svicka
Leden 2010, Magnas

 

K

 

onečně víkend, uvědomil si Harry blaženě a odmítal otevřít oči, aby si užil slast z toho, že nemusí vstávat. Večer byl tak unavený, že si nezatáhl závěsy kolem postele a teď ho šimralo zářijové sluníčko na obličeji a kreslilo mu pod víčky obrazce jako rudý kaleidoskop. Otočil se k paprskům zády a opatrně zamžoural, kam mu zmizel cíp deky.

„Dobby!“

Těsně nad postelí vykukoval rozmazaný obličejík v pletené červené kšiltovce. Skřítek pečlivě zaklepal na pelest postele.

„Dobby,“ vzdychl Harry. „Co se děje, proč mě budíš? Vrať mi deku, u všech ďasů, vždyť je sobota.“

„Ale Dobby –“

„Klepal, já vím,“ vzdychl znovu rozespalý Harry. „Tak to vybal, nebo tě chytím, zmuchlám a dám si tě pod hlavu místo polštáře.“

„Opravdu?“ zamžikal potěšeně víčky skřítek.

„Neee,“ zaúpěl Harry. „Tak už mluv, ať můžu spát.“

„Slečna Ginny mě teď při snídani poprosila –“ skřítek nečekaně dojatě zavzlykal, „– Poprosila! Dobbyho!“

„Ano?“ Odevzdaný Harry do třetice vzdychl a spánek vzdal. Sedl si a zapátral po brýlích.

„Jestli by Dobby nevyřídil Harrymu Potterovi, že s ním slečna Ginny potřebuje mluvit, a že počká ve Velké síni.“

„Aaaha. Hm. Tak víš co? Teď půjde pěkně Dobby zpátky dolů, vyřídí, že Harry už jde a jestli to není kvůli něčemu opravdu důležitému, tak že si polštář udělá z ní.“ Harry se zamyslel, legračně se zamračil, zasněně nakoukl do dáli a přehodnotil: „A nebo ne, řekni, že to udělám stejně.“

O pár minut později už vcházel do Velké síně. Bylo tu téměř prázdno. Harry na okamžik trošku zazáviděl těm spícím šťastlivcům. Cestou podél až na pár výjimek opuštěného nebelvírského stolu si vzal z jedné mísy lesklé zelené jablko, ze zvyku ho přeleštil o tričko a s chutí se do něj zakousl.

„Jsem tu,“ posadil se obkročmo na lavici k Ginny a vesele se zaculil.

„To tom polštáři jsem jakože neslyšela,“ snažila se předstírat káravý tón, ale prozrazovaly ji jiskřičky v očích a cukající koutky. „Teď něco důležitějšího. Chtěla bych se tě napřed zeptat, jestli jsi v posledních dnech dostal nějaký vzkaz.“

„No ano, před chvilkou, od tebe.“

„To nemyslím,“ neubránila se dalšímu úsměvu. „Od někoho jiného, na papírku.“

„Hmm, poznámky z dějin od Hermiony, při Kouzelných formulích vlaštovku od Seamuse, že… to bych radši nezmiňoval. Klučičí záležitost,“ zatvářil se spiklenecky. „Jinak nic.“

„Myslela jsem si to.“

„A co se děje?“

„Někdo s tebou chtěl mluvit. Tak, aby o tom nikdo nevěděl. Na konci nočního bylinkářství, co jste spolu měli, ti prý dal do kapsy vzkaz. Asi jsi ho ztratil, ale on si teď myslí, že s ním mluvit nechceš, hlavně kvůli jeho otci.“

„Nechápu nic,“ zavrtěl hlavou Harry. „Žádný vzkaz jsem opravdu nečetl. Máš představu, o co jde?“

Ginny s naprosto vážnou tváří přikývla. „Čeká venku u vrby mlátičky.“

Harry šibalsky poznamenal, že polštářové téma proberou později, pod záminkou natažení se k míse pro tvarohový koláček dal Ginny pusu a vyrazil ven.

Venku přidal do kroku, protože měl na sobě jen džíny a tričko, a ačkoli svítilo slunce, docela pofukoval vítr. Poháněla ho i zvědavost, co se konečně od Malfoye dozví.

 

Jenže u vrby mlátičky nikdo nebyl.

Harry se rozhlížel, popocházel, opatrně, aby se k nerudné vrbě nedostal moc blízko, a po zádech mu přeběhl nepříjemný pocit, jestli nejde o léčku. Pro jistotu si připravil hůlku.

Jedno z nedalekých křovisek se zavlnilo.

„Ss ss, tady,“ ozvalo se tam odsud tiše.

Nebyla to léčka, ale nebyl to ani Draco Malfoy. V křoví se schovával vyšší, nezdravě hubený kluk.

„Theo?“

„Máš chvilku? Psal jsem ti lístek, ale –“

„Já vím, Ginny mi to řekla, asi jsem ho ztratil,“ přerušil Theodora Notta překvapený Harry. „O co jde?“

Theo se vyplašeně rozhlédl, jestli je někdo nemůže vidět a poslouchat. „O Ty-víš-koho. A taky o Crabba a… o Goyla. A o mýho tátu.“

Theodorova otce měl Harry tu pochybnou čest poznat osobně v bitvě na Odboru záhad. Patřil k těm Smrtijedům, kteří tehdy zůstali pod závalem regálů a střepů věšteb, díky čemuž se je pak podařilo zajmout a dostat do Azkabanu. Bohužel později také patřil k těm, jimž se z Azkabanu podařilo uprchnout.

Harry byl kromě překvapení také trochu zklamaný, že tu našel někoho jiného, než čekal, ale první Theova slova v něm vzbudila zájem.

Sedli si do trávy na malé místo dobře chráněné hustým zeleným křovím před větrem i nepovolanými pohledy a Theo pomalu spustil. V rozpacích to bral zeširoka a trochu nesouvisle, ale Harry se snažil tu nečekanou zpověď co nejméně přerušovat.

„Můj otec, ty ho znáš,“ začal Theo a vypadal přitom, jako by mu každé slovo působilo fyzickou bolest.

Harry přikývl.

„Je Smrtijed. Vím to odjakživa, doma se tím nikdy netajil. Neměl jsem s tím problém. Pořádně jsem nevěděl, co to znamená. Pro mě to byl jen táta, co mi pořád opakuje, že se musím dostat do Zmijozelu, protože to je ta jediná správná kolej pro opravdové čaroděje. Pro… čistokrevné čaroděje,“ pohlédl Theo na Harryho, jestli mu rozumí. „Vyšlo to. On měl radost a já byl taky rád. Elitní kolej, všude klid, co chtít víc? Jenže… pak umřel Cedrik Diggory a Ty-víš-kdo se vrátil,“ vzdychl. „Otec se znovu přidal k Pánovi zla a dal mi jasně najevo, že počítá s tím, že jakmile budu plnoletý, stanu se Smrtijedem taky. Jenže já nechtěl. Fakt nechtěl! Diggory… byl to bezva kluk, párkrát mi pomohl,… nechtěl jsem patřit k těm, co mu to udělali a doufal jsem, že to táta nemyslí vážně. Rok na to ho zatkli. Napřed jsem měl vztek na tebe. Příšerný vztek! Pak mi došlo, že jste tam mohli všichni umřít.“

„Zemřel Sirius, můj kmotr,“ připomněl Harry tvrdě.

„Vím,“ sklopil Theo oči. „A pak… stalo se toho tolik a já si byl čím dál jistější, že nechci, ale přestal jsem se bát, protože víc než rok jsem tátu neviděl. Bylo mi ze sebe docela na nic, že to vnímám jako úlevu, ale úleva to byla. Jenže teď o prázdninách se nečekaně jednou večer objevil doma. Vypadal děsivě. Celý obličej měl zjizvený, prý od toho boje na ministerstvu a byl tak… tak hrozně zestárlý, málem jsem ho nepoznal. Řekl mi, že přišel pro mě, že je čas, abych začal sloužit Pánovi. Já nechtěl! Přísahám, že jsem nechtěl!“ podíval se Theodor na Harryho s úpěnlivou prosbou v očích, aby mu věřil. „Otec se rozzuřil tak, až jsem si myslel, že mi něco udělá. A nakonec udělal. Na vlastní kůži jsem zažil kletbu Cruciatus. Přitom na mě křičel, že takhle začne Pán s ním, když nepůjdu, a ať si zkusím domyslet, jak to s ním skončí. Že když to neudělám, tak tím zabiju vlastního tátu a stejně mi to nebude nic platné, protože si mě najdou.“

„Takže jsi šel,“ řekl Harry a nedokázal si představit, že by se něco takového stalo jemu.

Theo přikývl. „Bylo to strašné. Celý ten hrad byl děsivý.“

„Hrad?“

„Jo. Ale nevím, kde to je. Otec mě přenesl někam do lesa a tam měl košťata na zbytek cesty. V jednu chvíli mě napadlo, že bych mohl uletět, ale… nedokázal jsem to. A pak najednou přiletěli Mozkomoři a nějaká hlídka a už bylo pozdě.“

„Rozumím,“ řekl Harry, ale spíš jen proto, aby Thea uklidnil a pobídl k dalšímu vyprávění. Sám nevěděl, co by v takové situaci dělal a jak by se cítil.

„Dovedl mě do takové velké tmavé komnaty, stála tam spousta Smrtijedů v kápích, v maskách, bylo to hrozné, strašidelné, ale to nejhorší teprve přišlo. Pán zla…,“ Theovi se zlomil hlas.

„Není to příjemný hostitel,“ snažil se Harry s neveselým úsměvem Thea povzbudit.

„To opravdu není. Napřed k němu musela jít Cindy Myriapodová, možná si jí pamatuješ, vyšla ze školy předloni, taková pihovatá. Nezdálo se, že by byla nadšená z toho, že se má stát Smrtijedkou, a taky nebyla. Řekla mu to,“ Theo se odmlčel, třásly se mu ruce.

„Zabil ji,“ řekl Harry a nebyla to otázka.

Theo přikývl. „Hrozně jsem ji v tu chvíli obdivoval. Byl jsem si jistý, že já to nedokážu. On… napřed ji začal mučit. Prý aby měla čas na rozmyšlenou. Pak…“ Theo si zakryl oči rukama, aby nebylo vidět, že brečí.

Harry mlčel a nechal Thea, ať se trochu vzpamatuje. Na Cindy si matně vzpomínal. Byla to prostořeká holka, vždycky hrozně fandila při famfrpálu a nosila placky zostuzující ostatní mužstva, samozřejmě také tu, na níž Harry nerad vzpomínal – Potter je hnusák. Ale jak se zdá, tak špatná asi nebyla.

„Pak jsem měl jít já,“ popotáhl Theo a utřel si nos. „Hrozně jsem se bál. Myslel jsem, že tam vůbec nedojdu, neposlouchaly mě nohy. On je… strašlivý! Chytil mě za ruku a podíval se na mě… a já… ty jeho oči se mi propálily do hlavy… v tu chvíli jsem pochopil, že on ví všechno, všechno co si myslím … Pak vytáhl hůlku a já se nebránil.“

„V takové situaci bys asi ani neměl šanci,“ připustil Harry pomalu, ale v duchu si pomyslel, že on by to na Theově místě alespoň zkusil. „Takže tě dostal.“

„Ne,“ začal se Theo hystericky uchechtávat, „nedostal. Přišel za ním jeden Smrtijed s obličejem jak po neštovicích a něco mu potichu řekl. Pán okamžitě všechny vyhodil a s tímhle poďobaným a s Lestrangeovou odešel. Zůstal jsem tam stát, myslel jsem si, že buď jsem mrtvý nebo se stal zázrak, a pak tam někdo přišel, chytil mě za rameno a táhl mě pryč a –“

„Táta?“

Theo zavrtěl hlavou. „Náš třídní. Profesor Snape. On… on… byl tam, patří k nim.“

Harry nevěděl, co má na to říct.

„Víš,“ otřel si zmijozelský student slzy z brady, „celou cestu tam jsem si hrozně přál dostat se do školy, do bezpečí, ale teď… bojím se i tady.“

„Na začátku jsi říkal něco o Crabbovi a Goylovi.“

„Goyla Pán zabil stejně jako Cindy. Mluvili… šeptali tam o tom, než přišel. Někdo si tam vzpomněl, že se mnou Goyle chodil do stejné třídy a prý jestli budu mít větší štěstí.“

„A Crabbe?“ Že je to zbytečná otázka došlo Harrymu už v okamžik, kdy jí vyslovil.

Theo sevřel rty a kývl. „Ten je s nimi. A rád, řekl bych.“

„A Malfoy?“

„Nevím, jeho rodiče tam byli oba, ale Draca jsem tam neviděl. Chtěl jsem se ho zeptat, jenže nechce s nikým mluvit. Nebo alespoň ne o ničem, co se týká Ty-víš-koho. Jsem přesvědčený, že tam byl někdy taky, protože podle toho, co si tam předtím šeptali, tak tam postupně musí všichni potomci Smrtijedů. Pán zla mezi nimi prý někoho hledá.“

„Ty, Theo, proč mi to vlastně všechno říkáš?“ zeptal se z ničeho nic Harry a snažil se, aby to neznělo moc podezřívavě.

„Abych tě varoval,“ odpověděl vyplašeně Theodor a znovu se roztřásl. „Asi budeš muset zase chodit za Snapem do kabinetu na doučování, měl bys to o něm vědět. A taky… protože mám strach. Hrozně se bojím, že pro mě táta přijde znovu.“

„Sem? Hloupost,“ zavrtěl Harry hlavou, ale nepůsobilo to moc přesvědčivě. Sám už od loňského roku v bezpečí Bradavic tolik nevěřil.

„Copak jsi neslyšel? Jsou i tady! Ve škole! Snape, Crabbe, možná Malfoy a kdo ví, kdo ještě!“

„Nekřič,“ syknul Harry a opatrně vstal, aby se nenápadně podíval nad husté listoví, jestli není někdo poblíž. Nikoho tam neviděl, ale měl nepříjemný pocit. Kdyby se někdo ukrýval přikrčený na druhé straně, vidět by nebyl. Pro jistotu natáhl levou ruku za záda, aby dal Theovi signál, že si není jistý. Hned na to uslyšel zachřestění větviček. Rychle se otočil.

Zmijozelský student prchal jako vyděšený zajíc.

Harry si znovu sedl a přemýšlel o tom, co před chvilkou vyslechl. Všichni mu říkali, že nemá nikomu věřit. Ale copak se to dá? Ne, nebyly to dobré zprávy. O Crabbeovi to tušil. U Malfoye by to nepřekvapilo. Jenže kolik ještě dalších? Má teď podezřívat úplně každého? Může se Smrtijed vyklubat vážně z kohokoli? Ošklivá představa.

Někde nedaleko za křovím uslyšel štěkat Tesáka. Zvedl se, chtěl si očistit džíny od trávy a zkoprněl. Kousek od něj na druhé straně křoviska stál nový profesor a s obavami hleděl na přibíhajícího psa. Směrem od vchodu do školy se kolébavě blížil Hagrid a marně na neposluchu volal a pískal. Najednou se Lionel rychle sehnul a mrštil po Tesákovi kámen právě ve chvíli, kdy probíhal pod vrbou mlátičkou, které se takový ruch ani za mák nezamlouval. Možná nebyl profesor až tak neschopným pedagogem, ale rozhodně neuměl házet. Místo psa zasáhl velký kámen a odrazem zlostnou vrbu, přičemž nějakým zázrakem trefil suk, který jí dokázal na chvíli zkrotit, takže ztuhla v okamžiku, kdy se chystala podbíhající psisko praštit silnou větví. Harry se začal drát křovím, aby zasáhl, ale to už Tesák vyskočil do vzduchu a povalil Lionela na zem.

Křoví Harrymu poranilo ruce a roztrhlo tričko, ale nijak na to nedbal. Při zdolávání posledního keře ho dlouhá ostrá větvička švihla přes obličej, takže instinktivně na okamžik zavřel oči. První co uviděl, byl blaženě slintající Tesák, jak povalenému staříkovi uslintaným jazykem přejíždí dlouhými tahy obličej.

„Fuj je to! Tesáku! Fuj! Profesor je fuj!“ křičel dusající Hagrid.

Harry chytil psa za obojek a stáhl ho stranou. „Jste v pořádku?“ zeptal se chladně.

„Ano, relativně. Jen poněkud… fuj,“ ušklíbl se profesor a s výrazem odporu se začal čistit od psích slin.

„Moc se vomlouvám,“ přifuněl zadýchaný Hagrid. „Von je pořád jako štěně, takovej hravej, no. Asi se mu zamlouváte, jinak by to neudělal, vopravdu.“

„Sympatie ovšem nejsou oboustranné,“ pravil povýšeně stařík.

Bradavický hajný připnul Tesákovi vodítko a přitom se tázavě podíval na Harryho, jestli se mu ten člověk také líbí tak málo jako jemu. Harry nenápadně přitakal.

Když poloobr odešel i s viditelně zklamaným Tesákem, Harry natáhl ruku k profesorovi, aby mu pomohl vstát. Lionel zaváhal, pak pomoc přijal.

„Čekal bych, že budete spíš fandit tomu psisku, Pottere,“ řekl místo díku.

„Správný odhad,“ odvětil znechuceně Harry, otočil se na podpatku a odešel.

 

„Harry! Všechno v pořádku?“ Od školy přicházela Hermiona s Ronem a Ginny. Už na dálku viděli, že se jejich přítel mračí děsivěji než před okamžikem ve vstupní hale školník Filch, když nachytal Protivu, jak prásknul nad jedním prvňákem pozorujícím mourovatou Paní Norisovou balónkovou bombu s borůvkovým sirupem, v důsledku čehož měl spoustu práce s úklidem a hlavně – to ho rozlítilo nejvíc – prskající ulepenou fialovou kočku.

Hned jim všechno vyprávěl, o Theovi i o incidentu s Lionelem. „Myslím, že nás tam špehoval. Je to normální zmetek,“ vrčel rozhořčeně. „Nelíbil se mi, ale bral jsem ho. Myslel jsem, že nás toho opravdu může dost naučit. Jenže člověk, který chce bez důvodu ublížit zvířeti… Vždyť stačilo nejobyčejnější obranné kouzlo, jestli se Tesáka bál.“

„Já říkal, že to možná vůbec není čaroděj. Nikdo ho neviděl vytáhnout hůlku,“ připomenul důležitě Ron.

„Přitom, jak míří, by mu to asi stejně bylo k ničemu,“ ušklíbl se naštvaně Harry.

Pak promluvila Ginny a všechny šokovala.

„Nevím, jestli je čaroděj,“ řekla pomalu, „ale každopádně se chová jako bystrozor.“

„Co-cože?“ zalapal po dechu nevěřícně Ron. „Spadla jsi z koštěte? Praštila ses do hlavy? Jak tě mohla napadnout taková pitomost?“

„Snadno. O prázdninách jsem se ptala Tonksové, co všechno je nutné absolvovat, když se někdo chce stát bystrozorem,“ řekla Ginny s nezlomným klidem, krátce pohlédla na Harryho a malinko jí zrůžověly tváře. Bylo zřejmé, že se o to zajímala hlavně kvůli němu. „No a ona mi mimo jiné vyprávěla o speciálním výcviku, který se zatraceně podobá tomu, co s námi dělá ten podivín.“

Ron se nedůvěřivě zamračil, ale zadumanou Hermionu ta teorie zaujala.

„V tom případě by nás mohl opravdu hodně naučit.,“ usoudila potěšeně.

Harry jí sice dal za pravdu, ale v duchu se proti starému cizinci zatvrdil tak, že by s ním nedokázal hnout ani pár trollů. Navíc si uvědomil zásadní fakt: pokud profesor o boji a černé magii opravdu něco ví, může být stejně tak dobře bystrozor, jako Smrtijed.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: