svicka
Leden 2010, Magnas

 

P

 

rvní školní den byl vždycky koncentrátem zmatku s příměsí opuchlých víček studentů, kteří o prázdninách odvykli časnému vstávání. Tentokrát byly některé oči i zarudlé pláčem z nočních můr po včerejší náročné cestě a také z obav o své nejbližší tam venku, doma.

Bezpečí Bradavic působilo jako uklidňující balzám a vyrovnanost většiny profesorů tomu pocitu klidu napomáhala, přesto při snídani ve Velké síni scházel obvyklý ruch složený ze zívání, veselého štebetání a smíchu. Od většiny ztichlých stolů znělo jen občasné zacinkání příborů a sem tam polohlasý hovor.

U nebelvírského stolu byla nálada o něco uvolněnější. Hodně pro to udělala pohoda Harryho a jeho přátel, kteří už toho zažili tolik, že po boji dokázali být vděční za co nejmenší ztráty a naučili se užívat si chvil, kdy kolem nelétaly smrtící kletby.

„Kde začínáme?“ ládoval se snídaní Seamus Finnigan. S nakažlivým elánem polykal míchaná vejce a ještě stihl přikusovat toast s jahodovou marmeládou.

Hermiona se nad tou kombinací otřásla. „Ty jsi snad nejedl celé prázdniny.“

„No víš, máma je skvělá čarodějka, ale co se týče vaření nic moc. Táta vždycky říká, že když se smířil s čarováním, tak tohle už skousne taky, ale já to pak vždycky musím dohnat tady,“ řehnil se Seamus a přitáhl si k sobě blíž tác s uzenkami.

„Neřvi, ty motáku,“ zavrčel Dean Thomas, který se snažil spát s hlavou na stole vedle talíře a vůbec ho nerozházelo, že má do tváře zabořenou lžíci. „Podívej se do rozvrhu. Ale potichu.“

„Dobré ráno,“ vynořil se v půli stolu za mísou s vločkovou kaší Skoro bezhlavý Nick. Úsměv měl tak široký, že rozespalý Harry na okamžik zaváhal, jestli Nickovi zase nepadá hlava.

„Dobré ráno,“ odpověděl vlídně a zívnul tak vydatně, až se mu rozslzely oči.

„Copak vás trápí, sire Nicholasi?“ zaskočila Nicka nečekanou otázkou vnímavá Ginny.

Nebelvírský duch se na ní zamračil, že mu překazila jeho snahu navodit dobrou náladu, a pak rezignovaně vzdychnul. „Ale nic. Jen je těžké vydržet s Baronem. Těžce nese, že jeho kolej zaznamenala největší ztráty,“ ohlédl se s posledními slovy ke stolu zmijozelských.

Harry se tak nějak automaticky podíval stejným směrem a ke svému překvapení zjistil, že ho pozoruje Draco Malfoy. Na samotném faktu by nic až tak překvapivého nebylo, kdyby Dracův pohled nebyl natolik zamyšlený, že se tam našlo jen málo místa pro obvyklou nenávist. Harry by si s ním rád promluvil o dopisu, který mu Draco o prázdninách předal na Příčné, ale to si žádalo vhodnou příležitost a klidnější místo než Velkou síň plnou rozespalých studentů. Pak si navzdory mžourajícím očím všiml něčeho nezvyklého. Byl to spíš jen pocit, ale zdálo se mu, že Vincent Crabbe hledí na Malfoye přezíravě. Díval se tak na všechny, ale tohle bylo opravdu zarážející. Harry chvilku zvažoval, jestli to není jen šalba smyslů, ale bylo to tak – obdivný pohled Dracova poskoka zmizel, vystřídán téměř opovržením.

 

Přeměňování měl letos Nebelvír společně s Mrzimorem. Profesorka McGonagallová, na níž stejně jako na studentech ještě byla znát únava z předchozího dne, hned v začátku všechny překvapila.

„Možná jste si již zvládli všimnout, alespoň ti, co si byli schopní přečíst rozvrh – nespěte tu, Thomasi – že v letošním školním roce spolu budeme trávit poněkud více času. V první části naší dvouhodinovky se budeme věnovat Přeměňování jako takovému, v druhé části se budeme zabývat, hmmm…,“ podmračená profesorka hledala ta správná slova, „…budeme se zabývat přeměňováním speciálním.“

„Speciální přeměňování? Nic takového ale v osnovách není, nemáme na to ani učebnice,“ podivil se Zachariáš Smith. „Nepatří to jen do kurzových hodin těch, co budou dělat z předmětu OVCE?“

Profesorka zmrazila mrzimorského studenta přísným pohledem. „Můžete být klidný, pane Smithi, žádné nové učebnice potřebovat nebudete. A příště se přihlaste, pokud budete chtít něco říct.“

Zachariáš se otráveně ušklíbl a cosi nesrozumitelného zabručel, za což si vysloužil několik zlostných syknutí od ostatních studentů, kteří s napětím očekávali, co se dozví dál. Jenže profesorka už nic nevysvětlila, lehce mávla hůlkou směrem k tabuli a zároveň se slovy, která se na tabuli začala objevovat, už se věnovala pouze jednotlivým bodům běžného učiva, a to tempem, které Ron později o přestávce nazval vražedným.

„Co přesně obnáší to speciální přeměňování?“ zeptal se Harry Hermiony s nezlomným přesvědčením, že jeho kamarádka ví vždycky všechno. „Nikdy jsem o tom neslyšel,“ zavrtěl zadumaně hlavou a snažil se vyznat v poznámkách z první hodiny, které se ztrácely ve spoustě škrtanců, šipek a několika inkoustových kaňkách. Jenže tentokrát k jeho údivu ani Hermiona neměla tušení, co si pod oním termínem představit a očividně jí to znervózňovalo.

Když se po přestávce vrátila profesorka do učebny, uvítal jí houf nedočkavých zvědavých tváří. Nepatrně se usmála.

„Dobrá. Takže dnešní první speciální hodinu začneme zopakováním kouzla, které většina z vás už zná. Toto kouzlo, je-li dobře provedeno, přemění hůlku v rukách vašeho nepřítele v hůlku odzbrojeného nepřítele. Magická formule zní – Expelliarmus.“

V učebně začal probublávat tichý smích.

„Dále dnes začneme intenzívně procvičovat, jak přeměnit útočícího mozkomora v prchajícího mozkomora, a to s pomocí patronova zaklínadla.“

To už se smála celá třída. Všichni pochopili.

„Jako první nám přeměnu předvedou Harry Potter a Neville Longbottom, poté Ronald Weasley a Hermiona Grangerová, Susan Bonesová a Hannah Abbottová, Ernie Macmillan a Justin Finch-Fletchley,“ vyjmenovala McGonagallová, jaká náhoda, přítomné členy Brumbálovy armády.

O několik hodin později, na začátku Kouzelných formulí, se maličký profesor Kratiknot postavil na štůsek knih na katedře, aby přivítal studenty, ale hned po prvních slovech se zarazil, protože se všichni začali smát.

„Pravděpodobně jste si všimli,“ pravil jim totiž maličký profesor, „že letos se budeme vídat o něco více. Kromě klasických Kouzelných formulí totiž budeme probírat i formule speciální…“

Celá škola se skvěle bavila tím, jak si sbor profesorů v čele s ředitelem dokázal poradit se zákazem předmětu Obrana proti černé magii. Harry z toho měl pochopitelně také radost, ale uvědomoval si, že skutečnou výuku tolik potřebného předmětu to nenahradí.

Teď si navíc lámal hlavu s tím, jak se nenápadně setkat s Draco Malfoyem. Jako na truc měl Nebelvír první den všechny hodiny sloučené buď s Mrzimorem nebo Havraspárem, a pokud se někde na chodbách křižovali se zmijozelskými, Draco byl vždycky uvnitř hloučku a nebylo možné ho nenápadně oslovit.

„Můžeš to zkusit v noci na bylinkářství,“ usoudila Hermiona, s níž to cestou z posledního odpoledního vyučování probíral.

„Bylinkářství? Jaké bylinkářství?“ zaskomíral Ron, který se k nim přidal.

„Magie nočních bylin. Je to v rozvrhu,“ řekla Hermiona a podívala se do pergamenu s rozpisem, aby se ujistila, že přátele nemate. „Tady, podívej,“ zapíchla prst do správné kolonky, která tvrdila, že tentokrát budou mít každý týden jednu ze tří hodin bylinkářství v úterý, patnáct minut před půlnocí.

„Pomóc!“ zvolal zoufale Ron.

Ale nebylo mu to nic platné.

 

V noci o půl dvanácté se před hlavní vchod školy začali trousit ospalí studenti. Pár metrů od vchodu už by se tma dala krájet, takže docela uvítali, že na ně čekal Hagrid s lucernou a rozdováděným Tesákem, aby je doprovodil na místo výuky.

Noční štiplavý chlad a Tesákovo dorážení Harryho alespoň trošku probraly. Choulil se do větrovky, přičemž litoval, že se v rozespalosti a spěchu málo oblékl, podupával a rozhlížel se kolem.

„Bylinkářství fakt nesnáším,“ remcala Pansy Parkinsonová a obtáčela se kolem Draca Malfoye jako šlahouny Ďáblova osidla. Za jejími zády, a to doslova, jí za to pomlouvala její nejlepší kamarádka Dafné Greengrassová Theo Nottovi.

„Jsem ještě ve vývinu, musím spát,“ vrčel Dean Thomas.

„Vzbuď mě, až tam budem,“ brblal polospící Ron do ucha Hermioně, hlavu položenou na jejím rameni.

Snad jen Neville Longbottom se tvářil spokojeně a nahlas uvažoval, na co se zřejmě mohou těšit, za což ho Seamus Finnigan častoval přátelskými nadávkami.

„Máš smůlu, Neville, toho zajímá jen poživatelná flóra,“ upozornila ho Hermiona.

Harry se tomu pobaveně zazubil, ale přitom poočku sledoval Draca.

„Tak sme všichni?“ zjišťoval starostlivě Hagrid.

„Od nás schází ještě Parvati a Levandule, ale budou tu hned,“ zahlásila Hermiona.

„A ze Zmijozelu sou tady všichni?“

„No jo, jsme,“ zabručel Zabini a ostatní zmijozelští souhlasili, až na dva, kteří mlčeli. Byl to Draco Malfoy a Theodor Notte.

Nejsou všichni, pomyslel si Harry. Nejsou a nebudou, schází ti mrtví.

Konečně doběhla Patilová s Brownovou a mohli vyrazit. Však měli nejvyšší čas, noční hodina začínala už za deset minut.

Hagrid šel vpředu s lucernou a po dohodě průvod uzavíral Harry s Tesákem. Tmou se ozývalo ospalé dupání nohou v trávě a hlasitý dech, který se chladném nočním vzduchu měnil v páru. Harry se snažil v záblescích lucerny poznat, kam jdou. Napřed se zdálo, že průvod míří ke skleníkům, jenže pak Hagrid zabočil doleva směrem ke své chatrči. Ale ani to nebyl cíl jejich cesty. Ještě notný kus před chatrčí obrovitý šafář zatočil znovu doleva, a pokračoval dál. V hloučku to vyvolalo tiché brblání. Po době, která se mnohým zdála jako nekonečně dlouhá, došli k místu, kde byly do hradní zdi zapuštěné staré nepoužívané dřevěné dveře s masivní kovovou klikou a důkladným zámkem. Hagrid z hlubin svého spratkového kožichu vytáhl velký svazek klíčů, jeden vybral a odemkl.

Vešli a znovu začali nespokojeně reptat. Uvnitř byl jen prach a pavučiny, nepořádek z několika rozbitých květináčů, trosky propálené školní lavice, spousta stínů a temné kouty, kam svit lucerny nedosáhl. Hagrid za všemi pečlivě zamknul.

„Příště už pudem zkratkou, ale dneska musíme tudy,“ oznámil a zvedl lucernu o kousek výš, aby snáz našel druhé dveře na protější stěně. „Tesáku, co je, co to tam máš?“

Tesák vrčel do jednoho z temných koutů a pak se tam vrhnul. Vzápětí odtud vyběhla velká krysa, proletěla slabým kruhem světla a zmizela znovu ve tmě. Pes vypaseného hlodavce pronásledoval a jako živý mop přitom zvířil snad všechen prach, co tu byl.

„Tesáku!“ zařval rozzlobeně Hagrid a mocně kýchnul.

Tesák se přišoural, vrtěl ocasem na usmířenou a přinesl páníčkovi rozbitou konvičku na vodu.

Harrymu prach rozslzel oči, s jednou rukou před pusou zápolil s kašlem a druhou se přitom snažil gestikulovat otázku směrem k Ronovi. Jenže Ron nerozuměl, jen krčil rameny. Zato dotaz pochopila Hermiona a odpovědí si byla jistá. Zavrtěla hlavou – ne, tahle krysa nebyl Pettigrew.

Konečně Hagrid otevřel protější dveře.

Ocitli se znovu venku na chladném vzduchu jemně provoněném trávou a něčím, co Harry nedokázal rozpoznat. Nebyla to žádná část bradavických pozemků, kterou by znali. Zvláštní louka byla pravděpodobně celá obehnaná zdí, která vlevo byla vidět, vpravo se ztrácela ve tmě a dala se jen tušit. V trávě světélkovalo pár poloprůsvitných nafialovělých hub na tenkých rozvlněných nožkách. Mezi pokroucenými stromy dole u kořenů zářilo jemnou zelení do tmy několik rostlin podobných menšímu lopuchu a daleko vpředu, vpravo od skleníku, kde už je vyhlížela madam Prýtová, rostlo velké, zlatě pableskující kapradí.

„Už sme tady!“ halekal zbytečně Hagrid. Když došli k profesorce, vytáhl z kožichu sáček, velikostí a zřejmě i váhou odpovídající zhruba menšímu pytli brambor. „Tuhle je to slíbený hnojivo, ale nic moc, voni vo poslednim úplňku málo tento… ech, no je toho prostě málo.“

Madam Prýtová, podsaditá žena s pragmatickým výrazem v kulatém obličeji, s heknutím přebrala pytel mooncalfího trusu, poděkovala a poslala Hagrida pryč.

„Takže,“ položila hnojivo do trávy a očistila si dlaně jednu o druhou, „letos se naučíme něco o nočním životě magických bylin, o jejich sběru, péči, a tak dále, a tak dále, a tak dále. Letos už nemáte ani astronomii se Sinisterovou, ani noční jasnovidectví s Firenzem, takže nechci slyšet žádné protesty a výmluvy. Má někdo nějaký dotaz?“

Pansy Parkinsonová se výsměšně ušklíbla. „Jo. Proč jsme sem šli takhle pitomě.“

Madam Prýtovou to nijak nevzrušilo, jen nepatrně srazila obočí a namyšlenou drzou dívku sjela znaleckým pohledem jako záhon, který je třeba odplevelit. „Šli jste sem oklikou, protože na konci školního roku si někdo ze studentů udělal legraci –“ profesorka koukla výhrůžně směrem k Ronovi, který okamžitě začal zmateně gestikulovat, že on o ničem neví, „– a jako dárek na rozloučenou na té kratší cestě vytrousil do země semena Úponice jedovaté a řízky pár dalších agresívnějších bylin, takže bez předchozího výcviku byste tudy neprošli vcelku a zbyl by z vás jen kompost.“

Harry okamžitě pochopil, kteří bývalí studenti se o žertík zasloužili, a začaly mu cukat koutky. Totéž prozření se zračilo i ve tvářích jeho přátel, dokonce i Ronovi došlo, sklopil hlavu a tiše ucedil něco o bratrovraždě.

„A kvůli tomu jsme se táhli takovou štreku?“ Pansy předvedla znechucenou grimasu a opovržlivě odfrkla: „Kytky…“

Prýtová se zarazila. Usmála se na ni a poeticky řekla: „A ty, má kouzelná květinko…“ pak zavrtěla hlavou a otráveně zavelela: „Ty bafni ten pytel s hnojivem a odnes ho na konec skleníku. A fofrem!“

Následovala svižná přednáška o bylinách ožívajících nebo viditelných jen v noci, o magických účincích ovlivněných časem sběru, všechno provázené praktickými ukázkami, při kterých se docela dost naběhali po pozemku, a nescházelo ani školení, jak se před těmi kterými méně přátelskými bylinami bránit, aniž by jim člověk ublížil. Harry brzy nabyl dojmu, že mnohé z bylin by si jen tak snadno ublížit nedaly a následující úkol – ošetřit květinu Parcusrhizu – ho v tom jen utvrdil. Bylinka s poetickou přezdívkou Spořínek na první pohled vypadala jako nevinný nazlátlý kvítek pučící z hromádky mokré hlíny, ovšem pokud se někdo v noci ocitl v její blízkosti zhruba do dvou metrů, vystřelilo z hlíny několik šlahounů, aby si budoucí výživu bleskově a tvrdě stáhly pod zem. Harry několikrát tak tak stihl uskočit, ale nic se mu nestalo na rozdíl od Justina, jehož šlahoun chytil za kotník a strhl k zemi, takže svými prsty a bradou ryl do země brázdy, jak jel po vlhké zemi ke kvítku.

„Harry!“ řval Justin, protože ztratil hůlku. „Udělej něco!“

„Lumos solarum!“ zakouzlil Harry na omotaný kotník dřív, než stihl pořádně umyslet, co vlastně dělá. Konec jeho hůlky se rozzářil pronikavým světlem, ozářený šlahoun se Justina okamžitě pustil a rychle zajel do hlíny. Zatímco otřesený Justin s nadávkami vstával, Harry zaznamenal spokojený pohled profesorky Prýtové, která právě na druhé straně pozemku přidělovala práci další dvojici a viditelně ji potěšilo, že její předchozí výklad padl na úrodnou půdu.

Příležitost promluvit s Dracem dostal až ve chvíli, kdy právě oni dva dostali za úkol chytit párek bodlošů, kteří po nocích pustošili záhonek s dýmějovými hlízami. Nebyla to nijak snadná záležitost, neboť hlízy právě dozrávaly a stačil jediný neopatrný pohyb nebo jediný osten bodloše a dýmějový hnis stříkal na všechny strany, čímž byl znehodnocen, o prudké reakci s pokožkou člověka nemluvě.

„Chtěl jsem se tě zeptat na ten dopis,“ začal Harry potichu, zatímco se společně s hůlkami v ruce pomalu přibližovali k vysokému trsu trávy, který se nápadně chvěl.

„Copak nebyl pro tebe?“ řekl stejně tiše Draco nepřirozeně lhostejným tónem. Bylo znát, že mu blízkost Harryho nijak není po chuti.

„Byl. Tedy… asi ano. Ale nevím od koho byl. Myslel jsem, že mi to řekneš ty.“

„Já to nevím. A vůbec, dej mi pokoj, Pottere,“ zasyčel Draco.

„Věř mi, že mě taky netěší se s tebou bavit , ale tohle je moc vážná věc,“ řekl Harry pevně. „Ty máš představu, co se stalo s těmi, co… no vždyť víš, třeba s Goylem?“

„Dej mi pokoj, Potteráku!“ rozječel se Malfoy, čímž vyplašil bodloše, který vystřelil z vysoké trávy přímo mezi nafouknuté hlízy.

Harry bleskurychle vyčaroval štít, který je ochránil před výstřikem žíravého hnisu. Bohužel tím nezabránil stržení bodů oběma kolejím a Draco už se mu do konce výuky důsledně vyhýbal.

Rozladěnou profesorkou se Harry trápit nemusel. Podle toho, jak otrávený pohled věnovala Dracovi, bylo zřejmé, že má po celou dobu přehled o tom, co se kde děje. Ani ztrátou bodů se nemusel rozčilovat. Nadšený bylinkář Neville jich pro kolej vydobyl víc než dost a Hermiona se díky předem načtené teorii také postarala o slušný přírůstek. A tak ho štvalo jen to, že se mu nepodařilo zjistit, co chtěl.

Madam Prýtová nikoho nešetřila a rozpohybovala obě třídy tak, že na konci hodiny se ze všech jen kouřilo. Obzvlášť si vychutnala Pansy Parkinsonovou a nejeden ze studentů pojal podezření, že drobná exploze hnoje, který si pak polohysterická Pansy s jekotem vytřepávala z vlasů, nebyla jen pouhou náhodou.

Cesta zpět, byť mnohem kratší, trvala ještě déle, než cesta sem. Seamus Finnigan pak tvrdil, že to bylo jako procházet minovým polem. Na část bylin rostoucích na zatravněném kousku nádvoří platilo světlo, ale na mnohé další bylo třeba použít různá svazovací a paralyzující kouzla nebo štíty. Pak už stačilo jen projít prostorou ve zdi, kde se ukládalo zahradnické nářadí a ocitli se u důvěrně známých denních skleníků.

Hagrid už čekal s lucernou, aby je doprovodil ke vchodu školy. Kromě zdecimovaného hloučku mu madam Prýtová předala i informaci, ať se pak ještě staví pro pochytané bodloše a zmizela zpět ve tmě.

Ke škole se vyčerpaní studenti táhli jako stíny, ale s každým krokem, jenž je přibližoval k vysněné posteli, zrychlovali a na chodbách už přímo utíkali, až si vysloužili několik nevrlých napomenutí od probuzených obrazů.

Ron si zalézal do postele už rovnou se zavřenýma očima. Harry na tom byl podobně, a tak nebylo divu, že si nevšiml malého papírku se vzkazem, který mu v koupelně vypadl z kapsy.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


2 x komentář to “35. Speciální výuka”


  1. LuciaNo Gravatar — Listopad 22, 2010 @ 14:49

    ve zpět tmě -> zpět ve tme
    (koniec tretieho odstavca od konca :) )

  2. MagnasNo Gravatar — Listopad 27, 2010 @ 15:43

    2 Lucia : Diky ! Opraveno.



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: