svicka
Leden 2010, Magnas

 

B

 

ylo šero a díky zamračenému nebi byla větší tma, než by měla být. Na perónu nástupiště už netrpělivě podupával Hagrid. V jedné ruce velikou lucernu, v druhé složený růžový deštník, a střídavě se díval k obzoru a k obloze. Konečně se za vzdálenou zatáčkou ozvalo houkání. Bradavický šafář a profesor Péče o kouzelné tvory v jedné osobě si úlevně vydechnul, ale za pár okamžiků vytřeštil oči. Expres se blížil tak rychle, až se zdálo, že nezastaví, přestože se o to očividně snaží. Do podvečerního ticha ječelo skřípění brzd a od zablokovaných kol létaly obrovské gejzíry jisker.

Vlak zastavil třetinou vagónů až za stanicí a vyčerpaně odfoukl velké množství páry. Okamžitě se začaly otevírat dveře vagónů a studenti se nezadržitelně valili ven jako nákup prasklou taškou. Chvilku trvalo, než se největší chaos uklidnil. Teď se zraky většiny zvědavě upíraly k začátku vlaku, protože zvěst o smutném konci strojvůdce už se stihla roznést.

Z lokomotivy s lehce roztřesenými koleny slezla kašlající postava, která se ve světle svítilny ukázala být od sazí špinavou, leč spokojenou profesorkou Rosewoodovou. „Přistání mi vždycky dělalo problém,“ řekla omluvně a utřela si nos do rukávu kombinézy. Podél vlaku se rozburácel jásavý potlesk a překvapené nadšené výkřiky a skandování. Aniž pustil deštník či lucernu, Hagrid se přebrodil přes studenty a drobnou starou profesorku objal.

„Škola čeká!“ připomněl zvoláním Brumbál ze stupátka vagónu.

Všichni se začali nedočkavě hrnout k připraveným kočárům, dokonce i někteří prvňáčci, které pak Hagrid svolával a hnal před sebou k jezeru k lodičkám jako hejno housat.

Harry se nikam nehrnul. Zůstal na perónu, protože potřeboval s ředitelem ještě něco probrat a ve vlaku k tomu nebyla vhodná příležitost. Jenže v tom krátkém okamžiku, kdy se otočil na přátele, aby na ně zavolal, ať jedou bez něj, Brumbál zmizel. Rozhodl se počkat. Chvilku postával, přešlapoval a díval se, jak okna opuštěného vlaku svítí do tmy. Uslyšel nějaké hlasy. Ukázalo se, že to Dedalus s Elfiasem vynášejí z lokomotivy tělo mrtvého strojvůdce. Vzápětí vystoupil z vlaku i Lupin, převlečený zpět za bývalého profesora Obrany proti černé magii.

„Copak, Harry? Proč nejsi s ostatními?“ všiml si okamžitě mladého čaroděje.

„Chtěl jsem se ještě Brumbála zeptat na ten podivný účinek patronova zaklínadla,“ přiznal Harry.

„Ó, ano, už jsem o tom slyšel,“ pravil Lupin spokojeně a v jeho hlase byla patrná i určitá hrdost. Pak hlas ztišil a prozradil: „Popravdě o tom mluví snad úplně všichni.“

„Ale já to nechápu. Jak to, že teď můj patron Mozkomory i zabíjí?“

„Domnívám se, že to víš, jen to možná neumíš pojmenovat, a nejsem si jistý, jestli to svedu já,“ usmál se Lupin a posunkem vybídl Harryho ke společné cestě ke hradu. „Když překonáš svůj strach z Mozkomora, z vlastního zoufalství, nešťastných vzpomínek, a vyšleš patrona – už kdysi jsem ti vyprávěl, že patron je svým způsobem Mozkomorův pravý opak – takže když ho vyšleš s naprostou důvěrou v sílu jeho ochrany, pak může dojít k tomu, co jsi dneska zažil. Není to úplně přesné, přesto doufám, že ti to jako vysvětlení postačí.“

Harry váhavě přikývl.

„A nediv se, že to vzbudilo takový rozruch. Schopnost zničit Mozkomora je poměrně vzácná. Znám jen málo lidí, kterým se to někdy podařilo. Ve tvém případě se ovšem nedá vyloučit ani pozůstatek vlivu Mágusova amuletu*. Každopádně můžeš být klidný – nejde o nic, kvůli čemu by sis měl lámat hlavu.“

„To je dobře,“ oddychl si Harry. „Bál jsem se, jestli…“

„Jestli to není nějaká další z Voldemortových vlastností, kterou jsi nějakým nedopatřením získal?“

„Jo,“ připustil Harry a byl rád, že ho Lupin chápe.

„Mohu tě ubezpečit, že to s Voldemortem nemá pranic společného. To, čeho by ses teď měl opravdu bát, je možnost, že když si nepospíšíme, tak nám ostatní všechno snědí. Nevím jak ty, ale já mám hlad jako vlk,“ pravil Lupin s úsměvem.

Harry se na něj maličko zaskočeně podíval a zazubil se.

„Myslel jsem si, že trocha černého humoru neuškodí,“ řekl Lupin omluvně i potěšeně zároveň. „Tvůj otec se tomu žertu také vždycky smál. Vlastně mám pocit, že ho tehdy i vymyslel, aby mě povzbudil. Zpravidla opáčil, že je z toho jelen, zatímco Sirius si se smíchem stěžoval na psí život,“ dodal způsobem, jakým se vzpomíná na dobré časy, zasněně vzdychl a přidal do kroku.

 

Stihli to skoro včas, jen přišli o uvítací písničku Moudrého klobouku. Ve Velké síni právě začínalo tradiční rozřazování nováčků do kolejí. Lupin se šel usadit do čela Síně k profesorům, odkud na něj mávala Tonksová, Harry zapadl ke stolu nebelvírských. Ačkoli byl pryč jen chvíli, vítali ho, jako kdyby se vrátil přinejmenším po roce.

„No tak, utište se,“ napomenula je profesorka McGonagallová od trojnohé rozřazovací stoličky, ale scházela tomu upřímná příkrost.

Harry se zvědavě díval, kam Moudrý klobouk zařadí malého chlapce, kterého nedávno potkal v krámku na Příčné. „Hmmm, Mrzimor!“ ozvalo se rozhodnutí a brýlatý klučík si šel hrdě sednout ke svým novým spolužákům. Cestou Harrymu zamával.

Sotva všichni noví studenti seděli u kolejních stolů a Moudrý klobouk s rozřazovací stoličkou byl odnesen, Albus Brumbál zacinkal lžičkou na pohár a povstal k tradičnímu proslovu.

„Jsem převelice šťasten, že vás mohu přivítat v novém školním roce v Bradavické škole čar a kouzel, ve škole, která vám, jak věřím, pomůže stát se dobrými čaroději. Radost z toho, že jste všichni bez větší újmy přestáli mimořádně náročnou cestu mi však kalí smutná povinnost vám oznámit, že tu nejsou všichni, kdo tu měli být.“

Byla to pravda. Až teď si Harry uvědomil, že některé známé tváře chybí. Nejvíc jich scházelo u stolu zmijozelských. Prázdno bylo například po levici Draca Malfoye, který seděl s hlavou skloněnou a překvapivě nevyrušoval, jak u něj bylo při podobných situacích zvykem. Harry rychle vzpomínal, jestli viděl Goyla ve vlaku, ale nevybavil si ho.

„…Attorn Morgan. Bulstrodová Millicent. Flunkey Jonah. Goyle Gregory. Hackly Simon…“

Ve Velké síni se ochladilo, jako by Mozkomorové pronikli až sem. Ozývalo se jen tiché šustění hábitů, jak se studenti při každém jménu ohlíželi po prázdných místech a na vlastní oči se tak přesvědčili o tom, čemu se zdráhali uvěřit.

„…Jak většina z vás ví, Ministerstvo zrušilo výuku předmětu Obrana proti černé magii…“

Harry u profesorského stolu očima vyhledal Severuse Snapea v očekávání, že se v jeho obličeji objeví posměšný úšklebek zadostiučinění, ale profesor seděl nehybně a zíral před sebe s kamennou tváří.

„…Nemusím vám vysvětlovat, jak dalece považuji výuku tohoto předmětu za důležitou,“ pokračoval Brumbál. „Mnoho z vás to cítilo stejně už dříve, ostatní na to přišli právě dnes. Tímto bych rád poděkoval za vydatnou pomoc madam Amélii Bonesové, zúčastněným bystrozorům, profesorům a přátelům, a doufám, že po dnešní události Ministerstvo své rozhodnutí ještě přehodnotí.“

Velká síň zašuměla souhlasem.

„Nerad bych vás ve chvíli, jako je tato, zatěžoval školním řádem. O to se nepochybně nejpozději během zítřka postarají ředitelé vašich kolejí. Přesto považuji za nutné zmínit alespoň zákaz vycházení z hradu po večerce bez doprovodu profesora. Žádám vás, abyste se chovali zodpovědně a obezřetně. O všem podezřelém neváhejte informovat kohokoli z profesorského sboru. To platí i pro poštu, zejména pro balíčky.“

„Dobře, že to připomněl,“ šeptnul Harrymu Neville. Měl v dobré paměti, jak mu loni málem naordinoval otrávený kompot údajně zaslaný babičkou.

„Uvědomte si, že lehkomyslné porušení pravidel vás může stát i život. Samozřejmě – a někteří z vás to možná pokládají za důležitější – také body v soutěži o školní pohár,“ pousmál se krátce ředitel a pokračoval: „Body se začínají započítávat okamžikem příjezdu do školy, ale mám silné nutkání toto pravidlo porušit, protože řada z vás si zaslouží ocenění již nyní. Neučiním tak, neboť vzhledem k předchozím smutným zprávám by to vůči některým kolejím nebylo spravedlivé. Nic mi však nebrání jmenovat ty, kterých se to týká.“

Harry si všiml, že se při prvních slovech zasmušilý Snape napjatě zamračil a při posledních trochu zklidnil.

„Za příkladnou statečnost a duchapřítomnost vyslovuji pochvalu těmto studentům: Abbottová Hannah, Bonesová Susan, Brownová Levandule, Boot Terry, Corner Michael, Creevey Colin…“ Postupně vyjmenoval seřazené podle abecedy všechny mladé čaroděje, kteří odvážně pomáhali chránit vlak, a samozřejmě došlo i na Harryho a jeho přátele.

Jindy by podobná příležitost byla příčinou potlesku a jásotu. Tentokrát bylo ticho a Harry nepochyboval o tom, že by to bylo stejné, i kdyby ředitel rozdal spousty bodů, protože prázdná místa u kolejních stolů šířila smutek, který dolehl na celou Velkou síň.

„Rád bych vám řekl…“ Brumbál se odmlčel. Zdálo se, že hledá další slova. Pod brýlemi si promnul oči a sklopil hlavu. Pak ji zvedl a beze slova se na ně díval. Vypadal, jako by se díval na své vlastní děti a nevěděl, jak jim říct, že je má moc rád. A jak moc se o ně bojí. Vypadal jako ten, kdo ví, že doby příští budou mimořádně zlé.

Do ticha praskal oheň z krbů podél Síně.

Z ničeho nic se od nebelvírského stolu ozval nesmělý hlas.

 

Bradavice, Brada Bradavice,

každý z nás chce vědět víc, než ví,

ať jsme ještě hloupí jelímánci,

nebo nám už vlasy šediví…

 

Začaly se přidávat další hlasy od všech stolů a zpěv postupně sílil.

 

Našim hlavám může nejvíc prospět,

když se tady něco naučí,

teď je v nich vzduch a spousta much,

prachu a starých pavučin.

 

Studenti si stoupali a brzy starou Bradavickou hymnu z plných plic zpívali snad úplně všichni, včetně profesorů a bystrozorů, bradavických duchů a dojatého Albuse Brumbála. Takový zpěv Velká síň už léta nezažila.

„Moc pěkné,“ řekl starý profesor spokojeně, když píseň dozněla. Jako by mu dodala sílu, znovu cinknul do sklenky a pravil: „Nyní je načase, abych vám sdělil něco mimořádně důležitého, něco, nač všichni jistě netrpělivě čekáte.“

Šibalsky se usmál.

„Dobrou chuť!“

Stoly se prostřely bohatou hostinou a večeře započala.

 

Po jídle, zakončeném množstvím různých dezertů (jistě ne náhodou nejčastěji čokoládových) se studenti rozešli do svých kolejí. Vyhrnuli se z Velké síně a po pár krocích se postupně rozdělili na čtyři proudy. Mrzimorští hned na kraji vstupní haly zabočili doprava a zdálo se, že všechny tři zbývající proudy povedou rovně přes celou halu, ovšem v půlce cesty se nebelvírští s havraspárskými odklonili a zamířili vpravo vzhůru po mramorovém hlavním schodišti, na jehož vrcholu se rozdělili také.

Část, v níž byl Harry, zanedlouho vystoupala do nebelvírské věže, kde obraz Buclaté dámy střežil vstup do kolejních prostor.

„Řeeeekněteeee heslooooooooo,“ zazpívala Buclatá dáma, dobře si vědoma toho, že pak už by ji nikdo neposlouchal.

Historia magistra vitae,“ odpověděla rychle Hermiona, aby ji umlčela.

Po celou dobu, kdy se obraz odklápěl od zdi, se Dáma se tvářila nedoceněně, ale všem to bylo ukradené. Zajímalo je jen to, že konečně mohli odkrytým otvorem vejít do kruhové společenské místnosti, v níž se většina rovnou rozprchla na dvě strany, na protilehlé schůdky vedoucí nahoru do dívčích a chlapeckých ložnic.

Pozdě večer tu zůstalo jen několik studentů. Křesla si přitáhli co nejblíž ke krbu, jako by z nich ani večeře v teple Velké síně nevyhnala všechen chlad.

Ron se unaveně protáhnul a zívnul. „To je vážně hrůza. Ráno už se budeme učit. Po takové cestě by nám měli dát pár dní klid.“

Harry se pousmál, pak se otočil na Dennise Creeveyho: „Jak tě vůbec napadlo začít zpívat?“

Colinův mladší bratr pokrčil rameny. „To naše máma. Vždycky říká, že když je člověku smutno, má si zazpívat. A ředitel vypadal fakt smutně. Nesnáším, když někdo vypadá takhle smutně. Zvlášť, když ho mám rád.“

„To je fakt,“ přitakal Colin.

„Byl to prima nápad,“ pochválil vážně Harry. Pak se ustaraně podmračil a otočil se na Hermionu. „Zaslechl jsem, že už není mnohem víc lidí ze školy. I dost těch, co sem ještě za nás chodili. Pamatuješ na Marcuse Flinta? Tak třeba on.“

„Vím,“ řekla zamyšleně. Dívala se do praskajícího ohně. „Nejen on. Šušká se, že je zabil Voldemort. Přitom zrovna u Marcuse bych čekala, že se stane jedním z jeho poskoků. Je to celé divné.“

„Flint tě málem sundal, když jsi hrál poprvé se Zmijozelem,“ vzpomněl si Ron. „Mimochodem, už zase nemáme odrážeče.“

„Ba ne, máme,“ řekla doposud tichá Ginny, ani nezvedla hlavu od rozečtené knížky. „Madam Hoochová mi už ve vlaku řekla, že má pro nás dva nadějné nováčky. Prý budeme nadšení, ale jsou oba jak z divokých vajec. Nechtěla prozradit, o koho jde, ale mám svůj tip.“

„Super,“ řekl nevzrušeně Ron. „Taky se budeme muset dohodnout, kdo bude letos dělat kapitána. Kdo je pro, aby to byla zase Ginny?“ Ohnutím v lokti zvedl ruku jako první. Několik přítomných se k němu přidalo. „Fajn, vyřešeno.“

„Měla jsem za to, že to letos vezmeš ty,“ podivila se trochu jeho sestra.

To Harry se divil hodně, protože věděl, že vyhrát Školní pohár jako kapitán nebelvírského famfrpálového mužstva je Ronův dávný sen, a letos má k tomu poslední příležitost.

Ron mávl unaveně rukou. „Já si to původně myslel taky, ale děláš to skvěle a mě letos čekají OVCE.“

„Jasně,“ broukla klidně Ginny.

Nikdo už k tomu nic neřekl.

Jednoduše všichni cítili, dokonce i Ron, že se dějí mnohem důležitější věci než je školní pohár a famfrpál.

Zhruba o hodinu později už byla společenská místnost v nebelvírské věži prázdná. Do prohřáté tmy žhnula jen dohořívající polena v krbu. I Harry, který tu zůstal jako poslední, už se zvedl a odešel.

Tiše, aby nikoho nevzbudil, se chystal ke spánku.

Když si konečně vlezl do postele, nehlučným kouzlem zatáhl závěsy okolo a stejně potichu magickou formulí rozzářil špičku své hůlky. Z nočního stolku vyndal album s fotografiemi. Dával si přitom velký pozor, aby z něj nevypadl pečlivě uložený střep zrcátka.

Nikomu neřekl, co v zrcátku při balení uviděl. Sám už si nebyl jistý, jestli se to skutečně stalo a pokládal to jen za mámení smyslů. Přesto se do něj od té doby pro jistotu už několikrát podíval. Ovšem tvrdošíjně vracelo jen jeho vlastní odraz, jako právě teď.

Opatrně uhladil ohořelý roh jedné fotky. Mával mu z ní James, Lily držela malého Harryho v náručí.

Vzpomněl si na svůj rozhovor s Lupinem. Sám pro sebe teď nepatrně přikývl. Jeho slova o patronově zaklínadle měla logiku. Skutečně – a samotného ho to překvapilo, když si to uvědomil – neměl z Mozkomorů strach jako dřív. Jednoduše na to nebyl čas. Bál se, to ano, bál se o své přátele, o studenty, o Ginny… ale nepochyboval o svém patronovi a ani o tom, že ho vykouzlí. Vyčarovat ho bylo tak přirozené, jako se nadechnout. Patron se stal jeho součástí.

Usmál se na svého otce, opatrně uklidil album, zhasnul hůlku, a za okamžik usnul provázen bláznivými sny, v nichž se Lupin změnil ve vlka oblečeného v zástěrce a čepci, černý pes a jelen se tomu smáli, nato všichni tři vesele vyběhli vzduchem proti hordě mozkomorů, a ti se pak snášeli k zemi jako neškodné barevné konfety vystříhané z obalů od čokolád.

 

Noční nebe vypadalo jako černý samet. Na temné hladině jezera zvolna mizely poslední odlesky hasnoucích světel hradu a bradavické pozemky se pomalu utopily ve tmě.

Už dávno odcestovali bystrozorové, Lupin i Amélie Bonesová, s níž Brumbál po večeři ještě dlouho debatoval v ředitelně. Ze všech, kdo vlak doprovázeli, zůstali jen profesoři a Sheila Gaietová, které se před madam Pomfreyovou nepodařilo utajit vážnější zranění, takže jak jistě nikoho nepřekvapí, vyfasovala tím povinnou noc na ošetřovně, ne ne, má milá, alespoň do rána, na mě žádné odmlouvání neplatí.

Sheila by si těch několik ran a zlomenin zvládla ošetřit i sama. Provizorně to už i udělala. Měla Základní Léčitelské Zkoušky a nepopiratelné nadání, ačkoli kdyby nebyla bystrozorkou, spíš než léčitelství by se věnovala lektvarům, k nimž měla velmi blízký vztah. Teď se opatrně rovnala na lůžku a snažila se usnout.

Pomalu se propadala do spánku, když zaslechla nepatrný zvuk. Chvilku omámeně váhala, zda to jemné skřípání patří do snu nebo je skutečné, pak namáhavě pootevřela oči. V husté tmě by málokdo něco viděl, ale modrozelené oči bystrozorky byly zvyklé dívat se opravdu dobře. Tmou se cosi přibližovalo.

Křehká tmavovláska měla pro strach uděláno, přesto se v prvním okamžiku málem neubránila výkřiku. Pak úlevně vydechla a natáhla se na noční stolek pro hůlku. „Incendio,“ zapálila malou olejovou lampičku postavenou tamtéž. Hůlku zase položila. „Ach, Severusi, tohle mi nedělej. V té tmě jsi vypadal jako Mozkomor.“

Světlo slabě ozářilo bledou tvář profesora lektvarů. „Někdy si tak připadám já sám,“ řekl a trochu křečovitě se pokusil o úsměv, na nějž jeho rty nebyly zvyklé.

„Posaď se,“ udělala mu Sheila místo na lůžku.

Zaváhal, pak rozpačitě poslechl.

„Postrádala jsem tě ve vlaku,“ usmála se na něj očima.

„Brumbál usoudil, že budu užitečnější, když se postarám o jiné záležitosti,“ řekl Snape. V jeho hlase nebyla trpkost, spíš z něj bylo cítit napětí. „Mrzí mě to. Slyšel jsem, že to bylo dost náročné.“

„Nijak zvlášť, jen Mozkomoři. I když uznávám, bylo jich trochu moc na můj vkus.“

„Prý tě někdo napadl ještě předtím,“ nedal se ošálit jejím veselým tónem a vráska mezi obočím se mu prohloubila.

„Poslední dobou má na mě spadeno tetina sestra Belatrix. Není to poprvé, co na mě odněkud nečekaně zaútočila. Skoro si to začínám brát osobně.“

„O tom nežertuj. Ona je… je velice nebezpečná a –“

„Já vím, neboj se,“ položila mu teplou dlaň na hřbet ruky. Snape chtěl ucuknout, ale hebkým stiskem ho zadržela, tak se podvolil. Něžně se usmála. „Tahle noční můra skončí, Severusi, a nebude to už dlouho trvat. Všechno to bude dobré. Věřím tomu,“ dívala se mu přímo do tmavých očí. Uhnul pohledem. „Měl bys vidět Harryho, jak skvěle si vedl. Nebýt jeho, dopadla bych mnohem hůř. On to dokáže.“

„Tolik tomu věříš?“

„Stejně jako tobě.“

Snape vytáhl ruku zpod její dlaně a odvrátil hlavu.

Konejšivě ho pohladila po paži. „Bude to dobré. Už brzy, cítím to.“

Severus Snape mlčel.

„A až se to stane, až bude ten nádherný klid, musíš mě naučit, jak to děláš, že tvůj žaludeční lektvar ztrácí tu odpornou příchuť,“ snažila se ho přivést na veselejší myšlenky.

Profesor lektvarů vstal. „Vlastně jsem ti něco přinesl.“ Ze záhybů černého hábitu vylovil malou křišťálovou lahvičku. I ve slabém měkkém světle lampičky zářila a opalizovala všemi barvami duhy. Položil jí Sheile na noční stolek k lampě a noční ošetřovna se rázem jemně barevně rozzářila. „Říkám tomu Léčivý spánek, mělo by ti to udělat dobře.“

„Už udělalo,“ usmála se na něj Sheila.

Nepochopil to.

Roztržitě jí popřál dobrou noc a rychle, až mu hábit šustivě pleskal o nohy, odešel pryč.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


Rubínové oko.




Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: