svicka
Březen 2010, Magnas

 

Z

 

ačalo to nepříjemným pocitem, že něco není v pořádku. Předchozí události byly natolik bezvýznamné, že je okamžitě zapomněl. Nyní šel dlouhou temnou chodbou a ve chvíli, kdy si pomyslel, že je nekonečná, konec uviděl. Zprvu rozpoznal jen nazlátle zářivý obrys, který považoval za magický průchod někam dál. S bolestným syknutím se chytil za čelo, protože ho začala pálit jizva. Zpomalil a zvolna se k té slabé záři přibližoval, ale brzy mu došlo, že žádné dál už není. Chodbu uzavíral obrovský obraz v masivním zlatém rámu a portrét v něm se hýbal a podivně lesknul a… promnul si oči… a kopíroval jeho pohyby. Pochopil. Váhavě popošel blíž a strnul v šoku s tváří ovládanou nevěřícnou hrůzou – zelené oči jeho vlastního odrazu začaly rudnout a zorničky se protáhly. Scházely mu brýle. Stejně by špatně držely, neboť nos se zploštěl a chřípí se zúžilo do hadí podoby. Chtěl se bránit, chtěl protestovat, křičet, ale z jeho hrdla vycházelo jen syčení. Nevýrazné rty zkroucené do rozčílené grimasy odhalily ohavné zuby.

Zoufalou ranou pěstí rozsypal odraz do zkrvavených střepů, ale dosáhl tím jen toho, že tu odpornou tvář teď viděl vícekrát. Pak uslyšel zvuk – dunivý, rytmický… osvobozující. Rozhlížel se, odkud vychází. Nevěděl proč, ale ten zvuk mu dal naději.

Harry se probral zbrocený potem, s bušícím srdcem a bolavou přeleželou rukou. Posadil se na posteli, bosýma nohama na studené podlaze našátral pantofle a nejistým krokem se vydal do koupelny. Tam se opláchl studenou vodou a bázlivě si svůj mokrý obličej prohlížel v zrcadle, jestli mezi sebou a Voldemortem neshledá nějakou podobnost, jíž si dříve nevšiml. Zrcadlo mu však tvrdošíjně vracelo vyděšený pohled jeho vlastních duhovek a naštěstí odmítalo změnit názor. Vycenil na sebe zuby. Byly to ty samé, které včera čistil. I nos měl v pořádku, jen absence brýlí souhlasila, protože je nechal na nočním stolku. „Už nesmím usnout,“ zašeptal. Zrovna ho nic jiného nenapadlo a bylo to k věci. Jeho hlas nepatrně skřípal, ale zněl naprosto lidsky. Úlevně vydechl. Ani se neutřel, aby chladná voda působila co nejdéle, vrátil se do postele a ještě když se přikrýval, sliboval si, že zůstane vzhůru, aby se noční můra nemohla vrátit. Ale než to pořádně domyslel, znovu spal.

Deštivé famfrpálové utkání si vybralo svou daň, takže když se ráno Harry s Ronem probudili, zjistili, že ošetřovnu sdílí se Zápalem plic, dvěma kapajícími Rýmami, a jedním podivně flekatým huhlajícím páťákem s extrémně dlouhým nosem, který se chtěl vyléčit sám kouzly a očividně se mu to vymklo z ruky.

Ron se cítil skvěle a Harry se to samé pokoušel alespoň předstírat. Ošklivý sen mu pod oči nakreslil tmavé stíny, zmítal jím neklid a podrážděnost a měl tendence se trochu potit. Doufal, že si madam Pomfreyová ničeho z toho nevšimne, protože další pobyt na ošetřovně byl tím posledním, co by se mu teď hodilo.

Naštěstí díky návalu infekce Poppy oba původní marody bez dlouhých cirátů propustila. „Koukej si na tu ruku ještě alespoň dneska dávat pozor,“ oznámila na cestu Ronovi a pohoršeně se ohlédla na flekatého páťáka, který právě mocně kýchnul a jeho začarovaný nos vydal pleskavý zvuk praporu ve větru. „Kropíš to tu rýmou jak zahradní hadicí,“ řekla mu nadurděně. „To ses ještě nenaučil používat kapesník?“ Otočila se zpátky, aby vybavila poučením i Harryho, ale kluci už byli ten tam.

Prchali chodbou z ošetřovatelčina dosahu, jako by je honila horda nepřátel, a zastavili se až dole ve Velké síni, kde je uvítal jásot a potlesk. Oba se okamžitě hladově pustili do snídaně. Při jídle si konečně mohli dosyta užít pozápasových ovací a uznalého poplácávání po zádech. U Rona tedy jen opatrně, protože i když se mu zlomeniny díky kosticelovému lektvaru do rána z velké části zhojily, kosti byly ještě křehké a ruku si musel až do večera nechat zavěšenou na šátku. Harry přijímal gratulace poněkud nepřítomně. Neklidně vyhlížel Brumbála, avšak jeho místo za profesorským stolem nepřestávalo být opuštěné.

„Rone, je mi to líto,“ přišel se omluvit havraspárský odrážeč, hezký urostlý kluk s tmavými vlasy. Pak ztišil hlas: „Měl by sis na sebe radši dávat bacha, někdo po tobě asi jde. Ta pálka… úplně se mi vyškubla z ruky. Z našich v tom nikdo prsty neměl, my hrajeme fér.“

„Viděl jsem to,“ řekl mu stejně tiše Ron, a na znamení, že mezi nimi není žádná neshoda, si s ním potřásl zdravou pravačkou. „Hráli jste fakt dobře,“ dodal uznale.

„Vy líp,“ připustil s upřímným úsměvem Bearchan a odešel zas ke svému stolu.

Harry využil toho, že si ho chvilku nikdo nevšímal, a podíval se pod svůj talíř. Čas od času tam na něj čekal lístek s novým heslem k chrliči. Našel ho tam i dnes. Poprosil Seamuse, který s opékanou uzenkou v ruce narychlo dopisoval domácí úkol z Přeměňování, aby mu půjčil pero, na druhou stranu lístku napsal vzkaz a nenápadně ho vrátil tam, kde ho našel. Nemusel se bát, že by se dostal do nepovolaných rukou – o nádobí se kouzly starali bradavičtí domácí skřítci a Dobby doručení zpráv vždy spolehlivě zajistil. Pro jistotu se po chvilce pod talíř podíval znovu. Vzkaz už byl pryč. Zaznamenal Hermionin tázavý pohled, tak očima ukázal k prázdnému místu u stolu profesorů. Pochopila.

Vyučování probíhalo celkem v klidu, jen při Obraně proti černé magii dostal docela zabrat. Nebylo to nic neobvyklého, exotický profesor si na něj zasedl už od první hodiny a postupem času se to nijak nezlepšilo. Ne snad, že by kohokoli šetřil, ale na Harryho měl vždy o dost vyšší nároky a každý neúspěch pokaždé svým noblesně pobaveným způsobem bez skrupulí okomentoval.

„Jste mrtvý, pane Pottere,“ odtušil suše Lionel Al-Terego poté, co si Neville přečetl kartičku s úkolem a odzbrojil Harryho tím nejjednodušším přivolávacím kouzlem, které zvládl neverbálně a nemusel ani mávat hůlkou, tudíž nikdo neměl sebemenší šanci odhadnout, co se bude dít. Prostě se to najednou stalo, a nebýt toho, že Neville po letící hůlce chňapnul, možná by nikdo ani nepostřehl, k čemu došlo.

Harry zaskočeně stál a díval se nevěřícně na svou prázdnou ruku. Pálila ho dlaň a prsty z toho, jak se jimi jeho hůlka rychle prosmýkla. Přesně tohle byl způsob, jak si Lionel s Harrym pohrával. Nevyžíval se v tom, že by Harryho otevřeně ponižoval či urážel. Místo toho s dechberoucí vynalézavostí a naprostou lhostejností k jeho utrpení připravoval situace, které zpravidla končívaly tak, že si Harry připadal jako hlupák, ovšem všechny přítomné obohatily o nový, nečekaný pohled na věc.

„Je velkou chybou přestat počítat s těmi nejobyčejnějšími kouzly. Že nejsou bojová, ještě neznamená, že jich není možné v boji využít,“ pravil spokojeně stařík a namířil na Harryho zlatem ověšeným prstem. „Vy, Pottere, si musíte konečně uvědomit, že boj se neřídí pravidly čestného kouzelnického souboje. Nemůžete stále čekat, až na vás protivník zaútočí jako první, a doufat, že stihnete kletbu odrazit. Černá magie nejsou piškvorky, můj milý, nemůžete čekat na soupeřův tah. Černá magie je rafinovaně podlá, nadmíru krutá, a řídí se jen jediným pravidlem – za každou cenu zvítězit a získat to, co chci. Buď na to pravidlo přistoupíte nebo si rovnou připravte nějaký pěkný epitaf na náhrobek, pokud tam nechcete mít napsáno: ‚Harry Potter, bláhový chlapec, který měl dlouho štěstí, ale nic netrvá věčně.‘“

Harry se vcelku rychle smířil s tím, že se na Lionelových hodinách cítívá jako ten největší hňup, uvykl i časté nutkavé potřebě dát si pár pohlavků za to, jak Lionelovi opět naletěl. Samozřejmě ho to vytáčelo, ale byl rozhodnutý to na sobě nedat znát, ze všech neúspěchů vytěžit maximum zkušeností, a postupem času si už z profesorových necitlivých poznámek zvládal brát jen to důležité a zbytek ignorovat, aby mu rozčílení nebránilo v koncentraci. Dnes mu však neustálé připomínky smrti působily muka, protože mu nedovolily uniknout hrůzným myšlenkám a úvahám o Firenzově věštbě a noční můře, kterou si pamatoval do nejmenších detailů.

„Slečno Patilová, pojďte, teď to s panem Potterem zkusíte vy,“ předal Lionel Parvati novou kartičku. Za okamžik se Harry zmítal ve vzduchu hlavou dolů, o chvíli později, zásluhou Rona a Hermiony, sebou bezmocně trhal přilepený k podlaze jako moucha k mucholapce. „Opět mrtvý, pane Pottere,“ pokrytecky vzdychal profesor a patrně netušil, že Harry tentokrát zápolí se sžíravou touhou praštit jeho.

Nonšalatním mávnutím exotický stařík propustil studenty do lavic, sám se pohodlně, nohu přes nohu, rozvalil za katedrou. „Takže si zapište do paměti, že pravidlo ‚Dávejte pozor, kam šlapete‘ platí i pro couvání a pády. Dále si zapamatujte – a to dnes platí hlavně pro pana Pottera – že vědomost bez patřičného soustředění je v boji bezcennou informací. Za domácí úkol vypracujte stručnou studii o účinné obraně proti pěti nebezpečným kouzelným tvorům dle vlastního výběru, přičemž ocením, když do tématu vnesete i vlastní nápady.“ Podíval se na kapesní hodinky, ze šuplíku si vytáhl cizokrajné noviny, šálek s kouřící černou kávou a s pohledem, který jasně zračil, že audience u jeho výsosti skončila a všichni mají vypadnout, dodal: „Konec hodiny.“

Harry vystřelil ze třídy jako špunt ze šampaňského, aby se rychlou chůzí uklidnil a rozdýchal předchozí zážitky. Jenže než se nadál, ztratil balanc a couval, protože Ron s Hermionou ho chytili každý z jedné strany pod lokty a táhli ho zpět chvatem, který by jim záviděl každý ošetřovatel z oddělení duševních chorob.

„Co děláte? Nechte mě na pokoji!“ utrhoval se na ně, ale jeho přátelé se nedali zastrašit a pustili ho až za rohem, kde Hermiona nesmlouvavě zavelela: „K Uršule, hned! Promluvíme si.“

„Co je?“ zavrčel Harry s rukama založenýma na prsou, když vešli do nepoužívané dívčí umývárny ve druhém patře.

„Chceme vědět, co se s tebou děje,“ vybalil to bez okolků Ron. „Jsi úplně mimo.“

„Ale pořád ti to moc sluší,“ zahihňal se kňouravý dívčí hlas. Na jednom z umyvadel se usadil průsvitný duch brýlatého děvčete s culíky. „Konečně ses sem přišel podívat, Harry. Stýskalo se ti po mě?“

„Sklapni, Uršulo,“ okřikla ducha Hermiona.

Uršula hlasitě zaštkala. „Proč si se mnou nikdo nechce povídat?“

Ron protočil oči.

„Ale já vím proč chceš, abych mlčela!“ zaječela Uršula a s rozezleně přihmouřenýma očima pohlédla na Hermionu. „Ty na mě prostě žárlíš!“

„Jasně, teď jsi na to kápla, tak už ztichni,“ zavrčel Ron.

„Žárlí, žárlí, žárlí,“ spustila s klokotavým smíchem Uršula, vzlétla, udělala pod stropem otočku a provedla svůj oblíbený kousek – po hlavě namířila do jedné z kabinek, přičemž viditelně chtěla udělat dojem, protože odtud vzápětí vyšplíchla voda tak silně, jako kdyby vletěla do bazénu a ne do záchodové mísy.

Hermiona se ušklíbla a obrátila se k Harrymu. „Nechceš nám říct, co se děje? Možná jsi na to zapomněl, ale jsme přátelé. Od chvíle, co jsi v lese mluvil s Firenzem, jsi na nikoho z nás pořádně nepromluvil, všech se straníš, a když někdo promluví na tebe, nevnímáš. Teď při Obraně –“

„Teď při Obraně jsem byl zase za neschopného idiota, jasně, na to už jste si mohli zvyknout,“ vyjel Harry. „No a co?“

Na kabinkou vykoukla Uršula. „Ty nejsi idiot, Harry,“ řekla mazlivě.

„Sklapni,“ křikla na ni Hermiona a vyměnila si s Ronem pohled. „Promiň, Harry, ale… tentokrát sis to tak trochu zasloužil,“ řekla opatrně. „Vůbec ses nesoustředil.“

Harry rozladěně odfrknul, otočil se k nim zády a rukama se opřel o jedno z umyvadel. Mlčel. Přemýšlel, kolik jim toho svěřit.

„To… Firenze,“ řekl pak tiše. „Mluvil o smrti.“

„O tvojí?“ vyděsila se Hermiona.

„Říkal… říkal, že jí bude hodně,“ vyhnul se Harry pravdě pravdou. Snad by jim toho pověděl víc, ale zarazil se, protože zaslechl, že do koupelny tlumeně doléhají blížící se rozčílené hlasy. Zvedl ruku, pak ukázal na dveře a dal ukazovák před rty.

„Dej mi pokoj, Vincente. Nebojím se tě.“ Ten nejbližší hlas byl Ginnyin.

„Ale to bys měla, holčičko.“

Harry chtěl okamžitě skočit ke dveřím, ale Hermiona ho zadržela.

„…nezmůžeš se na nic víc, než někoho strčit ze schodů. Dobře vím, že jsi to byl ty. Vlastně věřím, že máš prsty i v tom ostatním, co se dělo kolem zápasu, jenže to bys sám nezvládnul, takže ti s tím někdo musel pomáhat. Bylo by mi to fuk, zvládli jsme o to i tak, ale za bráchovu ruku to máš u mě, s tím počítej.“

Když to Ron v koupelně uslyšel, rozzuřil se a teď musela Hermiona zadržet jeho. Harry zatím stražil uši, aby mu z hovoru nic neuniklo.

„… tobě to nestačilo?“ vyjel zlostně Crabbe. „Ukážu ti, proč by ses měla bát, hlupačko! Ukážu ti důkaz.“

Pak bylo ticho. Harry z toho byl nervozitou bez sebe.

„To je leda důkaz toho, že jsi blb a ubožák,“ promluvila konečně Ginny. Ani dveře nedokázaly utlumit silné opovržení v jejím hlase, takže se dalo snadno odvodit, že jí zmijozelský student nejspíš ukázal tajemství skrývané pod rukávem.

„Takhle o mě žádná špinavá mrcha mluvit nebude!“ vykřikl Crabbe. Nějaký jiný hlas se uchechtnul.

„Nech ji, nestojí za to,“ řekl kdosi další (Harry váhavě usoudil, že by mohlo jít o Draca Malfoye).

„Ty drž hubu, srabe!“

„Kdo je u tebe srab?“ vyštěkl onen další. „Žádný Malfoy není srab, to si pamatuj!“

„Dokaž to.“

Ta prostá výzva zněla tak hrozivě, až Harryho zamrazilo mezi lopatkami a krk náhle sevřený strachem mu nedovolil se nadechnout. Teď by ho nedokázala zadržet ani celá armáda Hermion, ovšem v tuhle chvíli už to ani ona ani Ron neměli v úmyslu. Trhnutím dveře koupelny otevřel.

Na chodbě stál proti Ginny Crabbe se svým tupým obličejem zformovaným do kruté grimasy, pobavený Zabini a rozčílený Malfoy.

„Co se tady děje?“ zazněl chodbou odměřený dotaz. S rozevlátým pláštěm se sem rychle blížil ředitel zmijozelské koleje, a Harryho napadlo, že by si nikdy dřív nepomyslel, jak velkou radost mu může Snapeova přítomnost udělat. Očekával, že se zmijozelští před Snapem stáhnou a bude klid, jenže vývoj událostí nabral jiný spád.

Crabbe si profesora vůbec nevšímal. „Dělej!“ poručil Malfoyovi. Ten se snažil působit suverénně, ale Harrymu neušlo, že mu ve tváři probleskl výraz zvířete zahnaného do kouta.

„Ptal jsem se, co se tu děje,“ zopakoval přísně Snape, když k nim došel.

„Jen tady nacvičujeme do hodin Obrany proti černé magii,“ odpověděl mu s vychytralým úsměvem Crabbe, ale očima mu říkal něco úplně jiného.

„Ne tady!“ přikázal důrazně Snape. Jeho pohled zas prozrazoval, že je si přesně vědom toho, co se tu ve skutečnosti dělo. „Ne teď,“ dodal tišeji. Jen krátkým škubnutím hlavou svým svěřencům přikázal a ti s ním odešli. Crabbe velmi neochotně.

„Co to mělo znamenat?“ vyjekl Ron, když přátelé u dveří koupelny osaměli. Trochu mu přitom přeskočil hlas.

„Nevím,“ řekla pomalu Hermiona a v obličeji se jí zračilo zděšení. „Ale vypadalo to, jako by Crabbeovi řekl, že nás může klidně i zabít, ale ne teď ve škole.“

„Tak nějak,“ přitakal šokovaný Harry a nevesele se zasmál. „A já blbec ještě před momentem pokládal za nejhorší, že když je vypráskáme, připravíme kolej o body, protože budou žalovat. Jen doufám, že to Snape nemyslel vážně.“

„Snape je možná s námi, ale kdo ví, kolik jich tu je,“ zamračila se ustaraně Ginny, přičemž hůlkou poklepala na své levé předloktí, a Harry si pomyslel, že Teo Nott měl pravdu – už není bezpečno ani v Bradavicích.

 

Při obědě se Harry vůbec nezajímal o to, co je na talíři. Mnohem důležitější pro něj bylo to, co se mělo skrývat pod ním. Jenže tam nebylo nic a ředitelův oběd na profesorském stole opět chladnul netknutý. Nepřítomně zhltnul pár soust, pak dostal nápad a než se ho kdokoli stihl zeptat, kam jde, vyběhl z Velké síně. Bez zaváhání namířil do učebny astrojasnovidectví, na jejíž dveře energicky zaklepal.

Dveře se otevřely a ovanula ho vůně lesa. Vstoupil dovnitř a za ním tiše cvaklo, jak se dveře zase zavřely. „Firenzi?“ zvolal nejistě a nakláněl se, jestli kentaura nezahlédne mezi stromy. „Profesore?“ V učebně nikdo nebyl. Rozhodl se, že na Firenze počká, a usadil se do mechu. Pomyslel si, že za ty dlouhé měsíce, co tu nebyl, zapomněl, jak je tu mech příjemně měkký. Větve stromů se jemně pohupovaly ve vánku a v místech, kde by člověk očekával katedru, se pod ostružiním rozrůstala rodinka hříbků. Přestože venku vládl listopad, tady bylo příjemné teplo jako na konci srpna, k tomu kouzelné nebe ignorovalo fakt, že je poledne a předvádělo ukázkové stmívání. Harry si v mechu lehl a díval se na nebe v očekávání hvězd. Těšil se, že si najde souhvězdí Velkého psa, zavřel oči… a v ten okamžik usnul.

Spal neklidně a trhal sebou. Zdály se mu divoké sny, v nichž dnešní Voldemort hovořil v omšelém pokoji se svým nedospělým já a k čemusi ho nabádal. Pak se odněkud ozvalo tiché zacinkání a oba Tomové Raddleové zmizeli. Harry se vzbudil. Cinkání vycházelo z jeho hodinek nařízených tak, aby ho včas upozornily na začátek odpoledního vyučování.

 

První odpolední hodinou byla Péče o kouzelné tvory, kterou za suspendovaného Hagrida vedla profesorka Červotočková. Harry to zprvu uvítal jako možnost se věnovat vlastním ustaraným myšlenkám, protože předpokládal, že jim bude jako minule promítat pohyblivé obrázky různých, převážně dost nebezpečných magických monster a opět vyprávět děsivé příběhy o čarodějích, kteří s tou či onou obludou měli co společného, tedy zpravidla jen do té doby, než je obluda strávila. Profesorka však dnešní hodinu pojala jinak a hnala je ven k jezeru, aby si zopakovali tvory vodní. Jestli Harry na něco neměl náladu, pak to byly řeči o životním cyklu ďasovců, potravních zvyklostech a eliminaci bublinatek, a neoblomila ho ani dojemná přednáška o ohroženém druhu hastrmanců. Sám si oprávněně připadal jako ohrožený druh, měl plnou hlavu děsivých snů a kentauřích předpovědí, takže Hermiona do něj několikrát musela nenápadně strčit, protože si v zamyšlení nevšiml, že se ho Červotočková na něco ptá.

„Co je s tebou, člověče?“ zeptal se ho šeptem Ron. „Vypadáš hůř, než předtím. A kam jsi zmizel od oběda?“

„Za Firenzem, ale nenašel jsem ho. Zkusím se dostat k Brumbálovi a zjistit, co to všechno znamená,“ zašeptal přátelům, zatímco profesorka pokračovala v přednášce a zaujatě vykládala o jezerních lidech.

„A Brumbál už se ti ozval?“ chtěla vědět Hermiona.

„Ještě ne.“

„Tak vydrž,“ sykla tiše.

„Já to musím vědět!“ vyjel rozhořčeně Harry a zapomněl šeptat.

„Pane Pottere,“ napomenula ho překvapená Červotočková, „já to chápu, mě také mrzí, že nevím, proč jezerní lidé na rozdíl od kentaurů odmítají status osob a trvají na zařazení mezi zvířata, ale není žádný důvod, abyste to takhle prožíval.“

„Ale –“

„Žádné ale. Prostě to respektujte jako jejich rozhodnutí. Jak by jste se asi cítil vy, kdyby na vás někdo dotíral jen proto, že by se mu nezdálo, jaký názor zastáváte?“

Harry s úšklebkem zamumlal, že o tom by tedy něco věděl.

Profesorka napomenula jeho i rozesmáté studenty a dál se věnovala nezáživnému výkladu. Ovšem nebylo jí přáno přednášku v klidu dokončit, neboť k jezeru se blížilo další narušení hodiny, tentokrát nečekaně v podobě školníka.

Argus Filch mířil k jezeru stylem, jako kdyby si dával rozcvičku a slabě se za ním táhl dým podobný kouři z výfuku. Školník zbrzdil u skupinky a sotva chytil dech, hned rozčíleně spustil na profesorku, že na chodbě ve třetím patře někdo vypustil třaskavé skvorejše, takže to tam smrdí víc, než po hnojůvkové bombě, nemluvě o vznícení portrétu Reginalda Zpozdilého, rámů dvou dalších obrazů, v neposlední řadě jeho školnického pláště, a ona jako vyučující tuhletu péči o tvory má za to odpovědnost.

Zatímco se Červotočková hádala se školníkem, že přece nemůže za to, s čím si studenti hrají ve svém volném čase a nabízela Filchovi uhašení v jezeře, Harryho při pohledu na ně napadlo, jak je to absurdní, když se venku dějí opravdu vážné věci, podle předpovědi se blíží spousta smrti, a co hůř, mnoho lidí doufá, že právě on to všechno může zastavit, a netuší, že tu místo toho poslouchá, jak svázat nohy naprosto neškodným bublinatkám. Bez váhání využil situace, protáhl se křovím a nedlouho na to už vyjížděl točitých schodištěm k ředitelně.

Sotva ze schodů vystoupil, zarazil se a dál už neudělal ani krok – z ředitelny zaslechl zvuk rozhovoru. V panice se chtěl rychle otočit a vytratit se, ale mučivý neklid, který ho sem dovedl, byl nakonec silnější než strach i dobré vychování. Třeba se konečně něco dozví.

Pomyslel si, že dnešek je asi zakletým dnem, kdy je odsouzený k naslouchání přes dveře. Pro jistotu zůstal tam, kde je, a nastražil uši.

Zdálo se, že ředitel mluví jen s jedním člověkem. Harrymu se trochu ulevilo. Kdyby tam byl Martenmug, jistě by nedorazil sám a Brumbál by ho nenazýval přítelem.

„… ujistit, můj milý příteli, že jsem tím posledním, kdo by mohl zapomenout, že čas se krátí. Ovšem zdá se, že jsme v tomto ohledu uvízli na mrtvém bodě,“ říkal starý profesor a zdálo se, že z jeho hlasu zní únava. „Bohužel ten, který se mi podařilo vypátrat a vyzvednout, byl jen falešnou stopou. Kde je ten pravý, zatím netuším.“ Podle toho, jak Brumbálův hlas sílil a slábnul, bylo zřejmé, že přechází sem a tam po pracovně. Poslední slova už Harry sotva slyšel.

Druhý člověk něco odpověděl, ale tak potichu, že to masivní dubové dveře utlumily jen do nesrozumitelné melodie řeči.

„Ne, toho se neobávám,“ reagoval ředitel s povzdechem. Jeho hlas se nečekaně ozval tak blízko dveří, až sebou Harry trochu trhnul. „Jen musíme přijmout i možnost, že nám právě tato záležitost možná nepřísluší.“

„…?“

„Kdo jiný? Bylo by pošetilé a dle mého mínění i značně domýšlivé domnívat se, že jsme jediní, kdo se o to snaží. Navíc nesmíme zapomínat na třetího hráče, s nímž je třeba počítat.“

„…?“

„Nikoliv. Měl jsem na mysli Náhodu.“

„…?!“

Harry se několika opatrnými kroky přiblížil ke dveřím, aby mu slova muže přestala unikat. Ale to už znovu vlídně odpovídal Brumbál

„Ale ano, budeme čekat, nic jiného nám ani nezbývá,“ řekl a potom nepatrně zesílil hlas. „A nejsme sami, komu nic jiného nezbývá. Zatím musíme vzít zavděk tím, co víme.“

Asi vteřinu se nedělo nic.

Pak dorazilo pochopení a Harryho tváře vzplály studem. Chtěl utéct, jenže vtom se dveře otevřely.

„Pojď dál, Harry,“ objevil se mezi nimi unavený ředitel.

„Já… já…“ koktal Harry.

„Já vím,“ promnul si starý profesor oči pod brýlemi a ukázal směrem do ředitelny.

Zaskočený Harry prošel až k pracovnímu stolu. Rozhlížel se, koho má pozdravit, avšak ředitelská pracovna vypadala, jako by v ní starý profesor zcela sám pročítal nějaké pergameny s poznámkami a po druhém muži nebylo ani památky. Pohled na žhavé uhlíky v krbu mu nabídl jedno z možných vysvětlení. Zůstal stát.

Brumbál ho posunkem vyzval, aby se posadil. „Dostal jsem tvůj vzkaz, ale zatím nebyla vhodná chvíle, abychom si promluvili. Děje se toho až příliš mnoho. Takže… co máš na srdci? Předpokládám, že to má souvislost s tím, co se událo v lese.“

Harry přikývl a naprosto otevřeně spustil o všem, co ho trápilo. O předpovědi smrti, o snech, o tom, jak nečekaně usíná, i o obavách z podobnosti s Voldemortem.

Brumbál ho nepřerušoval, jen občas potřásl svým stříbřitým vousem. Když se však Harry zmínil o posledním snu, zdálo se mu, že ředitel zbystřil o trochu víc. „Chápu,“ řekl pak. „Ze své zvýšené potřeby spánku si nic nedělej. To je jen způsob, jakým se tvá duše a tělo regeneruje po propojení s kentauří myslí. Mimochodem – Firenze si velmi vyčítá, co ti způsobil, ale jsem si jist, že to myslel dobře a patrně nedocenil možné důsledky. Připrav se na to, že po silnějším rozrušení ještě nějaký čas budeš mít tendence usínat, ale postupně se to zklidní.“

„Jenže to mě z toho všeho trápí nejmíň,“ podotkl hořce Harry.

„Jistě,“ prohrábl si Brumbál zamyšleně vousy. „Ta předpověď a tvé sny. Je to opravdu hrozivé, přesto… myslím, že by ses tím neměl tolik zneklidňovat. Ve svých snech vstupujeme do světa, v němž se zhmotňují naše fantazie, touhy, radosti i úzkosti. Tvá nezvyklá zkušenost, respektive z ní plynoucí obavy jsou tedy pravděpodobně také příčinou tvých snů, ačkoli…“

Od stropu pracovnou proletěla ohnivě zářivá šmouha, která u ptačího bidýlka zpomalila a proměnila se ve zlatého ptáka. Přestože měl Harry plnou hlavu problémů, na fénixe se usmál. V jeho přítomnosti – sám nevěděl proč – se vždycky cítil klidnější. Došlo mu, že je Fawkes na hlídce, protože krátce klidně zazpíval, napil se, a sotva mu ředitel poděkoval, opět odletěl.

„Kde jsem skončil?“ zeptal se Brumbál.

„Ačkoli.“

„Ach ano – ačkoli se domnívám, že bys pro jistotu neměl polevovat v důsledném procvičování nitrobrany.“

„Myslíte, že to Voldemort…?“

Brumbál se na něj místo odpovědi pátravě zadíval. „Co tvá jizva?“ zeptal se.

„V pořádku, nebolí, nebo jen slabě. I když… vlastně někdy ještě i docela dost.“

„Kdy?“

„Třeba…“ Harry musel chvilku přemýšlet. „Třeba, když jsme bojovali u Blacků.“

Odpověď profesora viditelně uspokojila.

„Myslím, že teď bolí, jen když je nablízku,“ pokračoval váhavě Harry a z ředitelovy tváře vyčetl souhlas. „Slabě to cítím někdy i tady. Myslím… nevím to určitě… že je to ve chvílích, kdy je poblíž někdo, koho právě volá,“ doplnil a ukázal si na předloktí. „A… už tu není jen jeden, profesor Snape už tu není sám.“

„Vím,“ připustil zasmušile Brumbál, ale nepřestal přitom Harryho pozorovat. Pak, jako by se snažil obrátit list hovoru, konečně začal o tom, co Harryho deptalo nejvíc. „Nemusíš se bát. Ty skutečně nejsi jako Tom. Pravda, máte hodně společného. Různé schopnosti, oba umíte promlouvat hadí řečí, oba jste sirotci –“

„Někdy si říkám,“ skočil mu do řeči Harry, „jestli mezi námi není jediný rozdíl v tom, že mě moji rodiče měli rádi.“

„To jistě ne,“ usmál se Brumbál. „Navíc se nedá s určitostí tvrdit, že se Tom narodil jako nemilovaný. Přinejmenším jeho matka by mu pravděpodobně lásku neodpírala.“ Nato si Harry vyslechl pochmurný příběh Meropy Gauntové, příběh, který doposud neznal.

„Meropa byla posledním ženským prapotomkem Salazara Zmijozela. Žila, nebo spíš přežívala se svým násilnickým otcem Rojvolem a trochu slaboduchým, ovšem o to krutějším bratrem Morfinem ve špinavé chatrči poblíž Malého Visánku. Týrali ji a ponižovali, ale nikdy nenašla sílu a odvahu od nich utéct. Pak se stalo několik osudovych chyb v jediné – zamilovala se. Celým svým srdcem propadla lásce, ovšem… k tomu nepravému, neboť Tom Raddle, syn váženého pána z nedalekého statku byl zámožný mudla a zubožená Meropa mu nejspíš nikdy nestála ani za pohled. O tom, jak nakonec dosáhla opaku se můžeme jen dohadovat, ale s největší pravděpodobností použila kouzel. Uprchli spolu, vzali se, ale když účinek kouzel vyprchal – a dost možná to způsobila sama v touze zjistit, zda jí má její milý skutečně rád – Tomův otec ji opustil. Tou dobou už byla v očekávání. Její další osud přesně neznám, zprávy se různí, podle některých zemřela při porodu, podle jiných až o něco později na zlomené srdce, každopádně prý Toma Raddlea nikdy nepřestala milovat, a proto se mi zdá nepravděpodobné, že by v sobě neměla cit pro to jediné, co jí po něm zbylo – pro syna.“

„To jsem nevěděl,“ hlesnul Harry, ale pak si uvědomil, že je to pravda jen částečně, protože se mu vybavila vzpomínka na to, jak tehdy v noci, když na hřbitově v Malém Visánku umřel Cedrik, Voldemort s okázalým pohrdáním mluvil o svém otci a přitom šlapal po jeho hrobě. Napadlo ho, jaký měl asi vztah ke své matce. Nejspíš později pohrdal i jí, za to, že milovala mudlu.

„Ani já tu historii dlouho neznal,“ přiznal Brumbál, „ale ta na věci nic nemění. To, že byl malý Tom od raného dětství vychováván v nevlídném sirotčinci, a skutečnost, že zdědil snad všechny špatné vlastnosti svých předků, ho jistě ovlivnilo, ovšem… k tomu, že se stal tím, čím je, se rozhodl on sám.“ Brumbál byl mistrem v sebeovládání, přesto se Harrymu zdál být rozrušený, když pokračoval. „Je tedy možné, že toho máte společného víc…“ profesor krátký okamžik hledal slova, „… víc, než je žádoucí. Ale pochop – kdyby Firenzova slova patřila jeho uším, bál by se smrti, bál by se sám o sebe, zatímco tebe nejvíc vylekala možnost, že bys mohl být špatný a zlý jako on. V tom je ten zásadní rozdíl mezi vámi, Harry, a dokud tomu tak bude, nemáš se čeho obávat.“

„Ale Firenze říkal –“

„Smrt může mít mnoho podob. Také neopomíjej fakt, že kentauří předpovědi sice bývají spolehlivé, ale pro svá poeticky zamlžená přirovnání také natolik zvláštní, že si je jen málokdo správně vyloží. Nelze se proto na ně hněvat. Sám jsi zjistil, jak moc se jejich vnímání liší a jistě pro ně není snadné formulovat své vjemy do lidem srozumitelných vět.“

Harry přikývl a viditelně trochu pookřál. Profesorova slova měla logiku. Pochybovačný hlásek v jeho nitru sice pokřikoval, že se tím jen chlácholí, ale rozhodl se ho neposlouchat, díky čemuž měl šanci opustit ředitelnu s nadějí, že řeči o umírání jsou jen pouhým přirovnáním a smrt tak může znamenat třeba pouhou změnu. Netušil, že se neúprosně blíží čas, kdy pozná pravdu.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: