svicka
Leden 2010, Magnas

 

V

 

e škole nebylo snadné něco utajit, natož tak důležitou zprávu. Šeptanda běžela chodbami, učebnami, ložnicemi, protáhla se přes koupelny, propletla se mezi stoly Velkou síní, udělala několik piruet ve společenských místnostech, zkrátka brzy všichni znali tajemství, které spočívalo v novince, že po apelu Amélie Bonesové a bouřlivém ataku hejnem sov od rozhněvaných rodičů ministerstvo kapitulovalo a Obrana proti černé magii nakonec přeci jen bude. Radost ze zprávy však netrvala dlouho. Další vlna šeptandy totiž roznesla upřesnění, že ministerstvo přidělilo i nového profesora. Má to být cizinec, hrozný mrzout, a co hůř, nejspíš úplně k ničemu, něco jako býval Zlatoslav Lockhart, stejně tolik samolibý, jenže víc protivný a starý. Prý je to přesně ten, jehož jako jediného Brumbál výslovně nechtěl s odůvodněním, že jeho schopnosti nejsou pro důkladnou výuku dostatečné.

Harry ty zprávy příliš nevnímal. Lízal si rány z hodiny lektvarů, při níž mu dával Snape ošklivě zabrat.

Začalo to nenápadně. Když profesor vcházel do učebny, krátce si ho změřil nepříjemně pátravým pohledem. V Harrym to vyvolalo vzpomínky na prázdninové setkání a, snad tušením, mu naskočila husí kůže.

„Po krátkém opakování se dnes budeme věnovat jedům a lektvarům ovlivňujícím stav mysli,“ oznámil profesor bez pozdravu svým zakysle snapeovitým způsobem. „Ačkoli jde v některých případech o substance smrtící,  domnívám se, že duševním funkcím mnohých z vás by mohly jedině prospět. Obzvlášť některým,“ dodal kousavě a znovu ulpěl pohledem na Harrym.

Už za pár okamžiků Harry sám sebe přesvědčoval, že jeho obavy byly zbytečné, protože Snape byl na své poměry skoro snesitelný. Přesto se nemohl zbavit dojmu, že cítí z profesora napětí.

„Greengrassová, vyjmenujte alespoň tři lektvary, které lze zařadit mezi jedy ovlivňující stav mysli.“

„Nápoj lásky,“ vyhrkla Dafné, pak chvíli váhala, než se sebe vysoukala: „Drmolivý dryák a… matoucí utrejch.“ Spokojená se svou odpovědí se rozhlédla po ostatních, jako by snad čekala potlesk.

„Zmijozel – plus jeden bod,“ řekl suše Snape a očima vybral další oběť. „Zabini. Použití kterého z lektvarů z této kategorie je přísně kontrolováno Ministerstvem kouzel?“

„No… ten…“ ošíval se Blaise.

Profesor chvíli vyčkával, pak se s nasládlou jedovatostí zeptal: „Jste si alespoň vědom toho, že takový lektvar existuje?“

„Abych pravdu řekl, nevím to určitě,“ tvářil se příšerně zadumaně Blaise, přičemž ti, kteří věděli – včetně Harryho – se při jeho slovech začali usmívat či pochechtávat.

„Ach tak,“ zamračil se Snape. „Abyste pravdu řekl, hmmm. Jste blízko, Zabini, jde skutečně o Veritasérum, ovšem… Zmijozel – mínus jeden bod,“ dodal a tvářil se přitom, jako by ho škrtilo prádlo.

Harrymu to trochu zvedlo náladu.

„Longbottom,“ ukázal profesor hůlkou na Nevila. „Nezbytná součást drmolivého dryáku, která mimo jiné eliminuje nežádoucí účinky ostatních přísad?“

„Krysí kořen – Acorus Calamus,“ odpověděl svižně Neville. Od loňska se díky Harryho fintě Snapea nebál, takže se mu v lektvarech vcelku dařilo, navíc otázka se ptala na bylinnou přísadu a byliny měl v malíčku.  „Oddenek se používá v poměru –“

„Vida,“ utrousil profesor a posunkem ho zarazil. „Dokonce i budižkničemu jako Longbottom je schopen se něco naučit.“ Přidělil jeden bod Nebelvíru a v podobném duchu pokračoval ve zkoušení. Střílel otázky na všechny strany, někdo věděl, někdo ne, byl poměrně klid, dokud nedošlo na Harryho.

„Kolik kapek šťávy z drceného kořene čemeřice je třeba použít k dokonalému výsledku lektvaru známému jako Dušezhoubný šepot?“

Harry se krátce zamyslel a pokrčil rameny. Lektvar toho názvu si vůbec nevybavoval. Rozhlédl se kolem sebe a z nechápavých tváří ostatních usoudil, že jsou na tom podobně. „Nevím,“ přiznal.

„Copak? Potter neví? Netuší kolik kapek šťávy z čemeřice? Mistr Potter ví přece vždy vše nejlépe!“ vyletěl naprosto nečekaně Snape a jak byl vzteklý, nedopatřením smetl na zem velkou sklenici s vraním okem. Sklenice se roztříštila na malé kousky, což profesora nijak neuklidnilo. „Potterovi se lektvary nezdají dost dobré, dost na úrovni! Nestojí mu za to, aby jim věnoval špetku svého převzácného času!“

„Ooops,“ poznamenal tichoučce Ron, oči vykulené jako většina ostatních studentů, kteří sice byli u Snapea na ledacos zvyklí, ale tak náhlá proměna nálady vykolejila všechny. Dafné hned něco špitala Pansy, Theo Not vypadal vyděšeně a Seamus Finnigan za Harryho zády stejně tiše zabroukal pochmurně sestupné: „Padadampam“.

„Ale profesore,“ bránil se Harry, „vždyť tohle jsme vůbec nebrali.“

„Dušezhoubný šepot není ani v učebnici,“ podpořila jeho slova Hermiona, která už měla jako obvykle dávno všechny učebnice načtené.

„Sklapněte, Grangerová! Vás jsem se na nic neptal,“ odsekl Snape podrážděně, ale jinak ji ignoroval a dál propaloval Harryho rozlíceným pohledem. „To nikoho neomlouvá, Pottere. Copak jste tak nesnesitelně zaostalý, tak příšerně tupý, že jste nikdy neslyšel o samostudiu? Jste naprosto neschopný ignorant!“ Otočil se zády k vylekaným studentům a zlostně několikrát švihnul hůlkou směrem k tabuli, kde se s každým švihnutím zjevoval kus správné odpovědi.

V Harrym se vzepřel ukřivděný vzdor. Zatínal pěsti, svíral rty a myslel na to, že Snape přece ví, co všechno se o prázdninách dělo, jenže mu očividně nedochází, že jsou i důležitější věci na světě, než přísady v kotlíku. Snažil se to ustát, ale nepodařilo se.

„Měl jsem v létě trochu jiné starosti,“ vyjelo z něj hořce. „Ačkoli podle vás bych asi měl Voldemortovi říct: ‚Pardon, zlato, dokončíme to příště, já musím jít šprtat lektvary.‘“  

V učebně rázem utichl všechen šum a profesor u tabule ztuhnul.

„Profesore, copak nechápete, že –“

„Já nechápu?“ zařval Snape a tak prudce se obrátil, až jeho plášť způsobil průvan a odfoukl několik pergamenů v první lavici. „JÁ nechápu? To TY nic nechápeš!“ zasyčel a propíchl vzduch hůlkou mířící na Harryho. Pak ztišil hlas a černé oči mu plály v bledé tváři: „To ty ničemu nerozumíš, Pottere.“

Díval se na Harryho několik vteřin beze slova, ale jemu to přišlo jako věčnost. Pořádně vydechl, teprve když se profesor konečně odvrátil.

„To jsi trochu přehnal,“ šeptla mu pohoršeně Hermiona.

To, co následovalo, by nejednomu méně odolnému jedinci odestlalo postel u svatého Munga vedle pomateného profesora Lockharta. Obě koleje, Nebelvír i Zmijozel, už se Snapem zažily hodně náročné hodiny, ale tahle by měla na stupnici směrem k peklu přinejmenším osm bodů z deseti, přičemž naprostou většinu profesorových výpadů odnesl právě Harry, jemuž nijak neprospělo, že se na něj mračila i jeho nejlepší kamarádka. A tak došlo k tomu, že šuškanda se k němu sice donesla, ale možnost příchodu nového vyučujícího úplně pustil z hlavy.

 

Druhý den ráno při snídani se nový profesor skutečně objevil. Přišel do Velké síně v doprovodu Minervy McGonagallové, která ho cestou k profesorskému stolu zasvěcovala do základních organizačních záležitostí.

„Zmijozel, Mrzimor, Nebelvír, Havraspár,“ ukazovala na stoly kolejí. „Budete to mít o něco těžší, Lioneli, vzhledem k tomu, že neznáte zdejší zvyky, ale jistě se do toho rychle vpravíte. Je příjemnou náhodou, že jste zavítal do Londýna právě ve chvíli, kdy naše škola potřebuje pedagoga vaší odbornosti.“

Starý profesor s pletí v barvě čokolády působil nepříjemně, rozhlížel se, jako by mu to tu celé patřilo, a spíš by mu slušel zahnutý meč než kouzelnická hůlka. Oblečený byl do zlatorudého hábitu, pod nímž dole vykukovaly brokátové kalhoty arabského střihu. Zpod zlatě vyšívané kulaté čepičky mu trčely sněhobílé kudrnaté vlasy a stejně sněhobílé vousy se mu pod bradou dělily do dvou pramenů. I na dálku bylo vidět, že jeho ruce zdobí několik masivních zlatých prstenů. Každopádně, to se mu muselo přiznat, budil zdání člověka zvyklého na komfort a na respekt.

„No potěš,“ protočil oči nad tou podivnou postavou Seamus.

Nebylo nutné si zjednávat ticho a pozornost, všichni napjatě očekávali, co se bude dít.

„Studenti, ráda bych vám představila nového profesora Obrany proti černé magii – Lionela Al-Terega. Profesor Terego –“

„Al,“ opravil jí přísně a pohlédl pak na ní tak velkoryse, jako by jí právě daroval život.

„Jistě,“ přikývla poněkud zaskočená McGonagallová. „Profesor není zdejší, v Bradavicích je poprvé a ráda bych vás všechny požádala, abyste mu vyšli vstříc, jak jen to bude možné. Děkuji.“ Pravděpodobně měla v plánu delší proslov, ale zaraženě si sedla a pustila se do snídaně, ve tváři podobný výraz, jako před okamžikem Seamus Finnigan.

 

Harry měl možnost se s novým profesorem blíže seznámit ještě týž den.

Učebna Obrany proti černé magii byla nabitá nervozitou. Všichni nebelvírští studenti s obavami čekali na první hodinu a hlasitě probírali nového vyučujícího.

„Merlinova bradko, co jsme to nafásli?“ hořekoval Seamus. „Místo Zlatoslava Zlatoháv.“

„Vypadá jako nějaký přestárlý strážce harému,“ prohlásil rozhodně Ron.

„Omyl!“ nesouhlasil Dean Thomas. „Ten vypadá, jako by mu ten harém patřil. Všimli jste si, jak mluvil s McGonagallkou?“

„Hlavně, aby nás alespoň něco naučil,“ vzdychla Hermiona.

„Nemusíte mít obavy, slečno Grangerová,“ ozvalo se od katedry, kde si podivný profesor nevzrušeně pilníčkem leštil nehty.

Všichni vytřeštili oči. Nikdo nechápal, jak se tam dostal. Přemisťovat se ve škole nešlo (pokud k tomu Brumbálem nebyla část upravená pro účely výuky) a kdyby přišel dveřmi, viděli by ho. Harry užaslý jako ostatní si ani nebyl vědom toho, že by sem vedl nějaký tajný průchod.

„Ačkoli připouštím, že se budeme zabývat hlavně detaily,“ pokračoval starý cizinec, ofoukl si zpracovaný nehet a věnoval se dalšímu.

„Detaily?“ nepochopila Hermiona.

„Máte něco proti? Jsou velmi důležité. Nejednou mohou rozhodnout o životě a smrti. Navíc jste naučení dívat se na všechno jen z jednoho úhlu. To je špatné. Musíte se uvolnit, naučit se dalším pohledům a samozřejmě – naučit se vnímat detaily. Co si třeba zatančit kalypso?“

„Pane profesore, ve vší úctě, neměli bychom se hlavně učit bránit proti černé magii?“ ozval se Harry, který nabyl dojmu, že to – ačkoli jeho nástup byl impozantní – stařík nemá v hlavě tak úplně v pořádku.

„Povězte mi, pane Pottere, jak jsem se tu objevil,“ řekl Lionel, jako by Harryho připomínku přeslechl.

„Já… nevím,“ pokrčil Harry rameny.

„Správně,“ mávl velkoryse zlatem zdobenou rukou exotický stařík. „A teď mi povězte, jak jsem se tu mohl objevit.“

Harry rozpačitě mlčel a nevěděl, co si o bláznivém profesorovi myslet.

„Nevíte? Chyba. Pojďte sem. Tady si stoupněte a zavřete oči. Ano, tak. A teď si představte, že za okamžik se musíte nepozorovaně dostat do místnosti, kam nevede tajný vchod a kam se nelze přemístit. Jak to uděláte? Ne, nechte oči zavřené.“

Harry stál před katedrou a myslel jen na to, jak si připadá směšně.

„Je to tak snadné, možná už jste to někdy udělal,“ promlouval profesor.

To byla pravda, takže Lionelovo zjevení pro Harryho rázem přestalo být záhadou. „Mohl bych použít maskovací kouzla, případně magické artefakty určené k maskování a nepozorovaně projít,“ řekl spokojený sám se sebou.

„Správně. Jenže to by si někdo mohl všimnout otevření dveří.“

„Mohl bych se tam schovat předem.“

„Správně. Můžete otevřít oči. Nebelvír mínus třicet bodů.“

Učebnou zašuměl údiv a nesouhlas.

„Mínus třicet bodů?“ zeptal se Harry šokovaně. „Za co? Vždyť… vždyť jste říkal, že je to správně…“

„To ano. Ovšem sám jste chtěl, abychom se učili obraně proti černé magii a k tomu bezesporu patří naučit vás, že nemáte stát neozbrojený se zavřenýma očima, kdykoli vám o to někdo řekne, obzvlášť když ho neznáte. Ztráta bodů není nic proti případné ztrátě života,“ ušklíbl se pobaveně profesor a velkopanským gestem Harryho propustil zpět do lavice.

Harry si připadal jak po ledové sprše.

„Pane Weasley, v lavici máte obrázek, podívejte se na něj.“

Ron se sehnul k lavici, ale nespouštěl z profesora oči. Vytáhl kresbu, na níž seděli čtyři mladí lidé na lavičce v jarně rozkvetlém parku.

„Jeden z nich je Smrtijed. Který?“

„Nevím,“ řekl po chvilce Ron a podezřívavě přitom profesora pozoroval.

„Ale no tak, pane Weasley, s takovou už byste byl také po smrti. Zkuste se zaměřit na jejich oblečení,“ pravil znuděně Lionel, ruce položené na prsou s propletenými prsty.

„Všichni vypadají jako mudlové…“ zabručel potichu Ron.

„Je to ten druhý zleva,“ odpověděla místo něj Hermiona.

„Správně. Proč?“

„Jediný má triko s dlouhým rukávem, mohl by pod ním schovat znamení zla.“

„Hmm, Nebelvír plus deset bodů. Mno, žádná sláva. Máme dva mrtvé. Pane Longbottome, i vy máte v lavici obrázek. Dovolil jsem si trochu upravit jednu z fotografií, co tu vznikly při turnaji kouzelníků. Prosím, určete, kdo pravděpodobně předstírá cizí identitu s pomocí mnoholičného lektvaru.“

Na obrázku nebylo nic zvláštního, byla to stará fotka z novin, na které po zápasu s draky skupinka rozesmátých dívek zvednutou hůlkou vzdávala čest vítězi. Neville se soustředěně díval a pak vyhrknul: „Levandule!“

„Správně,“ připustil Lionel. „Proč?“

„Nevím,“ přiznal Neville.

„Nevadí. Slečno Brownová, pojďte sem a taste hůlku k útoku.“

Levandule rozpačitě poslechla.

„Má hůlku ve druhé ruce!“ řekl překvapeně Neville.

„Nebelvír plus deset bodů,“ našpulil spokojeně rty nový profesor. „Instinkt a detaily. Opět jsme u nich. Jednoduchá řešení.“ K šoku studentů vytáhl ze záňadří viržinko, strčil si ho do pusy a začal se šacovat jako mudla postrádající zapalovač.

Parvati lehce vykřikla a skácela se na lavici.

Nejbližší spolužáci vyskočili, aby jí pomohli a zjistili, co se stalo, ale to už se Parvati mátožně zvedala, mrkala a vrtěla hlavou jako někdo, kdo má mžitky před očima.

Orientální stařík nevzrušeně pokračoval v hledání ohně. Pak se ušklíbl nejspíš zklamán nezdarem a viržinko zase schoval.

„To jste udělal vy,“ osopila se na profesora Hermiona.

„Správně,“ připustil blahosklonně Lionel. „Jak?“

Napadlo to Deana Thomase. „Foukačka? Jako prťata jsme s ní po sobě stříleli papírový kuličky.“

„Tohle byl ovšem úlomek uspávací kuličky ze sortimentu bří Weasleyových,“ pokýval hlavou stařík, podrbal se za uchem a v tu chvíli za jeho zády v tabuli zadrnčel nůž. Levandule Brovnová vyjekla leknutím. Profesor se na ní přezíravě ušklíbl. „Takže v tomto máme jasno. Detaily jsou důležité. Nikomu nevěřte. Čaroděj, kterého nevidíte, je stejně nebezpečný jako ten, kterého máte na očích. A čaroděj bez hůlky není neozbrojený čaroděj.“

„No… dobře, ale co to má společného s černou magií?“ zeptal se Harry. Teď už vůbec nevěděl, co si o profesorovi myslet.

„Výsledek, pane Pottere, výsledek,“ pravil Lionel. Překvapivě příjemně se usmál a ze šuplíku katedry vytáhl láhev s máslovým ležákem a dvě sklenice. Láhev otevřel, nalil ležák do sklenic a nabídl. „Prosím, pane Pottere, myslím, že my dva si nakonec budeme dobře rozumět. No pojďte sem, neostýchejte se. Je vidět, že máme společné cíle a oběma nám záleží na tom, aby se studenti uměli bránit. Na zdraví.“

Harry váhal. Nechtěl starého profesora urazit, ale něco v něm se vzpouzelo jít ke katedře. Nakonec vnitřní hlas neposlechl a šel.

„Prosím, pane Pottere. Na naši budoucí a jistě úspěšnou spolupráci.“

Harry se trochu napil. Přitom Lionela bedlivě pozoroval.

Profesor otráveně zakroutil hlavou. „K čemu vám bude dobré umět kouzlem kupříkladu zmrazit nepřítele, když nedokážete naslouchat své intuici, když nedokážete nepřítele rozpoznat, vycítit ho v temném stínu. K čemu vám to bude, když jste si s ním právě nic netuše připil pohárem jedu?“

Harry vyprsknul, co měl v puse.

„Ale ne, klid, ten ležák je v pořádku, koupil jsem ho cestou sem v Prasinkách a pro jistotu prověřil,“ otřel si pár kapek z hábitu Lionel a hned pokračoval: „Ovšem není v pořádku vaše důvěřivost. Stačí se usmát, říct párkrát prosím a nechcete dojemného starce zklamat.“

„Ale komu máme věřit, když ne vám?“ bránil se dotčeně Harry rozzlobený na profesora i na sebe, že znovu udělal stejnou chybu.

„Sobě, pane Pottere, sobě.“

„Ale vždyť jste profesor!“

„Skutečně?“ v očích starého profesora se kratince pobaveně zablesklo. „Takže si zapíšeme pátý bod – slečno Grangerová, položte brk, zapíšeme si to do paměti – i usmívající se stařík vás může bez mrknutí oka zabít. Mimochodem,“ otočil se zpět na Harryho, který stále stál zmatený u katedry, „věřil byste, že se do obyčejného prstenu vejde jedu pro půl školy?“

„Takže jediné, co nás chcete naučit, je, abychom nikomu nevěřili?“ otázal se popuzeně Harry, který se konečně rozhodl, že profesor možná není úplně bláznivý dědek, ale rozhodně se mu nelíbí.

„Ale to už víme,“ zabručel v lavici polohlasně Ron. „Zkuste být chvilku s Moodym, Kingsleym nebo Dedalusem a neuvěříte ani vlastním očím.“

„Vy se stýkáte s trestanci?“ podivil se Lionel. „Ti první dva, pokud vím, unikají před zákonem. Mají být v Azkabanu.“

Tak teď už se Harry opravdu rozčílil. „V Azkabanu mají být ti, co je tam chtějí poslat!“

„Nonononono, snad se toho tolik nestalo, pane Pottere,“ předstíral teatrálně profesor leknutí. Ačkoli stál Harry z boku katedry, Lionel hovořil před sebe, na studenty. „Mám to chápat tak, že sympatizujete se dvěma vrahy a rád byste poslal do vězení některé zaměstnance ministerstva?“

„Alastor Moody a Kingsley Pastorek nejsou žádní vrazi! A ano, když to chcete slyšet, jsou to přátelé a věřím jim, ať se vám to líbí nebo ne,“ vykřikl Harry rozhořčeně a udělal úkrok před stůl, aby se na něj profesor musel podívat.

„Hmmm,“ zamračil se zadumaně Lionel.

Ve třídě bylo takové ticho, že by pád špendlíku působil jako rána kladivem. Ron, Hermiona a Neville si vyměnili poplašené pohledy.

„Kdyby váš pohled mohl zabíjet, pane Pottere, a já netvrdím, že to není možné, ovšem o tom až někdy jindy, nejspíš bych tato slova pronášel už v poněkud spirituální formě. Mimochodem právě jste si stoupl na nášlapnou past.“

Harry rychle uskočil a tam, kde měl před zlomkem vteřiny levou nohu, odskočila parketa a z díry vyletěla papírová skládanka hada.

„Takže bod číslo šest, sedm a osm,“ pokračoval nevzrušeně Lionel, jen pokynem ruky propustil Harryho na místo a ten naprosto šokovaný poslechl. „Nepodléhejte emocím, zatemňují vaše smysly. Napřed přemýšlejte, než něco řeknete, mohli byste svých slov hořce litovat. A nakonec – dávejte pozor, kam šlapete.“

 

Ani přestávka nestačila na to, aby se Harry z hodiny vzpamatoval.

„Je to magor,“ uklidňoval ho Ron cestou k lesu na výuku Péče o kouzelné tvory.

„Ale v mnoha věcech měl pravdu,“ řekla opatrně Hermiona. „Tedy kromě těch řečí o Mooodym a Kingsleym,“ dodala rychle.

Bylo to tak a to na tom Harryho štvalo ze všeho nejvíc.

„Ale je divný,“ dumal Neville. „Prý je tu poprvé a přitom nás všechny znal. Navíc za celou dobu nevytáhl hůlku. Čaroval vůbec?“

„Jasně že čaroval, jak jinak by se tak nepozorovaně dostal do třídy,“ rozhodil rukama Ron.

„Mohl být klidně schovaný pod katedrou, když na to přijde,“ řekl zamyšleně Harry a byl rád, že si o něm kamarádi nemyslí, že je hlupák. Nebo to alespoň neříkají. Úplně stačilo, že se tak cítil sám.

Ještě ráno se domníval, že je připravený na všechny možné situace. O prázdninách chtěl odejít bojovat s Voldemortem! Teď si připadal směšně. Zkušený protivník by ho utáhl na vařené nudli. I bez kouzel ho ten podivný stařík přiměl udělat to, co chtěl. Harry nevěděl, jestli ho má obdivovat nebo nenávidět.

„Je na zabití, ale je to frajer,“ pravil Seamus Finnigan, jako by mu četl myšlenky. „Docela nechápu, proč se o něm říká, že je neschopný. Mě tak tedy nepřipadal.“

„Já zas nechápu, proč si nás tak vychutnával. Hlavně Harryho,“ zavrčel Ron.

„Udělal dobře,“ řekl nečekaně Harry. A myslel to vážně.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


1 komentář to “36. Neschopný cizinec”


  1. ftNo Gravatar — Leden 25, 2010 @ 9:52

    prosím, další kapču.



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: