdo nevšímal – se nikdo nepozastavil nad tím, že se bezdůvodně otevřely a zavřely dveře hostince.

 

Nebe nad Londýnem už dávno ztmavlo, ale město zdaleka ještě nespalo, některé obchody byly ještě otevřené a mnohé kluby a diskotéky teprve začínaly vpouštět první hosty. Starší pán s tmavou pletí a bílým vousem se svižně blížil ke stanici autobusu. Na svůj věk si vykračoval jako mladík a vůbec působil trochu komicky – viditelně trpěl samomluvou.

Teprve tady na dobře osvětlené zastávce si mohl neviditelný Harry přítele pořádně prohlédnout. To, co uviděl, ho hodně znervóznilo. Snad proto, že to byl Ginnyin první pokus o mnoholičný lektvar, Lionelova podoba nebyla nijak dokonalá. Tenhle stařík vypadal spíš jako Lionelův mladší bratr. „Vousy, uprav si vousy,“ syknul zpod pláště.

Ron si rychle neohrabaně rozdělil vous do dvou pramenů. Tehdy si Harry uvědomil, že prsty bez velkých zlatých prstenů a starý Fredův plášť místo orientálního oděvu maskování nijak neprospívají. V duchu zadoufal v to, že Lionela na ministerstvu nikdo blízce nezná.

K ministerstvu to odsud bylo jen šest stanic mudlovským autobusem. Záchranný kouzelnický si netroufali použít a stejně tak se neopovážili přemístit, aby je díky tomu někdo nevysledoval. Díky událostem na konci minulého školního roku se oficiální zkouška z přemísťování nekonala a použití kouzla bez zkoušky působilo mimo školu stejný poplach, jako čarování nezletilých kouzelníků, tudíž Oddělení nepatřičného používání kouzel i Oddělení bystrozorů by okamžitě znalo jejich polohu.

Podivný stařík vystoupil z autobusu a opět si něco brblal sám pro sebe. Svižně prošel několika ulicemi, zbrzdil až v dost špinavé uličce lemované zanedbanými kancelářskými budovami a s viditelnou nervozitou zamířil ke staré červené telefonní budce. Zřejmě si však vůbec nebyl jistý, jestli bude telefonovat, protože otevřel dveře, chvilku podmračeně postával a teprve pak vešel.

„Stojíš mi na noze,“ zaúpěl šeptem Harry. Bylo tu těsno.

Ron se snažil přešlápnout a nerad mu dupnul na druhou. Neviditelný Harry tiše zasakroval a snažil se Ronovi udělat maximum místa, načež skončil namáčknutý s připlácnutou tváří na studeném skle, které se v těch místech vzápětí začalo zdánlivě bezdůvodně zamlžovat. Ron se rozhlédl, jestli je zvenčí někdo nepozoruje, zvedl sluchátko, vytočil číslo 6-2-4-4-2 a cosi zamumlal. Za okamžik už z otvoru na vrácené drobné tahal malou kartičku s nápisem „Lionel Al-Terego, podání stížnosti“ a telefonní budka sjížděla do země.

 

„Návštěvníku ministerstva, jste povinen podrobit se prohledání a předložit svou hůlku k registraci u bezpečnostního pultu, který je na konci atria,“ připomněl lhostejný ženský hlas vycházející neznámo odkud těsně před tím, než starý čaroděj vystoupil z budky v téměř prázdné vstupní hale ministerstva kouzel.

Čaroděj prošel atriem a řádně se zastavil u registračného pultu, ovšem zaměstnanec, který měl převažovat hůlky návštěvníků, zde nebyl. Bylo to trochu podezřelé, ale čaroděj to jedině uvítal a po chvilce čekání a neklidného poklepávání prsty o pult se vydal k výtahům.

Před výtahy se ve vzduchu houfovaly osamělé oběžníky, vlétávaly mřížemi do otevřených kabinek a čekaly, až někdo nastoupí a sveze je. Třeba tento podivínský stařík, který si mumlá sám pro sebe. Ačkoli…

… vlastně až tak starý nebyl.

Harry si toho všiml a ještě víc znervózněl. Teď už bylo naprosto zřejmé, že se lektvar příliš nepovedl. Bílé vlasy čaroděje začínaly nabírat našedlý odstín a na povadlých tvářích mu ubylo vrásek. Ron pomalu ale jistě měnil podobu.

Je na místě zmínit trochu nezvyklé číslování pater ministerstva. Směrem vzhůru se čísla snižovala, takže úplně nahoře v prvním patře měl kanceláře ministr se svými poradci, o něco níž ve druhém patře sídlili například bystrozorové a atrium dole by bývalo mělo číslo osm. Dalo se však sjet ještě o patro níž, do devátého. A přesně tam právě klesal jeden viditelný a jeden kouzelným pláštěm skrytý návštěvník.

„Odbor záhad,“ oznámil ženský hlas a mříž výtahu se s rachotem otevřela.

Chodba s holými zdmi působila neobyčejně ponuře. Když Harry pohlédl na velké černé dveře na jejím konci, ledový spár smutku mu bolestivě sevřel srdce a na okamžik se nebyl schopný hnout.

Ron se vydal přesně tím směrem, kde právě uvázly Harryho vzpomínky na smrt Siriuse.

„Ne, tamtudy ne,“ vzpamatoval se konečně Harry. „Tady, vlevo,“ tiše upozornil na nenápadný otvor ve zdi.

Za otvorem vedlo příkré schodiště ještě hlouběji do podzemí, které díky hrubým kamenným zdem a plápolajícím loučím vůbec ničím nepřipomínalo vrchní patra ministerstva. Tady za třinácti dveřmi pobitými kovovými hřeby byly staré soudní síně. Jednu z nich měl Harry kdysi tu pochybnou čest poznat osobně.

„Kudy teď?“ šeptnul Ron.

„Nevím. Někudy se musí dát jít ještě níž, ke kobkám. Hledej další průchod.“

Opatrně prohledali stěny, avšak nikde žádný otvor nenašli. Buď se dolů procházelo některými dveřmi, nebo byl vchod nepovolaným zrakům skrytý kouzlem. V boji na Ben Nevisu Frank Longbottom použil kouzlo, které dokázalo odhalit podobně maskované průchody, ale tehdy nebyl čas se ho na magickou formuli zeptat a pak už bohužel nebyla ani příležitost.

„A co teď?“ zašeptal Ron. Tvář se mu mezitím zase trochu změnila, vousy i vlasy se zdály být ještě tmavší.

Harry se zděsil, že brzy lektvar přestane působit úplně. Museli si pospíšit nebo utéct. A utíkal nechtěl.

Bylo načase použít výbavu vypůjčenou z krámku.

Vedle čím dál mladšího starého čaroděje se zčistajasna ve vzduchu zhmotnila ruka. Vznášela se metr nad zemí, dlouhá jen od lokte po prsty, které nabízely růžový provázek ultradlouhých uší.

Procházeli každý podél jedné stěny a pátrali po jakémkoli sebenepatrnějším zvuku, který vynález dvojčat dokázal zachytit. Plápolavé světlo loučí se odráželo od hrubých kamenů a jen nedostatečně osvětlovalo dlouhou chodbu prosycenou zvláštním zápachem, jehož si Harry tehdy nevšiml. Zápachem vlhkého dřeva, rezivějícího kovu a strachu. Postupovali rychle, času nebylo nazbyt a štěstí se na ně ne a ne usmát.

Právě díky spěchu a obavám si nevšimli, že štěstí je opustilo už dávno. Nebylo jeho zásluhou, že se tak snadno dostali až sem.

Scházely poslední dveře, třinácté, na samém konci chodby. Harry byl u nich jako první. To, co uslyšel, když ke dveřím přiložil kouzelné ucho na konci provázku, ho zdrtilo.

„…vám tomu tak nanejvýš hodinu a budou tady. Vsadím se klidně o sto galeonů.“

„Blbost, museli by být blázni, vždyť touhle dobou se tu vždycky ještě potlouká dost zaměstnanců. Podle mě dorazí tak nejdřív kolem půlnoci. Možná i později.“

První hlas se suše zasmál: „Nemůžu se dočkat, až uvidím ty jejich protáhlý ksichty, až zjistěj, že vlezli do pasti úplně zbytečně.“

Harry ztuhnul a natáhnul se za sebe.

Ve vzduchu se opět objevila ruka. Tentokrát ukazovákem jednoduchými gesty naznačila Ronovi, aby tiše přistoupil blíž, protože za těmito dveřmi někdo je.

„To se fakt povedlo,“ pokračoval spokojeně první hlas. „K čemu nějakej dlouhej soud? Obvinění – rozsudek – Azkaban. Slyšel jsi, co mektal ten ubožák Weasley? Prej kde je spravedlnost? Pitomec. Představ si, že se před transportem do Azkabanu ještě zkoušel prát.“

V Harrym by se krve nedořezal. Cesta byla zbytečná, jejich přátelé už tu nebyli.

„Čemu se diví, když se paktuje s kdejakou verbeží? Mimochodem doufám, že dorazí i Tonksová s tím svým vlkodlakem. Už mi neuvěřitelně pije krev muset dělat s takovou šmejdkou,“ druhý si odplivnul, až to mlasklo. „Ale i kdyby nedorazila, dostane ráno padáka a další šmejdi taky. A kdo bude dělat potíže, tomu se ochotně postará…“

Harry hlasitě polknul a zašeptal: „Musíme rychle pryč, dokud –“

Pozdě.

Za zády se jim ozval protivný Martenmugův hlas: „Jak milé překvapení, drahý Kingsley!“

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


Nevýhoda kouzla Omnínó duplikáto spočívá v tom, že duplikát postrádá magické schopnosti originálu. Jen vzácně se používá na živé bytosti a ještě méně na lidi, neboť v takovém případě jde o mimořádně náročnou magii. Kopie vnímají vše jako jejich předlohy a vůbec netuší, že nejsou originálem, dokud s tímto faktem nejsou seznámeny, ovšem většinou tomu stejně nevěří. Pouze velmi schopný čaroděj dokáže vytvořit kopii sebe sama a má-li s kouzlem již zkušenost, zpravidla se pak obě verze pokusí o jednuduché kouzlo, aby se bez dlouhých dohadů rozsoudilo, kdo je a není ten pravý. Jakmile nepravý díky neschopnosti čarovat pochopí, bývá to pro něj šok a jen nesnadno se smiřuje s vyhlídkou, že se záhy rozplyne. Jedinou spornou útěchou mu je vědomí, že jeho strach z brzkého konce potrvá nanejvýš třináct minut.




Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: