svicka
Březen 2010, Magnas

 

L

 

ondýn se ve tmě pozdně podzimního večera zimomřivě chumlal do mlžného oparu. Pouliční lampy v pravidelných odstupech chabě osvětlovaly pustou dlážděnou ulici, hrbolatá dlažba se místy leskla a při pravém chodníku ze starého kanálu stoupala pára. Z každého kouta čišela zvláštní atmosféra místa, kde mohou ožívat stíny ve tmě.

Tajuplná ulice vedla k parku a nebylo tu tak pusto, jak se na první pohled zdálo. Slabý halas kousek za kanálem prozrazoval malou hospůdku a zvuk blížících se kroků člověka. Jen málokoho by napadlo, že tudy už zanedlouho bude pospíchat magie na schůzku se smrtí.

 

Zdá se to k nevíře, ale i Belatrix Lestrangeová znala strach. A právě teď se bála.

Všechno se to seběhlo snad během tří minut. Zběsilá čarodějka nelidsky zařvala a začala ničit všechno kolem sebe. Trvalo to sotva okamžik a z kdysi celkem pěkně zařízeného pokoje už zbývaly jen třísky, střepy a cáry, na mnoha místech doutnal a hořel. Když jí došel dech, strhla si z hlavy pásku, která jí zakrývala magickým bojem poznamenané oko a mrštila jí do ohně. Jestliže před tím vypadala děsivě, teď to bylo ještě horší.

Rozhlédla se kolem sebe. Pohled na zkázu ji trochu uklidnil. Při pohledu na to, co zbylo z Mulcibera, se dokonce pousmála, ovšem ve vteřině se její tvář proměnila v naprosté zoufalství, v dalším okamžiku už si nervózně olizovala rty a horečnatě přemýšlela.

Až ho tu najdou, snad si všichni pomyslí, že je to práce toho, kdo měl na svědomí už několik Smrtijedů. Udělala chybu, věděla to. Když pojala podezření, že Mulciber je pod vlivem matoucích kouzel, měla ho přivést k Pánovi, ne zabíjet. A přesně to také chtěla udělat, sledovala ho až domů jako stín, jenže pak… Neměl se jí vysmívat!

Ve tváři se jí znovu rozhořela pomsta a běs, když si ten okamžik vybavila.

Jak že jí to ten hajzl řekl? Že nějaká zhyzděná čarodějnice pro Pána nic neznamená? A obzvlášť je-li příbuzná jeho nepřátel, smál se. Rád to prý Pánovi připomene, jestli mu Belatrix nedá pokoj a okamžitě neodejde. To se nesmělo stát!!

A ani se to nestane, pohlédla na mrtvého Mulcibera. Hned nato začala hůlkou ve vzduchu črtat komplikované obrazce a mumlat nesrozumitelné formule, aby po sobě zahladila maximum magických stop, ale téměř okamžitě si to rozmyslela a nechala toho. Uchechtla se. A pak znovu. Vždyť neudělala nic špatného? Zabila přece zrádce! Rozchechtala se nadšeným kdákavým smíchem, s opovržením plivla na Mulciberovu mrtvolu a vzápětí byla pryč.

 

Sheila Gaietová položila prázdný hrnek od čaje a vřele se usmála na tetu a strýce. „Už budu muset jít. Albus mě ještě dneska čeká v Bradavicích, chce se mnou mluvit, a předtím se ještě musím stavit v práci.“ Jemný úsměv se vytratil. Na chvilku zamyšleně stiskla rty, jako by zvažovala, jestli se svěřit i s tím ostatním, pak nevesele připustila: „Zatýká se ve dne v noci. Stihli jsme schovat jen pár lidí a Martenmugovi rychle došlo, že v tom měl prsty někdo z podřízených. Teď rozdává úkoly až těsně před akcí a to si pečlivě vybírá komu. Ale zkusím zjistit alespoň něco.“

Bratr její zesnulé matky, příjemný podsaditější muž, chápavě přikývl. To opravdu nebyly dobré zprávy. Díval se na ni a těšil se alespoň tím, že ji vidí. Znal Sheilu odmalička, a když přišla o rodiče a pak i o babičku, se svou ženou a dcerou jí byl rodinou. „Hlavně na sebe dávej pozor,“ řekl, pak odevzdaně vzdychl a natáhl se k tácku s čajovým pečivem.

„No tak, Tede, nech už to cukroví,“ napomenula vlídně svého chotě Andromeda Tonksová. Bylo to pro ni snazší, než reagovat na Sheilina vážná slova, která v ní vzbuzovala úzkost a děsila ji. Byl to způsob, jak to na sobě nedat znát.

„Čekáme vnouče, musím dobře jíst,“ nedal se pan Tonks a zakousl se do sušenky, až odletěly drobky.

Sheilu to rozesmálo a bylo vidět, že fandí strýci.

Andromeda mu věnovala káravý pohled, zavrtěla hlavou a otočila se na neteř: „Kdybys tam potkala Doru, řekni jí, ať se staví. Pořídila jsem jí u madam Malkinové moc pěkný hábit. Brzy bude na sebe potřebovat něco volnějšího.“

Ted Tonks si znovu vzdychl, tentokrát ustaraně, a vzal si další sušenku. I on měl strach a tahle revolta byla zas jeho způsobem, jak to maskovat. Byl si vědom toho, že kdyby došlo k boji, jen stěží by svou ženu dokázal ochránit. Ještě víc se však bál o dceru. A o neteř. Bylo toho na něj moc a zrovna dneska – sám nevěděl proč – ho obavy trápily ještě víc než jindy.

„Jakmile ji uvidím, povím jí to,“ řekla tetě Sheila, rozloučila se se zamyšleným strýčkem polibkem na tvář a za okamžik zmizela v krbu.

 

V dlážděné ulici vrzly dveře hospůdky a za parou stoupající z kanálu proniklo ven trochu nažloutlého světla, veselý hovor a slova loučení. Přihrblý děda, který si mumlal sám pro sebe a po kapsách hledal nejspíš klíče, nejistým krokem zmizel ve tmě, takže záhy ulice zůstala opět tichá a zdánlivě opuštěná.

Po chvíli se ozval tlumený zvuk kroků a odněkud z postranní uličky se tu objevila žena. Když míjela hospůdku, nedaleké kostelní hodiny tlumeně odbily desátou. Žena byla sama a nejspíš se trochu vylekala, protože se ohlédla za sebe a přidala do kroku. Byla mladá a zvláštním způsobem hezká. Měla pružný krok, postavu tak akorát, v příjemné tváři jí zářily živé oči a celkový dobrý dojem nenarušil ani její mile rozcuchaný kratší sestřih v nezvykle namodralém odstínu. Povlával za ní volný tmavý svetr dlouhý až na paty v teniskách, vpředu rozepnutý, takže se před chladem chránila tím, že si jeho dlouhé klopy rukama křížem přidržovala na břiše. Uznalý muž by prohlásil, že měla zvláštní kouzlo. A netušil by, jak blízko je pravdě.

Žena se znovu ustaraně ohlédla. Při tom pohybu se jí pod prsty svírajícími vrchní klopu odchlípl široký lem svetru a zdálo se, že v ruce pod ním kromě oděvu pevně svírá i malou hůlku. Trochu se otřásla chladem a rychlou chůzí pokračovala dál.

Došla až do míst, kde ulice končila u nevelkého parku, z něhož se nesl pach vlhké země a tlejícího listí. Určitě to byl její cíl, protože se jen rychle rozhlédla a bez zaváhání vešla.

Až tady se zastavila. Od úst jí ve zrychleném intervalu vycházela pára rozrušeného dechu. Nemusela sem chodit pěšky, ale měla dobrý důvod to považovat za bezpečnější. Věděla, co teď musí udělat. Možná s tím nemusela čekat až sem, ale potřebovala na to klid, protože si nebyla jistá snadným průběhem. Tohle bylo nejbližší vhodné útočiště.

Park byl prázdný, jen několik lamp ve tmě ukazovalo, kudy vedou štěrkové cestičky s lavičkami. Spěšně se rozhlížela kolem sebe, dokud nevybrala to správné místo. Zdál se jím být velký strom, jehož husté větve ještě stále pokryté listím padaly až k zemi tak, že vytvářely zcela bezpečnou skrýš. Tím směrem se vydala.

S námahou se protáhla mezi větvemi a nasála dusnou vůni zvlhlé kůry. Byla tu naprostá tma, ale jí to nijak nevadilo.

„Lumos!“

Světlo vycházející ze špičky hůlky v její ruce jemně ozářilo vnitřek stromového úkrytu se silným kmenem uprostřed. Volnou rukou sáhla pod svetr a teprve teď se ukázalo, že jí pod ním na rameni na dlouhém řemínku visí malá taška z odřené kůže. Otevřela ji a opatrně z ní vytáhla nevelkou starobylou dýku. Teď nastal okamžik pravdy.

Chtěla dýku položit na zem, ale ta malá ostrá zbraň jako by jí lákala a vábila, ať ji nepouští. Věděla předem, že se to může stát, že může začít ztrácet odhodlání, ale byla si jistá tím, že má v sobě dostatek síly, aby to dotáhla do ničivého konce. Smrt, to je to, oč tu šlo. I ta malá ostrá věc to věděla. Žena se zprudka nadechla a měla pocit, jako by se jí dýka přimkla k ruce a šeptala: „Bodni!“ Pomyslela si, že je s podivem, kolika různými způsoby se dá zabít. Ta precizně vypracovaná rukojeť vykládaná perletí, zdobená stříbrem a krvavými rubíny, to lesklé, naprosto bezchybné ostří… opojně úchvatné ostří. Skutečně báječně sedí v ruce a její ostrá čepel jistě snadno pronikne čímkoli. „No tak bodni!“ Chtěla zakusit ten pocit, když se čepel noří do života. Bude to tak vzrušující a neuvěřitelně snadné…

„NE!“

Až na poslední chvíli si uvědomila, že si dýkou míří pod žaludek. S odporem a potlačovaným výkřikem ji zahodila na zem. Ostří se zabořilo do trávy a zbraň výhrůžně zadrnčela.

Žena sotva popadala dech. S pohledem plným děsu a nenávisti, ale se znatelnou úlevou tiše zasyčela: „Trhni si! To ty se běž bodnout!“

Potřebovala se vzpamatovat, ale dopřála si jen pár vteřin. Někdo ji mohl sledovat a bylo třeba jednat rychle. Měla jasné instrukce. Nevěděla sice přesně, oč jde, ale nezatěžovala se tím, že nezná podrobnosti. Nebyly podstatné a mohla se o ně zajímat později. Stačilo jí vědět, že je to důležité. Nesmí otálet!

„Retego spirit!“

Napjatě čekala. Z dýky začal pomalu vycházet kouř a rotovat jako voda ve výlevce, jenže místo dolů stoupal vzhůru a postupně nabíral tvar. Za několik vteřin už měla naprostou jistotu. Skutečně našla to, co hledala. Úlevně vydechla a zrušila kouzlo. Teď zbývalo udělat poslední – musela tu věc zničit.

Napřáhla ruku s hůlkou.

V tom okamžiku celý svět vybuchl v ostrém bílém světle, strom začal praskat a jedna z větví jí srazila k zemi.

Odněkud zblízka se rozezněl nenávistný smích. Vražedný smích.

 

I přes pozdní hodinu bylo na této londýnské hlavní třídě živo. Zářila vesele blikajícími neony reklam, hloučky rozesmátých turistů korzovaly po chodnících, někteří mávali na taxíky, jiní podupávali v ducavém rytmu hudby, která sem tlumeně doléhala kdoví odkud a několik mladíků obdivně pískalo na nápadně hezkou mladou ženu v goticky extravagantním oděvu s kapucí, která tudy procházela.

Sheila je téměř nevnímala, šla tak rychle, že málem běžela. Poháněla ji bezmoc a zlost. Vůbec netušila, kam jde, prostě jen potřebovala jít, kamkoli, dopředu, a vzpamatovat se tak z předchozích zážitků na ministerstvu. Nezjistila vůbec nic a při prohledávání kanceláře ji málem přistihl šéf bystrozorů. Skrytá zastíracím kouzlem zadržovala dech přitisknutá ke zdi za stojacím věšákem na kabáty a bezmocně se dívala na to, jak se se svými společníky, dvěma proradnými kolegy, pobaveně chechtá, že se už brzy konečně zbaví té vlkodlačí děvky a všech šmejdských kříženců. Naštěstí si jen něco vyzvedli a zas rychle odešli. Opravdu horká chvilka nastala jen v okamžiku, kdy si při odchodu bral Martenmug z věšáku plášť a jeho ruka se jí ocitla téměř u obličeje.

Neměla sebemenší náladu na neony, hudbu a cizí pohledy. Za dotěrnými mladíky rychle odbočila do postranních ulic a nechala všechen ten bezstarostný ruch daleko za sebou. Ztratila pojem o čase. Netušila, jak dlouho šla, zpomalila až v místech, kde vládlo ticho a klid. Pomalu procházela starou uličkou s mlžným oparem kolem pouličních světel a snažila si utřídit myšlenky.

Odněkud z nedalekého kostela hodiny tlumeně odbily desátou. Pomyslela si, že má ještě čas. Albus ji čeká až o půlnoci, aby mu předala zprávy a on jí nové úkoly. Napadlo ji, že se tam možná uvidí ještě s někým dalším a mimoděk se začala něžně usmívat. Navyklým pohybem vsunula ruku pod plášť a na hrudi nahmatala a stiskla malou lahvičku, kterou nosila zavěšenou na šňůrce na krku. Kdyby tu lahvičku vytáhla na světlo pouličních lamp, celá ulička by se rozzářila barvami víc než hlavní třída. Severusův dárek teď jako by působil pouhým dotykem, pomalu odnášel všechen neklid. „Bude to dobré,“ zašeptala, přitiskla si pod pláštěm lahvičku k srdci a na okamžik přivřela oči.

To bylo velmi neopatrné. Kdyby tušila, co se právě děje o pouhé dvě ulice dál, jistě by to neudělala.

 

Pouliční lampy lhostejně sledovaly, jak se něco mnohem temnějšího než okolní tma opatrně a pružně tiskne k domům a plíží uličkou.

Belatrix slídivě sledovala svou kořist, ukrývala se v temných stínech a její mysl ovládala jediná touha – vraždit! Narazila na ni jen náhodou. Právě na ni! Smrtijedka se zatvářila šťastně. Tuhle nenáviděla snad ze všech nejvíc. Ji a ještě tu druhou. Už brzy přinese svému Lordovi jejich hlavy, aby viděl, jak je mu oddaná. Ta představa jí nesmírně vzrušovala.

Dneska zabije tuhle.

Bude opojné vidět překvapení a hrůzu v tom sladkém obličeji!

Bezděčně se dotkla svého znetvořeného oka a její tvář znovu ovládla koncentrovaná nenávist. Rychle se přesunula do dalšího stínu. Hodiny na nedalekém kostele odbily desátou. Trhla sebou a ještě víc se přitiskla ke zdi, protože její kořist se otočila přes rameno. Zdálo se, že míří do parku na konci ulice. Belatrix chvilku vyčkala, pak se odlepila od zdi a pokračovala dál ve svém temném sledování. Na konci ulice těsně před parkem vyčkala znovu a skrytá tmou se dívala, kam její oběť směřuje dál.

O pár okamžiků později už se tiskla ke kmeni vysokého kaštanu, napínala zrak směrem ke vzdálenějšímu stromu, jehož dlouhé větve se ohýbaly k zemi pod nažloutlou kaskádou hustého listí, a netrpělivě oddychovala. Když vydržela nezabít až sem, ještě to o pár okamžiků odloží a zjistí, co má ta čubka za lubem, vždyť podle toho, jak pospíchala, tu má nejspíš s někým schůzku.

Zazdálo se jí, že mezi listím zahlédla světlo. Mohl to být jen klam, přesto znervózněla. Napadlo jí, že možná čeká zbytečně. Možná ten, s kým mělo dojít k setkání, byl na místě jako první a už předem vyčkával skrytý pod větvemi toho stromu. Začala se kousat do rtů. Chladný mlžný vzduch k ní donesl krátký, sotva slyšitelný zvuk dušeného výkřiku. „No tak, ukaž se,“ zašeptala vzrušeně Bel a ještě pevněji stiskla hůlku připravenou vraždit. Vteřiny čekání se jí zdály nekonečné. Ruka se jí třásla nedočkavostí a dychtivostí. Ještě chviličku. Ještě okamžik… K čertu s tím!

Paprsek nenávistné kletby proletěl parkem rychlostí blesku, udeřil do stromového úkrytu a explodoval silným bílým světlem, z něhož tryskaly do tmy zlaté třpytky, jak se do všech stran rozprsklo mračno nazlátlého listí. Část stromu se začala s praskáním a rachotem hroutit a nocí se rozezněl divoký blažený smích krvelačné čarodějky.

„Pojď k tetince, holubičko,“ pitvořila se výsměšně a blížila se ke své oběti uvězněné pod větvemi. Všude se pomalu snášel déšť třepetavých listů. Ulpívaly jí ve vlasech, ale ona si toho nevšímala. Vesele si vykračovala, v jednu chvíli i rozverně protočila hůlku v prstech. „Ukaž své milované tetince, kohopak tam máš.“ S rozmachem švihla hůlkou a část větví a listí odletěla stranou.

 

Sheila pomalu kráčela ulicí. Myslela na to, co bude Tonksová říkat novinkám, a ze zvyku vzhlédla vzhůru, aby se ujistila o fázi měsíce. Zapátrala noční oblohou a v tom okamžiku nebe nad tmavou siluetou domů zazářilo světlem. Na zlomek vteřiny se zarazila, ale hned se pousmála s myšlenkou, že se noční Londýn bezstarostně baví.

Pak uslyšela vzdáleností a mlhou zesláblý zvuk podobný štěkavému vytí, úsměv se jí rázem vytratil a s doširoka otevřenýma očima ztuhla.

 

Pod závalem z větví se zachvěly prsty ruky a opatrně začaly prohledávat nejbližší okolí. Nymfadora Tonksová zápasila s mdlobou, bolestí a vyraženým dechem a snažila se nahmatat hůlku. Škvírou v listí rozostřeně zahlédla střenku dýky zaražené v zemi. Měla pocit, že se jí ta věc vysmívá. Předlouhou vteřinu trvalo, než jí došlo, že je to smích někoho jiného. V návratu do reality rozpoznala blížící se kroky, které šustily v suchých listech a volání nenávistné sestry své matky. Stiskla rozbité rty a snažila se nadzvednout a trochu uvolnit dusivou tíhu nad sebou. Krev z rozseknutého obočí jí stekla do oka a zbarvila svět do ruda. Musí se odsud dostat! Vzít tu věc a zmizet!

Rozesmátá Belatrix švihla hůlkou na druhou stranu a další část větví odletěla. Zatvářila se rozmrzele, protože stále ještě neviděla, co chtěla. „Ty se přede mnou schováváš?“ zakňourala teatrálně.

Tonksová se chtěla natáhnout k dýce. Nesměla dopustit, aby nepřátelé tu věc získali! Jenže se jí pod těžkými větvemi podařilo posunout sotva o kousek. Nedosáhla. Zato ucítila, že teď leží žebry na své ztracené hůlce. Nemohla si ji splést, hůlka slabounce modře zajiskřila, jako by ji obklopovaly nepatrné elektrické výboje, a i když to Tonksová nemohla vidět, vnímala to jako teplé pulsující zachvění. Povolila napjaté svaly na krku, s výdechem nechala přizvedlou hlavu padnout do zetlelé trávy. Namáhavě stáhla ruku k hůlce.

„Konec hry,“ zasyčela v tu chvíli Bel, rozmáchla se… a netušila, že hra bude o něco delší.

Zbytek hromady větví a listí náhle explodoval.

Belatrix nárazem vzduchu odletěla a tvrdě dopadla na záda. Zachránilo jí to život, protože díky tomu jen tak tak unikla kletbě, která nečekaně přiletěla z míst za jejím levým ramenem.

„Ty?!“ zařvala, když se nejspíš kouzlem ve zlomku vteřiny postavila na nohy jako by byla na péro a bleskově se otočila, aby zjistila, kdo přišel na pomoc její kořisti. Jedním dechem s otázkou vyslala smrtící kletbu.

Sheila stihla uhnout, ale podroušený starší muž, který si chtěl z hospůdky zkrátit cestu parkem a právě vyděšeně sledoval, co se tu děje, jen překvapeně zamrkal na zelený paprsek, trochu se nadnesl a naznak padl mrtvý k zemi.

Šílená čarodějka zařvala a okamžitě k Sheile vyslala další kletbu. Ohnivé kouzlo se rozdělilo do několika zářivých proudů a mocným zážehem zapálilo kolem Sheily listí, takže bystrozorka místo útoku musela rychle hasit nenasytné plameny, které se s hukotem a praskáním snažily spolykat i ji samotnou.

Belatrix se nadšeně zachechtala nepříčetná štěstím, že má možnost zabít ne jednu, ale hned dvě čarodějky, právě ty dvě, které tolik nenáviděla. Napřáhla se, ale ve zlomku vteřiny musela změnit plán, protože pod stromem se zatím s námahou vzpřímila zkrvavená Tonksová: „Tady jsem, tetinko!“

Obě očekávaly smrtící kletbu, takže současně vyslaly štítové kouzlo. Když se jejich štíty střetly, obě zpětný náraz magie odhodil nazad.

Zubožená Tonksová narazila zády a hlavou na strom, než spadla na zem. Znovu přišla o hůlku. Nebyla schopná vstát tak rychle jako Belatrix, zvládla se jen otočit na bok. Vedle sebe uviděla prokletou dýku potřísněnou vlastní krví, ale možná to jen drahokamy tolik zářily v radostném očekávání něčí smrti. Rychle dýku vytrhla ze země a horečnatě se rozhlížela po hůlce.

Lestrangeová už byla na nohou a blížila se ke své oběti. Všimla si zablýsknutí čepele. Pobavilo jí to. „Snad mě nechceš zabít tímhle?“ zachechtala se. Pak pokrčila rameny a s odporem dodala: „Ale co čekat od takové špíny?“ Švihla kletbou a dýka se rozprskla do vzduchu jako lesklý prach. „Smůla,“ zahihňala se potěšená tím, že předtím, než ji zabije, vzala té ubožačce poslední naději. A pak nevěřícně vyvalila oči, protože Tonksová se podívala na svou prázdnou krvácející ruku, úlevně si opřela hlavu o strom a začala se smát také.

Belatrix znejistěla. Najednou si uvědomila, že už neslyší praskání ohně a rychle se podívala doleva. Bylo to v poslední chvíli, neboť Sheila bez váhání zaútočila. Lestrangeová kletbu odrazila, ale Tonksová využila okamžiku a překulila se pro svou hůlku zaklíněnou ve větvích.

Dvě čarodějky společně mířily na třetí a neměly v očích slitování. Belatrix rychle přeskakovala pohledem z jedné na druhou a konečně do její mysli zatemněné vražednou nenávistí dorazilo pochopení, že ji porazily. Do nepříčetné tváře jí pronikl údiv, který se vzápětí proměnil v ještě koncentrovanější vztek, a dřív než se v místě, kde stála, střetly dva paprsky kouzel, s ohavným řevem a prásknutím zmizela.

Sheila na svém plášti dlaní uplácala doutnající látku a povzbudivě kývla na svou milovanou sestřenku. Tonksová se podívala na třpyt kovového prachu usazeného na své ruce a na listech poblíž, pak pohlédla do míst, kde právě zmizela šílená čarodějka a těžko říct, komu adresovala slova, která dnes večer už jednou vyslovila.

„Trhni si. To ty se běž bodnout.“

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: