svicka
Únor 2010, Magnas

 

M

 

aličký profesor Kratiknot vystoupal na hromádku knih na katedře a snažil se zjednat si klid. Učebna byla plná smíchu, kašle a hlavně kouře, pachu spáleného papíru, lakovaného dřeva a sežehnutého obočí Deana Thomase. Jediný, kdo přešel explozi bez povšimnutí, byl nehybný čaroděj u tabule, ale omluvou pro jeho netečnost budiž fakt, že šlo jen cvičnou figurínu přezdívanou Oswald.

„Máte jeden bod, pane Thomasi,“ oznámil profesor kvákavě. Ustaraně se podíval na propálenou lavici před Deanem a dodal: „Ovšem obávám se, že si budete muset pořídit novou učebnici. Je očividné, že se vaše myšlenky nechaly unést podvědomím, jež se pravděpodobně zaobíralo spíše touhou po konci výuky, nežli levitačním kouzlem.“

„Dostane bod? Za co?“ protestoval pobouřeně Zachariáš Smith. „Vždyť to podělal. Málem nás tu podpálil.“

„To ano,“ připustil Kratiknot. „Ovšem on na rozdíl od vás, pane Smithi, nepodváděl.“

Zachariáš trochu zrudnul, otráveně se ušklíbl, ale zmlknul.

Harry se podmračil. Dřív, než v duchu zformuloval myšlenku, udělal to za něj polohlasem Ron. „Poslední dobou mi leze na nervy,“ zabručel otráveně a bylo zřejmé, že nemá na mysli profesora. Pravdou bylo, že při zkoušení neverbálních kouzel švindlovali téměř všichni. S profesorem Kratiknotem je začali zlehka procvičovat už loni, ale letos už byly běžnou součástí hodin Kouzelných formulí i Obrany proti černé magii, přičemž provést kouzlo jen myšlenkou ve své hlavě místo vyslovení formule nebylo nijak snadné, vyžadovalo to velké sebeovládání a soustředění, jinak se mohlo stát třeba to, co teď potkalo Deana.

„Zvládnutí neverbální magie je pro všechny z vás mnohem důležitější, než tušíte,“ řekl profesor Kratiknot a nacvičeným sklouznutím si na štůsek knih sedl, aby měl při výkladu pohodlí.

Studentům, kteří ještě nebyli zkoušení, se trochu ulevilo, protože se tím zvýšila šance, že na ně už nedojde řada. Harry, přestože ho profesor také ještě nevyvolal, mezi ně nepatřil. Neverbální kouzla mu šla nad očekávání dobře, dost možná nejlépe z celého ročníku. Po prvotním překvapení se tomu vlastně ani moc nedivil – vzpomněl si na jejich použití ve skotských horách a automaticky přisoudil svůj zdar zbytkům účinku magického amuletu, přičemž netušil, že stejně jako kdysi dokázal u jezera vyčarovat patrona, protože už věděl, že to dokáže, i nyní byla hlavní příčinou jeho úspěchu právě důvěra ve výsledek.

 „Kolega Terego vás jistě poučil o výhodách použití v boji, kdy je útočník zbavený možnosti z prvních slabik odhadnout vaši kletbu a účinně se proti ní bránit. Ovšem uvědomte si také možnost vzniku situace, kdy z důvodu hlasové indispozice ani nebudete mít možnost formuli vyslovit,“ pokračoval maličký profesor a zaníceně přitom rozkládal ručkama. „Vždyť na to stačí – a jistě se s tím každý z vás už někdy setkal – i obyčejné nachlazení. Z vlastní zkušenosti vám mohu říct, že není nad to si v takové situaci umět beze slov přivolat horký čaj nebo čistý kapesník. Nehledě na další aspekt našeho snažení – naučíte se mnohem lepší koncentraci, což je pro bezpečné praktikování magie naprostou nezbytností. Precizní zvládnutí této disciplíny vám navíc později umožní poradit si s jednoduššími kouzly i bez hůlky, což je – a o tom jistě není sporu – nesmírně užitečné.“

Kratiknot sklouzl na katedru a Harry zaslechl několik zklamaných povzdechů.

„Takže další se nám předvede…“ profesor se mlsně rozhlédl po učebně, „…třeba pan Longbottom.“

„Myslím, pane profesore, že to není dobrý nápad,“ odtušil zasmušile Neville.

„Alespoň to zkuste, pane Longbottome,“ přemlouval ho vlídně Kratiknot. „Uvědomte si, že pokud to nezvládnete, neuděláte z mého předmětu OVCE, a to by byla zajisté škoda. Tak zkuste něco opravdu jednoduchého – třeba Oswalda jen o kousek poposunout.“

Neville pokrčil odevzdaně rameny na znamení toho, že je to na profesorovu zodpovědnost, zvedl ruku s hůlkou a začal se pekelně soustředit, až se mu mezi obočím udělala vráska. Předlouhé vteřiny se nedělo vůbec nic. Dobrácký Kratiknot mu ve snaze pomoct němě napovídal alespoň správný pohyb zápěstím. Jenže Neville to nevnímal. Z jeho hůlky náhle vyšlehl narudlý záblesk… a hned v následujícím okamžiku Harryho napadlo, že kdyby tu  byl Skoro bezhlavý Nick, jistě by figuríně záviděl.

„Ne tak… bezhlavě, pane Longbottome,“ pravil bolestně profesor s pohledem upřeným na Oswaldovo torzo nahoře zakončené pouze zbytkem krku. „Ovšem i vy si zasloužíte bod za poctivou snahu,“ dodal spravedlivě. „Pane Pottere, prosím,“ ukázal na zakutálenou hlavu.

Harry se nadechl, vydechl a namířil hůlku. Aniž vydal sebemenší hlásku, kašírovaná hlava čaroděje v okamžení vzlétla a vzápětí už opravená figurína znovu šilhala na studenty.

„Pět bodů pro Nebelvír!“ zatleskal radostně Kratiknot. „Skvělé! Skutečně brilantní!“ chválil nadšeně a přiváděl tím Harryho do rozpaků, takže se přidal k těm, kteří toužebně očekávali konec hodiny.

 

Po vyučování Harry vyběhl ven z hlavního vchodu a začal se rozhlížet. Podzimní slunce vykukovalo zpod velké peřiny šedých mraků, jako by váhalo, jestli si dnes nemá udělat volno. Bylo pošmourno, lezavo a ve vzduchu byla cítit voda. Ron s Hermionou postávali nedaleko, přičemž Ron netrpělivě podupával a chumlal se do jednoho z pověstných Mollyiných svetrů, pro něj s vyšitým R.

„Kde se flákáš, člověče?“ zahalekal, když si všiml, že Harry konečně přichází.

„Zdržel mě Neville,“ řekl Harry. „Chtěl pomoct s neverbální magií. Dost ho vyděsila představa, že by se něco podobného mohlo stát, když při Obraně cvičíme proti sobě.“

Hermiona se při představě bezhlavého Harryho otřásla.

„A povedlo se?“ zajímalo Rona.

„Povedlo,“ pochlubil se Harry nadšeně. „Řekl jsem mu, že je to jako když si v duchu povídá s kytkama. Chtěl jsem ho hlavně uklidnit, ale nečekaně to zabralo víc, než jsem čekal. Aby si dával pozor, přiměl jsem ho, aby k pokusu použil ten svůj milovaný herbář. A… klaplo to. Chvíli na něj láskyplně čučel a než se nadál, tak v něm bez problému kouzlem listoval.“

„Šikulka,“ poplácala ho vesele po zádech Hermiona, ale pak zvážněla a připomněla, že jsou venku za určitým účelem. „Tak jdeme?“

„Hmmjo,“ brouknul Harry a společně s nimi vykročil směrem k Hagridově chatrči. Museli bradavickému šafáři trochu zvednout náladu. Jen o vlásek unikl Azkabanu a navíc špatně nesl, že byl až do odvolání (takže asi navždy) zbaven postu vyučujícího Péče o kouzelné tvory. Od té doby jen chátral, vzdychal, stýskalo se mu po studentech, a když někde venku zahlédl třídu se suplujícím profesorem, tvářil se jako hromádka neštěstí. Dvakrát se dokonce pod různými záminkami vloudil na famfrpálový trénink. Jednou proto, aby se přesvědčil, jestli se poblíž brankových tyčí neusadili hrabáci, kvůli kterým by se prý branky mohly viklat,  podruhé přišel s tím, že se v trávníku přemnožili svrčkové, ploužil se s hlavou skloněnou po hřišti a přesvědčoval Ginny a ostatní hráče, že nebude překážet, jen ať nahoře klidně trénují dál. Naprodruhé to Harrymu konečně došlo a nabídl mu, že kdyby měl chuť, může se na trénink kdykoli přijít podívat, na což Hagrid reagoval zapýřením a vděčným souhlasem.

„Co tu zas dělají tihle?“ zavrčel tiše zamračený Ron.

Harry se na něj podíval, pak trochu zbrzdil a zaklonil se, aby viděl, o kom je řeč. Ke škole se blížilo tříčlenné ministerské komando v čele s Martenmugem. 

„Asi si zase přišli s někým promluvit,“ zamumlal. „Minule tu byli za Trelawneyovou.“

„Zaslechla jsem před chvílí třídní, jak se o tom baví s Poppy. Brumbál prý kvůli tomu strašně řádil, protože to udělali bez jeho vědomí,“ přidala svůj kousek informací Hermiona.

„To nemají nic důležitějšího na práci?“ otočil se Ron vztekle po bystrozorech. „O co jim vlastně jde?“

Hermiona mu prostrčila ruku pod loktem a jemným, leč nesmlouvavým tlakem ho přinutila, aby šel dopředu a přestal se otáčet. Harry jí byl za to vděčný, ani on nestál o zbytečné komplikace. Ovšem ani Hermionin chytrý chvat nezabránil Ronovi nadávat a vydrželo mu to skoro celou cestu.

Kolem Hagridovy chatrče bylo ticho a klid. Z komínku se kouřilo a z oken slabě prosvítalo nažloutlé světlo. Vlastně tu bylo až moc velké ticho a klid. Neozvalo se ani štěkání, ačkoli Tesák si své oblíbené hosty zpravidla neodpustil důkladně přivítat.

„Možná není doma,“ usoudil trochu zaskočeně Ron.

„Vždyť ví, že přijdeme,“ nezdálo se to Hermioně. Ale ukázalo se, že se Ron nemýlí.

Harry zaklepal na dveře, chvilku počkal, pak pootevřel a nakoukl dovnitř. Ovanul ho odér zapařeného psího kožichu, čerstvě připáleného pečiva, jahodového listí, karamelu a něčeho, v čem vytušil králičí pečínku, ačkoli… ruku do ohně by za to nedal. „Hagrid vařil. Určitě není nikde daleko.“

 „Vařil?“ zhrozil se Ron. „No potěš. Po tom jeho griliáši jsem posledně málem přišel o zub.“

Harry se zasmál, měl podobnou zkušenost. V duši mu však zatrnulo, jestli už snad nebyla nějaká nečekaná bystrozorská návštěva i tady.

Hermiona se rozhlížela, jestli hajného někde nezahlédne.

„Možná jen odběhl za Drápem?“ napadlo Harryho a hned se trochu uklidnil, protože mu došlo, že je to skutečně nejpravděpodobnější vysvětlení.

Hermiona to s pohledem upřeným k lesu odkývala, zatímco Ron ztuhlý oprávněnou obavou, že se nevyhne cestě do lesa, jen nasucho polkl. Návštěva obra rozhodně nebyla něčím, co by vyhledával.. „Takže… co teď?“ řekl nejistě. Podíval se výhrůžně na Harryho a v duchu k němu promlouval, jako by ho zaklínal: „Neříkej to! Neříkej to! Opovaž se to navrhnout!“ Kdyby skutečně použil kouzlo, možná by to zabralo, ale takhle…

 „Já nevím. Tak… buď počkáme…“ Harry se omluvně zazubil, „nebo mu půjdeme naproti.“

„Jsem jednoznačně pro to první,“ vyhrkl Ron, rychle se ujistil,  že se Hermiona nedívá, a rozpřáhl se pěstí, aby Harrymu ukázal, jak velkou chuť ho má praštit. Pak bleskurychle ruku spustil a pokusil se o nevinný úsměv, protože se Hermiona otočila zpět, jenže bylo pozdě, stejně to zahlédla.

„Rone!“ vyjekla káravě i vyčítavě zároveň. „Dobře víš, že by Hagridovi udělalo radost, kdybychom se šli podívat na Drápka.“

„No jo, jemu, ale mně ne,“ protestoval Ron.

Hermiona rozzlobeně odvrátila a Ron s povzdechem kapituloval. „No jo, tak se jdeme podívat na Drápka,“ zabručel a počastoval svého nejlepšího přítele zafuněním a pohledem zuřivého býka.

Cesta za poněkud přerostlým Drápem byla snadná. Nešlo zabloudit, protože za tu dobu, co obr v lese žil, už za ním Hagrid vyšlapal pěšinu. Podle její šíře bylo patrné, že se nevlastní bratři občas navštěvují navzájem. Harry nebyl jediný, komu to došlo.

„Vypadá to, že Drápek někdy chodívá blíž ke hradu,“ poznamenala Hermiona. „Nezdá se mi to moc rozumné.“

Harry s ní chtěl souhlasit, ovšem místo toho z něj vyjelo: „A kruci!“ přičemž třeštil oči na slintajícího Tesáka, který svým vítacím povinnostem nehodlal být cokoli dlužen, s vydatným štěkotem se řítil naproti jako chlupatá dělová koule a nebylo pochyb o tom, že toho, kdo včas neuhne, radostí porazí. Bleskově uskočil nalevo… Hermiona napravo…

„Já věděl, že to odnesu,“ kňoural Ron, zatímco Harry Tesáka odtahoval za obojek. „Proč vždycky všechno odnesu já, sakra?“ S brbláním vstával, celý od bláta a od rukávu mu vlály pletence psích slin. „A ještě ke všemu smrdím,“ stěžoval si vyčítavě a tvář se mu kroutila znechucením. Jenže rozesmátá Hermiona vydala našpulenými rty jemný zvuk, jako že mu dává pusu, a řekla: „Jsi můj hrdina,“ takže se začal tvářit smířlivěji.

Harry vedl slintajícího Tesáka co nejdál od těla a bylo mu divné, že jim Hagrid ještě nejde naproti. Když vstoupili na paseku s obrovitou chýší, pochopil. Hagrid je místo s úsměvem pozdravil na dálku nesmělým mávnutím a ustaraným pohledem. Viditelně váhal, jestli je vhodné, aby přišli blíž – na pasece kromě něj a sedícího Drápa byla i skupinka kentaurů. Harry je okamžitě poznal. Vedle Drápa stál Firenze a proti němu nepřátelsky prohrabávali kopyty Bane a Ronan. Z postoje všech čišelo silné napětí.

Tesák zakňučel, Harrymu se vytrhl a poněkud nestatečně se mu schoval za záda.

„Harrry! Rrroun! Herrrmiouna! Drrráp rrrád!“ okamžitě začal vstávat obr.

Dva rozzlobení kentauři se vzepjali.

„Drápku!“ napomenul ho ostře, přesto starostlivě Hagrid.

Země zaduněla, jak si Dráp zase sedl. „Drrráp zdrrraví,“ řekl způsobně a zastyděl se.

Přátelé si vyměnili pohledy. „Taky zdravíme,“ řekl za všechny Harry. „Bane, Ronane,“ oslovil bojovné kentaury s lehkými úklonami hlavou, „dlouho jsem vás neviděl. Zdá se, že jsme přišli nevhod. ale netušili jsme, že tu máte jednání.“ Firenzovi raději pouze pokývnul, protože si nebyl jistý, zda by bylo před těmi dvěma lepší ho oslovit jménem nebo titulem profesora. Bylo očividné, že mu ostatní kentauři ještě nedokázali odpustit, že se přátelí s lidmi.

Jeho srdečná zdvořilost na ně patrně udělala dojem, neboť se viditelně trochu zklidnili. Nepřestali se však tvářit nepřátelsky. Přestože Bane působil nepřístupněji, promluvil právě on: „Naše jednání je u konce, Harry Pottere. Omluva byla přijata.“

Snad za to mohl Banův povýšený tón, ale v Harrym se něco vzepřelo. „Přesto se zdá, že jste se ještě nesmířili,“ řekl a podíval se na Firenze, který doposud stál odevzdaně, téměř bez hnutí jako socha, ale nyní překvapeně pozvedl hlavu. „Je to smutné, vždyť patříte k sobě.“

Bane zlostně odfrknul a výhrůžně k němu přistoupil. „Nejsme to my, kdo by si měl uvědomit, ke komu patří,“ ucedil zle. Sekl pohledem po Firenzovi a opovržlivě dodal. „Paktuje se s lidmi a teď dokonce předstírá, že je jedním z vás.“

Harry neucouvl. Ignoroval Banovu urážku i to, že na něj Hagrid gestikuluje, aby mlčel, a s neústupným klidem pronesl: „Firenze nic nepředstírá a ve škole začal vyučovat až potom, co jste ho vy, jeho druhové, jeho přátelé, vyhnali. Nevěděl jsem, že si ušlechtilí kentauři představují přátelství právě takhle. Dost mě to zklamalo.“

„Do toho tobě nic není!“ vyjel rozčíleně Bane a bylo vidět, že se musí hodně ovládat, aby neudělal nějakou nepředloženost. „Ty dávej pozor hlavně sám na sebe, Harry Pottere. Už brzy to budeš potřebovat!“ dupnul a prohrábl přední nohou na důraz svých slov. Pak pohozením hlavou naznačil Ronanovi, že nastal čas odchodu, a oba odcválali do hlubin Zapovězeného lesa.

 „Bohužel s ním musím souhlasit,“ přerušil zaražené ticho Firenze.

„Uh, to bylo vo vous,“ ulevil si Hagrid a konečně se vzpamatoval. „Vomlouvám se. Kdyby to nebylo důležitý, tak bych se vrátil domu včas, ale… tuhle Drápek se teď s Firenzem hodně kamarádí, Firenze mi s ním pomáhá, těmhle dvěma se to nelíbilo, a Drápkovi se zas nelíbilo, aby byl někdo ošklivej na jeho kamaráda. Tak… trochu po nich vyjel a museli sme si to vyřikat.“

„Drráp má Firrrenze rrrád,“ potvrdil jeho slova obr a pohlédl na kentaura s dětsky bezelstným úsměvem. „Hodně Drrrápa… eee…“

„Učí,“ napověděl Firenze.

„Učííí,“ zopakoval poslušně Dráp a zatvářil se hrdě.

Harry o tom nepochyboval. Na první pohled bylo znát, že si obr osvojil řadu nových dovedností a zdaleka už nepůsobil tak divoce. Ostatně Dráp ho o tom ihned i přesvědčil. Opatrně k němu napřáhl ruku otevřenou dlaní vzhůru a způsobně pravil: „Ahoj, já Drrráp a nemusíš mě bát.“

Harry se mu po krátkém zaváhání pokusil zacloumat jedním obrovitým prstem. „Ahoj.“

Obr se rozzářil spokojeností, že se mu to tak pěkně povedlo, a ohlížel se na Hagrida a na Firenze, jestli si toho všimli.

„To je můj Drápeček, to je můj kluk,“ rozplýval se Hagrid a bušil sedícímu Drápovi do paže, jako kdyby poplácával dobytek, ale pak se ustaraně zakabonil na Harryho. „Nejsem si jistej, jestli si udělal dobře, Harry. Voni sou kentauři strašně hrdý a nebezpečný. Nesnesou, aby s nima někdo takhle mluvil, a neznám nikoho, kdo by to zkusil a pak to i přežil. Na tvym místě bych teď radši ňákej čas nechodil do lesa.“

„Bohužel i s tím musím souhlasit,“ řekl Firenze. „Jako profesor bych tě měl za tak nezodpovědnou nerozvážnost potrestat. Jako obyčejný kentaur jsem ti však velice vděčný a nikdy ti to nezapomenu, Harry Pottere.“

„Ahoj, já Drrráp a nemusíš mě bát,“ předváděl se obr Hermioně.

Kentaur toho využil a poodstoupil stranou. Z jeho pohledu Harry pochopil, že mu chce něco sdělit, tak popošel za ním k okraji paseky. Ohlédl se, jestli to ostatním nevadí, ale ti byli plně zaměstnaní Drápem, který usoudil, že musí Hermioně a Ronovi předvést všechno, co se naučil, k čemuž se Hermiona stavěla až komicky vážně, Ron vysílal pohledy s prosbou o pomoc, a Hagrid se tetelil blahem.

„Udělal jste s ním kus práce,“ řekl Harry uznale.

„Hagrid potřeboval mou pomoc a… stýskalo se mi po lese,“ přiznal Firenze. „Doufal jsem, že má občasná návštěva v těchto končinách nebude nikomu vadit. Má bývalá družina sem zavítá jen málokdy.“ Přes tvář mu přeběhl provinilý stín. „Připouštím, věděl jsem, že k tomu brzy dojde.“

„To je mi líto,“ řekl účastně Harry.

„Nemusí tě to mrzet, Harry Pottere. Tebe se to netýká a… mnoho věcí se už zanedlouho změní. Viděl jsem to ve hvězdách.“

Harrymu přejel mráz po zádech. Nikdy o Firenzových slovech nepochyboval a měl v dobré paměti jeho předpověď před Ben Nevisem, která se záhy krutě naplnila. Začal se bát.

„Blíží se smrt,“ řekl Firenze a zavřel oči. „Mnoho smrti.“

Zaskočený Harry nevěděl, co má na to říct. Nedoufal v příliš dobré zprávy, jenže tohle bylo horší, než čekal.

„Ale smrt neznamená vždy konec,“ pokračoval kentaur. Otevřel oči podivně rozzářené jemným světlem a upřeně se na něj podíval. „I ty zemřeš, Harry Pottere.“

„To… každý přece jednou…“ vykoktal Harry, ale žaludek mu sevřelo bolestné tušení, že jeho jednou už má být brzy.

„Ne tak, jako ty. Ne tolikrát, jako ty.“

Znělo to tak věcně, jako by mu kentaur oznamoval, že zítra bude pršet. Harry na něj zůstal zírat s otevřenou pusou a chvilku váhal, jestli se nepřeslechl. Jestli mu předchozí slova způsobila šok, nebylo to nic proti tomu, co cítil teď. Byl naprosto otřesený. „Jak… jak to myslíte, Firenzi? Chcete tím říct, že budu jako… Voldemort?“ našel konečně sílu zeptat se na to, co ho vyděsilo nejvíc. Vzpouzel se té představě a sám sebe v duchu přesvědčoval, že něco takového se nikdy nemůže stát.

Jenže kentaur neodpověděl, místo toho znovu, tentokrát pomalu zavřel oči a sklopil hlavu.

Harrymu najednou ztěžkla víčka, a i když se tomu bránil a mžikal, nedokázal je udržet. Byla těžší a těžší, až klesla docela. V okamžiku, kdy se tomu podvolil, začal vnímat úlevu a nezvyklou lehkost, jako by se vznášel v příjemně teplé tmě. Pak pocítil něco, co ještě nikdy nezažil. Vzdáleně se to podobalo tomu, když při odražení nitrozpytu pronikal do Snapeových vzpomínek, ale bylo to jiné. Kentaurova mysl ho k sobě nenásilně táhla, vplul do ní, a ona ho nechala sdílet vize, vjemy, nečekané a naprosto zvláštní, protože nebyly lidské. Emoce, pachy, fantaskní vidění, tušení… Nerozuměl tomu, bylo to jako číst neznámé písmo starodávného jazyka, přesto chvílemi věděl… ne, cítil, co to znamená. Poznání přicházelo ve vlnách. Třásl se strachy, chtělo se mu plakat, potom smát, nato ho přemáhala bezradná úzkost, cítil neklid a napětí, bolest ze ztráty…

„Takhle to cítíme my,“ slyšel kentaurův hlas, přestože Firenze neřekl ani slovo.

Pomalu to polevovalo a sláblo, až se vrátil do teplé tmy, kterou slabě prolétlo jen několik posledních vjemů. Jeho vědomí se vracelo a bylo to bolestné jako nepříjemné probuzení z hlubokého spánku. Konečně zas mohl zvednout víčka. Zavrávoral, takže si překvapeně uvědomil, že stále stojí. Zamžoural a první, co uviděl, byl upřený Firenzův pohled. Myslel si, že to muselo trvat přinejmenším dlouhé hodiny. Ve skutečnosti šlo o tak krátkou chvíli, že si toho Ron s Hermionou zaměstnaní Drápem ani nevšimli. Hagrid však ano a z neznámých důvodů se na Firenze díval s překvapením a výčitkou.

„Já… nerozumím tomu,“ přiznal přiškrceným Harry. Celý se třásl. Musel si sundat brýle, aby si mohl rukávem otřít potem orosené čelo a zvlhlé oči. Svět kolem něj se nepříjemně houpal.

Firenze počkal s odpovědí, dokud si zase brýle nenasadil. „Věci často nejsou takové, jaké se zdají být.“

„Jasně, to vím, ale… pořád to nechápu. Co se tedy vlastně stane?“

Stane, Harry Pottere?“ odpověděl tajuplně kentaur, lehkou úklonou se rozloučil a zmizel v lesním porostu.

Harry se tím směrem ještě chvíli nechápavě díval. Byl otřesený a vyděšený, přitom pořádně nevěděl, z čeho všeho.

„Co se stalo, Harry?“ zavolala na něj Hermiona. „Jsi bílý jako stěna.“

„Pohádali jste se s Firenzem?“ přidal se Ron.

Harry zavrtěl hlavou a pomalu k nim přišel. Nepřítomně se mračil, jak se snažil přijít na to, co se vlastně dělo.

„Jen… jen mi něco – nevím, jak to nazvat – ukázal?“

„Jestli se nepletu, tak kentauři tomu řikaj propojení, nebo tak nějak,“ řekl váhavě Hagrid. „Nikdy sem to neviděl. Tedy jako mezi nima a člověkem. Dneska poprvý. Myslel sem, že to ani nejde. Ty vostatní z toho určitě nebudou nadšený, že to udělal.“

„A co ti ukázal?“ chtěl vědět Ron.

„Já… nevím. Neumím to popsat. Bylo to, jako když prožiješ dlouhý čas, možná týdny, možná měsíce, v tak strašně krátkém okamžiku, že si to nestihneš zapamatovat, ale… zůstanou ti z toho všechny emoce. Nebo jako když ti někdo vypráví cizí řečí, ty nemáš tušení, co ti říká, přesto to v tobě vzbuzuje pocity.“ Když Harry viděl Ronův nechápavý výraz, přidal pro něj ještě jedno přirovnání. „Představ si, že letíš moc rychle na koštěti. Rychlost ti rozmaže všechno kolem – pořádně nevíš, co tam bylo, ale víš, jak voněl a štípal vítr, a že to bylo bezva.“

„Aha!“ Tomu už Ron rozuměl.

„Tohle ale asi nebylo moc bezva,“ vytušila Hermiona.

„Moc ne,“ připustil Harry a zasmál se, aby ze sebe i z ostatních setřásl obavy.

„Tak bysme si mohli jít dát čaj, co řikáte?“ navrhl Hagrid ze stejných pohnutek. „Upek sem vám koláče s vlastní zavařeninou, určitě si šmáknete, a udělal sem vám i griliáš.“

Harry překvapeně zamrkal, protože viděl, jak podivně rozmazaný Ron nervózně polkl a odněkud zdálky zaslechl: „A nezůstaneme radši ještě chvilku s Drápkem?“

Pak byla rázem všude tma.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: