svicka
Únor 2010, Magnas

 

H

 

arry se probudil se ve své posteli v nebelvírské ložnici. V tom posledním okamžiku, než začal otevírat oči, si uvědomil, jak podivný sen se mu zdál: ležel mrtvý na bílém stole a kolem sebe slyšel spoustu netrpělivých a smutných hlasů, které se ptaly: „Ještě se neprobral?“ Zamžoural a potěšeně zjistil, že u něj sedí a dívá se na něj dívka s temně rudými vlasy. Chtěl promluvit, ale místo toho mu z vychlého krku vyšlo jen chraptivé zasípání. Měla pro něj připravené pití. Pohár byl zjevně z ošetřovny a záhy zjistil, že obsah jakbysmet. Vyprsknul a zakuckal se.

Ginny se zasmála, napsala něco do malého bloku a dala mu to přečíst.

 

Jen to pěkně vypij, nebo si to od Poppy vypiju já.

 

Zazubil se a pak se zarazil. „Proč mi to píšeš?“

„Přišla o hlas,“ objasnil Ronův hlas a vzápětí se jeho majitel objevil se mezi zpola zataženými závěsy. „Nejspíš v tom má prsty někdo z Havraspáru,“ dodal namíchnutě. „Budeš v pohodě? Asi ne, viď?“

„Proč? Je mi skvěle.“

Ron vzdychnul. „Tak jdu říct Poppy, McGonagallce a ostatním, že se nic neodvolává,“ oznámil sklesle a zmizel.

„Počkat, počkat, počkat… co se to tu děje?“ Teprve teď Harrymu začalo docházet, že je na místě i druhá otázka: „A co se k čertu vlastně stalo?“

V mezeře mezi závěsy se objevila Hermiona. „Stalo se to, že se ti předevčírem udělalo špatně a – “

„Předevčírem??“ vyjekl Harry nevěřícně.

„Předevčírem. V lese. Zničehonic jsi omdlel. Hagrid tě přinesl do školy a celou cestu se hrozně zlobil na Firenze.“

Harry se začal rozvzpomínat na zvláštní propojení s kentaurem i na to, jak se pak rázem setmělo.

„Poppy nás napřed vyděsila, protože říkala něco o těžkém šoku, na který bys mohl i umřít. Z toho se málem sesul Hagrid. Naštěstí pak suše dodala, že s tvojí náturou se z toho nejspíš vyspíš. A spánek jsi tedy neflákal – spal jsi celou noc a den a ještě jednu noc.“

„To se divím, že mě nechala tady,“ řekl zaraženě Harry.

Hermiona se rozesmála. „Víš, nenechala. Jenže ty ses nad ránem napůl probral, šel jsi na záchod a místo do postele tam sis to namířil do postele sem. Víme to od Nicka, celou cestu tě sledoval. Na to, že jsi přitom pořád spal, jsi prý bravurně zvládal přejít pohyblivé schody.“

„Fajn, takže ještě ke všemu jsem náměsíčný.“

Do ložnice nakouknul Dennis Creevey, radostně zahulákal někam za sebe: „Fakt je vzhůru!“ a zase zmizel. Ze společenské místnosti sem tlumeně dolehl něčí radostný pokřik.

„Podařilo se nám Poppy přemluvit, abys tě tu už nechala,“ pokračovala Hermiona. „Vymínila si ale, že tě nikdo nesmí zkoušet budit, protože by ti to mohlo ublížit, tak jsou tu od té doby všichni potichoučku jako myšky. Nebo doteď byli. Ale cestou se jí ještě budeš muset ukázat.“

„Cestou kam?“ nechápal Harry a zamžoural se na stolek, jestli tu má brýle. Někdo mu je sem donesl, tak si je hned nasadil. Pak si vzpomněl: „A jak s tím vším souvisí Havraspár?“

„Na zápas přece.“

„U všech ďasů, zápas!“ Harry nedokázal pochopit, jak mohl zapomenout na něco tak podstatného. Vždyť dneska hraje Nebelvír svoje první letošní famfrpálové utkání! Probralo ho to rychleji než Poppyiny lektvary.

„Nějaký havraspárský fanoušek usoudil, že by se mohl pojistit pro případ, že by ses včas probral a… vidíš sám,“ ukázala Hermiona na Ginny, která se zasmála, ale nevydala přitom ani hlásku.

Harrymu z toho zatrnulo u srdce a nepřipadalo mu to veselé ani trochu. Díval se na ni a najednou ho ovládla bezdůvodná panika, strach a bolest. Kletba, kterou někdo na Ginny seslal, si tak silné emoce nezasloužila, přesto jím krátce zazmítaly tak silně, jak to snad ještě nikdy necítil. Nebo… nebo snad ano? Nával úzkosti odezněl. Rozrušeně si prohrábl vlasy a snažil se uklidnit. „Kdo to byl?“ zeptal se a sálala z něj přitom touha po pomstě.

„Ginny to neví jistě, ale podle ní to byl někdo ze Zmijozelu. Už včera se ji snažili shodit ze schodů. Ginny si myslí, že se nás bojí víc než Havraspáru a mají za to, že když s ním prohrajeme zápas, tak i kdybychom je pak porazili, mají šanci vyhrát turnaj na body.“

Bylo sice příjemné vědět, že je nebelvírské mužstvo považované za nejtěžšího soupeře, ale Harryho to v tuhle chvíli až tak nehřálo. Místo toho začal pátrat po své hůlce, aby okamžitě pomohl Ginny vrátit hlas.

Ginny mu ukázala, že má hůlku jako vždy pod polštářem, ale když ji vytáhl a začal se jí rozmachovat, hned ho zarazila.

„Zkoušela jsem to odklít, ale…. nepovedlo se mi to,“ řekla zkroušeně Hermiona s pohledem zabořeným do podlahy.

Harry nepochopil, proč tedy nešly za někým z profesorů. Roztrpčeně se nadechl, ale ke slovu se nedostal. Ginny nejspíš jako už tolikrát uhodla, na co myslí, protože ho znovu zarazila, podívala se ke dveřím, jestli se nevrací Ron a vesele zagestikulovala Hermioně, že má pokračovat.

„No a… Ginny to teď nechce řešit, až po zápase, protože je to prý jedinečná příležitost, jak donutit Rona, aby si zahrál jako kapitán a aby pochopil, že na to má. Je si jistá, že to zvládne, a věří, že tím mužstvo nijak neohrozí.“

Harry sklapl otevřenou pusu. Pak řekl: „Chápu,“ přestal se rozčilovat a podíval se něžně na Ginny, která se uculovala tak nevinně, jak to dovedl jen ten, kdo bral pravidelné hodiny u Freda s Georgem. Pak mu najednou cuklo obočí a oči se mu rozšířily poznáním. „Vy dvě pohromadě jste ale opravdu dost nebezpečný tandem!“

Ginny se zazubila, znovu se pro jistotu podívala ke dveřím a pak kývla na Hermionu.

„Tak dobře,“ připustila potichu Hermiona, a teď ta její provinilá zkroušenost působila mnohem věrohodněji. „Opravdu se to stalo, ale… mě se to povedlo.“ Když to říkala, neubránila se spokojenému tónu. „Jenže Ginny dostala tenhle nápad, tak mě poprosila, ať to zase vrátím zpátky, aby se náhodou při zápase nezapomněla. Pro případ, že by to s profesory chtěl řešit Ron, jsme mu namluvily, že jde o akutní nachlazení –“

Vcelku rychle si Harry spočítal, že tuhle část nejspíš vymyslela Hermiona inspirovaná profesorem Kratiknotem.

„– ale mám pocit, že na tohle nám až tak úplně neskočil. Pořád brblá, že se někdo z Havraspáru snažil vyřadit kapitánku mužstva.“

Harry se úlevně zasmál a Ginny obejmul, zrovna ve chvíli, kdy se Ron vřítil dovnitř.

„Vyřízeno,“ zafuněl a sednul si k nim na postel. „Hele, ty praštěnej, neobírej mi tu ségru a radši koukej vstávat.“

„Praštěnej?“

„No, víš,“ začala opatrně Hermiona, „asi bys měl vědět, že pravdu o tom, co se ti stalo, zná kromě nás jen třídní, Brumbál a Poppy. Pro ostatní… ses v lese praštil do hlavy.“

Harry protočil oči. „No bezva,“ zamumlal ironicky, pak se natáhl ke stolku pro hodinky, s hrůzou zjistil, že už bude pomalu končit snídaně, takže rychle začal vylézat z postele, aby stihl ukázat ošetřovatelce, že je v naprostém pořádku, a ve Velké síni ukořistit alespoň něco, co bude moct zhltnout cestou na hřiště.

 

Fyzicky v pořádku byl, s duší to bylo o něco horší. Nechtěl to s madam Pomfreyovou rozebírat, ale stejně to poznala, nebo si to prostě jen myslela. „Tohle byl od Firenze vážně nerozum. Nezodpovědný hazard! Musí pochopit, že nejsi kentaur!“ láteřila, zatímco ho prohlížela. „Tohle je pro lidskou duši skoro totéž, jako by bylo pro tělo, kdybys měl dýchat pod vodou bez kouzel. Nebo bez toho… jak tomu mudlové říkají?“

„Skafandr.“

„Jo, přesně. A teď ještě rozpaž, zavři oči a projdi se mi tady.“

„To je v pohodě, vážně mi vůbec nic není,“ řekl chvatně, ale pak raději Poppy poslechl, protože mu bylo jasné, že by ho bez toho stejně nepustila. Šel se zavřenýma očima, jak mu řekla, ale přitom mluvil dál: „Jestli nepřijdu včas, tak to projedeme z důvodu neomluveného nenastoupení.“

„Dobrá tedy, můžeš hrát. Ale musíš se chovat zodpovědně, a kdyby se ti ve vzduchu začala motat hlava –“ začala Poppy, pak zjistila, že už mluví k zavíraným dveřím. Vzdychla a dokončila sama pro sebe: „– okamžitě musíš přistát.“

 

Venku slabě poprchávalo. Harry běžel na hřiště a v duchu zvažoval, že to sice není ideální počasí na zápas, na druhou stranu už zažil horší. Všiml si, že se od severozápadu shlukovala velká černá mračna, která slibovala pořádný liják, ale zdála se být dost daleko na to, aby naháněla hrůzu, takže si kvůli nim těžkou hlavu nedělal. Daleko víc ho tížil fakt, že místo toho, aby se soustředil na nadcházející zápas, jeho myšlenky neustále zalétaly k tomu, co mu řekl Firenze. Počasí zjevně nezkalilo náladu ani divákům, jejichž nadšené skandování bylo slyšet z hřiště až ke vchodu do školy, a to ještě zápas ani nezačal. Škrundání v Harryho žaludku ho však dokázalo přehlušit. Nebylo divu, technicky vzato už skoro dva dny nejedl a teď kvůli časové tísni vynechal plánovanou odbočku do Velké síně. Zadýchaný vletěl do šatny a za jásotu a vítání svých spoluhráčů se bleskově začal převlékat do dresu.

„Harry, musíš chytit zlatou co nejdřív, já to nezvládnu, budeme v loji,“ hořekoval Ron z lavičky, kde seděl jak zmoklá slepice.

„Hej, ty děláš, jako kdybys na to byl sám,“ obořil se na něj namíchnutě Dennis Creevey. „Jsme tým!“

Ginny horlivě přikyvovala, aby mu dala za pravdu, pak několikrát ukázala prstem. Dennis ji pečlivě sledoval. „No vždyť to říkám,“ reagoval, když skončila a přetlumočil Ronovi: „My s Jackem a Ginny si ošéfujeme camrál, John s Paulem prvořadě budou hlídat, aby potlouky nesejmuly Harryho, a ty se starej o to, aby tě někdo neprostřelil.“

Ginny přidala pár gest.

„A když se ti něco nebude zdát, tak zařvi,“ přetlumočil opět Dennis.

„Mám chuť zařvat už teď,“ hlesnul Ron.

Harry si chvatně vázal druhou botu, když z hřiště zazněla píšťalka, že se mají mužstva připravit k východu ze šaten. Z komentátorského stanoviště sem dolehly hlasy dua Hermiona Grangerová – Colin Creevey vítající diváky a Harry se Rona nevinně zeptal: „Myslíš, že by to na tvém místě zvládnul Krum?“

Odpovědí mu byl rozzuřený pohled, ale vůbec toho nelitoval, protože Ron se narovnal a s vražedným podtónem rozhodně houknul na mužstvo: „Přátelé, jdeme jim to nandat!“

Snadno se to řeklo, hůř udělalo. Havráspárští byli nečekaně dobří, a i když měli John s Paulem mimořádné nadání, už v prvních minutách se ukázalo, že jim schází zkušenosti.

„Aaaj, potlouk málem přibil Weasleyho k brankové obruči,“ komentoval Colin. „Bratři Gobletovi by si měli alespoň trochu hlídat i brankáře,“ doplnila ho chvatně Hermiona, ale Colin hned pokračoval: „A je to gól! Nový havraspárský kapitán Jasper Chafer využil situace a získal deset bodů pro Havraspár!“ Hřiště se otřásalo frenetickým řevem fanoušků se žlutočernými šálami. „Pozor, camrál právě získal Jack Sloper a řítí se k brankovišti soupeře – Jenže cestu mu zkřížil Bradley! – Sloper přihrává Creeveymu, Creevey pálí, a je vyrovnánooooo!“ Fandové Nebelvíru jásotem s havraspárskými vyrovnali také.

Harry to moc nevnímal, kroužil vzduchem a snažil se zahlédnout Zlatonku. Poočku přitom sledoval Cho, zdali z jejích reakcí nepozná, že by ji uviděla ona, a několikrát se přistihl, že se dívá na tribunu, jestli už na zápas dorazil Brumbál. Musel s ním nutně mluvit, probrat s ním to, co mu Firenze –

„…Sylvianová narazila do Weasleyové tak nešťastně, že málem spadla z koštěte! – Krásná přihrávka! Jenže Bradley camrál Sloperovi vyráží…“

Jak Harry uslyšel, že Ginny málem spadla, hned se po ní otočil. V tu chvíli zahlédl na druhé straně hřiště záblesk. Bez zaváhání tam vyrazil. Ještě nebyl ani v půlce a Cho už mu dýchala za krk. Vzápětí oba zklamaně zabručeli, protože to, co v mokrém šeru považovali za Zlatonku, byl jen odlesk čočky velkého dalekohledu jednoho z diváků. Téměř současně změnili směr a rozlétli se na dvě strany.

Na tribunách se začaly objevovat deštníky a pláštěnky, mrholení přešlo v déšť.

„…skutečně nádherná souhra havraspárských. – Chafer,  Sylvianová, znovu Chafer, Bradley! – Ovšem Bradleymu se nepodařilo proměnit příležitost, Weasley má brankoviště plně pod kontrolou. – Krásná akce Weasleyové! Nebelvír skóruje!! U střelce to bylo naprosto nečekané využití Vronského finty. – Jones neměl sebemenší šanci střelu chytit, camrál mu šel přímo za záda. – Bohužel se nám trochu zhoršují herní podmínky, ale hráči si s tím jistě poradí. – Oba chytači, Potter i Changová stále hledají Zlatonku, ovšem zdá se, že to bude dlouhý zápas, protože v téhle tmě a dešti to vůbec nebude snadné…“

Byla to pravda. Černé mraky, které se předtím šikovaly ve zdánlivě bezpečné vzdálenosti, nečekaně rychle připluly a zakryly celé nebe nad hřištěm. Proudy vody bičovaly hráče i diváky a Harry blahořečil svému zvyku chránit si brýle vodoodpuzujícím kouzlem.

„Brankář Weasley něco křičí. – Snaží se upozornit odrážeče! – Včas! Na poslední chvíli odražený potlouk tak tak minul hlavu nebelvírského chytače. – Weasley ve dnešním zápasu nahradil Weasleyovou kvůli její indispozici ve funkci kapitána a je vidět, že to byla dobrá volba. – Bohužel potlouky v téhle tmě skoro nejsou vidět.“

Potlouk Harryho minul tak těsně, že mu rozčísl vodou slepené vlasy. Otřepal se a všiml si, že Cho najednou prudce letí k zemi. Okamžitě udělal ostrý půlobrat a řítil se za ní. Zbytečně, protože podle toho, jak najednou znejistěla, šlo nejspíš znovu jen o planý poplach. Harry vzlétl výš a záměrně proletěl blízko kolem tribuny, odkud sledovala zápas většina profesorů a sedával tu i ředitel. Ještě stále nepřišel.

Tribuny zahučely rozrušením. „…Ale ne! Bearchanovi vyletěla pálka z ruky a zranila Weasleyho! – Pálka srazila Weasleyho z koštěte! – Havraspárský odrážeč je toho očividně zaskočený, jistě to neudělal záměrně. – Mnohem víc je zaskočený Weasley, přišel o koště, ale dokázal se zachytit brankové obruče, visí na brance a… co to…? Něco křičí… Chce po rozhodčí, ať nepíská, že hraje dál! – Sylvianová toho využila a střílí další gól! – Weasley už si přivolává koště zpátky, nasedá… – Zdá se, že je zraněný! – Nebelvírští střelci chrání brankáře jako jeden muž, ale Bradleymu se podařilo prorazit a Havraspár si připisuje dalších deset bodů!…“

Přestože Nebelvír schytal v několika vteřinách dva góly za sebou, fanoušci ocenili Ronovo odhodlání a lijákem se začal ozývat hučivý chorál: Weasley je náš král, ten umí hrát famfrpál…

Zatímco komentáři rozebírali, že pálka nejspíš vyklouzla Bearchanovi z mokré ruky, Harry přilétl k brankovišti. „Jsi v pohodě?“

Ron zavrtěl hlavou. „Ruka je v tahu. Musíš co nejdřív chytit zlatou, Harry, protože to nemám šanci uchytat.“

Harry přikývl, vznesl se výš, aby mu nezacláněl výhled a začal se opravdu poctivě soustředit, aby Zlatonku našel. Cítil se provinile a vyčítal si, že kdyby se víc snažil, už mohlo být po zápase a Ronovi se nemuselo nic stát. Už ho nijak neuklidňovalo, že Cho je stejně neúspěšná. Kroužil nad hřištěm a mhouřil oči, jak se snažil ve tmě zaostřit. V duchu si zoufal a  úpěnlivě si přál trochu světla. Kdyby se mraky alespoň na chvíli pohnuly, určitě by Zlatonku našel!

„… tvrdá střela Chafera, ale Weasley ji nezvykle odrazil vlastním tělem…“

Mraky se začaly protrhávat a škvírami postupně prostupovaly tenké pruhy světla. Harry si vůbec neuvědomil, že je to jeho přičiněním, dávno zapomněl, co všechno síla Rubínového oka dokázala s přírodou.

„Harryyy!“ zaječel Ron.

Rychle se tím směrem obrátil. Pak ji uviděl. Leskle se třepotala ve slabém světle kousek nad brankami. Kromě ní přestalo všechno ostatní existovat. „Je to tady! Potter pronásleduje zlatou!“ zakřičel Colinův hlas z ampliónů. Tribuny řvaly, ale Harry to téměř nevnímal. Déšť ho bolestivě bodal do tváří, vdechoval ho a polykal. Letěl tak rychle, že se vše kolem rozmazalo přesně tak, jak to nedávno popisoval Ronovi. Bylo mu zle, vracely se mu vzpomínky… pocity vzpomínek, kterým nerozuměl. Nechtěl na to myslet. Teď nesměl!

„Changová už ji uviděla také, podlétla Boota a snaží se Pottera předstihnout! – Nebude mít šanci, Potter letí… je to neskutečná rychlost! – Má ji! Má ji! Harry Potter chytil zlatou!!! – Nebelvír VÍTĚZÍÍÍ!!!“ Jásot z tribun se najednou proměnil ve vyděšené zahučení. „Co se to děje? – S Harrym něco není v pořádku. – Bratři Gobletovi k němu rychle dolétají, museli ho podepřít… –  A podařilo se jim i s chytačem bezpečně přistát.“ Dav vydechl úlevou a znovu se dal do bouřlivého jásání.

 

Ron seděl na nemocniční posteli a předstíral že si prohlíží prsty na nohou, které mu dole čouhaly z pyžama. Levou ruku měl v závěsu. Poppy Harrymu zběžně překontrolovala tep na zápěstí, zvedla mu bradu, zaostřila na jeho oči a mračila se přitom jako deset čertů. „Přestaň se mnou smlouvat, Pottere, je to marná snaha,“ oznámila. „Zůstaneš tu s Weasleym a nebudeme o tom diskutovat.“ Rázně zamířila k odchodu, ale ještě se zarazila a napůl se otočila zpět: „A ne jako minule – do rána se odsud ani nehneš!“

Ron se neudržel a potichu vyprsknul smíchy. Harry po něm seknul namíchnutým pohledem.

„Ale mně opravdu nic není,“ snažil se znovu oponovat ošetřovatelce. „Musím se učit, dohnat, co jsem včera zameškal a… potřeboval bych mluvit s profesorem Brumbálem.“

Jenže Poppy zvedla obočí, stiskla přísně rty a nekompromisně ukázala na prázdné lůžko vedle Rona, takže Harry vzdychl a začal se odevzdaně převlékat do pyžama.

„Já bych tě nejradši…“ zavrčel na Rona, když za ošetřovatelkou klaply dveře. „Tos jí to musel vyžvanit? Vždyť se nic nestalo, jen se mi trochu zamotala hlava.“

„Trochu? Málem jsi sletěl, kamaráde,“ nedal se Ron. „A jestli se ti to nelíbí, tak to ber tak, že to máš na oplátku za to, jak mě každou chvíli taháš do lesa. To je pořád: Pokecáme s pavouky, koukneme se na Drápka… tak teď trp.“

Harry zaúpěl. Sotva se stihle převléct a zalézt do postele, ozvalo se zaklepání a na ošetřovnu se vřítila Ginny s Hermionou a zbytkem mužstva, a zatímco rozjásaní hráči začali na noční stolky vybalovat různé dobroty, od Ginny s Hermionou každý z obou pacientů okamžitě dostal pusu.

„Bearchana si podám,“ zamračila se Ginny na Ronovu ruku.

„Fakt za to nemohl,“ řekl Ron a hned se začal sápat po tácku s dýňovými košíčky. „Tu pálku po mě určitě nehodil. Díval jsem se na něj, málem mu to utrhlo ruku, když se mu vysmekla – počkej! Ty mluvíš?!“

„Aaa… hmmmjo,“ přitakala Ginny. „Vždyť ti Hermiona vysvětlovala, že je to je přechodné.“

„Samozřejmě, takže tě po zápasu zase odkleli,“ měl v tom okamžitě jasno Ron. „Ale počkej, až přijdu na to, kdo to udělal. Bude litovat, že se narodil!“

Harry potutelně sledoval, jak Hermiona růžoví.

„Kašli na to, bráško, nic se nestalo. Tys to zvládnul naprosto skvěle.“

„Hm,“ zabručel nejistě Ron.

„Nevěříš? Tak poslouchej.“

Na ošetřovnu doléhal melodický hluk, ale nebylo mu rozumět, tak Hermiona vstala a otevřela okno.

 

…ry Potter vzduchem řítil

Aby zlatou šmahem chytil

Ronald Weasley je náš král

Ten umí hrát famfrpál

I když spadne z koštěte

S nepřítelem zamete

Weasley ten se jen tak nedá

Spolu s Harrym zlatou hledá

Ronald Weasley je náš král

Ten umí hrát…

 

… a rychle zas okno zavřela, protože hluk přivolal Poppy, která všechny návštěvníky vypoklonkovala z ošetřovny s tím, že pacienti potřebují klid.

„Stejně nezaberu, mám naspáno do zásoby,“ zabručel Harry, když si lehal. Napadlo ho, že by mohl zkusit přivolat Dobbyho a poprosit ho alespoň o něco ke čtení, třeba…

„Harry… nechceš taky?“ zeptal se Ron, který si uvědomil, že právě dojídá poslední dýňový košíček z darovaných dobrot, a neochotně k němu natahoval ruku s nakousaným dezertem.

Ale Harry neodpověděl, protože byl v limbu.

.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: