svicka
Leden 2010, Magnas

 

B

 

ylo kolem druhé ráno, Harry ležel v posteli a díval se do stropu. Nemohl usnout. Nebyl sám, ostatní na tom byli podobně. Po setkání s Jeanine Clairovou všichni měli o čem přemýšlet.

V temné divadelní lóži místo sledování (mezi námi dost mizerného) představení si skoro až do jeho konce povídali s Natyho dávnou přítelkyní. Moc hezky o Natym vyprávěla. Také prozradila, jak se kdysi seznámili, přiznala, že se jí moc líbil, ale nikdy mezi nimi nic nebylo. Hlavně se však snažila rozvzpomenout, zda něco z dopisu nevynechala.

Rozloučila se a nenápadně se vytratila těsně před koncem představení. Harry s přáteli odešel za chvilku po ní, při děkovačce.

Cestou domů toho moc nenamluvili, ale sotva dorazili do Doupěte, začali novinky rozebírat. Nikdo nechápal, jak téměř dva měsíce mrtvý Jonathan mohl psát o věcech, které nastaly až po jeho smrti.

Tak například to číslo, které málem k smrti vyděsilo Billyho. Napřed všechny zapřísahal hrozivými kletbami, že o tom musí mlčet a pak teprve přiznal to, o čem už řadu týdnů mlčel on sám. Gringottská banka měla problém – došlo k vykradení jednoho z trezorů. To není pro bezpečnostního experta nic příjemného. Asi není třeba dodávat, že měl trezor přesně to číslo, které zmínila Jeanine, ovšem je třeba osvětlit, že trezor patřil právě Jonathanu Hydeovi. Gringottští skřeti se to snažili za každou cenu utajit. Kdyby se to zloději nepovedlo, klidně by si hrdě postěžovali v novinách, ovšem takhle by jim to dobrou reklamu neudělalo.

Nebo jak mohl Naty vědět o novém vynálezu dvojčat, když na něm Fred s Georgem pracovali sotva pár dní? Jeanine přísahala, že jí psaní přišlo už na začátku července.

A co svatby, jak věděl o nich? A o dítěti Remuse a Tonksové, které se mělo narodit „až severní slunce podruhé přejde přes rovník“?

A vyléčení Tonyho? Poslední dávku lektvaru mu Ginny dávala ještě před cestou do Londýna!

Jediný, kdo nepřispěl svým kouskem vzkazu do debaty, byla nečekaně tajuplná Molly, nicméně i ona tvrdila, že v pravost dopisu věří.

„Já myslím, že je to jasné,“ prohlásila Hermiona. „Jsou tu v podstatě pouze dvě možnosti. Odpust, Tony, že o tom budu mluvit, ale musím. Buď je Naty naživu –“

„To je v pořádku,“ uklidnil jí pianista, jenž byl po vyslechnutí své části Natyho poselství trochu strnulý, avšak statečně se držel. „Tu první možnost můžeš škrtnout, to vím jistě.“

„– v tom případě se nabízí ještě druhá možnost, a ta by to vysvětlovala stejně, že –“ Hermiona se odmlčela a zamračila, „ – já vím, zrovna ode mě to bude znít nedůvěryhodně, všichni víte, co si o podobných věcech myslím, ale… druhou možností je, že uměl věštit budoucnost.“

„Jestli máš pravdu, tak ho určitě neučila Trelawneyová,“ uchechtl se Ron.

„Náhodou, proč ne?“ mínil Artur. „Jonathan byl renesanční člověk, možná v sobě objevil další z talentů.“

„Přemýšlejte o tom,“ nedala se Hermiona. „Vysvětlovalo by to setkání s Jeanine. Také varování pro Tonyho, tehdy U zlomené hůlky, díky kterému odhalil falešného Rona. Dokonce by to možná vysvětlovalo i dopis, který Harry dostal od Draca. To tedy jen částečně, protože mě nenapadá dost dobrý důvod, do kterého by zapadl Draco Malfoy, a nedovedu si představit, jak by šel poslat vzkaz „příteli do nebe“. Každopádně ten, kdo to psal, znal běh věcí příštích.“

„Souhlasím s Hermionou,“ řekla Ginny. „Naty zřejmě znal budoucnost s naprostou přesností a detaily. Buď měl tak mimořádné nadání nebo – a to se mi zdá mnohem pravděpodobnější – nebo informace získával pomocí nějaké tajné magie. A možná právě proto musel umřít. Voldemortovi by se určitě hodilo, kdyby věděl, co přesně se má kdy stát. Mohl by to změnit ve svůj prospěch. Buď se snažil z pana Hydea dostat vědomosti nebo to, díky čemu by pak dokázal budoucnost odhalovat sám.“

„Má to logiku, ale nesedí to,“ zapochyboval Harry. „Voldemort přece hledá nějakou extrémně silnou moc.“

Ginny se usmála. „A co se píše v Bradavicích nad hlavním schodištěm?“

Scientia potestas est,“ vzpomněla si okamžitě Hermiona. „Vědění je síla, nebo se to překládá jako Vědění je moc.“

Bylo to jako rána mezi oči. Najednou do sebe spousta věcí začala zapadat. Mělo to všechno jen jeden háček – pisatelů těch vizionářských psaní bylo podle všeho víc.

Jestliže dopisy s rudým textem psal Jonathan Hyde, kdo používal zelená písmena? Podle Hermiony byli pisatelé dokonce tři, protože pianistův dopis byl napsaný černým inkoustem, bez veršů a byl podepsaný iniciálami.

Kdo tedy byli ti zbývající? Natyho přátelé? Jsou také schopní vidět do budoucna nebo všechno vědí jen od něj? Jde snad o nějaký tajný spolek?

A jestliže je to skutečně tak, znamená Tonyho část vzkazu smutnou předpověď?

Samozřejmě přišel na přetřes i pokyn pro Harryho, jenže bylo už dlouho po půlnoci, únava dělala své, a protože je ráno moudřejší večera, dali si dobrou noc.

 

Pokoj byl dusný teplou tmou, jen otevřeným oknem pronikal slabý svit ubývajícího měsíce. Harry si srovnal polštář pod hlavou. Spánek stále nepřicházel. To podivné sdělení mu nešlo z hlavy. Kam má jít za zvukem trubky a zpěvem ptáků? Myšlenka míjela myšlenku, až jedna přinesla nápad. Alespoň co se první části vzkazu týkalo. Otočil se na bok a podepřel si hlavu rukou.

„Určitě to má co dělat s vámi,“ řekl směrem ke svým kolenům.

Vzduch v těch místech se trochu zavlnil a začal nepatrně měnit barvu. Vzápětí světlejší průsvitné šmouhy prozradily, že v těch místech někdo sedí.

„No to si piš,“ zněla pobavená odpověď. „Už jsem myslel, že si nevzpomeneš.“ Tmou se mihnul stříbřitě žhnoucí konec doutníku.

„Na hřbitov nebo domů?“

„Řek bych, že určitě domů. Naty nikdy neměl moc rád hřbitovy a tou dobou jsem tam ještě ani nebyl. Aspoň se ke mně konečně podíváš. Tedy k sobě, vždyť je to tvoje.“

„Já se na to nevykašlal, jen…“

„Jen ses bál, že ti bude smutno a byla spousta jiných starostí. Však já to chápu.“

„Díky. Stejně ale nevím, co má znamenat ten zpěv ptáků.“

„To netuším,“ pravila Harryho představa mistra Bubble. „Ale ty na to určitě přijdeš. A teď už koukej spát.“

„Dobře,“ řekl Harry. Už si začal rovnat polštář, aby si lehl pohodlněji, ale pak se zamyslel a zeptal se: „Proč takhle vídám jen vás?“

„Hmmm, myslíš, proč ne třeba i rodiče? To je jednoduché, strávil jsi s nimi moc málo času, který by sis pamatoval. Čím víc se o nich budeš dozvídat, tím spíš se to stane.“

Harry pochyboval. „Tak proč tu není třeba…“

„Sirius?“

„Ano. Vždyť i na něj moc myslím a vzpomínám. A schází mi.“

„No právě. Nemáš tak trochu strach z toho, že by to bolelo?“

Harry mlčel.

„Tak vidíš. Ale teď bych řek, že už bys měl vážně zavřít oči. Hezký sny,“ pravil vlídně Arnie a začal se vytrácet. Jako poslední stříbřitý bod ve tmě zmizela rozdýmaná špička doutníku.

Harry se překulil spokojeně na záda a během okamžiku usnul.

 

Druhý den hned po snídani vyrazil s Ronem, Hermionou, Ginny a Tonym směrem k Vydrníku svatého Drába.

Osada s patinou vesničky založené tak dávno, že už si na to nevzpomínají ani kroniky, byla poměrně velká, ale zdaleka ne tolik, jako třeba Prasinky, a rozhodně šlo o ves mnohem klidnější. Možná by se spíš hodilo říct, že byla rozlehlá. S výjimkou domů kolem návsi, kterou lemovalo několik obchůdků včetně nepostradatelného hostince, jenž byl zároveň centrem všeho důležitého dění, seděla většina stavení uvelebená v zahrádkách a zahradách rozesetých bez jakýchkoli pravidel, jako by je někdo kolem návsi rozhodil padni kam padni, a některé padly tak daleko, že se dalo jen stěží určit, kde vesnička končí a kde začíná. Vzato kolem a kolem, podle soví pošty i Doupě patřilo k vesnici, a to bylo vzdálené pěkný kousek cesty. Ve vzájemné pospolitosti tu žily rodiny čarodějů i mudlů, ovšem takových mudlů, kteří měli v rodině nějakého toho čaroděje, tudíž k obavám z porušení utajení nebyl pražádný důvod.

Arnieho dům patřil k těm, co stály kousek stranou. Schovával se za kamennou zdí tak hustě obrostlou břečťanem, že na první pohled člověk vnímal jen malebnou scenerii přírody a vůbec by ho nenapadlo, že tu nějaký dům, potažmo zahrada, vůbec je.

Branku zakletou ministerským kouzlem mohl teoreticky na základě závěti rozpečetit pouze Harry. Šlo o standardní postup a stačilo, aby oprávněný dědic vzal jednoduše za kliku. Ovšem příslovečný rozdíl mezi teorií a praxí platil i v tomto případě.

Nebyl problém otevřít, velká tepaná klika povolila tak snadno, jako kdyby nového majitele přátelským stiskem ruky radostně vítala, ale pohled do zahrady prozradil, že Harry nebyl prvním, kdo sem po Arnieho smrti přišel.

Byl to smutný pohled. Zničené květiny, zraněné, někdy i vyvrácené stromy, umírající keře vyrvané ze země, ohořelá zahradní houpačka. Smutnou písničku všemu hrál malý vodopád tryskající z polorozbořené břidlicové skalky, na níž z původních skalniček přežilo jen pár bojovných netřesků.

Ani krásný podkrovní domek se zelenou střechou neušel zájmu nezvaných hostů. Z mnoha klenutých oken trčely ostré střepy, dveře byly vyvrácené výbuchem magie, a to, co čekalo uvnitř, mohl způsobit snad jen rabující dav.

Zmar se zdál být o to hrozivější, že i nyní byl každý kousek zahrady i domu prostoupený láskou. Bylo to… jako pohled na umírajícího jednorožce.

Harrymu se podlamovala kolena nad tou zkázou a žaludek se mu svíral nevolností a také pocitem viny, protože si usmyslel, že kdyby sem šel dřív, možná by se to nestalo.

„Zdá se, že někdo přišel na návštěvu.“ Na první slova se zmohla Ginny. Třásl se jí hlas. Ronovi se vybavila vzpomínka na zbořené Doupě a rozechvěla se mu brada.

Asi nejhůř ze všech to nesl Tony, který to tu z dřívějška znal. Často s Natym i sám chodíval k Arniemu na návštěvu, v nyní zničené besídce spolu nejednou muzicírovali obklopeni sluncem a voňavou kouzelnou zahradou, zatímco z oken útulného domku se linuly vůně s příslibem prozaičtějších zážitků, neboť Miriam byla nejen úžasnou bylinkářkou, ale i skvělou kuchařkou.

Nebylo pochyb o tom, kdo tu byl. To nebyla práce zloděje nebo vandala, někdo tu něco hledal. Nabízela se i odpověď – kdo a co. Jestliže Voldemort předpokládal, že bude chtít Naty své vědomosti někomu předat, prohledat dům jednoho z jeho nejlepších přátel bylo logickým krokem.

„Jít za zvukem trubky a zpěvem ptáků,“ mumlal si pro sebe Harry. Sedl si venku na zbytek rozbité lavičky, snažil se vzpamatovat z otřesu a klidně přemýšlet, ale nemohl se soustředit. Ptáci tu dřív jistě byli, vždyť hned kousek od branky leželo zničené hnízdo. I teď se tu a tam ozvala sýkorka, za troskami altánku poskakoval sedmihlásek a u napajedla pod vodopádem pil párek vyplašených drozdů.

„Nedává to smysl,“ posadila se vedle něj Hermiona. „Jestliže Naty věděl, co se stane, proč by něco ukrýval právě tady?“

Harry se nepřestal dívat před sebe, popotáhl nosem a pokrčil rameny. Pak se rozhlédl po Ginny. Uviděl ji, jak se snaží velký pěnišníkový keř vrátit do země. Vstal a šel jí pomoct. Přidal se i Tony.

„Harry, pojď sem,“ zavolal Ron. Pod jedním stromem našel rozbité ptačí krmítko a snažil se ho prozkoumat. Vypadalo jako malinký altánek s pochroumanými sloupky. Harry přispěchal, trochu zklamaně pohlédl na Ronův objev a zapátral kolem sebe, kde a jak bylo krmítko původně položené nebo pověšené. Nedaleko v trávě uviděl starou dřevěnou tyčku, na níž se možná kdysi houpalo. Rozhlížel se po stromě, kam asi patří, ale v tu chvíli mu Tony ten asi metrový klacek vzal z ruky s naprosto nečekanou až nábožnou opatrností.

„Co je?“ nepochopil Ron.

Tony mu věnoval podobně pohoršený pohled, jakým někdy obdařovala Rona Hermiona.

Tohle je Ptačí zpěv.“

„Cože? Tahle tyčka?“

„To není žádná tyčka!“ přitiskl si Tony ten kus starého dřeva na prsa, jako by jej chtěl bránit před barbary. „To je flétna!“

A skutečně. Při podrobnější prohlídce nalezli ve dřevě několik malinkých otvorů a pod blátivou špínou ukrytou věkem téměř ošoupanou řezbu. Tony flétnu něžně čistil.

„Myslíš, že je to v tom… flétně?“ hleděl Ron zkoumavě na nástroj v Tonyho rukou a někde uvnitř něj se hlásil o slovo mužský gen zděděný po předcích a umocněný Arturem, který vyvolával nutkavou potřebu věci rozebrat.

„To jistě ne,“ řekl Tony. Přiložil dlouhou flétnu k ústům a kratince zahrál.

„Vždyť to nehraje,“ brouknul Ron. „Určitě je to vevnitř.“

„Ale hraje, jen to neslyšíš, protože nespíš,“ překvapil Tony všechny. Tedy kromě Hermiony, která už stihla nalistovat v encyklopedii své hlavy tu správnou stránku.

„Flétna druidů, starodávné kouzlo, kterým léčili raněné, ale je možné s ní i uškodit. Dá se použít i na dálku. Bdící její hlas neslyší, uzdravovanému spícímu zní jako ptačí zpěv. Je-li použita ve zlém, jejím zvukem je nepříjemný křik.“

„Koho s ní asi tak máme léčit my?“ stále pochyboval Ron.

„Myslím… že nikoho,“ řekl pomalu Harry a otočil se na Tonyho: „Zahraj. Prostě jen zahraj a mysli přitom na Jonathana.“

Přesně tak to Tony udělal. Zavřel oči a hrál.

Ptáci šťastně zazpívali. Ti skuteční.

Do zahrady a domu jako by se vracel život, jako by jednorožec bez ohledu na stříbrně krvavé rány začal vstávat na nejisté slabé nohy.

V zahradě se zavlnila tráva. Něco se dělo pod zemí. Bylo cítit i slabé vibrace. Přicházely zdálky, možná až odněkud za zahradou a blížily se. Pod nohama se jim vyboulila země a vyvrhnula malý kovový tubus.

Harry jej zvedl a odšrouboval víčko. Obsahoval dva srolované pergameny.

Snadno poznali, který má Harry dát Arturovi, aby s ním správně naložil. Byla to závěť a byla dost zvláštní i na kouzelnické poměry – bylo jí jen půl a Jonathan v ní vše odkázal tomu, kdo se do roka od jeho smrti prokáže druhou polovinou.

Druhý pergamen, opatřen známou pečetí, byl určený hlavně pro Harryho a Tonyho. Rudým inkoustem v něm stálo:

 

Drazí přátelé,

 

dneska to bude bez písničky. Jsem úplně v háji a brzy pochopíte proč.

Omlouvám se vám všem za tu vycházku sem. Harry, jak vidíš sám, bylo načase, ale když si pospíšíte, ještě půjde leccos zachránit. Té nádherné zahrady i domu by byla nesmírná škoda. Řeknu vám, kdyby měla láska někde bydlet, vybrala by si tuhle adresu. Než zapomenu – Tony, krmítko patří na očko na větvi a tu flétnu zavěs pod něj, bude jí tam nejlépe.

Už jste přišli na to, že tohle všechno vím předem. Jednou přijdete i na to, jak to vím. Mrzí mě, že se toho dne nedožiju, protože to bude dobrý den. Na druhou stranu jsem tomu rád, protože žít s vinou, která mě zanedlouho zatíží, bude kruté.

Možná mi teď zazlíváte, proč neřeknu všechno rovnou. Jenže věřte, jinak to nejde. Kdybych to udělal, mělo by to nedozírné následky. Pro všechny.

Harry, obzvlášť tebe zapřísahám, pusť to z hlavy. Když se po tom tajemství nebudeš pídit, tak ho Voldemort se svými přívrženci nebude moct zneužít. Tebe čekají jiné úkoly.

Tony, stejně jako k Harrymu, i k tobě mám naléhavou prosbu. Nesnaž se zjistit, kdo je tím mužem v černém, kterého občas vídáš. Spokoj se s informací, že neublíží ani tobě, ani tvým přátelům. Ve chvíli, kdy čteš tyto řádky, máš už u Doupěte, za boudou hipogryfa, v zemi uloženou nějakou hotovost. Jednou se ti hodí a až ta chvíle přijde, hledej pod malou břízkou. Trezor u Gringottů jsem vybral dřív, než ho vykradou. Stejně by tam Voldemort nenašel to, co hledá.

Vím, že mě oba poslechnete. Kdyby tomu tak nebylo, tyhle řádky bych nejspíš nikdy nenapsal.

Snad vám oběma k pochopení vážnosti té věci pomůže skutečnost, že vím, co se stane mému milovanému příteli a nesmím ho varovat. Tíha toho vědomí mě drtí jako skála.

Za chvíli se s Arniem setkáme. Právě tam, kde teď jste, ho uvidím naposledy a nesmím mu říct, že už za pár týdnů skončí jeho život zákeřnou kletbou. Mám z toho setkání nesrovnatelně větší hrůzu, než z nějakého hajzla Voldemorta. Ani Harmova zrada, jíž se zanedlouho dopustí, nebolí tolik, jako to, že já sám svým mlčením za chvíli zradím přítele.

Skoro to vypadá, že něčím podobným musí projít každý Strážce toho tajemství. Ten, který mě nahradí, bude alespoň smět svému příteli o smrti říct, i když tím nic nezmění. Ten, který nahradí jeho, na tom bude podobně jako já, vlastně ještě mnohem mnohem hůř.

Už musím jít.

Stále s láskou,

Jonathan Hyde

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: