svicka
Únor 2010, Magnas

 

M

 

elisa Mordredová byla dvaačtyřicetiletá čarodějka, která zdálky vypadala jako mladík a zblízka jako hubená, trochu šlachovitá osoba, u niž jste zapochybovali, zda nejde o muže, tak málo ženské měla rysy. Krátký sportovní sestřih vlasů neurčité barvy v těch pochybách ještě utvrzoval a nijak tomu nepomáhal ani fakt, že její oděv by snadno zapadl do pánského šatníku.

Měla také neobvyklé hobby, ačkoli v jejím případě by se dalo hovořit spíše o vášni – trápit svou starou chorobně milující matku a mučit a zabíjet všechny nepřátele lorda Voldemorta. Pravdou je, že kdyby snad tihle nepřátelé došli, našla by si jiné. Nestála o majetek, nepotřebovala ho. Nestála ani o moc, tu si vychutnávala doma. K uspokojení jí stačily ty krátké okamžiky momentální převahy, když svou oběť mučila nebo zabíjela. Proto také nerada používala kletbu Avada kedavra, byla příliš rychlá, nicméně bylo-li toho třeba, bez okolků jí komukoli vmetla do zad. Prožívala přitom však jistou lítost ze zmařené příležitosti. Tudíž od té doby, kdy se takhle hloupě připravila o potěšení z dlouhého skonu vlastního otce, snažila se to dělat co nejméně.

Voldemorta respektovala jako někoho, kdo umí. Nešlo jí o to se mu vlichotit, jen měla ráda jeho uznání. Ji to zkrátka bavilo a navíc tak měla skvělou možnost uspokojovat svou nekonečnou nenávist vůči mudlům, kteří si troufli mít něco společného s mágy. Kdybyste hledali někoho, kdo skutečně živočišně nenávidí všechny mudlorozené čaroděje a křížence, byla to Melisa. Snad proto, že díky otci sama neměla čistou krev a bylo to její nejpřísněji střežené tajemství.

Když vešla do zchátralého domu, který uprostřed zanedbané zahrady působil, jako by v něm už léta nikdo nebydlel, okamžitě vycítila cizí přítomnost. Neozval se žádný neobvyklý zvuk a všechno bylo na svém místě, přesto si tím byla jistá. Ten pocit se jí usadil za krkem a zježil jí drobounké chloupky podél celé páteře. Nebála se, vzrušilo ji to. S hůlkou v ruce začala procházet tichým domem, až nakonec zamířila do matčina pokoje.

Dveře byly pootevřené. Přiblížila se potichu jako kočka.

Na první pohled pokoj vypadal jako vždy. Zašlé špinavé zdi, pár kousků starého nábytku, na malém otřískaném stolku potrhaná krajková dečka. Ale něco tu v pořádku nebylo.

Melisina matka seděla v houpacím křesle nepřirozeně strnulá a tichá. Ústa měla pootevřená, v obličeji trochu překvapený výraz.

Melisa se usmála.

„Tak kde jsi? Vylez,“ broukla pobaveně a lehce strčila do dveří. „Nebo si spolu budeme hrát na schovávanou?“

„Ty si přece hraješ ráda,“ řekl nezvaný host ze stínu vedle velké staré skříně.

„Ty? Hmm,… myslela jsem si to, znám tvůj styl,“ poznala ho po hlase.

„A já tvůj a ani trochu se mi nelíbí,“ opáčil suše ten muž.

„Zvykej si,“ ušklíbla se. „Mimochodem vracím se ke své práci, máš radost? Přiznávám, že se mě tehdy před lety trochu dotklo, když jsi mě vyhodil, starouši. No není to krásný paradox? Já budu představovat zákon a ty…“ zasmála se. Ale ne moc, jen úsporně, k tomuhle sportu se smích nehodil. Rozptyloval soustředění.

„Udělám všechno pro to, aby k tomu nedošlo.“

„Jak? Jako s Snipplessem, Vyingem, Festerem, Dawdleym, McBleedem a dalšíma? To abych se začala bát.“

„Ano, jako s nimi, pokud to jinak nepůjde.“

„Co je s matkou?“ zeptala se a zároveň směrem k ní mávla hůlkou.

Byl připravený na ledacos, na smrtící kletbu i na to, že se bude snažit matku osvobodit, ale ne na možnost, že tu křehkou starou ženu zmrazenou kouzlem smete z houpacího křesla na zem. Vyskočil ze stínu, aby tomu zabránil. Byla to chyba.

„Expelliarmus!“ vykřikla Melisa a bleskurychle namířila kouzlo proti němu.

Kouzlo jím praštilo o skříň a vyrazilo mu hůlku z ruky. Dřív, než dopadl na zem, dodala čarodějka potěšeně: „Crucio!“

Přistoupila blíž, aby se mohla kochat svým dílem, ale dost daleko, aby nebyla v dosahu, a přitom lehce pošvihávala hůlkou, aby znásobila jeho muka.

„Moody, Moody, Moody,… jak jsi starý, tak jsi hloupý. Ale můžeš mít radost, byla jsem dobrým žákem, pozorným –“

Lionel v Bradavicích měl pravdu – čaroděj bez hůlky není neozbrojený čaroděj a Melisa blažená z pohledu na to, jak si křičící Alastor Moody v bolestech tiskne pěsti k obličeji, nebyla tak pozorná, jak si myslela. Pravá ruka starého bystrozora se ve vzduchu změnila v rozmazanou šmouhu a Melisa zdánlivě bezdůvodně klesla k zemi.

Na podlahu se zhroutil i Moody. Dvakrát se zhluboka nadechl a vyčerpaně se natáhl pro svou hůlku, která se předtím odrazila od stěny a dokutálela téměř až k němu. Omráčenou smrtijedku zmrazil a pro jistotu i spoutal, namáhavě vstal, pak kouzlem přivolal své zakutálené magické oko, jehož otisk se Melise rýsoval na spánku, a se zlostným bručením, nicméně láskyplně, ho začal čistit.

„Myslela sis, že Moody už patří do starého železa?“ řekl popuzeně poté, co si oko s mlasknutím vložil do prázdné jamky a několikrát jím protočil. „Pravda, už to není, co to bývalo, ale na takové jako ty ještě pořád stačím. A teď si zahrajeme podle mých pravidel. Moc rád bych si dal partičku: ‚Pošleme Smrtijedku do Azkabanu‘. Ovšem tam teď bohužel přijímají jiné hosty. Co bys tedy řekla hře na ‚Kukaččí vejce v hadím hnízdě‘?“

Hůlka v jeho ruce se začala kmitat v různých obrazcích a rty tiše odříkávaly jednu kouzelnou formuli za druhou. Matoucí kouzla, paměťová kouzla a obzvlášť pečlivě použil i jednu ze tří neprominutelných kleteb.

Když byl se svou prací spokojený, bezvládnou Melisu kouzlem zvedl ze země a pohodil do opelichaného křesla. Přišel k ní ze strany, trochu se sehnul a něco jí pošeptal do ucha.

„To je překvapení, co?“ řekl, když se narovnal. „Nikdy jsi nemohla křížence vystát a teď jednomu děláš služku. Neštve tě to trochu?“ trpce se ušklíbl, stoupl si Melise za záda, aby před tím, než zmizí, udělal ještě posledních pár kouzel.

 

Klapání podpatků, které se neslo bradavickou chodbou, prozrazovalo, že majitel, v tomto případě majitelka bot nemá nejlepší náladu. Byla to pravda. Minerva McGonagallová se tvářila, jako kdyby právě nachytala půlku třídy při opisování a tou třídou byl navíc Nebelvír. Že to není nijak přehnané přirovnání potvrzoval fakt, že Protiva, který se právě za brněním chystal k nepleše s třaskavými bonbóny, se při pohledu na ni raději rychle vytratil. Kroky mířily k vyšetřovně.

Okamžik po Minervině energickém zaklepání se otevřely dveře a madam Pomfreyová rychle ustoupila z cesty, aby rozzlobená profesorka mohla vpochodovat.

„Copak se děje, Minervo?“ přistrčila Poppy nebelvírské ředitelce mazaně židli a bez zaváhání začala cosi nalévat do poháru na léčivé lektvary. Ten pak vtiskla McGonagallové do ruky.

Profesorka byla natolik rozčílená, že ani neprotestovala a bez zaváhání obsah vypila, ani se neušklíbla.

„Musím se ti omluvit. Měla jsi pravdu,“ řekla, sotva položila prázdný pohár na příruční ošetřovatelský stolek. „Před chvilkou jsem se o tom na vlastní oči přesvědčila.“

„V čem? O čem?“ podivila se ošetřovatelka.

„Lionel,“ připomněla podrážděná Minerva se zdviženým obočím.

Poppy na ní tázavě pohlédla a prstem nad zápěstím načrtla písmeno V.

McGonnagalová přikývla a ještě víc se zamračila, ale teď se zdálo, že se spíš zlobí na sebe. „Vůbec by mě to nenapadlo nebýt toho tvého podezření… Přitom už jen to jeho jméno. Připadám si jako…!“ profesorka zlostně odfrkla nemoha najít správné slovo, kterým by vyjádřila své pocity, aniž by se prohřešila proti dobrému vychování. „Chm, Lionel Al-Terego. Alter ego! Musí se na náš účet skvěle bavit.

„Mě by to také nedošlo,“ opáčila chlácholivě ošetřovatelka. „Ale jako malou holku mě moje teta Aurelie učila věštění. Tedy ne tu běžnou kristalomantii nebo tasseomantii, jako se vyučuje. Křišťálovým koulím nevěřila a čaj nepila, pálila ji po něm žáha. Ono ji až tak ani nezajímalo obecné předvídání událostí, jako předvídání budoucnosti konkrétních lidí, ostatně byla léčitelka a ne jasnovidka. Její využívání metoposkopie bylo uchvacující, i když pro způsob, jakým ji používala, by bylo třeba najít úplně nový název.“

„Věštila z vrásek?“

„Nejen. Z vrásek, gest, tvaru uší, držení těla, prostě se na člověka podívala a věděla, co je zač, jak žije i co ho nejspíš čeká. Našeho Lionela prozrazuje hned několik drobností. Jestli ještě pochybuješ, vsadím se s tebou, že kdybys mu stáhla z malíku na pravačce jeden z těch jeho prstenů, najdeš pod ním další důkaz, že se nemýlím.“

„Nepochybuji. Ovšem nerozumím tomu, proč nám to Albus neřekl rovnou. Proč tyhle tajnosti? Co se to děje, Poppy? Najednou jako by se každý bál a nikdo nikomu nevěřil.“

„Není se čemu divit. Možná to tak na první pohled nevypadá, ale jsme ve válce,“ řekla zasmušile madam Pomfreyová.

„Osobně bych dala přednost otevřenému boji,“ poznamenala Minerva, odmlčela se a po chvíli s povzdechem smířlivě dodala: „Snad Albus ví, co dělá.“

„Možná je dobře, že leccos tají. Nemůžeme si být jisti ani mezi sebou. Co si budeme nalhávat, je řada metod jak někoho zmanipulovat. Kouzla, lektvary, vydírání. Bude smutné to, co řeknu, ale obávám se, že se nedá věřit ani všem studentům.“

„Ale co to říkáš, vždyť jsou to děti,“ zareagovala podrážděně McGonagallová.

Madam Pomfreyová na ní upřela výmluvný ustaraný pohled. Minerva vzdychla, zvedla prázdný pohárek a podala ošetřovatelce k ještě jednomu naplnění.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: