svicka
Leden 2010, Magnas

 

N

 

ebe se už druhý den oblékalo do pochmurné šedi, a působilo tak vážně, jako by slunce odešlo navždy. Vytrvale mžilo a nečekaný chlad zalézal za oblečení. Podle kalendáře dneškem začalo září, ale tvářilo se jako listopad.

Harry se nechápavě rozhlížel kolem sebe. Postrádal poblíž nádraží King’s Cross veselý vzrušený zmatek, který tu vždy touto dobou panoval. Místo toho lidé chodili po ulicích se sklopenými hlavami a v hloučcích spolu mluvili vážným šeptem. Nikdo se nezasmál, a pokud mimořádně ano, smích brzy utichl odsouzen nechápavými pohledy ostatních. Všude vládlo nezvyklé tlumené ticho, jen čas od času se ozval vzlyk nebo rozhořčený výkřik. Přejížděl z toho mráz po zádech.

Ten pocit, že se ze světa ztratila všechna radost, Harry dobře znal. Instinktivně si přendal kufr do levé ruky, aby měl pravou pohotově připravenou k vytažení hůlky, teprve pak s přáteli udělal zbývajících pár kroků z uličky vedoucí na třídu k nádraží a zvedl oči k nebi. Nemýlil se.

S Harrym se zastavili i ostatní a stejně jako on se dívali vzhůru.

Několik kolem procházejících mudlů si toho všimlo a pohlédlo k nebi také, ale nic tam neviděli. Netušili, že nad jejich hlavami krouží hladové bytosti připomínající velké černé cáry ve větru a živí se jejich emocemi.

Z klecí, které nesl Tony, se ozvalo nervózní soví zahoukání, a z kočičí přepravky, která se houpala pod rukou Hermioně, syčel Křivonožka.

Zaražená Hermiona ukázala na chodník o kus dál, kde kolem velké fotografie na zdi hořela spousta svíček mezi květinami a věnci. Na fotografii byla mladá žena se světlými vlasy, známá z článků Denního věštce, který se občas zmínil i o britské královské rodině. Hermiona na okamžik vypadala podobně, jako lidé kolem.

„To není dobré… to není dobré,“ řekl tiše sám pro sebe Lupin s pohledem upřeným vzhůru. „Jsou jako úhoři v Sargasovém moři.“

„Nerozumím,“ přiznal Harry.

Tak se podívej támhle,“ ukázal mu nenápadně Remus na jednoho obzvlášť děsivého Mozkomora, co se řítil dolů k lidem jako predátor na kořist. V půli cesty se zvláštně rozostřil, rozšířil, trhal hlavou a zdálo se, jako by se měl roztrhnout na dvě poloviny. A přesně to se také stalo. Najednou se od sebe oddělili Mozkomorové dva. „Tisíce silných smutků pohromadě a zároveň tisíce šťastných vzpomínek, to je pro ně víc než jen bohatá hostina. Měli bychom jít.“

„Jít?“ pobouřilo to Harryho. „Copak nic neuděláme?“

„A co bys chtěl dělat, Harry? Začít tu bojovat mezi mudly? Nemyslím si, že by to bylo rozumné. A bohužel ani účinné.“

Na nástupišti 9 a ¾ už byla o něco uvolněnější atmosféra, i když venkovní nálada pronikala i sem. Každopádně tu byl větší hluk. Červená lokomotiva Bradavického expresu se sykotem odfukovala hustou bílou páru, která se pak kolem prvních vagónů válela po nástupišti jako mlha, ozývalo se chřestění vozíků se zavazadly, houkání sov, překřikování, pozdravy a vítání studentů, poslední ustarané rady rodičů a organizační pokyny.

Tonksová se spěšně rozloučila, aby se mohla ujmout svých úkolů.

„Neviděli jste někde Sheilu? Zdravím,“ přispěchal Dedalus Kopál a přitom stoupal na špičky a rozhlížel se, jestli na přeplněném nástupišti bystrozorku neuvidí. „Mimochodem, Remusi, je mi to moc líto, ale ministerstvo vydalo zvláštní výnos. Sice v něm nepadlo přímo tvoje jméno, ale není možné, abys jel s námi jako doprovod, protože…“ Bylo znát, jak ho ta věc popuzuje a jak je mu trapné, že to musí Remusovi říct.

„Chápu,“ ušetřil mu rozpaky Lupin, „žádný vlkodlak.“

Kopál rozzlobeně přikývl.

„Viděl jsi, co se děje?“ naznačil Lupin očima k nebi.

„K sakru, já to vím,“ vzdychl Dedalus. Jeho ustarané čelo by se v tu chvíli dalo použít místo valchy na prádlo. „Albus měl kvůli tomu další výstup s Klouzkem. Jako kompromis požádal o přidělení několika bystrozorů, ale ten mamlas Klouzek si jen dokolečka mlel to své, že žádné nebezpečí nehrozí. Dokonce to chtěl zakázat i nám!“

To Lupin věděl, protože Tonksová si musela vydupat dovolenou, aby mohla doprovázet vlak, a nebylo to poprvé. Už loni dělal stejné potíže předchozí ministr Kornelius Popletal.

„Je nás tu jen pár, ze školy tu je nakonec jen malý Filius, do toho nemůžu najít Sheilu,“ sípal zlostně Dedalus. Najednou zabrzdil pohledem v místech za Lupinovým ramenem. „No konečně!“

„Omlouvám se,“ klopýtala Sheila za zavazadlovým vozíkem vrchovatě naloženým čokoládou. „Ještě jsem byla něco narychlo vyzvednout. Cestou na nádraží mě navíc zdržela jedna stará známá.“

Než se stihl Dedalus pohoršit, odtáhla nepatrně hábit na hrudi. Pod klíční kostí jí krvácela čerstvá rána.

„Zvládneš to?“

„Nic to není, budu dobrá.“

„Tak si to skoč napřed ošetřit,“ řekl jí Dedalus, rozloučil se se všemi a zmizel v tlačenici.

„Běž,“ nabídl se Sheile ochotně Lupin a chopil se vozíku. „Já se o to postarám. Do prvního vagónu?“

Sheila ráda přijala. Vydala se směrem k toaletám, zatímco Lupin se s drncavým vozíkem prodíral k začátku vlaku. Předtím ještě řekl Weasleyovým, ať na něj nečekají, protože hned jak slíbené splní, musí si něco vyřídit.

Byl poslední čas nastoupit do vlaku. Nástupiště se pomalu vyprazdňovalo, ale Hermiona stále ještě vyhlížela rodiče, s nimiž byla domluvená, že se tu setkají.

„Hele,“ strčil Ron loktem do Harryho.

Kousek od nich rychlým krokem procházela Narcisa Malfoyová s Dracem a služebnou, která měla na starosti zavazadla. Draco je neviděl. Ba dokonce neviděl je tak důsledně, že bylo zřejmé, že o nich ví.

„Blbec,“ poznamenal suše Ron.

Vlak zahoukal upozornění před odjezdem.

Konečně se odněkud vynořili Grangerovi. Na žádné velké vítání a loučení však nebyl čas, průvodčí už chodil po perónu s píšťalkou v puse a zavíral dveře vagónů. Poslední rychlé objímání a Harry s přáteli musel nastoupit. Klece s Hedvikou a Pašíkem a přepravku s Křivonožkou jim Tony podával okénkem ve chvíli, kdy už se vlak začal pomalu rozjíždět.

„Co to volala máma?“ zeptal se Ron, sotva domával a zavřel okénko na chodbičce.

„Že se máme pořádně obléct,“ přetlumočila Ginny.

„Prefekti, kde jsou prefekti?“ ozval se z vedlejšího vagónu sípavý křik Dedaluse Kopála.

Ron s Hermionou se tím směrem hned začali prodírat mezi studenty, kteří zatím ve vlaku nenašli přátele, s nimiž chtěli trávit cestu. „Nezapomeňte na Křivonožku!“ volala ještě přes rameno Hermiona.

Proud studentů Harryho a Ginny vmáčkl do kupé. Poklidili zavazadla, aby si v jinak prázdném kupé vůbec měli kam sednout, vypustili kocoura, který cestování vlakem v přepravce nesnášel a usadili se naproti sobě.

Naposledy do školy, pomyslel si Harry a díval se přitom z okna, kde ubíhala pro něj dnes už tak důvěrně známá scenerie. Vzpomínal na svůj první příjezd do Bradavic, na to, jak byl vším okouzlený i vystrašený. Vybavil si, že právě na nádraží tehdy Ginny poprvé uviděl, když byla s mamkou Wasleyovou vyprovázet sourozence. O rok později nastoupila do školy i ona. Usmál se na ni, a najednou ho ovládl silný smutek, protože si uvědomil nejen to, že on už nikdy expresem do Bradavic nepojede, ale co hůř, že ona ještě jednou ano. Představa, že se pak skoro celý rok neuvidí, ho vyděsila natolik, že dokonce na chvíli zvažoval, jestli by neměl propadnout.

„Možná měla mamka pravdu, moc teplo tu tedy není,“ vyrušila ho z pochmurných úvah a zachumlala se do vesty. Nijak nepřeháněla, klima ve vlaku připomínalo ledničku.

Okamžitě vyhodnotil, že je to skvělá záminka, jak přijít na lepší myšlenky. „Znám báječný recept na zahřátí,“ pravil šibalsky a přesedl si vedle ní.

„Je mi velká zima,“ oznámila s vážnou tváří, ale v očích jí vesele jiskřilo.

Zakřenil se. Přivinul ji k sobě a její blízkost a teplo ho začaly uklidňovat. Dívali se spolu z okénka na ubíhající krajinu a hlazením se snažili uklidnit Křivonožku, který si jim lehl na klín a příjemně hřál jako kožešinová štóla.

„Najde se tu místo?“ ozvalo se vesele v na škvíru rozšoupnutých dveří kupé.

Po radostném souhlasu vešel Neville Longbottom s Lenkou Láskorádovou. „Chvíli nám trvalo, než jsme vás našli.“

Vlak se mírně kolébal, pravidelně drncal přes pražce a přátelé si toho měli tolik co vyprávět. Klid však netrval dlouho.

Křivonožka začal nervózně pošvihávat ocasem, zamňoukal, pak sklopil uši dozadu a zasyčel na okno.

„Je tu příšerná zima,“ otřásl se Neville.

Na okamžik se v kupé zatmělo.

Nedaleko okénka se mihnulo cosi černého a na skle se okamžitě vytvořily ledové květy.

Leknutím sebou trhli, vyměnili si pohledy, ale seděli dál.

„Myslíš, že nás napadnou?“ zeptal se Neville Harryho vyrovnaným, jen trochu ustaraným hlasem, a trochu se nahnul, aby se přes zamrzlé okno podíval ven.

Harry zamyšleně pokrčil rameny.

„Musí jich být opravdu hodně, když působí tak silně. Už pěknou chvíli nejsem schopná myslet na nic jiného než na to, jak umřela maminka,“ řekla se svým zasněným klidem Lenka.

Harry věděl, že má Lenka pravdu, sám se cítil podobně. Do mysli se mu vtíraly samé smutné vzpomínky a bylo mu slabo. Přesvědčoval sám sebe, že se tomu nesmí poddávat. Kdyby došlo k boji, musí mít dost síly. Podvědomě k sobě ještě víc přitiskl Ginny.

Všichni mlčeli. Vlak uháněl směrem k Bradavicím, čas od času za okénkem proletěl černý stín. Stávalo se to čím dál častěji.

„Jestli to zkusí, ještě rádi si to rozmyslí,“ promluvil konečně Harry a snažil se do svého hlasu dostat co nejvíc dobré nálady, aby ostatní povzbudil. Hned na to však rychle sáhl po hůlce, protože odněkud z druhého konce vagónu zaslechl slabý kodrcavý zvuk blížícího se vozíku s občerstvením. Minulý rok zákeřná čarodějka málem otrávila celý vlak. Letos nehodlal nic nechat náhodě. Podíval se na Křivonožku, co říkají jeho maguáří instinkty, ovšem ten nastražil uši způsobem, jako to dělával v naději na něco k jídlu. Dřív by to Harryho možná uklidnilo, ale po tom, co si kocour v létě nevšiml ani nočního vetřelce, už na něj moc nespoléhal.

Z dálky se ozval hluk, jako by se několik lidí smálo. Rozruch se pomalu přibližoval a sílil, až se i z vedlejšího kupé se ozval výbuch smíchu. Harryho to znepokojilo. Klidně mohlo jít o průvodní jev nějaké dost nechutné kletby. Byl ve střehu, kdykoli připravený vyskočit a sebe i své přátele bránit.

Konečně se vozík se sladkostmi ukázal přede dveřmi a tlačila ho před sebou vskutku podivná prodavačka. Měla zástěrku a čepec jak se patří, ovšem pod čepcem se ježil knír a pod knírem se vlnil vítězný úsměv Remuse Lupina.

„Remusi!“ „Profesore!“ Harryho napětí se v okamžení proměnilo v překvapený smích, řehnila se i Ginny, Lenka a Neville.

„Co se to tady – Remusi??“ přispěchal z vedlejšího vagónu Dedalus Kopál přivolaný hlukem. Nevěřícně si protřel oči. „To bude malér,“ zabědoval. „Vždyť jsem ti říkal, že –“

„Že nesmím dělat doprovod, já vím. Já ho také nedělám! Jsem jen obyčejná, vcelku pohledná čarodějka, co rozdává čokoládu,“ zubil se Lupin.

„Klouzek z toho vyletí vzteky z kůže,“ snažil se z posledních sil udržet vážnou tvář Dedalus, ovšem marně, neboť sotva domluvil, vyprsknul sípavým smíchem. Pak zvážněl. „Ale co, nikdo na to nemůže nic říct a Albus je z obliga. Počkej, kde je pravá prodavačka?“

„Vpředu u sebe, pije čaj. Je ráda, že nemusí chodit, ráno si nepěkně vymknula kotník, tak vypomáhám.“

„Skutečně má něco s nohou?“ zeptal se podezřívavě Dedalus.

„Opravdu, ani jsem ji o tom nemusel moc přesvědčovat,“ zatvářil se Lupin jako neviňátko, takže vypadal ještě legračněji, ale Harry i s cukajícími koutky v duchu zcela vážně ocenil jeho vynalézavost.

Dedalus ještě jednou pobaveně zakroutil hlavou a vrátil se na své stanoviště, v hloubi duše nesmírně rád, že má Lupina ve vlaku. Bystrozorů bylo tentokrát tak žalostně málo, že nemohli hlídkovat ani v každém vagónu jeden, navíc Remuse si nesmírně vážil a zcela mu důvěřoval.

Harry si s přáteli nakoupil nějaké dobroty a navrch každý dostal tabulku čokolády zadarmo (zakoupeno z prostředků Fénixova řádu).

„Zaútočí?“ zeptal se Lupina.

„Skoro bych si na to vsadil,“ potřásl očepečkovanou hlavou Remus a vydal se s vozíkem k dalšímu kupátku, z něhož už vykukovaly zvědavé hlavy.

Stalo se to ještě dřív, než to Harry stihl pořádně probrat s kamarády.

Právě se snažil rozbalit asi třetí čokoládovou žabku, když vlak napřed bezdůvodně zpomalil, pak zrychlil a zase zpomalil. Odněkud zazněl třeskot a zařinčení rozbitého skla a vzápětí uširvoucí skřípění brzd, jak někdo zatáhl za záchrannou brzdu.

Harry byl okamžitě na nohou s hůlkou v ruce, ani si nevšiml, že ho přitom vylekaný Křivonožka sekl drápy do ramene, jak se v letu snažil o něco zachytit. Bez zaváhání vyrazil na chodbičku, jen se bleskurychle rozhlédl a okamžitě se rozeběhl směrem k začátku vlaku, odkud se mezi jekotem brzd ozýval lomoz a křik. Cestou rychle, aniž zpomalil, koukal do kupátek. Ve většině studenti společnými silami drželi okna a někde i dveře, aby se k nim nic nemohlo dostat. Všichni tušili, co hrozí, a díky vousaté cukrářce většina i věděla, jak se chovat.

Brzdící vlak ostrým houpnutím definitivně zastavil. Harry se ramenem praštil o stěnu chodbičky, ale vůbec to nevnímal a rychle pokračoval dál.

Bylo to blízko. Poznal to hned. Mráz ho udeřil do tváří rozpálených během a rozrušením. Zpomalil jen na zlomek vteřiny, hned dál utíkal chodbičkou a stejně jako předtím zběžně kontroloval, zda jsou všichni v pořádku. Měl dávat větší pozor na cestu.

Mozkomor nečekaně vyletěl z kupé

Harry byl připravený, že ho kdekoli může uvidět, ale nečekal, že do něj málem vrazí. Zavrávoral a začal rychle couvat.

Mozkomor se ještě rychleji blížil.

Najednou se v Harrym něco vzepřelo a jeho pohled zkameněl nemilosrdným hněvem. Měl hned několik krásných vzpomínek. Ta nejčerstvější na Ginny v náručí všechny přebila.

„Expecto patronum!“ vykřikl a z hrotu jeho hůlky vytryskl stříbřitý jelen, aby nabral mozkomora takovou rychlostí a silou, že ten už nestihl uniknout.

Pak se událo něco nečekaného – Mozkomor společně s patronem zmizel v explozi světla, jež zněla jako mrazivé smrtelné zachroptění, které se ušima probíjí do mozku a paralyzuje tělo děsem.

K zemi se snášely útržky černého závoje. Kousek dopadl i na Harryho. Otřásl se a snažil se ze sebe tu věc smést. Bylo to jako stará pavučina. Nepochopil, co se stalo, ale to v tu chvíli nebylo podstatné. Okamžitě vrazil do kupé, odkud bývalý azkabanský strážce vyletěl. Na sedačkách a na zemi se bez sebe strachy třáslo několik dětí, nejspíš prvňáčků. Rychle prohlédl okno, ale zdálo se být pevně zavřené. „Čokoládu!“ připomněl výkřikem to, co všem říkal Lupin, když jí rozdával.

Otočil se – a měl před obličejem dalšího útočníka. Byl tak blízko, že se hrot Harryho hůlky ztrácel v mozkomorově černi.

„Expecto patronum,“ procedil Harry skrz zuby. Stačilo to. Vzápětí probíhal deštěm černých útržků zpátky na chodbičku.

Někdo ječel. Z předposledního kupé vyběhl Draco Malfoy, v jedné ruce hůlku, druhou si kryl hlavu a utíkal směrem k Harrymu. Hned za Dracem vykoukl ze dveří Mozkomor, rozhlédl se a okamžitě nabral směr k plánované oběti. Draco se ohlédl za sebe, zakopl, upadl a hůlka mu vyletěla z ruky. Harry ho přeskočil, aby se dostal mezi něj a Mozkomora, a stříbřitý dvanácterák se znovu postaral o explozi černého deště. Harry se rychle otočil a švihem paže vyslal kouzlo. Dracova zakutálená hůlka prudce vzlétla směrem ke svému majiteli, Draco jí tak tak stihl nastavit ruku. „V pořádku?“ zeptal se zadýchaný Harry, ale nečekal na odpověď a rychle zamířil tam, odkud Draco vyběhl. Otevřeným rozbitým okénkem se sem právě soukal další nepřítel. Svou existenci skončil tak rychle, že možná ani nepostřehl, jaký patron se o to postaral. „Vitrum reparo! Obsero!“ zavelel Harry, přičemž první zaklínadlo okénko opravilo a druhé ho s rachotem tvrdě zavřelo. Rychle uvažoval, zda na něco nezapomněl. No jistě! „Colloportus!“ Dveře určené pro výstup a nástup do vagónu se s tichým cvakáním zámků magicky uzamkly. „Čokoládu!“ houknul i na zděšené schoulené zmijozelské studenty a běžel dál.

Podlaha chodbičky se mu rozhoupala pod nohama. Do vlaku naráželo čím dál větší množství Mozkomorů ve snaze prorazit zamrzající okna.

I další vagón už byl napaden děsivými vetřelci. Umdlévající Hermiona ze všech sil odrážela jejich útoky. Sotva stála na nohou, obličej zbrocený potem a možná i slzami, ale její pohled byl plný odhodlání bojovat a bránit do poslední chvíle. Se svou stříbrnou vydrou však dokázala Mozkomory pouze zahánět a ještě jen na okamžik. Díky ní se jim ale odsud nedařilo dostat do kupátek, takže se popuzení neúspěchem soustředili hlavně na ni a jakmile se některému z nich podařilo dostat dostatečně blízko, snažil se z ní svým dechem vysát všechny dobré myšlenky, odvahu i duši.

Harry vtrhnul dovnitř a okamžitě jí vyslal svého patrona na pomoc. „Proč nejedeme?“ vykřikl.

„Myslím… myslím, že dostali… strojvedoucího. Expecto patronum! Už se dlouho neudržíme,“ lapala po dechu a vyčerpaně se zády zapřela o stěnu chodbičky, aby se nesesula.

V ten okamžik už se zářivý dvanácterák nořil do posledního z nepřátel a v mrazivém smrtelném chropotu padaly k zemi černé cáry.

„Kudy se sem dostali?“

Hermiona mávla hůlkou k opačnému konci chodbičky.

„Colloportus!“

Dveře vagónu se hlučně zabouchly a zacvakal zámek.

Copatá dívka z nižšího ročníku se hystericky rozkřičela, že chce ven a vyběhla z kupé. Hermiona jí chytila za rameno a tvrdě jí vhodila zpátky, až dívka upadla. „Nikam nepůjdeš! Není kam vystoupit! Vrať se na místo!“

Teprve teď se Harry pořádně podíval ven. Musel několikrát přejet sklo horkou dlaní, aby viděl lépe. Byla to pravda. Stáli v místech, kde koleje expresu vedly přes dlouhý úzký most nad hlubokým údolím.

Vlak se čím dál víc otřásal nárazy útočníků.

„Kdo je vepředu?“

Hermiona na zlomek vteřiny zpanikařila. „Gaietová, Kratiknot a Dóže!“ vybavila si konečně, kdo má na starosti zbývající vagóny směrem k lokomotivě. Poslední jméno téměř zaniklo v řinčení skla. Tentokrát se dvěma mozkomorům podařilo proniknout zleva oknem v chodbičce. Jestliže je mozkomor schopen něčeho litovat, ti dva to jistě udělali. Pokud to stihli.

„Jak to děláš?“ nechápala Hermiona, ale na vysvětlování nebyl čas a Harry to beztak sám nevěděl. Místo toho kouzlem otevřel naráz všechny dveře do kupátek. Několik studentů, co drželo dveře zavřené, se svalilo.

„Hlídejte jen okna a všichni v klidu seďte!“ vykřikl. „Brumbálova armádo a každý, kdo zná patronovo zaklínadlo – pojďte ven a hlídejte odsud! Někdo to vyřiďte i v zadních vagónech a snažte se roztáhnout rovnoměrně po celé délce vlaku!“

„Brumbálova armáda!“ vrátil se mu zpět pokřik několika málo studentů.

„Jdu dopředu, zjistit, co se tam děje,“ řekl Hermioně.

Než proběhl do dalšího vagónu, ještě se otočil a napůl žertem, napůl vážně ji zaskočil otázkou: „Čistě náhodou – neumíš řídit lokomotivu? Já ne a nerad bych, aby se toho ujal Ron.“

Smích Hermioně vrátil sílu.

V následujícím voze to vypadalo podobně. Gaietová na tom nebyla nijak dobře. Její vagón patřil k těm nejvíce napadeným. Chodbička byla zkropená cákanci krve, těžko říct, která patřila Sheile a která mrtvému puštíkovi, jenž ležel nedaleko zdeformované klece.

„Harry, uteč, nechoď sem!“ křičela bystrozorka, ale proletěl kolem ní stříbřitý jelen, aby odmrštil tři útočící mozkomory, z nichž ten prostřední, nejútočnější, skončil v cárech. Zbylí dva vzápětí skončili stejně. I tady se kromě patronova zaklínadla ozvalo hromadné rozšoupnutí dveří a tu větší, tu menší odezva Brumbálovy armády. To už za Harrym dobíhala Susan Bonesová a starala se o mobilizaci Brumbálovy armády a opravu oken, aby se tím Harry nemusel zdržovat.

„Díky,“ křiknul na ni přes rameno a utíkal dál.

Asi nejlépe na tom byl profesor Kratiknot, který už udělal to, co v předchozích vagónech Harry a mimořádně zdatně mu sekundoval další schopný člen BA – Ernie Macmillan.

„Jak to vypadá vzadu?“ křičel mezi kouzly malinký profesor. „Expecto patronum!“ Stříbřitý rys ostrovid, větší než profesor sám, vítal nepřátele s vyceněnými tesáky, a bylo to tvrdé přivítání.

„Zhruba za půlku vlaku to jde, ale dál nevím. Je tam Dedalus, měla by tam být Tonksová a teď vlastně i Lupin, tak snad dobře,“ odpověděl rychle Harry.

„Musíme se rozjet. Dokud jsme tady, mají nás jak na talíři.“

„Zkusím se dostat do lokomotivy! Kolik ještě zbývá vagónů?“

„Jeden! Ale do lokomotivy se sám nedostaneš. Musel bys ven, přes uhlák.“

„Elfias mi pomůže.“

Odněkud shora se ozvala mohutná dunivá rána, jako by něco z výšky dopadlo na střechu. Vlak se zakymácel. Následný dusot několika párů nohou směrem k lokomotivě prozradil, že na střechu nedopadlo něco, ale někdo.

Harry na nic nečekal a běžel do posledního vagónu před lokomotivou. Tam útočným Mozkomorům z posledních sil čelil jen Dean Thomas. Cho Changová se třásla schoulená na podlaze chodbičky a po Elfiasovi nebylo ani stopy..

„Expecto patronum! Vitrum reparo!“ švihal Harry hůlkou k nejohroženějším místům a rychle postupoval k začátku vagónu. „Kde je Dóže?“ zařval a málem zakopl o bezvládné nohy vyčnívající z kupé.

„Jak jsme začli brzdit, někdo tam křičel, tak se tam šel podívat a sejmul ho něčí kufr,“ vysvětloval Dean. „Nepovedlo se mi ho probrat a pak už byli všude Mozkomoři.“

„Enervate!“

Vlak sebou nečekaně trhnul, Harry na okamžik ztratil rovnováhu. Kola prokluzující na kolejnicích zaskřípěla. Další trhnutí.

 „Harry! Za tebou!“ vykřikla ochraptěle Cho, ale nebyla schopná zasáhnout.

Harry se rychle otočil. Rozbitým oknem v kupé, které přehlédnul, vniknul další Mozkomor. Dřív než stihl zvednout hůlku proletěl kolem něj stříbřitý okřídlený záblesk a rozevlátá příšera vydala smrtelný chropot černé exploze.

„V pořádku, Harry?“ ozval se mu za zády trochu zadýchaný hlas Albuse Brumbála.

„Snad jo,“ odpověděl překvapený Harry. „Ale musíme odtud, jinak…“

Jeho slova zanikla v houkání lokomotivy.

Vlak se začal namáhavě rozjíždět.

 

Albus Brumbál nepřišel na pomoc sám. Spolu s ním se ve vlaku objevila Minerva McGonagallová, madam Hoochová, madam Prýtová a překvapivě i Amélie Bonesová, ministerská ředitelka Odboru prosazování magického práva, teta šikovné Susan. Všichni byli špinaví od mouru.. Harry si při pohledu na ně uvědomil, že s výjimkou zmijozelské jsou teď už ve vlaku všichni ředitelé kolejí.

„Rolando, zvládnete to tady?“ zeptal se ředitel madam Hoochové.

Profesorka se žlutýma očima si kousla do čokolády a bojovně přikývla: „S přehledem.“

„Kdyby něco, pískněte,“ pravil s úsměvem Brumbál, ale myslel to vážně.

Harry se úlevně zasmál. „Jak jste nás tu našli?“

„Měl jsem důvod se něčeho podobného obávat,“ připustil Brumbál, ovšem víc nevysvětlil, na to nebyl čas. Posunkem svému doprovodu naznačil, že se rychle vydávají do dalších vagónů a pobídl Harryho, aby se k nim přidal. Cestou ještě přibrzdil u probírajícího se Dóžete. „Elfiasi?“

Starý čaroděj už se snažil zvednout, jednou ruku se držel za temeno a ve tváři se mu prala bolestná grimasa s hněvem, že ho dostala hloupá rána do hlavy.

Když ředitel viděl, že Elfias bude v pořádku, jen na něj povzbudivě kývl a víc se jím nezdržoval. Postupně pak rychle prošli celým vlakem a vždy když někde bylo třeba posily, někdo ze skupinky tam zůstal.

Filius Kratiknot nebyl Brumbálovou přítomností ani maličko překvapený, hned mával svou malou ručkou a volal: „Tady je všechno pod kontrolou, běžte dál.“ Už mu tam pomáhala i Hannah Abbottová s Michaelem Cornerem. Ve zkrvavené chodbičce střežené Sheilou Gaietovou to probíhalo podobně. „Není to tak hrozné, jak to vypadá. Zvládám to,“ hlásila už z dálky. Ovšem sotva dopověděla, prorazil jedno okének v chodbičce obzvlášť agresívní Mozkomor. Množství patronů vyslaných naráz Harryho na okamžik oslepilo a stihl si v té vteřině pomyslet, že kdyby Mozkomorové měli noční můry, tak přesně takhle by asi vypadala ta nejhorší.

„Pomono, prosím,“ řekl Brumbál, jakmile zář pohasla. Víc říkat nemusel, madam Prýtová přikývla a hned se začala starat o vše potřebné.

„Harry, jak je na tom Susan?“ zeptala se šeptem Amélie Bonesová při probíhání do dalšího vagónu. Pohled na zraněnou bystrozorku ji nejspíš vystrašil.

„Je v pohodě. A je vážně skvělá,“ odpověděl Harry popravdě a zavrávoral, protože vlak razantně zrychlil. Záhy usoudil, že navzdory neplánované zastávce má červený expres šanci dojet do Bradavic bez jakéhokoli zpoždění, neboť jeho další jízda se sice i při dobré vůli nedala nazvat plynulou, rozhodně však nebyla pomalá. Vlak skřípal, úpěl, cukal sebou, ale svištěl po kolejích jako blesk.

V následující chodbičce je přivítala Hermionina stříbřitá vydra, která probíhala jednotlivá kupátka z jednoho konce, zatímco z druhého totéž činila liška Seamuse Finnigana a o prostředek se starali bratři Creeveyovi se svými jestřáby.

„Paní profesorko! Profesore!… Madam,“ rozzářila se Hermiona.

„Jak jste na tom?“ předběhla ustaraná McGonagallová otázkou ředitele.

„Zvládáme to tu,“ řekla Hermiona a ustoupila ke stěně chodbičky, aby mohli pohodlně proběhnout. Přísný obličej profesorky se rozněžnil hrdostí na své nebelvírské studenty. Nechali tu Amélii a rychle pokračovali dál, za což byl Harry nesmírně vděčný, protože jím zmítala netrpělivost způsobená obavami o Ginny.

Hned v dalším vagónu ji konečně uviděl. Předběhl Brumbála a sevřel ji do náruče. Jak se zdálo, byla Ginny až na drobnou řeznou ránu nad obočím a natržený rukáv úplně v pořádku. S Nevillem, Lenkou a Erniem Macmillanem to tu vyřešili stejně jako Hermiona. Jenže na šťastné shledávání nebylo kdy. Ginny se mu vymanila z objetí. „Měli byste si pospíšit, vzadu mají potíže.“

„Albusi?“ připomněla se McGonagallová. Brumbál přikývl a dál už s Harrym běžel sám.

Do Dedalusova vagónu vletěl Harry první a hned škubnul hlavou, takže to vypadalo, jako kdyby dostal neviditelnou pěstí. Smrad, který ho zasáhl, by porazil i trolla. Okamžitě se mu zvedl žaludek. Slabě tu byl cítit i kouř. Chvatně se chytil za nos v naději, že když bude dýchat pusou, podaří se mu udržet obsah útrob na svém místě. Naproti mu běžel nešťastný Ron, zprostředka nadával Terry Boot a z konce bylo slyšet Dedaluse, který se dusil kašlem, jak bojoval s dávením, a přitom křičel: „Nikdo se ani nehne, všichni zůstaňte na svých místech! Nevíme, jak to vepředu vypadá!“ Harry nakoukl do prvního kupé. Mačkalo se tam nejméně dvanáct studentů a snažili se odtánout co nejdál od toho, který zvracel do pytlíku od svačiny.

„Ajajaj,“ ozval se za Harryho zády Brumbál. Krčil svůj dlouhý křivý nos a rychle obhlížel situaci.

„Normálně mě poblili,“ postěžoval si ublíženě Ron s obličejem celým zkrouceným zoufalým odporem. Zdálo se, že je v pořádku, jen na čelisti se mu rýsovala velká modřina. Jeho informace byla vcelku zbytečná, protože zvratky na jeho triku i na zemi žlutozeleně světélkovaly a nedaly se přehlédnout. Podle fleku na kalhotách po nich Ronův spolubojovník Terry Boot už přinejmenším jednou uklouzl. Kombinace strachu a kouzelnických cukrovinek vykonala své a patrně díky zápachu se nevolnost bleskurychle šířila po celé délce přeplněného vozu.

Brumbál mávl hůlkou, aby to napravil, takže se světélkující hmota se začala na oblečení i na zemi přímo před očima scvrkávat, až zmizela docela. Druhé mávnutí hůlkou vypustilo do vzduchu vůni máty, která alespoň trochu potlačila dráždivý puch. „S větráním bych ještě raději počkal,“ upozornil Rona pro jistotu.

Ron se podíval na okna, za nimiž se míhaly černé stíny, a přitakal s výrazem, který jasně dával najevo, že něco takového nemá v úmyslu.

Bez zbytečných řečí pokračovali dál chodbičkou, přičemž Harry zjistil, že jsou všechna kupé přeplněná k prasknutí.

Kašlem zrudlý Dedalus sražený zápachem do předklonu sotva funěl. „Museli jsme evakuovat,“ sípal. „Už by tu snad měli být všichni.“

„Začněte je po malých skupinkách posílat dopředu,“ kývl na něj ředitel.

„Albusi, odpusťte, ale sám vidíte –“ snažil se omluvit Remus Lupin svou přítomnost v expresu, když s Brumbálem prošli do posledního vozu, který Remus hájil spolu s Tonksovou. „Expecto patronum!“ Harry vytřeštěně zíral na prázdná, zdemolovaná kupátka, zničený cukrářský vozík, utržené dveře a doutnající díru do vagónu. Otvory bylo vidět hejna Mozkomorů pronásledujících expres. Odněkud zoufale volala zapomenutá sova.

Přes vážnost situace se starý profesor při pohledu na „obyčejnou pohlednou prodavačku cukrovinek“ neubránil smíchu a poplácal Lupina po rameni na znamení, že udělal dobře. Pak otevřel průchod do předchozího vozu, aby tam vyvětral.

„Harry, běž na pomoc madam Hoochové, dokud nebude jisté, že je Elfias v použitelném stavu,“ řekl potom vážně a obrátil se na Lupina s Tonksovou. „Vás dva bych rád viděl u Amélie a u Minervy. O tohle se postarám sám.“

Všichni tři se okamžitě rozeběhli na určená místa. Harry si najednou uvědomil, že s ním profesor jedná jako s právoplatným členem Řádu, tak se ještě překvapeně ohlédl přes rameno. V prázdném rozbitém vagónu stál Albus Brumbál jako živý štít k průchodu zády, průvan mu rozevlával vlasy, a Harry nepochyboval, že má ve své důstojné tváři nekompromisní výraz, který dává všem Mozkomorům najevo, že pokud se některý zkusí přiblížit, vydá se tím na sebevražednou misi.

Přítomnost posil a nejspíš i značná rychlost vlaku způsobily, že útoky Mozkomorů byly stále řidší a s každou mílí, o kterou se expres přiblížil k Bradavicím, se stávaly vzácnějšími. Pokud se snad ještě nějaký pokusil vniknout do vlaku, tvrdě narazil a pro některé byl ten pokus zážitkem posledním. Bohužel celkové ztráty nebyly jen na jejich straně.

Hermiona se nemýlila. Starý strojvůdce Bradavického expresu nepřežil. Štěstí v neštěstí měl v tom, že mu při bránění lokomotivy puklo vetché srdce dřív, než mu Mozkomorové stihli vysát duši. Jen zázrakem se podařilo vyváznout topiči, o něhož útočníkům zřejmě nešlo, tak se jím nezdržovali.

Poté, co útoky ustaly docela a ledové květy na oknech začaly tát, Brumbál procházel celou soupravou, aby se osobně přesvědčil, že jsou všichni studenti živí.

Modřiny a tržné rány, způsobené převážně padajícími zavazadly, sklem rozbitých okének a v některých případech bojem, vypadaly někdy hodně ošklivě, ale nešlo o nic, s čím by si Poppy ve škole nesvedla poradit. Větší šrámy způsobili Mozkomorové na duších. „Čokoládu,“ připomínal spiklenecky ředitel. Nejmladší studenti, noví prvňáčci, na něj s obdivným úžasem zírali. Jeho tvář doposud znali jen z kouzelných kartiček v krabičkách s čokoládovými žabkami.

„Dobrá práce,“ řekl Harrymu, když ho míjel.

Harry si vzpomněl, že s ním chce mluvit, nadechl se, ale při pohledu na vzdalujícího se profesora usoudil, že to počká, tak zase vydechl, opřel se o stěnu chodbičky a díval se ven.

Bradavický expres se řítil známou krajinou tak rychle, že se místy rozmazávala v šmouhy, písty lokomotivy pracující na plný výkon tomu udávaly uspěchaný rytmus, jako by se nemohly dočkat nádraží, a vlak se svižně přibližoval k cíli.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: