svicka
Březen 2010, Magnas

 

R

 

áno se zdálo, že bude nádherný den. Slunce se vyspalo do růžova a nadšeně se rozhlíželo po pestrých výtvorech malíře podzimu, který s barevnou paletou do poslední chvíle směle črtal své nejoblíbenější vzory, zatímco netrpělivá zima už přírodu zdobila jemným třpytem první jinovatky. Měl to být krásný den. Myslel si to Harry, když se ráno okouzleně díval z okna věžičky přilepené k velké věži nebelvírské. Myslel si to Ron, když se ve stejnou chvíli protahoval na lůžku. Myslela si to i Hermiona, když spokojeně kontrolovala připravené učebnice a úkoly. Napadlo to i Ginny, když si splétala vlasy do copu. Nikdo z nich v to půvabné ráno nemyslel na to, že právě probíhají bitvy druhé války s Voldemortem, tentokrát bitvy tiché, zákeřné, v nichž hlavní zbraní není magie, ale bezpráví převlečené za právo.

Profesorka McGonagallová seděla ve svém kabinetu za masivním psacím stolem a zhluboka dýchala. Sundala si brýle a promnula zarudlé oči. Přemýšlela. Pak vytáhla ze stolu krabici od belgických pralinek. Byla plná fotografií. Chvilku jimi pomalu listovala, občas vzdychla, občas se usmála, na jednu se dívala déle a ve tváři se jí zračila bolest. Pak všechno zase schovala a vydechla jako člověk, který se chystá k něčemu nesnadnému.

O chvilku později vešla do učebny Přeměňování, kde měla začít hodina. Položila na katedru malý štůsek knih, z vrchu vzala výtisk Denního věštce a s bezděčným výrazem odporu jej svinula do ruličky. Pak si uvědomila, že studenti ztichli.

„Ne ne, v pořádku, ještě si klidně povídejte,“ řekla jim nesoustředěně. Naprosto je tím zaskočila. Přísná a za všech okolností pevná profesorka působila nešťastně a vyčerpaně. Nikdo ani nedutal.

„Pane Weasley, pojďte se mnou na okamžik,“ řekla Ronovi rozechvělým hlasem.

Jindy by se nejspíš začal bránit, že nic neprovedl, ale teď poslušně vstal, náhle pobledlý obličej plný obav.

Vyšli ze třídy na tichou chodbu. Ron napjatě čekal a profesorka hledala slova, jak začít.

Ulehčil jí to.

„Něco se stalo s našima?“

„A-ano… tedy ne… vlastně… jde o vaše bratry, o Freda s Georgem.“

Ron se musel zády opřít o zeď, roztřásla se mu brada a odmítavě kroutil hlavou.

„Jsou živí, ale… zatkli je a budou souzeni za mimořádně hrubé a opakované porušování nového ministerského dekretu. Ještě s několika dalšími mají posloužit jako exemplární případ.“

„Ale u soudu přece bude Amélie Bonesová, ta určitě nedopustí, aby –“

„Bude, ale jako jedna z obžalovaných. Předsedat bude sám ministr a funkci ředitele Odboru prosazování magického práva převzal Beefer.

„Chcete… chcete říct, že je odsoudí do Azkabanu?“ koktal šokovaný Ron.

McGonagallová na něj zdrceně pohlédla. „V tom lepším případě.“

„Lepším?“ zopakoval Ron a odmítal to pochopit. „Přece je nemůžou… to ne… “ vysoukal ze sebe a znovu přitom kroutil hlavou.

Profesorka mlčela, ale její oči říkaly vše.

„To přece nemůžou!“ přemlouval jí zoufalý Ron.

„Je řada způsobů, jak lidi zmanipulovat,“ odcitovala McGonagallová bradavickou ošetřovatelku. „U všech to ani nebylo třeba, jak se zdá. Těch slušných už tam příliš nezůstalo a po dnešním novém ministerském dekretu jich bude ještě méně,“ podala mu srolované noviny.

Pak otevřela dveře do třídy a zavolala dovnitř: „Pane Pottere, slečno Grangerová, pojďte sem, prosím. Vezměte si sebou věci a někdo je poberte i Weasleymu. Ostatní si připraví učebnici Přeměňování, kapitolu Kontaktní metamorfóza.“

Harry s Hermionou si rychle a zmateně sbírali věci z lavice, na pohledy spolužáků odpovídali pokrčením ramen.

Sotva vyšli na chodbu, profesorka Ronovi řekla: „Nejspíš byste byl chvíli rád se svými přáteli. To je to jediné, bohužel, co pro vás mohu udělat. Vaše sestra by teď měla mít Dějiny s kolegou Binnsem, vyzvedněte ji s tím, že vás posílám, a po zbytek této hodiny se považujte za omluvené. Ovšem chci od vás na oplátku slib, že tohoto uvolnění nezneužijete k žádné nepředloženosti a neopustíte školní pozemky. Víte, co tím myslím?“

Zničený Ron nepřítomně přikývl.

 

Ginny na zprávu reagovala zdánlivě klidněji. Napřed se mlčky dívala do tváří bratra a přátel, jako by doufala, že v nich najde naději, něco, co ji ujistí, že jde jen o nějaké nedorozumění. Jenže našla jen zoufalství. Pokývala hlavou, terpve pak promluvila: „Musíme se postarat o tátu.“

„Copak jsi neslyšela?“ vyletěl ostře Ron. „Zatkli bráchy, ne tátu!“

„Slyšela,“ odpověděla Ginny a až teď bylo znát, že se třese. „A co asi myslíš, že táta udělá, až se to dozví? A co myslíš, že pak udělají s ním?“

Ron ztuhnul. Nebylo zapotřebí mít zvlášť bujnou fantazii na to, aby si dokázal představit, jak Artur, který je touto dobou nejspíš na ministerstvu, zareaguje.

„Ředitelna,“ řekl jednoduše Harry a okamžitě se tam všichni rozeběhli.

Když zadýchaní dobíhali k chrliči, ten se sám od sebe odsunul a z otvoru vedoucího na pohyblivé točité schodiště vyšel Albus Brumbál. Na nic se jich neptal, rovnou jim ukázal, aby rychle a beze slov prošli.

„Fre – Fred a George –“ ještě lapal po dechu Harry, když za nimi chrlič zavřel vchod a schody je plynulou spirálou vezly vzhůru.

„Vím. A bohužel už i váš otec,“ otočil se ředitel na Rona a Ginny.

Zoufalý Ron se podíval provinile na sestru, ale ta měla v očích jen obavy.

„Ovšem Molly je tady,“ dodal Brumbál, aby je alespoň jedné starosti ušetřil.

 

Mamka Weasleyová se choulila zhroucená v jednom ze dvou vyčarovaných ušáků, v druhém seděla předkloněná Tonksová, sehnutou hlavu si držela v dlaních s lokty zapřenými na roztažených kolenou a na rukou měla dobře viditelné nezhojené rány. Vedle jejího křesla postával ustaraný Lupin.

„Je mi to tak líto, opravdu nešlo nic dělat,“ vjížděla si prsty do vlasů zničená Tonksová. „Snažila jsem se… opravdu nešlo…“

„Co se vlastně stalo?“ zeptal se jí Harry, zatímco se Ginny s Ronem sesypali na matčino křeslo, aby Molly objali.

„Ten hajzl Martenmug!“ vykřikla rozčíleně Lupinova žena a konečně zvedla hlavu. Také její zoufalá tvář, stejně jako ruce, prozrazovala spoustou šrámů nedávný boj. „Přišel za mnou do kanceláře a jen tak, jako by se nechumelilo, mi oznámil, že zatkl Freda s Georgem. Radši nebudu opakovat, jak je nazval. Okamžitě jsem vyběhla za Arturem, aby se to nedozvěděl od někoho cizího a nedopadlo to… tak, jak to dopadlo. Jenže jsem ho nikde nemohla najít, tak jsem alespoň rychle poslala domů sovu se vzkazem. No a když jsem se vrátila, ten kuní ksicht mi říká: ‚Jestli jsi běžela za Weasleym, tak toho už mám taky.‘ Smál se mi do očí! Hajzl!!“

Na Harryho tvářích bylo vidět, jak zatíná zuby.

„Nejsou zranění?“ chtěla vědět Ginny.

„Ne, alespoň pokud vím. Proběhlo to bez boje.“ Bystrozorka bezmocí praštila pěstí do opěrky křesla. „Martenmug se ještě chlubil, jak to provedl! Napřed vletěli na Příčnou a klukům řekli, že pokud se o něco pokusí, odnese to otec, kterého už mají. A pak Artura napřed vyprovokoval a následně zkrotil výhrůžkou, že jakýkoli pokus o odpor odskáče Fred s Georgem.“ Z řas jí sklouzly tiché slzy, které už dál nedokázala zadržet, a znovu se schoulila s hlavou v dlaních.

Harry se podíval na Lupina, rukou naznačil k obličeji a kývnutím směrem k jeho ženě dal najevo otázku.

Lupin rozčíleně stiskl rty, zavrtěl hlavou na znamení, že Nymfadořina zranění proradný bystrozor na svědomí nemá, a s pečlivou výslovností, aby Harry mohl odezírat, neslyšně prozradil pachatele: „Belatrix Lestrangeová.“

„Tolik mě to mrzí,“ skučela Tonksová. „Kdyby se nám to podařilo zjistit předem, kdyby… kdyby… sakra!“

„Ty za to nemůžeš, drahoušku,“ hlesla vedle Molly. „Nikdo z nás.“

Lupin se na ní vděčně podíval.

„Nemůžeš si to dávat za vinu, neměla jsi šanci tomu zabránit,“ řekl Tonksové s očima plnýma ustarané něhy, „už bylo pozdě. Kdyby ses o něco pokusila, nikomu už by to nepomohlo. Jen bys mu dala důvod zatknout i tebe a jsem přesvědčený, že by to udělal hrozně rád. Ten jen čeká na jakoukoli záminku, aby tě dostal do Azkabanu.“

„Ale to přece… vždyť čekáte dítě… jestli se tam mají vrátit Mozkomoři…“ vytřeštil oči šokovaný Harry.

„Nebuď naivní,“ řekl trpce Lupin. „Myslíš, že by je to zajímalo? Dítě vlkodlaka?“

Harry se nevěřícně podíval na Brumbála, ale ten zasmušile potřásl hlavou, aby ta slova potvrdil.

„Kam je odvezli?“ zeptal se bezbarvě zdrcený Ron s pohledem upřeným do nikam.

„Drží je v kobkách pod ministerstvem,“ odpověděla Tonksová. „Hned zítra má být soud, prý nechtějí riskovat zbytečnou přepravu sem a tam. Zároveň počítám s tím, že už zítra převezmou Mozkomoři Azkaban. Už teď jich pár hlídkuje v podzemí ministerstva. Je to zlé, Rone, moc zlé…“

„A po dnešním novém dekretu bude ještě hůř,“ upozornil vážně Brumbál a ukázal na srolované noviny, které Ron upustil spolu s učením u matčina křesla. „Alespoň pro všechny nečistokrevné čaroděje,“ nastínil obsah nové vyhlášky.

„O čem se tu sakra bavíme?“ rozčílil se náhle Harry. „Přece je tam nenecháme?! Všichni víme, že to nebude žádný soud, ale prostě jen… odsouzení!“

„Nemůžeme dělat nic,“ promluvila chraplavě mamka Weasleyová. „Rozhodně ne vy. Nemůžu… nechci přijít i o vás.“

„Mami? Ty to říkáš, jako kdyby…“ pohlédla na ní nevěřícně Ginny.

„Říkám jenom, že vy nikam nepůjdete, nic víc,“ odpověděla Molly, ale neznělo to upřímně. S obtížemi vstala z křesla a trochu se zapotácela. „Už musím jít, Billy přijde domů na oběd, nemám vařeno,“ řekla nepřítomně. Byla naprosto mimo a vypadala mnohem starší, než když ji Harry viděl naposled. Potřásla rukou Brumbálovi jako tiché poděkování za poskytnutí azylu v těžké chvíli a zmizela v krbu.

„Mami?“ probral se Ron, ale to už v ohništi zhasínaly nazelenalé plameny.

„Přece je tam nenecháme!“ zopakoval naléhavě Harry směrem k řediteli v očekávání jeho souhlasu.

„Molly má pravdu,“ zklamal ho odpovědí Brumbál. „Chápu, že je to pro vás těžké, ale v tuto chvíli pro ně opravdu nemáte možnost nic udělat.“

„Ale –“ ozvala se Hermiona.

Starý profesor jí zarazil pozvednutím ruky. „Na ministerstvo půjdu já. Zkusím promluvit s Griseldou Marchbanksovou a několika dalšími lidmi, kteří si zachovali čest a zdravý rozum. Slibte mi, že vás tam nikde neuvidím.“ Ačkoli žádal o slib všechny, upřel svůj pohled nad brýlemi na Harryho.

„Harry,“ zavrčel Remus, když se mladý čaroděj k ničemu neměl.

Harry neochotně přikývl.

„A teď už byste měli jít,“ vypoklonkoval je vlídně, ale nekompromisně Brumbál z ředitelny.

 

Šli zaražení po chodbě, nemluvili.

„Je to dobrá metoda,“ prohlásila zničehonic hořce Hermiona. „Jestli tomu dobře rozumím, mají teď všichni na výběr. Buď Voldemort nebo Azkaban. Žádná bitva, tiše, rychle, jednoduše. Pěkně jeden po druhém.“

„Ne, buď být zticha nebo Azkaban,“ upřesnil rozčílený Ron.

„To vyjde nastejno,“ zavrčel rozhořčeně Harry, který v duchu pochyboval, že má Brumbál ve vyjednávání vůbec nějakou šanci.

Ginny, která buď myslela na totéž, nebo jako už tolikrát vycítila jeho úvahy, řekla zamyšleně: „Myslím, že se to nepovede. Když už má Voldemort ministerstvo natolik dobře obsazené svými lidmi, aby se tohle vůbec mohlo dít, tak úspěchu moc nevěřím.“

„A co chceš dělat?“ vyjel Ron, ale hned se začal omlouvat. „Promiň, promiň, já…“

„V pořádku, jsme na tom všichni stejně,“ usmála se na něj smutně sestra. „Teď bychom měli jít na vyučování, za chvíli začne další hodina. Pak se uvidí. Brumbál možná nepochodí, ale věřím, že nedopustí, aby se bráchům nebo tátovi něco stalo. Určitě něco vymyslí.“

Na ta slova Harry myslel celý zbytek vyučování. Přesto na něj chvílemi padala taková beznaděj, až si říkal, že horší už to být nemůže. Brzy však měl zjistit, že se mýlil.

 

Ginny, která dnes končila o hodinu dřív, už na ně čekala v nebelvírské společenské místnosti a neměla dobré zprávy. „Griselda Marchbanksová rezignovala z funkce a většina těch, o kterých táta mluvil jako o poctivých, je také pryč,“ vychrlila pološeptem hned na přivítanou, sotva si přisedli ke stolku v koutě. „A Brumbál se ještě nevrátil.“

„Třeba zatkli i jeho,“ řekl Ron a doufal, že mu to někdo vyvrátí. Jenže to se nestalo.

„Jak víš to o Marchbanksové?“ zeptala se Hermiona.

Ginny ukázala na mimořádné vydání Denního věštce položené přední stranou dolů na stolku. Přitom se vystrašeně podívala na Rona, a když se její bratr pro noviny natáhl, měla ve tváři opravdu dost nešťastný výraz. Harry brzy pochopil proč. Ron zvedl noviny, vytřeštil oči, vyskočil a nazelenalá pobledlost jeho obličeje se v okamžiku proměnila v karmínový oheň vzteku. Neschopný slova ukázal Harrymu titulní stránku, chvilku lapal po dechu, pak začal noviny zuřivě cupovat na kousky a přitom mumlal rozčílené nadávky. Obzvlášť pečlivě si počínal při ničení fotografie ministra, za jehož ramenem se křivě usmíval Percy Weasley.

Dívky si vyměnily ustarané pohledy.

Vyčerpaný Ron naposledy škubnul a podíval se na výsledek svého úsilí. Kolem stolku bylo zasněženo drobnými útržky potištěného papíru. Viditelně ho to uspokojilo, takže si konečně zase sednul. „Takže… kde jsme to skončili?“ zafuněl bojovně a snažil se tvářit, že se nic nestalo. Nikoho tím však neobalamutil, protože z lesku v jeho očích bylo znát, že se mu chce zoufalstvím a zlobou brečet.

„Na ministerstvu už nezůstal skoro nikdo, kdo by byl ochotný a schopný pomoct,“ odpověděla Ginny, a navzdory pochmurným faktům byla viditelně už o trochu klidnější.

Všichni si o tom začali povídat, kromě Harryho. Ten mlčel pohroužený do vlastních myšlenek a hlasy vnímal jen vzdáleně. Hlavou mu kroužily vzpomínky na vlastní soud, na Brumbálovu myslánku, v níž kdysi viděl stará soudní jednání se Smrtijedy, na boj na Odboru záhad… Myslel na Siriuse zničeného Azkabanem, na Mozkomory snažící se mu vysát duši…

„Harry, jsi v pořádku?“ všimla si jeho rozpoložení Ginny.

Potichu řekl: „Jestli se Brumbál nevrátí do večerky, jdu tam.“

Nezeptala se kam, pochopila okamžitě. Vzdychla, a ačkoli se stále snažila vnutit své tváři maximální klid, byl na ni vidět hluboký smutek. „Zvaž to dobře, Harry. Nezdá se mi to jako dobrý nápad a jsem přesvědčená, že táta ani bráchové by nechtěli, abys nerozumně riskoval. Ne zbrkle a neuváženě… a ne kvůli nim.“

Nervózně se ošil a bezděčně si přejel dlaní po jizvě na čele. „Jenže já… musím to alespoň zkusit. Třeba budu mít štěstí. Třeba je nebudou tak dobře hlídat. Třeba… Já prostě nemůžu jen tak čekat, až je…“ Nedopověděl, kroutil hlavou a zatínal pěsti. Slovo „zabijí“ nedokázal vyslovit.

„Co to říkáš? Slíbil jsi přece –“ začala zaskočeně Hermiona.

„Slíbil jsem, že mě tam Brumbál neuvidí. A to splním,“ opáčil rozhodně Harry. „Vezmu si tátův plášť.“

„Ty – nikam – nepůjdeš!“ řekla mu však stejně pevně Hermiona. Snažila se tvářit nezlomně, ale do výrazu se jí vtírala panika. Podívala se na Rona v očekávání, že ji podpoří.

Jenže Ronovy myšlenky se ubíraly zcela jiným směrem a bez váhání řekl: „Jdu taky!“

Nevěřícně na něj vykulila oči. „Rone!“ vyjekla. „Harry, to nemůžete! To není řešení, chytili by vás ještě dřív, než byste se dostali k vězňům…“ celá zoufalá zmlkla, protože ani jeden z těch dvou ji neposlouchal.

„Ve dvou máme větší šanci,“ pokračoval Ron.

„Ne. Plášť je jen jeden,“ odmítl rázně Harry. „Dva už se pod ním pořádně neschováme.“

„Na to ti kašlu, jdu s tebou!“

„Je to jen riziko navíc!“

Ron se k němu naklonil. „Je to moje rodina,“ řekl obdobně bojovným způsobem jako předtím Hermiona, jen mnohem výhrůžněji. „A ty taky. Takže buď oba, nebo nikdo.“

Harry se trochu zarazil.

„Vy oba byste si to měli rozmyslet,“ snažila se je Hermiona ještě přesvědčit, ale cítila, že už je nedokáže zadržet. Chápala je. Když viděla, jak nezlomné odhodlání čiší z jejich tváří, další zrazování vzdala. Došlo jí, že kdyby se je pokusila zastavit, stejně by utekli, jen hned, bez přípravy a dost možná naprosto zbytečně. Vždyť tu stále ještě byla naděje, že se Brumbál vrátí s dobrými zprávami. Zavrtěla hlavou, pokrčila rameny a s povzdechem řekla: „Nebo dobře, tak půjdeme všichni.“

Ron na ni překvapeně zazíral.

„Ne, jen já,“ zbrzdil ji popuzeně Harry. „Kolikrát mám opakovat, že se pod plášť bezpečně nevejdeme ani dva?“

Ron se okamžitě začal nadechovat k prudké reakci a jistě by se strhla hádka, ale promluvila Ginny, která posledních pár okamžiků mlčky přemýšlela.

„Jsou i další možnosti, jak to udělat, aby mohl jít i brácha,“ řekla a přitom zvedla jedno obočí. „Ale musel by mi někdo z vás pomoct zabavit Snapea.“

Všichni se na ni tázavě podívali.

Stydlivě se zaculila. „Trochu jsem se cvičila v lektvarech.“

„Mnoholičný lektvar,“ odhadla správně Hermiona.

Ginny přikývla. „Ty jsi ho zvládla už ve druháku, tak jsem si říkala, že je načase, abych se ho naučila i já. Navíc jeden nikdy neví, kdy se může hodit. Denivky mám už dostatečně vylouhované, pijavice a žabník jsem nasbírala sama, mám skoro všechno včetně kousku hřímalí kůže, ale dvě přísady ještě schází. Jedna k dokončení základu, který už mám, tu bude mít Snape v kabinetu –“

„Prášek z rohu lidožravého dvojrožce?“ tipla si Hermiona, kterou z dalších přísad se Ginny nepodařilo opatřit.

„Přesně,“ usmála se Ginny, ale pak se podmračila. „A pak ta poslední, rozhodující – kousek z toho, v koho by se měl Ron proměnit, jenže… nemůžu přijít na to, kdo by to měl být.“

Hermionu to zaujalo. Věděla, že tím nejlepším, co teď může udělat, je donutit Harryho a Rona přemýšlet o plánu, a získat tím čas. „Poslední, hmm… Asi vím, čí příchuť použít. Napadá mě někdo, kdo by se možná mohl na ministerstvu ukázat bez rizika,“ zauvažovala polohlasem. „Jen zatím netuším, jak z něj ten potřebný vzorek dostat.“

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


1 komentář to “45. Jednoho po druhém”


  1. Ewelyn DarkNo Gravatar — Březen 17, 2010 @ 20:57

    juu tesim sa na dalsie kapitoly toto je uuzasnee!!! :D



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: