svicka
Leden 2010, Magnas

 

H

 

arry stál ve dveřích ložnice, opíral se ramenem o zárubeň, pravou ruku v kapse, a bojovně se mračil. Na jeho posteli ležela velká tlustá kniha v černých odřených deskách a čouhala z ní tmavá stužka záložky, co vypadala jako hadí jazyk. Harry se na ni nepřátelsky díval a měl pocit, že mu to kniha vrací.

Odevzdaně vzdychl. To poslední, na co by měl teď náladu, bylo studium lektvarů, ale dál už to odkládat nešlo. Nemůže si dovolit riskovat další Snapeovo peklo a kdyby ho profesor vylil z kurzových hodin, znamenalo by to konec nadějí na budoucnost bystrozora.

Neochotně došel k posteli, jako by ho někdo strkal. Aby se zbavil nechuti, řekl si, že se nebude učit, ale jen si knihu prolistuje. To by nemuselo být tak špatné. Ostatně Ginny říkala, že je tam hodně zajímavých věcí, ještě se zmiňovala o Snapem ručně připsaných poznámkách a snad i kresbách, ale Harry si teď nemohl přesně vybavit, co přesně o nich tvrdila. Zato si naprosto přesně pamatoval, že při tom měla rozpuštěné vlasy a na sobě fialkové tričko a nádherně voněla… Nechuť byla lehce odstrčena zvědavostí. Uvelebil se na posteli v tureckém sedu, vzal si knihu na klín a za okamžik už bloudil ve světě kotlíků, baněk a křivulí. Narazil i na onen zpropadený Dušezhoubný šepot, kvůli němuž si ho Snape tak podal. Osm! opravovala poznámka u popisu, který kapek šťávy drceného kořene čemeřice zmiňoval jen sedm. Brzy zjistil, že připsané poznámky obsahují nejen opravy starých nebo receptury nových lektvarů, ale popisují i řadu neznámých, převážně bojových kouzel doplněných pečlivými nákresy pohybu hůlky. Opravdu to bylo zajímavé a upřímně zalitoval, že se do knihy nepodíval dřív.

„Už jsi četl noviny?“ vyrušil ho nasupený Ron, který se objevil ve dveřích. V ruce měl srolovaného Denního věštce, několika ráznými kroky přešel ložnici a hupnul na svou postel, až se zahoupala.

„Ne,“ přiznal nesoustředěně Harry začtený do návodu ke kouzlu Expulso drasticos. „Co píšou?“

„Klouzek je totální vypatlanec a Voldemort se právě určitě skvěle baví. Hm, i když nic z toho bych asi říkat neměl. Mohl bys mě totiž udat a hurá do Azkabanu!“

„Prosím?“ zvedl Harry hlavu od knihy.

„Slyšel jsi dobře. Vyšlo nové ministerské nařízení,“ rozbalil Ron noviny a ukázal Harrymu první stránku, na níž se skvěl palcový titulek: ‚Šíření lží a paniky se trestá!‘

„Nechápu.“

„Pochopíš snadno. Kdo bude mluvit o tom, že se Voldemort vrátil nebo bude nahlas vyslovovat jeho jméno, ten je v maléru. Stejně tak ten, kdo by o něm mluvil – i kdyby ho nejmenoval – jako o hrozícím nebezpečí a nebo jakkoli jinak podobným lhaním šířil paniku, a nebo… je toho tu docela dlouhý seznam, prostě každý takový si to zle odskáče.“

„Podobným lhaním?“ vyjekl nevěřícně Harry. „To se na ministerstvu už úplně zbláznili?“

„Bacha na pusu, kámo, za tohle je trest taky.“

„Tak teď jsem v panice já,“ zamračil se Harry. „Nemohli by za to zavřít ministra? Stačilo by k Mungovi.“

„S tím bych souhlasil, ale je to vážnější, než si myslíš. Před chvilkou jsem dole slyšel Crabbea vyvolávat sázkový kurz na to, do kolika dní skončíš v Azkabanu ty.“

„Já? Mě se to snad netýká, vždyť jsem ještě student.“

„No a? Jsi plnoletý? Jsi. Týká se to všech zletilých čarodějů.“

„Ale… ale…“ nedokázal to Harry vstřebat, „ale to by mohli pozavírat půlku Brumbálovy armády?“

„Bingo! Konečně ti to došlo,“ řekl nevesele Ron. „Tady končí sranda, příteli.“

Harry zůstal s otevřenou pusou jako zmrazený.

 

Brzy se mělo ukázat, že Ron nijak nepřeháněl.

Večer do společenské místnosti v nebelvírské věži přišla mimořádně vážná profesorka McGonagallová a pověřila prefekty, aby všechny studenty doprovodili dolů k večeři. Zároveň s neskrývaným odporem připíchla na nástěnku první stránku Denního věštce.

Ve Velké síni už byli za svým stolem i téměř všichni profesoři, jako tomu bývalo v den příjezdu do Bradavic. Sotva se studenti všech kolejí usadili, vešel zachmuřený ředitel doprovázen nesympatickým vyschlým čarodějem s vojenským krokem a knírkem. Zastavili na pódiu před profesorským stolem.

Albus Brumbál očividně bez potěšení představil hosta jako ministrova poradce Basila Beefera a dal si záležet na přesném vyjmenování všech jeho titulů, což dotyčnému vykouzlilo ve tváři samolibý výraz. Ve chvíli, kdy ředitel začal vysvětlovat účel Beeferovy návstěvy, host ho přerušil a spustil sám.

„Tedy, echm, je bezpodmínečně nutné, abyste se všichni podrobně seznámili s novou vyhláškou Ministerstva magie,“ zakvičel.

Studenti si u stolů vyměnili pohledy, ale nikdo si netroufl se zasmát.

„Pro pochopení závažnosti situace je třeba pochopit, že se rozvratné živly snaží zmanipulovat širokou veřejnost falešnými řečmi o údajném hrozícím nebezpečí, které, a to si řekněme jasně a jednou provždy, nehrozí. Svým pobuřujícím počínáním poškozují veškerý kouzelnický lid…“

Po dvaceti minutách podrobné přednášky na téma, co vše je od nynějška zakázáno, už se všichni netrpělivě vrtěli. „Jestli rychle neskončí,“ zašeptal Harrymu Colin Creevey, „tak se udám sám.“

„Pryč je doba, kdy si každý mohl říkat a dělat co chtěl!“ promlouval plamenně ministerský poradce. „Pryč je čas lží, které jen budily paniku a snižovaly autoritu celého našeho systému! A pro ty z vás, kteří by tento nový směr snad chtěli nerespektovat, kazit a bojkotovat,“ zvedl bradu a zatvářil se ještě důležitěji, „pro ty mám ještě jednu důležitou zprávu. Ministerstvo začalo vyjednávat s Mozkomory o jejich návratu do funkce azkabanských strážců.“

V síni to silně zašumělo a ozvalo se několik nevěřícných výkřiků.

„Děláte si legraci?“ Harry už to nevydržel, vstal a nebral zřetel na Brumbálův nenápadný pokyn, aby mlčel. „To je snad špatný vtip! Vždyť Mozkomorové nás napadli cestou sem! Zabili strojvůdce! Jen zázrakem jsme vyvázli bez dalších ztrát!“

„Pan Potter, že ano?“ ministerský poradce si vytáhl z kapsičky cvikr a nasadil si jej na nos, aby Harryho lépe viděl. „Byl jsem upozorněn, že speciálně vy máte potíže s disciplínou a respektem. Jednou již jste byl málem odsouzen. Nevadí, co se nezdařilo napoprvé, může se povést napodruhé.“

Ve Velké síni snad nikdo nedýchal. Harry ucítil něčí pohled. Ohlédl se ke zmijozelskému stolu. Malfoy vypadal lhostejně, Nott vyděšeně, zato Crabbe se na něj upřeně díval a usmíval se jako aligátor na neplavce v děravé lodičce.

„Vypadám snad jako někdo, kdo žertuje?“ pokračoval pobouřený Beefer směrem k Harrymu. „Uvědomte si, mladíku, vážnost toho problému. Vzpomeňte na tradice, pokud jste toho jako ne zcela čistokrevný čaroděj schopen. Mozkomorové byli strážci Azkabanu celé věky a nevidím žádný důvod pro to, aby jimi nemohli být i nyní! Rozuměl jste mi?“

Harry se nadechl k rázné odpovědi, ale Brumbálův upřený pohled byl výmluvnější než tisíce slov.

„Ano, rozuměl,“ řekl tedy se zřejmým přemáháním, a posadil se.

Ředitel na něj nepatrně kývl.

 

Někdo by si možná myslel, že po takovém zážitku bude škola hučet jako včelí úl a všichni to spolu budou probírat a rozebírat, ale nebylo tomu tak. Vlastně téměř naopak. Všude vládlo nezvyklé ticho a běžné povídání a chichotání vystřídaly kradmé pohledy plné pochyb.

Cestou z Velké síně pošeptala Hermiona rozčílenému Harrymu: „Musíme se někde sejít a v klidu si promluvit.“

„Můžeme támhle, za rohem,“ ukázal pod schodiště.

„Ne my dva. Brumbálova armáda. Nebo alespoň ti, kterých se to týká a to je víc než polovina.“

„Komnata nejvyšší potřeby?“

„Už o ní ví moc lidí, ale… pro jednou by to snad šlo. Za půl hodiny?“

„Ok.“

Dohonil Nevilla a nenápadně mu šeptnul u ucha. Neville dal pusu na tvář Lence. Lenka se přitočila k Hannah, Hannah si náhle vzpomněla, že musí nutně něco probrat s Erniem, ten ale jak se zdálo neměl čas, neboť spěchal za Seamusem, Seamus se připojil k Deanovi…

O půl hodiny později Harry v sedmém patře zády ke gobelínu s Barnabášem Blouznivým zavřel oči a soustředěně myslel na to, aby, až je otevře, uviděl v dlouhé prázdné zdi dveře do tajné komnaty, která si žila svým vlastním životem. Objevila se jen tehdy, když uznala za vhodné a vždycky se proměnila v takovou místnost, jakou její návštěvník v nouzi nejvíc potřeboval. Otevřel oči, ale dveře nikde. Zhluboka se nadechl, vydechl a s větším soustředěním to zkusil napodruhé. Úspěšně.

Uvnitř komnaty byl tentokrát velký kulatý stůl se židlemi, na něm sklenice a několik džbánků s limonádou. Kolem stolu už seděli téměř všichni členové BA. I ti, kterým ještě nebylo sedmnáct.

„Tohle jim přece nemůže projít!“ vykřikoval právě Ernie Macmillan.

„Jim?“ řekl Ron. „Jim?? Tušíš, o kom se bavíme? Protože jestli jo, tak je ti asi jasný, že jim to projde.“

„Zdá se, že Voldemort získal většinu lidí ministerstva a bojím se, že to je jen začátek,“ řekl Harry a přisedl si ke stolu.

„Mou tetu jistě ne,“ protestovala Susan Bonesová.

„Jenže není imunní proti kletbě Imperius, když na to přijde,“ řekla jí nevesele Hermiona. „A nemyslím si, že by mu všichni sloužili dobrovolně.“

„Ne, to se prostě nemůže stát. Mozkomorové zpátky hlídat Azkaban? Po tom, co se stalo? To si nikdo z rodičů nenechá líbit, aspoň můj táta určitě ne,“ odmítal uvěřit Ernie.

„Tak ho zavřou taky,“ pronesl suše Dean.

„Nemůžou přece zavřít všechny,“ namítla Hannah.

„A ty si myslíš, že by se všichni ozvali?“ ušklíbl se Colin Creevey. „Škrtni si skoro celý Zmijozel, všechny vystrašené, mrtvé, pak všechny ty, co pozatýkají už ve chvíli, kdy se budou snažit mezi sebou domluvit, a zjistíš, že není důvod k optimismu.“

„Ty to říkáš tak, až by člověka napadlo, jestli není zrádce i mezi námi,“ otřásl se Justin.

„Vítej v realitě. Kdo říká, že není. Třeba jsi to právě ty,“ ušklíbl se znovu Colin a pokrčil rameny.

„No dovol!“ vyskočil Justin, ale Neville ho nacpal zpátky do židle.

„Bez dovolování,“ řekl klidně. „Colin může mít klidně pravdu. Kdokoli z nás teď může jít udávat. Ty, já, Harry, kdokoli. Takže máme jen dvě možnosti. Buď se teď rozejdeme a budeme se bát spolu promluvit, nebo si budeme věřit. Já mám vybráno. Kdybych nemohl věřit ani vám, tak to můžeme rovnou všichni vzdát a jít se naservírovat Voldemortovi.“

Lenka Láskorádová se na Nevilla hrdě podívala. „Já v tom mám také jasno,“ řekla pevně a vstala.

„Já také,“ přidala se Hermiona, Ron, Ginny, Colin, Dennis, Hannah, Susan, Levandule, Terry, Michael, Cho… Všichni postupně vstávali, jako by si tím přísahali. Nakonec zůstali sedět jen Justin Finch-Fletchley a Zachariáš Smith.

„Tak… tak dobře, tak já tedy taky,“ vstal i Justin, ale nevypadal příliš přesvědčeně.

Pohledy všech se upřely na Zachariáše.

Ušklíbl se. „No jo, tak fajn,“ neochotně vstal také.

 

Skeptické předpovědi Colina Creeveyho se naplnily hned druhý den.

Harry spěchal do sklepení na hodinu lektvarů, za krkem mu seděla nervozita a poháněla ho jako zběsilý jezdec. Nechtěl dát Snapeovi sebemenší záminku pro vyloučení z kurzových hodin, takže se opravdu pečlivě učil, ale nepočítal s tím, že by mohl přijít pozdě. Zdržela ho madam Hoochová, kvůli domluvě o zajištění hřiště pro nebelvírské famfrpálové mužstvo, takže běžel na poslední chvíli a doufal, že to stihne. Jenže cestou uviděl madam Prýtovou, ředitelku mrzimorské koleje, jak rozpačitě chlácholí uplakaného obrýleného prvňáčka, který Harrymu vždycky mával. Bylo znát, že je naprosto vyvedená z míry, což byl stav, který u zemité profesorky snad nikdy nezažil, takže pochopil, že se děje něco opravdu vážného, co v jeho mysli umlčelo i představu běsnícího Snapea.

„Copak?“ zabrzdil u nich celý udýchaný a usmál se na špunta.

Madam Prýtová zachmuřeně vzdychla. „Tátu mu zatkli. Ozval se proti –“ rozhlédla se kolem, „ech, však ty víš. A já to měla klukovi citlivě říct. Jako kdyby něco takového šlo sdělit tak, aby to nebolelo!“

Šokovaný Harry polkl a sedl si na bobek. „Jak se vlastně jmenuješ?“

„Sam. Sam Goldstein,“ odpověděl drobný klouček.

„Tvůj táta je prima chlap, Same, a moc statečný člověk. Teď potřebuje, abys mu pomohl, a nejvíc mu pomůžeš tak, když nebudeš brečet a budeš stejně statečný jako on. Napiš mu dopis a pošli ho své –“

„Má už jen tátu,“ skočila mu do řeči profesorka. „Ale já se o ten dopis postarám. Ještě nevím jak, ale snad na něco přijdu a Albus určitě rád pomůže.“

Harry vstal, podal si s malým Samem ruku a utíkal na hodinu, která už začala.

U dveří zabrzdil a trochu se k nim naklonil. Bylo za nimi ticho přerušované jen tichým klepáním křídy či hůlky o tabuli, takže měl šanci proklouznout dovnitř bez toho, aby si ho Snape všiml. Zkusil to, ale nepodařilo se.

„Ó, není možná, mistr Potter nás poctil svou návštěvou!“ kousavě zvolal na uvítanou profesor lektvarů a v černých očích se mu zlostně blýskalo.

„Já… omlouvám se, profesorka –“

„Vaše výmluvy mě nezajímají, Pottere! Chci od vás vědět, jaká surovina schází v tomto lektvaru,“ ukázal na tabuli s rozepsaným návodem na Zmenšovací dryák.

Všichni studenti se dívali na Harryho a na Snapea v očekávání maléru. V některých pohledech byl výsměch, v jiných výčitka, ale ve většině obavy. Seamus Finnigan předstíral, že se probodl hůlkou jako mečem, aby nemusel být svědkem toho, co se bude dít.

Harry se soukal do lavice a přitom ostřil pohled na tabuli. „Schází tam scvrklofík, pane. A přebývá tam dračí krev. Některé receptury ji sice uvádějí, ale ve skutečnosti lektvar znehodnocuje. Jeho účinky pak nejsou stabilní,“ vybavil si téměř doslova ručně připsanou poznámku v knize.

Snape se zarazil. „Budiž,“ řekl pak. Klepl hůlkou na tabuli a písmena proměnila v postup výroby jiného lektvaru. „A jak byste nazval tento jed?“

Harry si recepturu pečlivě přečetl.

„Nevím, pane,“ přiznal.

Snapeovi cuklo obočí.

„Ale pokud by se dračí krev přidala do tohoto základu společně s voskem, bylo by z toho dobré leštidlo na parkety působící zároveň jako repelent proti běhnicím.“

„Chm. Nebelvír mínus pět bodů za pozdní příchod, plus dva body za správné odpovědi,“ řekl odměřeně Snape a krátkým švihem v zápěstí mávl hůlkou, čímž zpod tabule vyletěl hadr a začal ji s vervou mazat.

Sklepní učebnou zašumělo několik úlevných výdechů.

Dalším mávnutím profesor otevřel krabičku se vzorky položenou na katedře a pustil se do výkladu.

„Dnes se vás pokusím – ačkoli to patrně bude marná snaha – zasvětit do tajů výroby pohříchu málo známé tinktury, která bývá nesprávně nazývána Ostříží mast. Má někdo z vás tušení, jak zní správný název?“ řekl otráveným tónem, jako by šlo o zbytečnou otázku, protože na ni stejně nikdo nebude umět odpovědět, a rozhlédl se po studentech.

Zdálo se, že to skutečně nikdo neví, ale někteří, například Ron, alespoň předstírali, že o tom přemýšlí. Snad jen Hermiona si tím lámala hlavu doopravdy.

Harry se nejistě přihlásil.

Snape ho chvíli přehlížel, pak se ho jedovatě zeptal: „Pottere, chcete, abych otázku zopakoval, protože jste si ji nebyl schopen zapamatovat, nebo se vám chce na toaletu?“

„Ne, pane,“ opáčil Harry. „Já jen… že jde asi o Visusmelius. To je lektvar, který slouží ke krátkodobému zlepšení zraku. A Ostříží mast se mu říká pro jeho olejovitý charakter,“ odrecitoval poučku ze staré knihy. Možná by si ji nepamatoval, ale poblíž byla připsaná poznámka, že tinktura ‚Výrazně eliminuje účinky kletby Konjunktivitus!‘, a to byl víc než dobrý důvod jí věnovat pozornost.

Profesor trochu přivřel oči, krátce se na něj podíval, pak stáhl koutky do trpitelské grimasy a řekl: „Připravte si kotlíky.“ 

V okamžiku, kdy měl Harry pocit, že se Snape nedívá, rychle něco napsal na kousek pergamenu a přistrčil Nevillovi. Neville si kratičký vzkaz přečetl a podal Hermioně. I ona si jej přečetla a chtěla přisunout Ronovi, ale útržek jí cizím kouzlem nečekaně vyletěl z ruky, aby skončil v natažené dlani profesora Lektvarů.

„Už zatýkají!“ přečetl nahlas Snape. Zpráva u něj vyvolala zahořkle arogantní úsměv. „Začínám nabývat dojmu, Pottere, že vzhledem k vašemu chování se ani nebudu muset namáhat s vaším vyloučením z kurzových hodin.“

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: