svicka
Leden 2010, Magnas

 

H

 

arry si otřel hřbetem ruky pot z čela a rozmáznutá šmouha hlíny mu skoro překryla jizvu ve tvaru blesku. Spokojeně se zazubil na Hermionu, která o kus dál právě kouzly scelovala několik rozbitých výplní skleníku, takže se střepy zvedaly z trávy a vracely se na svá místa, kde pak pavučina prasklin mizela před očima. Sedl si na velký hladký kámen, opatrně, aby Ginny nepošlapal čerstvě zasazené barevné bochánky vřesovců, a zašátral za sebe po lahvi s limonádou. Jak pil, uviděl na střeše dva kutily, Rona s Tonym, opravovat komín. Zřejmě použili nevhodné zaklínadlo, protože jim komín odpověděl gejzírem sazí. Pobaveně se zasmál.

Poslední čtyři dny každé ráno po snídani odcházel s přáteli sem a snažil se s jejich pomocí napravit alespoň ty nejhorší škody napáchané na Arnieho zahradě a domě. Bylo opravdu načase. Rozbitými okny dovnitř napršelo, v kuchyni se ubytovalo několik zvířat a horké léto poničené zahradě také neprospělo.

Náprava by byla náročná, i kdyby šlo o dům mudlovský. V místě prostoupeném magií bylo vše ještě mnohem složitější. Kuchyň okupovala rodina rejsků v nezvyklé pospolitosti s houfem všudylezek. Pospolití byli minimálně v tom, že nehodlali opustit dobré bydlo, a k jejich kapitulaci bylo třeba použít syčící kombinace Křivonožky a značkového lektvaru z koloniálu na návsi. Na dřevěné podlaze pod jedním z rozbitých oken se zas usadilo několik smržů. Mudla by zapátral po kapesním nožíku s vizí houbového guláše, ale tak snadné to tady nebylo. Běžná houba vám nevynadá za to, že děláte rámus. Když k tomu všemu připočtete, že všechno bylo propleteno Arnieho vylepšovacími kouzly, pak vám altánek podtunelovaný hordou loupeživých hrabáků přijde jako drobnost, co nestojí za řeč. Právě hrabákům teď Harry tahal z nor všechno, co v domě nakradli, uspával je zaklínadlem a kladl do velkého koše, aby je pak odnesli někam do lesa.

Dědic Arnieho domu objevoval dosud nepoznané kouzlo. Kdyby nebyl čaroděj, dalo by se říct, že s magií nemělo nic společného. Samozřejmě, u Dursleyových se staral o růže a rád, ale nemohl je zasadit tam, kde by se mu líbily. No ano, v Doupěti měl svůj pokoj, který si mohl upravit, jak se mu zlíbilo, ale byl z dětství zvyklý, že nic takového nesmí, tak ho to ani nenapadlo a zabydlení se omezilo na běžný kouzelnický nepořádek. Tady také automaticky respektoval věci tak, jak byly, ale aniž si to ze začátku uvědomoval, tu a tam udělal drobnou změnu. Pravda, mnohdy to bylo nutností, protože jednoduše nebylo jasné, jak to či ono původně vypadalo. Nicméně poprvé něco dělal jen a jen podle svého. Mohl měnit a vytvářet tak, jak mu to bylo nejmilejší. Když mu to začalo docházet, užasl a okouzlení tímhle místem se změnilo v rodící se vztah.

Dům byl z nejhoršího opravený, zahrada vydechla úlevou a okamžitě se začala odměňovat květy a svěží zelení. V rámci spravedlnosti je třeba uznat, že na tom měly zásluhu hlavně schopnosti, které Harrymu zůstaly po Rubínovém oku, a nejspíš také Tony, který ještě několikrát zahrál na druidskou flétnu a jen s těžkým srdcem jí nakonec věšel pod krmítko, jak si Naty přál.

Dneska tu byli naposledy. Když odcházeli, ohlédl se Harry ještě po brance a vzdychl. Do konce prázdnin zbývala už jen sobota s nedělí.

 

V jiné kouzelnické zahradě se ve stejnou chvíli připravoval odpolední čaj. Úhledné záhonky květin sesazených do vzorů a do zábavných tvarů sestříhané keře připomínaly honosné zahrady ve Versailles. U bílého zahradního stolku na tenkých kroucených nožkách čarodějka s nazlátlým mikádem rozlévala čaj do šálků, hůlkou několikrát přeskládala pečivo na podnose do estetičtější kompozice a zpod pečlivě upraveného obočí vrhala rozladěné pohledy na svého chotě, schovaného za Denním věštcem.

„Citrón nebo smetanu, drahý? Jsem zvědavá, jak ti tahle speciální indická směs bude chutnat.“

„Víš dobře, že piju jen anglický čaj,“ ozvalo se otrávené zavrčení za novinami.

„No tak dneska prostě bud –“

V novinách se nejprve v klidu obrátil list a teprve po chvíli muži došlo, že žena nedopověděla. Noviny se pomalu sklonily a v protáhlé tváři za nimi se objevil údiv následovaný zděšením.

Tu tvář ještě víc protahovaly licousy ve stejně nepěkné nažloutlé barvě jako zbytek vlasů nad vysokým čelem, a pod výrazným nosem se zlostně chvěly odulé rty.

„Ty? Jak… Co po mě chceš?“

„Já nevím, že se všichni ptáte na tohle. Nemělo by tě spíš zajímat, co je s tvojí ženou?“ řekl nezvaný host krytý stínem jasmínového keře. V jasu odpoledního slunce měl jen ruku třímající hůlku.

Pán domu mhouřil oči ve světelné nevýhodě a sunul prsty k náprsní kapse.

„Ale no tak, nedělej to, Alistaire, nedělej stejnou chybu jako ostatní.“

Alistair Vying se zarazil.

„Nechci tě zabít,“ oznámil mu suše návštěvník. „No… možná chci, protože jsi zrůda, ale neudělám to, když nebudu muset. Daleko radši bych tě viděl v Azkabanu.“

„Právě ty? K smíchu.“

„K smíchu? Chm. My dva nikdy neměli stejný smysl pro humor.“

„A jak bys mě tam asi chtěl dostat? A udržet?“ vyjel Alistair Vying výsměšně. Jen kapky potu na vysokém čele prozrazovaly, že není tak klidný a nad věcí, jak se zdá. „Byl bych venku dřív, než –“

V zahradě se zajiskřilo, zeleně zablesklo a ozvalo se žuchnutí, jak těžké tělo dopadlo na pečlivě stříhaný trávník. Z bezvládné ruky vypadla hůlka před zlomkem vteřiny tasená k útoku.

„Varoval jsem tě, ať neděláš stejnou chybu,“ řekl lhostejně nezvaný host a těsně předtím, než s prásknutím zmizel, vyslal rozmrazující paprsek k zádům strnulé Gwendolin Vyingové.

 

 Nastal tradiční chaotický čas balení věcí do školy a Harry znovu zapochyboval, jestli má Bradavickým expresem odjet. Dělo se toho tolik a přitom nic, co by nějak zásadně měnilo situaci s Voldemortem. A hlavně tu byla ta nenápadná dotěrná otázka: Jak nezměnit budoucnost, pro kterou umřel Naty?

Měl na nohou tenisky. Počítala s tím budoucnost? Nebo ji změnil, protože měla v plánu, že má teď být bos?

Seděl ve svém pokoji na zemi a pozoroval zdevastovaný školní kufr, opravený v rámci možností k poslednímu použití. Chvílemi přesunul pohled na Hedviku, která dřímala na parapetu okna, ale dost možná jen přivírala oči před sluníčkem. Zvenčí slyšel Molly, jak s Ginny věší prádlo. Natáhl se a vložil do kufru první sloupeček knížek. Když nic jiného, alespoň si tu trochu uklidí.

Narovnal se, jeho ruka minula školní pomůcky a začala se probírat hromádkou vzpomínek. Ohořelé album s fotografiemi, několik dopisů, které si schoval, a mezi nimi založený největší střep, co zbyl ze Siriusova zrcátka, brýle dědečka Pottera, vlastní obrázek na koštěti, který dostal od vášnivého fotografa Colina Creeveyho, jeden ohněm ožvýkaný výtisk Jinotaje, zlomený proutek z ocasu prvního koštěte – Nimbusu 2000, o které přišel ve třetím ročníku při zápasu s Mrzimorem…

Z vnitřku domu do pokoje pronikl hluk a křik. Vstal a šel zjistit, co se děje, hůlku pro jistotu připravenou v ruce.

Přicházelo to po schodech z nižšího patra.

„Nejsem přece blázen!“ volal zoufale Tony. „Přísahám, že jsem ho nikde nesundal a nepokládal!“

„Uklidni se, podívám se, jestli ti ho nevzal Křivonožka,“ snažila se zmírnit napětí Hermiona. „Rád si hraje s blýskavými nebo cinkajícími věcmi.“

„A aby si je vzal, tak si otevře dveře a pak je za sebou zavře?“ zeptal se rozčíleně muzikant a z jeho hlasu bylo patrné, co si o takové možnosti myslí.

Harry zastrčil hůlku a sešel o patro níž. Hned se dozvěděl, co se stalo. Tonymu zmizel medailon, co nosil na krku. Jen si na chvilku zdřímnul, a když se vzbudil, řetízek byl pryč.

„Neplaš, určitě se někde objeví,“ řekl, aby Tonyho trochu zklidnil.

„Musí se najít,“ zabědoval Tony, sedl si na postel a schoval hlavu do dlaní. „Je to jediná věc, jediná památka, která mi zůstala po rodičích.“

Do pokoje přišla Ginny, kterou mezitím Hermiona přivolala ze zahrady. „Vstaň, zkusíme se podívat, jestli nezapadl do postele,“ navrhla.

Harry vyšel ven, aby se rozhlédl po zemi a po schodech, a narazil na stejně pátrajícího Rona.

„Je horší než ten prcek nahoře,“ ušklíbl se Ron na Tonyho adresu. „Takhle vyvádět… Vždyť se to najde, z nás by mu to nikdo nevzal.“

Jenže medailon se nenašel ani v posteli, ani nikde jinde v pokoji, dokonce ani mezi prádlem, které Ginny prohledala pro případ, že by Tony nevědomky přetáhl řetízek přes hlavu při převlékání.

„Accio medailon!“ zkoušel Tony přivolávací kouzlo, ale bez výsledku.

„Jestli je někde zaseklý, nemusí to jít,“ uvažovala Hermiona, ačkoli věděla, že tahle teorie má své mezery, neboť přivolávací kouzlo si s mnoha překážkami umělo poradit. Na druhou stranu ne se všemi, takže proč ne.

„Vestigo medailon!“ vzpomněla si na málo používané vyhledávací kouzlo. Hrot její hůlky se rozzářil namodralým světlem. Pomalu se otáčela kolem své osy, dokud světlo nezačalo měnit barvu. Napřed zfialovělo a pak zčervenalo. V té chvíli ukazovala hůlkou ven z pokoje a pak na schody vzhůru. „Tudy.“

Všichni šli za ní.

Nahoře udělala hůlkou pomalý půlkruh a opět všichni sledovali, kdy špička červeným světlem ukáže správný směr.

Ron odfrkl a ochotně Hermionu poučil. „Chm, musíš myslet na ten správný medailon.“

Hůlka tvrdošíjně ukazovala na malý přístěnek pod schůdky na půdu, kde přebýval Krátura se svými poklady.

Začali se otáčet k odchodu zpět dolů.

„Proč nejdeme tam?“ nerozuměl tomu Tony.

„Proto,“ uchechtl se Ron, přistoupil k přístěnku, pohlédl na Hermionu s hraným soucitem a rozhrnul závěs zakrývající kutloch.

Tonymu se rozzářily oči, Harry začal bublat smíchy a Ron znejistěl. Pomalu se otočil do přístěnku a zamrkal.

Ve velkém košíku tam seděl zaskočený Krátura a v každé ze svých ruček láskyplně třímal jeden ze zlatých medailonů.

Hermiona elegantním fouknutím na hrot hůlky zrušila kouzlo a oplatila Ronovi škodolibost vítězným úsměvem.

„Kráturo, ty –“

„Harry!“

Harry gestem uklidnil Hermionu, že domácímu skřítkovi vycinká jen přiměřeně. Oba pak ale museli chytit Tonyho, který se k přístěnku vrhnul.

„Kráturo, to se dělá, krást?“ spustil potom Harry.

„Krátura nic neukradl!“ hájil se chraplavě starý domácí skřítek. „Krátura našel!“

„To tak, ty mrňavý zloději!“ rozčiloval se Tony.

„Našel,“ trval na svém skřítek a ublíženě se choulil, staré chlupaté uši stažené dozadu jako káraný pes.

„Dej sem ten medailon,“ řekli Harry i Tony současně a natáhli ke skřítkovi ruku.

Starý skřítek se ale k ničemu neměl, tiskl k sobě oba zlaté medailonky, hlavu měl sklopenou a pozoroval vlastní palce na seschlých nohou.

„Kráturo!“ zavrčel tiše Harry.

„Ano, pane,“ zaskřehotal Krátura, neochotně podal medailon Tonymu a uraženě se stočil v pelechu kolem svých pokladů zády ke všem.

„Ke všemu mi ho poničil,“ bručel Tony, protože mu v ruce projel očkem medailonu řetízek a s tichým zachřestěním dopadl na zem.

„Třeba se ti přetrhnul a Krátura to opravdu někde našel,“ řekla trošku káravě Ginny, ovšem Tony už jí nevnímal, tiskl k sobě medailon jako předtím Krátura a scházel po schodech dolů.

Harry si s Ginny vyměnil dlouhý úsměv. Hermiona to zpozorovala a Rona nenápadně dokormidlovala do jeho pokoje, ať tihle dva mají chvilku klid.

„Doufám, že balíš,“ řekla Ginny mile, sotva s Harrym osaměli.

Pokrčil rameny.

„Měl bys. Vždyť to, že pojedeš do Bradavic, ještě neznamená, že tam musíš zůstat, kdyby se něco dělo. Navíc budeš blíž k Brumbálovi a snad tedy i blíž k informacím o viteálech.“

To mělo svou logiku.

„Jenže… nezmění to budoucnost? Víš, že jsem odjet nechtěl.“

„Myslím si, že nezmění. Vzkaz mluvil jen o jednom – nepídit se po Natyho tajemství. Podle mě tedy stačí jediné – nepátrat a ani na to nemyslet, prostě to úplně pustit z hlavy, a budoucnost už nás sama navede k tomu, co se má dít,“ řekla přesvědčeně.

Po jednom důkladném objetí, při němž ani rty nezahálely, Harry zapadl do svého pokoje, aby si ta slova v klidu přebral.

Jenže Ginny se to snadno řekne, posteskl si za chvilku nad školními pomůckami rozesetými kolem postele. Je přece pravidlem, že pokud si člověk na určitou věc zakazuje myslet, myslí na ní neustále. V ten okamžik ještě nevěděl, že už za pár vteřin tohle pravidlo platit přestane a kdyby na něj někdo vybafl: „Jonathan Hyde!“, odpověděl by jen nepřítomně: „Co?“

Sebral štůsek vzpomínek, aby jej opatrně vložil do kufru, když mezi pergameny vyklouzl blýskavý střep. Tak tak ho stihl chytit, aby se neroztříštil na ještě menší kousky, a zkoprněl.

V úlomku zrcátka byla vidět tvář. Ne celá a ještě navíc zahalená mlhou, respektive párou, protože muž na druhé straně evidentně páchal očistu a s přivřenýma očima si právě mydlil obličej.

Harry vykřikl. Muž na druhé straně se lekl a jeho zrcátko nejspíš spadlo na zem, protože Harry viděl už jen na skle přisáté velké mýdlové bubliny v šeru.

Ta událost měla jen dvě možná vysvětlení. Na třetí se Harry neodvažoval pomyslet. Buď šlo o nějaká nepěkná kouzla nebo se právě zbláznil. Jak jinak si vysvětlit, že ve střepu zrcátka spatřil tvář Siriuse Blacka.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: