svicka
Leden 2010, Magnas

 

L

 

ondýn zvyklý na turisty byl místem, kde čaroděj snadno splynul s okolím. Početná skupinka lidí ne vždy oblečených dle obvyklé módy tudíž vůbec nikoho nezajímala, snad s výjimkou případných kapsářů a prodavačů suvenýrů.

Artur pojal výlet po svém a ve velkém. Počasí měli tak akorát, vyrazili hned po obědě, a po rychlé zastávce u Gringottů a výměně pár galeonů za mudlovské peníze vtrhli do víru velkoměsta. Tam pak jako skuteční turisté cestovali od jedné památky ke druhé a pan Weasley si k té příležitosti dokonce od někoho půjčil fotoaparát. Teoreticky by to mohlo nudit Hermionu, která dávno všechno znala, ovšem pro ni to byla báječná příležitost zkulturnit své přátele a s blaženým výrazem podávala výklad.

„Tak například ne každý ví, že jezdecké sochy prozrazují postavením nohou koně, jakou smrtí zemřel jejich jezdec…“

Harry měl oči navrch hlavy a nadšeně si užíval naprosto všechno. Pohled na Katedrálu svatého Pavla, zmrzlinu v Soho, Trafalgarské náměstí s bronzovými lvy a sochou admirála Nelsona, dokonce i jízdu červeným doubledeckerem, v němž je jedna starší paní kdovíproč považovala za Holanďany, Hermionu za průvodkyni a Harrymu pochválila výtečnou angličtinu. Také Tonymu výlet viditelně prospíval a zapadl mezi ostatní tak, jako by se narodil v Doupěti. Všechno probíhalo bez problémů. Malé starosti nastaly jen u Nelsonových lvů, kteří na okamžik ožili, ovšem málokdo si toho všiml, protože většinu přítomných zaujala dáma hlasitě pronásledující dva zrzavé mladíky, podobou jeden od druhého k nerozeznání.

Když kolem sedmé večer míjeli Přírodopisné muzeum na Exhibition Road, už sotva pletli nohama a výřečná Hermiona začala chraptět. Tony se na ni otočil, protože nerozuměl jejím posledním slovům, a najednou ztuhnul, oči měl rázem velké jako talíře a vykřikl: „Tam je!“ Všichni se okamžitě otočili a bez ohledu na jakékoli utajování každý s hůlkou v ruce. Za sloupem průčelí muzea ovšem už uviděli jen zavlát černý plášť, a následné prásknutí přemístění zcela zaniklo v ruchu ulice.

Bylo po náladě.

Obočí Artura Weasleyho se potkalo na kořeni nosu. Ne, on si svůj skvělý výlet zkazit nedá, nikým, ani neznámým cizincem ani samotným Voldemortem! Narovnal se, trucovitě, bez míření, udělal fotografii muzea a zavelel: „Weasleyovi, za mnou!“ Tak šli.

Protáhl je několika uličkami, až zastavil v příjemném kamenném podloubí protkaném vchody do pasáží a velkými prosklenými výlohami obchůdků. Procházelo, prohlíželo, nakupovalo nebo prostě jen korzovalo tady množství lidí všech možných národností. Artur zamířil k výklenku s malou kamennou fontánkou vyčnívající ze zdi, kde průzračná voda určená k osvěžení proudila z kamenných úst reliéfu démonické tváře, přičemž Hermiona chraplala cosi o baroku.

Záhy Harry pochopil, proč přišli právě sem. To když se k fontánce přihrnula postarší dáma v korzetových šatech, něco malého, lesklého hodila do vody a – zmizela. Stejným způsobem hned za ní zmizeli dva pánové, přičemž v jednom z nich Harry poznal otce spolužáka Terryho Boota.

Tentokrát se ujal výkladu pan Weasley (Hermiona to samozřejmě znala, ale už sotva sípala a věděla, že o tohle potěšení nemůže Artura připravit). Objasnil, že malá tmavší kamenná dlaždice před fontánkou funguje jako permanentní přemísťovalo, které se spouští vhozením jakékoli kouzelnické mince do vody. Pak všem rozdal po svrčku a názorně předvedl, respektive až poté, co se s Billym a Lupinem dohodl, že půjdou jako poslední.

Když Harry přišel na řadu, byl pochopitelně zvědavý, takže rychlým pohledem na boty zkontroloval, jestli stojí na správném místě, a bez otálení vhodil svrček do fontánky. Sotva se mince dotkla vodní hladiny, neucítil známé trhnutí kousek za pupíkem, jak očekával. Najednou jednoduše stál v hale vydatně osvětlené pozlacenými lampami a křišťálovými lustry, slyšel za sebou doznívající žbluňknutí a vzápětí zazvonění kovu o kámen.

Před ním, kousek stranou, aby nepřekáželi, už stáli Artur, Molly a Ginny, a opodál debatující hloučky převážně neznámých čarodějů. Pan Weasley ho přitáhl k sobě, pak se natáhl kamsi za Harryho a z kamenné misky za jeho zády vytáhl téměř suchý svrček, který se přemístil také. Spokojeně ho vyjukanému Harrymu vtiskl do dlaně: „Na památku! A taky pro případ, že by sis omylem stoupl na dlaždici tady, protože ven to funguje samo i bez mince a byl bys natotata venku.“

Zatímco fontánkou přicházeli ostatní, Harry se rozkoukával. Teprve nyní si všiml maleb na stěnách, vyčnívajících úpatí dvou schodišť a tří mladších čarodějek ve světle modrých hábitech, které se mezi návštěvníky proplétaly s vozíčky naloženými cukrovinkami a občerstvením, přičemž čtvrtá rozdávala divadelní program. Zatímco Ron v doprovodu Freda a George zamířil k občerstvení, Hermiona se vydala pro program. Molly v duchu blahořečila tomu, že prozřetelně před odchodem z domova donutila dvojčata vyprázdnit kapsy, protože ti dva výtečníci by s cukrovinkami na vozíčku dokázali spáchat nepěknou šarádu (čímž jim překazila plán: otestovat maskovací prášek na „pokusných subjektech“). To by byla opravdu mimořádná ostuda, protože právě dnes večer se tu sešla společenská smetánka složená ze zástupců těch nejdůležitějších kouzelnických rodů.

Je načase vysvětlit, jak celá akce probíhala. Každý den v tom slavném týdnu se odehrála čtyři představení a každé předvedli zástupci jiné země. Dnešek akci završoval a po závěrečném, údajně velkolepém představení, na nějž získal Artur vstupenky, měl ještě z jeviště promluvit ministr Klouzek.

Ozval se gong. Z nepochopitelných důvodů sebou několik čarodějů a čarodějek vyděšeně trhlo.

Nedaleko Harryho živě diskutovala se svými dvěma očividně chudšími přítelkyněmi štíhlá, dobře udržovaná čarodějka v černých, na tělo střižených šatech, o níž by gentleman prohlásil, že je zralého věku. Když zrovna kolem procházel nějaký hezký mladý čaroděj, nápadně si upravovala své lesklé černé vlasy. Bylo s podivem, jak energicky dokázala rozkládat rukama zatíženýma množstvím šperků a ještě si přitom dávat pozor, aby si nezlámala dlouhé, červeně nalakované nehty. „Wilbur nám opatřil vstupenky hned na dvě představení,“ chvástala se s neskrývaným potěšením, „ten první kus mě ale příliš nezaujal. Nebyli vyloženě špatní, ale ten jejich přízvuk. A pak to zvíře na jevišti! Vyloženě nevkusné. Ovšem měla jsem štěstí, že nehráli ti z východu,“ kritizovala znalecky. „Potkala jsem tu Gwendu Vyingovou, víte kterou?“ optala se a její výraz zračil, co si o dotyčné myslí. Zjevně to nebylo nic hezkého. Obě přítelkyně okamžitě přikyvovaly a ve snaze se zavděčit se tvářily stejně. „Tak ta byla na nich. Říkala, že to bylo hrozné. Písek na jevišti, na kobercích prý létali až nad publikem. Hráli nějakého toho jejich Aládina. Pár triků prý špatných nebylo, ten se stavěním paláce prý docela ušel, ovšem příběh? Pch… oslavovat, že mudla přechytračil našince? To je… to je…“

Druhý gong.

Zatímco dáma hledala slovo, které by dostatečně vyjádřilo její pohoršení, Harryho zaujal jiný, nezvykle zvýšený hlas. Pan Weasley se dohadoval se dvěma muži a mával vstupenkami. Harry poznal v jednom z nich ministra Klouzka, druhý, růžolící s ulízanou patičkou a brýlemi, které tak tak držely na miniaturním nose, mu byl neznámý a značně nesympatický, čemuž nepomohlo ani to, že se od něj táhla silná vůně kolínské, která by hravě přehlušila i hnijícího tlustočerva. Záhadu mu objasnila mamka Weasleová, jež právě proplula davem podobná bitevní lodi, a hrnula před sebou Rona s dvojčaty. „Co chtěl ten slizoun Loučka, Arture?“

„Nějak se jim nezdálo, že by si Weasleyovi mohli dovolit celou lóži na finále festivalu,“ vrčel zlostí zrudlý Artur. V duchu však byl zmítán panikou a silně zmatený. Lístky totiž dostal sovou právě z ministerstva, jako údajnou odměnu za dlouhá léta řádně vykonávanou práci v Odboru zneužívání mudlovských vynálezů, a to ve chvíli, kdy sám už jejich shánění vzdal. Jistě, to bylo trochu nezvyklé a snad i podezřelé, ale měl z nich takovou radost, že si to odmítal připustit. Když se tím ministru Klouzkovi ohradil, ten popuzeně tvrdil, že o ničem takovém nic neví a dokonce mu chtěl vstupenky sebrat.

Bylo načase jít se usadit. Scházela jim ještě Hermiona, která v nyní už přeplněné hale pronásledovala rozdavačku programů. O představení věděli totiž pouze to, že půjde o známý příběh Merlina a čarovného meče Excaliburu předvedený britskými čaroději. Konečně se štíhlá dívka protáhla škvírou mezi dvěma výrazně méně štíhlými čarodějkami s přezdobenými špičatými klobouky. Nebylo to snadné. Ruka, která se protáhla jako první, třímala program, následovalo jí rameno a vyjevená rozrušená tvář, a konečně i zbytek děvčete.

„Co se děje?“ zareagoval jako první Remus Lupin.

Hermiona doklopýtala, sotva popadala dech. Rozevřela program a píchala do něj prstem.

V sešitě na křídovém papíře byly fotografie a popis všech představení, dívka ale ukazovala na jedno konkrétní, to, které před chvílí skončilo, odehrané francouzskou skupinou.

Teď přišel o dech i Harry. Nad výjevem známým z obrázku zářila písmena: Momosa a drak.

„Jdeme,“ odmítal se nechat čímkoli zastavit Artur. „V lóži na to bude víc klidu.“

To už se i ostatní čarodějky a čarodějové hrnuli ke schodištím, aby nepromeškali začátek představení.

Lóže byla nádherná, s naducanými křesílky, a rozhodně se v ní nešetřilo zlacením ani sametem. Usadili se právě včas, zazněl třetí gong a zhasla světla. Osvětlena zůstala pouze opona. Molly sykavě peskovala dvojčata za střelbu Bertíkovými fazolemi, Ron se šustěním tahal z kapes balení dýňových koláčků a Harry si tiše šeptal s Hermionou, Tonksovou a Lupinem o zvláštní náhodě, že předchozí představení bylo o Momose Kery.

Artur v polotmě spokojeně kontroloval, jestli mají všichni pohodlí a dobře uvidí, přičemž si všiml, že jedno z křesílek zůstalo prázdné. Rychle všechny přepočítal, ale nikdo nescházel. Trochu ho to rozladilo, protože si domyslel, že si k nim přijde sednout někdo cizí, ale to už stoupala opona a tak si řekl, že už nejspíš nikdo nedorazí, a jal se pozorovat jeviště.

Šepot utichl, představení začalo. Ron to nijak zvlášť neocenil, ale Harry uznal, že díky skutečným kouzlům bylo představení velmi působivé, a dojem si nenechal pokazit ani tím, že představitel velkého čaroděje Merlina lehce zadrhával.

„Klouzkův synovec,“ šeptem prozradila Tonksová.

Do lóže krátce zavanul slabý průvan, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Meč Excalibur se právě vznesl a Harry si zubil, protože si všiml ruky s hůlkou, která čouhala z nápovědní budky. Nebyl jediný, i z několika dalších míst publika se ozval smích.

Někdo ten závan přeci jen zaznamenal – Remus Lupin. Sotva znatelná vůně parfému ho donutila zbystřit a otočit se. V původně prázdném křesílku v koutě seděla cizí žena. Byla oděná v černém a ve tmě skoro neviditelná.

„Nebojte se,“ řekla tiše a ukázala prázdné dlaně, aby viděl, že nemá hůlku. „Musím s vámi jen mluvit.“ Měla příjemný melodický hlas a i v šepotu byl rozeznatelný náznak cizího přízvuku.

To už si jí všimli i ostatní. Položila ukazovák na ústa, pak ukázala k jevišti a rty naznačila skoro neslyšně: „O přestávce.“

Navzdory tomu, že na její tvář nedopadalo téměř žádné světlo, Harry v ní poznal čarodějku, která podle fotografie v programu ztvárnila Momosu Kery. Ze zbytku prvního dějství už nic neměl. Stále se na ženu ohlížel v mučivé zvědavosti, co mu přišla říct.

„Měla jsem pravdu, nevedlo to k Dracovi,“ neodpustila si mu špitnout do ucha Hermiona.

Poněkud neohrabaný Artuš konečně vytáhl meč z kamene a spadla opona. Rozsvítila se část světel, aby se diváci nepošlapali při cestě na toaletu či za občerstvením.

Harry se otočil. Žena byla trochu starší, než se mu zdálo ve tmě a na fotce. Měla dlouhé tmavé vlasy a milou, oduševnělou tvář.

„Omlouvám se za to překvapení,“ začala, a Fleur se rozzářila, neboť poznala krajanku. „Jeanine Clairová,“ představila se žena. „Doufám, že vás návštěva divadla alespoň trošku těší a nezkalí vám ji ani mé přiznání, že vstupenky byly ve skutečnosti ode mne. Popravdě nebyla jsem si jistá, zda to mám vůbec udělat, ale nakonec mi to nedalo. Asi bych vám to měla napřed vysvětlit, možná mě budete pokládat za bláznivou, ale… Přibližně před dvěma měsíci mi přišel dopis od mého dávného přítele –“

„Jonathana Hydea,“ napůl konstatoval, napůl se zeptal Lupin.

„Ano, od něj,“ řekla žena trochu překvapeně, ale ne příliš. Očividně se bála, že jí nebudou věřit. Nyní se zdálo, že se jí trochu ulevilo. „Bylo to skutečně zvláštní psaní. Myslím tím zvláštní i na něj a Jonathan byl zvláštní sám o sobě víc než dost. Psal mi, že brzy pojedu sem, do Londýna a budeme tu hrát Momosu a draka. To samo o sobě bylo bláznivé. Tohle představení jsme vůbec neměli nazkoušené a o žádné cestě nikdo nic nevěděl. Ale on to psal, jako by si tím byl naprosto jistý. A nemýlil se. Žádal mě, ať prostřednictvím monsieur Weasleyho pozvu vás všechny, také jeho přítele Tonyho a Harryho Pottera do divadla. Tímto se vám hluboce omlouvám za svou malou lest,“ otočila se na Artura a v očích se jí zračila upřímná lítost. „Psal mi, kolik vstupenek bude přesně zapotřebí, jak budete vypadat, všechno. Také, že to udělám i přesto, jak se mi to bude zdát šílené. A i v tomto měl pravdu,“ usmála se. „Byl to nesmírně dlouhý dopis a pro většinu z vás v něm byl vzkaz. Jen skutečnost, že jsem zvyklá se rychle učit texty rolí, mi pomohla si to zapamatovat, protože psaní poté shořelo.“

Zhasla světla, začalo druhé dějství.

Jeanine ztichla, aby mohli sledovat představení, ale to už v tento okamžik nikoho z nich nezajímalo a pobídli jí šeptem, ať povídá dál.

„Vy byste měl být William,“ pohlédla na Billyho. Po jeho souhlasu pokračovala: „Vám mám říct číslo 6289. Nemáte si s tím lámat hlavu.“

„Jak to víte?“ vyjekl sice šeptem, ale tak hlasitě, až se několik diváků dole v hledišti podívalo k jejich lóži.

„Já nevím nic, vůbec nevím, co to znamená,“ řekla Jeanine a Harry jí to věřil. Sám však také netušil, proč to číslo bylo pro Billyho tolik důležité.

„Všem novomanželům mám popřát mnoho štěstí a vám,“ obrátila se k nedůvěřivému Lupinovi, „vám mám říct, abyste nepochyboval ani o sobě, ani o svém starém moudrém příteli Brumbálovi. Také byste prý měl vědět, že až severní slunce podruhé přejde přes rovník, přinese vám to štěstí, kterému měsíc neublíží. Omlouvám se, ani v tomto případě nevím, co to znamená.“

Tonksová začala cosi počítat na prstech, rozzářila se a kývla na šokovaného manžela.

„Vám mám říct,“ natočila se Jeanine k dvojčatům, „– špatné dávkování prášku z černovřesu a přidat stříbrný chlup polovida.“

Další slova směrovala k Ronovi: „Vy máte natrénovat O’Harreho šlapáka*.“ Byla to jedna z mála informací srozumitelných skoro pro všechny.

„Vám, madame Weasleyová, to raději pošeptám,“ naklonila se k Molly a neslyšně jí cosi řekla. I ve tmě bylo vidět, že mamka Weasleyová několikrát změnila barvu. „To je nemožné,“ ohradila se, sotva se Jeanine odtáhla. „Nemožné, naprostá hloupost, to ne,… v žádném případě,… to je nemožné…“ S každým dalším „nemožné“, ať už to bylo cokoli, však ztrácela přesvědčení. „… na druhou stranu… ale ne… to je opravdu nemožné…“

„Vás, monsieur Weasley, mám požádat, abyste to, co brzy najde Harry Potter, řádně odevzdal na ministerstvo a postaral se o to, aby s tím bylo naloženo podle práva,“ řekla Arturovi.

„Vám, mademoiselle Hermiono Grangerová, mám vyřídit Natyho poklonu za dobrý úsudek. Vám, mademoiselle Ginevro Weasleyová, neskonalý dík za vyléčení jeho přítele Tonyho,“ vyřídila Jeanine dívkám a obrátila se na Harryho.

„Vy máte jít za hlasem trubky a zpěvem ptáků.“ Omluvně pokrčila rameny na znamení toho, že ani v tomto případě netuší, jak má Harry vzkaz chápat.

„A vám,“ uchopila za ruce Tonyho a bylo znát, jak sbírá odvahu k dalším slovům, „vám mám… Odpusťte, je to tak těžké. Tehdy mi to tak nepřišlo, působilo to jako obyčejná fráze, ale nyní, když je Jonathan mrtvý… Vám mám vyřídit, že máte zůstávat nablízku svým novým přátelům, učit se od nich a pečlivě jim naslouchat. Máte bez váhání respektovat pokyny profesora Brumbála. A konečně… máte Jonathanovi věřit, prý se jednou spolu zase setkáte.“ Jeanine se na tvářích zaleskly slzy. „Vím, jak to zní. Odpusťte.“

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


O’Harreho šlapák, pohříchu ne tak známý, jako Vronského finta, je famfrpálovým termínem. Označuje se jím rychlé “vyšlápnutí“ a přidržení koštěte násadou vzhůru, téměř kolmo k zemi. Vyžaduje mimořádně pečlivý trénink a velkou sílu v nohou, odměnou je pak poměrně široký akční rádius volných rukou a snadné matení střelců. Poprvé tuto techniku předvedl a později proslavil brankář Kenmorských káňat, trojnásobný kapitán irského reprezentačního mužstva O’Harre, ovšem našel jen málo následovníků, neboť ty zbylé odradilo zvýšené riziko zranění obličeje vlastním koštětem.




Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: