svicka
Leden 2010, Magnas

 

M

 

olly Weasleyová seděla v křesle, popíjela čaj a četla si včerejší vydání Denního věštce. Díky obranným kouzlům sem nemohla sova roznášející noviny a tak je vždycky večer nosil Artur. Četla si je většinou až druhý den, když na to měla klid jako nyní.

Právě si pomyslela, proč že to vlastně dělá, když ji to skoro pokaždé tolik rozčílí.

Rita Holoubková si opět otírala svůj jedovatý brk o Brumbála a tentokrát si vzala na paškál ‚podezřelé střídání pedagogů na postu profesora Obrany proti černé magii‘ a předůležitě prozradila obrovské tajemství, že ministr Klouzek uvažuje o vyškrtnutí předmětu z osnov. „Vzhledem k tomu, že veškerá nebezpečí pominula a poplašné zprávy o opětovném návratu Vy-víte-koho jsou pouze záškodnickými pokusy o vyvolání paniky,“ psala Holoubková, „začíná se jevit tato část výuky jako zbytečná.“

Molly bezděčně proběhla myslí uklidňující představa, jak vysílá na Holoubkovou jednu konkrétní kletbu, kterou kdysi v mládí použila na tu cuchtu Mimi Trifleovou, když se jí motala kolem Artura.

Ministerské prohlášení, které vyplňovalo polovinu titulní strany, se ovšem nezaobíralo Bradavicemi ani Brumbálem, nýbrž se v něm Květoslav Loučka, Klouzkův poradce pro Kouzelnickou kulturu a mezinárodní vztahy rozplýval, jak probíhající a zcela vyprodaný týdenní festival „Magie a umění“ naplňuje očekávání a nešetřil termíny typu: kooperativní, fulgentní a exaltované, na něž Molly hleděla zmateně a nepřátelsky.

Ani Loučka se neopomněl zmínit o Vy-víte-kom a nejméně dvakrát jinými slovy zdůraznil, že kdyby na zprávách o jeho návratu něco bylo, účast zahraničních čarodějů na této kulturní akci by nebyla tak vydatná, a jednou dokonce dodal, že to by pochopil i slaboduchý mudla, čímž ztratil Mollyiny sympatie docela.

Mamka Weasleyová si opovržlivě odfrkla, vstala a šla před Doupě dát novinám smysl tím, že je zmuchlala a otřela jimi holínky od slepičinců, přičemž si v dobré náladě broukala písničku o bábě, co měla doma páva, anžto došla k jednoznačnému závěru, že bude-li si chtít užít umění, zazpívá si tuhle s muzikantem nahoře, až mu bude lépe, dvojhlasem a nepotřebuje k tomu cukrového panáka Loučku.

 

Tony se postupně zotavoval. Jeho tělo nabíralo sílu, ale ať ležel nebo seděl v posteli, nemluvil a byl jako duchem nepřítomný.

Harry vzpomínal na to, jak se cítil po Ben Nevisu a docela ho chápal. Možná proto si k němu šel sednout do pokoje. Potom mu začal vyprávět. Vyprávěl o všem možném, co ho zrovna napadlo. Zdálo se, že ho Tony nevnímá, ale když se Harry odvážil zmínit o tom, jak Jonathan pomáhal likvidovat trosky starého Doupěte, a jak se sám cítil na Arnieho pohřbu, v očích mladíka se objevil zájem a slzy.

„Oba byli úžasní,“ promluvil nečekaně a dojetím se mu lámal hlas. Po chvíli ticha rušeného jen popotahováním se konečně podíval na Harryho: „Umíš udržet tajemství?“

Překvapený Harry přikývl.

„Naty věděl, že umře. Možná věděl i proč a kvůli komu.“

„Proč myslíš?“

„Choval…“ Tony zaváhal. „Choval se zvláštně. Toho posledního večera předtím, než zmizel, jsme spolu zůstali po zavření baru sami. Namíchal nám Černého mága*, sedli jsme si ke stolu a povídal mi, jak má klub – tak baru říkával – rád, a že každý obrázek, každá fotka, věc je vzpomínkou. Zničehonic převedl hovor na pohřby a na to, jak si představuje svůj. Zaskočilo mě to.“ Mladík se napil a hned pokračoval a každé další svěřené slovo mu přinášelo viditelnou úlevu. „Chtěl spálit a rozprášit na jedno místo, které měl rád. Bublá tam potok a zní to, jako by hrál vodní orchestr. Přesně tak jsem to, když ho našli, udělal. Jak si přál. Jeho –“ Tony zatnul ruce v pěsti tak silně, až si zaryl nehty do dlaní, a nebyl schopen vyslovit slovo bratr, „ – jeho příbuzného to vůbec nezajímalo, vůbec se nestaral a choval se… jako.. jako kdyby Naty nikdy neexistoval.“

Tony vyprávěl a vyprávěl, byl k nezastavení jako voda valící se prasklou hrází, jako člověk, který dlouho s nikým nepromluvil. Nakonec došel i k tomu, co se stalo v baru.

„Socha a piáno? Ani zničit ani hnout? Zvláštní,“ podivil se Harry.

„Hm, ani ne,“ usmál se Tony snad poprvé za dobu, co ho Harry znal. „Víš… Naty miloval jednorožce, obdivoval je pro jejich krásu a čistotu. Vždycky říkával, že jsou to ti nejúžasnější kouzelní tvorové na světě, že žádný špatný člověk nemá právo se jich dotknout. No a piáno, to je zase moje láska. Nemohl jsem dovolit,… nemohl jsem připustit… Doufal jsem, že když je nebude možné vystěhovat, tak je tam nechá, ale přinesl si pilu. Umět kouzlem zneškodnit takové stroje je ovšem jedním ze starých kruvalských pubertálních žertů, kterým se snad alespoň jednou každý student bavil na adresu nic netušících mudlů. Patřilo to k tradičnímu rituálu oslavy sedmnáctin. Automobily, co nečekaně nejdou nastartovat, žárovky, co se rozsvěcí a zhasínají, jak chtějí…

Když bylo kromě těch dvou věcí hotovo a opět vystěhováno na dvůr, přišel se mi omluvit. Že prý ví, jak mi na podniku záleží, ale že modernizace je nutná, že se tak snáz smíří s Natyho smrtí… V jednu chvíli jsem mu to já idiot málem uvěřil. Přišel pak i s drinkem na usmířenou a dál už se mi vybavují jen útržky vzpomínek. Ani si nejsem jistý, co z toho se skutečně stalo.“

Tony si třel dlaní čelo a z černé mlhy jedovatého zapomnění vystupovaly vize.

„Někdo se mi snažil rozpáčit zuby a lil mi do pusy… nevím, co to bylo, ale chutnalo to podobně, jako tohle,“ ukázal na pohár s Ginnyiným lektvarem. „Ležel jsem, brnělo mě celé tělo. Byla tma, neviděl jsem mu do tváře, ale měl jsem pocit, jako bych cítil Natyho dýmku.

Pak – Nevím, za jak dlouho, snad několik minut? Hodin? Dnů? – se nade mnou skláněla nějaká děsivá žena. Políčkovala mě a lila na mě vodu.

A potom tam byl ON. Měl oči hada. Rudé, ledové, přesto jeho pohled pálil jako oheň.

Dál už si na nic nevzpomínám. Probudil jsem se tady, v cizí posteli.“

Harry pečlivě naslouchal a na oplátku odvyprávěl Tonymu, jak ho sem Brumbál přivedl. Po chvilce zvažování přidal i to o vetřelci z předminulé noci.

Tony se ujistil, že má na krku řetízek, a natáhl se k židli u postele, přes jejíž opěradlo bylo přehozené jeho oblečení, potrhané, částečně spálené a ještě stále slabě čpící kouřem (na sobě měl Charlieho noční košili a na sedadle židle připravené kalhoty a halenu, co mu včera dvojčata opatřila na Příčné). V kapse roztržené vesty našel malý klíč od baru i větší od svého pokojíku nad dvorkem.

„Něco se ti ztratilo?“ zeptal se Harry a pomyslel si, že nezvaný noční host možná Tonymu nechtěl ublížit, jen mu něco vzít.

Mladík prohledával šaty, pak zavrtěl hlavou a spokojeně z další kapsy vytáhl ladičku.

Tiše se otevřely dveře a do pokoje vešla Ginny s podnosem. Rozzářila se jemným úsměvem, který Harry často v duchu přirovnával k východu slunce.

„Hmmm, vidím, Tony, že tu máš velmi dobrého ošetřovatele,“ žertovala Ginny očividně potěšená, že je mu lépe. Pak se vesele otočila k Harrymu: „Pak přijď dolů. Taťka už je doma, říká něco o překvapení a tváří se, jako kdyby vyhrál v kouzelnické tombole. Jenže odmítá cokoli prozradit, dokud u toho nebudeme všichni, tak nás nenech dlouho napínat.“

 

Ginny nepřeháněla. Artur Weasley se skutečně tvářil tajuplně a vítězoslavně a zároveň nedočkavě, až rodině sdělí novinu. Působil jako hrdý prvňáček, co skrývá za zády vysvědčení s velkou jedničkou.

„Tak už nás nenapínej,“ dělala mu radost Molly.

„Jo, nenapínej. Podívej, George z toho zvědavostí zelená,“ pravil s potlačovaným smíchem Fred.

„Já ne, to Fred,“ bránil se vysmátý George. Pak se zarazil, pohlédl na své ruce a za okamžik se oba ve rvačce váleli po podlaze.

Paní Weasleyová se po nich ohnala utěrkou: „Jako malí kluci!“ Pravda byla taková, že kůže a vlasy obou barevně ladily se žabincem a vzorem připomínaly spadané listí. WWW novinku – maskovací prášek – pro nedostatek domácích dobrovolníků testovali na sobě a ještě neměla vychytané všechny mouchy. Sluší se dodat, že ji na sobě testovali vzájemně a jeden druhému se o tom jaksi zapomněli zmínit. Když v zaujetí bojem strčili do stolu, až to zaskřípělo, Molly vytáhla z kapsy zástěry hůlku a vzápětí se jeden po druhém vytažen vzduchem za límec snášel na židli. S pocitem dobře vykonaného díla si otřela dlaně jednu o druhou, až to zapleskalo a pravila: „Tak, Arture, povídej.“

„Rodino, pojedeme na výlet,“ pravil hrdě pan Weasley rozzářený jako vánoční stromeček. „Za kulturou!“ zvedl ukazovák.

„Do Keir Mill?“ zalesklo se zájmem v očích Ronovi.

„Proč tam?“ zarazil se Artur v nepochopení, neboť mu nedošlo, že Keir Millský hřbitov ve Skotsku je jediným místem, kde koncertovala Ronova oblíbená rocková kapela Rest In Peace, která částečně složená z duchů z pochopitelných důvodů nepořádala turné. Ovšem hned nad tím mávl rukou a nadšeně pokračoval: „Pocestujeme do Londýna!“

„Taková dálka,“ špitla potichu s předstíraným úžasem dvojčata. Molly je ale slyšela a zahrozila hůlkou.

„No nemáte radost?“ hleděl povzbudivě Artur na nechápavé obličeje kolem sebe.

„A co tam, tati?“ zeptal se Billy.

„Ach tak!“ došlo konečně panu Weasleymu, že to hlavní jim zapomněl říct. „Weasleyovi, jdeme do divadla!“

Arturovo hrdé prohlášení přinutilo Harryho k neduchaplné otázce: „Do divadla?“ Avšak Ron ho trumfnul, neboť se ušklíbl a pravil: „Netušil jsem, že máme divadlo.“

„Barbare,“ sykla na něj Hermiona. „Neříkej, že neznáš ani Kouzelnickou shakespearovskou společnost.“

Ron s obličejem zformovaným do své typické grimasy „já za to nemůžu“ rozpačitě pokrčil rameny.

„Jistě, synu, že máme divadlo,“ nafoukl se Artur vlastenecky. „Snad sis nemyslel, že je výsadou mudlů? Ostatně spoustu vynálezů mají mudlové také od nás. Možná i divadlo.“

Harry a Hermiona sklonili hlavy, aby nebylo vidět úsměv.

„Ministr stále odmítá uvěřit tomu, že Voldemort žije a celé ministerstvo se stále výrazněji dělí na dva tábory,“ zvážněl pan Weasley. „Bohužel, těch, co věří Albusovi, je čím dál míň. Alespoň z toho mám takový pocit. Nevládne tam nijak příjemná atmosféra, to může potvrdit tady Tonksová.“

Tonksová s povzdychem přikývla.

„Tak si vymysleli,“ ukázal pan Weasley vzhůru, přičemž tím myslel ministerské nadřízené, „že všem pochybovačům zacpou pusy zábavou a bohužel se zdá, že se jim to docela daří. I když se to zveřejnilo až na poslední chvíli, je beznadějně vyprodáno, jako kdyby šlo o mistrovství světa ve famfrpálu. Sehnat lístky je zhola nemožné. Zkoušel jsem to, dokonce jsem ještě Brumbálovi posílal sovu s dotazem, jestli by návštěvu takovéhle události pokládal za bezpečnou –“

„Odpověděl?“ zajímalo Remuse.

„Ano, obratem. Podle něj bude v divadle takové množství lidí, že by si tam Voldemort nedovolil vtrhnout, stejně jako si zatím třeba netroufne vrazit na Příčnou nebo na ministerstvo.“

„Tam ani nemusí, přinejmenším čtvrtina lidí je jeho,“ řekla trpce Tonksová.

Artur rychle zamračeně přikývl, ale pak se znovu vítězně rozhlédl po svých blízkých: „Každopádně, nakonec vstupenky máme a můžeme jít všichni! Dokonce je jedna navíc, takže když bude dobře tomu mládenci, může jít s námi.“

Zatímco se ostatní radovali, paní Weasleyová trochu zadumaně napomínala Freda s Georgem, kteří se znovu začali pošťuchovat, a přitom se usmívala, protože nechtěla zkazit svému muži radost. Koneckonců takové představení nemusí být až tak špatné, pomyslela si. Alespoň by mohla provětrat ty pěkné nové šaty, co zatím užila jen na svatbě, a když to tak uváží, proč by měla odsuzovat nevinné herce kvůli blábolům ministerského úředníka. Pomalu se začínala radovat také, ale kdyby jí bývalo napadlo zeptat se Artura, jak k lístkům přišel, možná by všem tu cestu rozmluvila.

 

Tou dobou řadu mil západně, ve starobylém domě na Hillwoodské ulici ve Warminsteru nevysoký podsaditý muž s krutými rty a prázdnýma, ocelově šedýma očima kopl do tělíčka malé mrtvé domácí skřítky a rozladěně prohlížel svůj oděv potřísněný jídlem.

Utrousil k mrtvolce znechucenou nadávku. Za chvíli se měl vydat na cestu a tohle bylo nepříjemné zdržení. Jedním mávnutím hůlky shromáždil na odkutálený tác střepy a jídlo z koberce a začal se zabývat čištěním šatů. Ke všemu poletí nalačno, politoval se.

Najednou si uvědomil, že v místnosti zařízené s úměrnou okázalostí není sám. Rychle se otočil, hůlku v napřažené ruce.

„Ty?“ vytřeštil nevěřícně oči. „Jak si dovoluješ? Taková nehoráznost! Ty… ty jsi přece…“ Přes zpupnou povýšenost jeho slov bylo znát, že má strach. Mimoděk o krok ustoupil. Pokusil se zmizet přemístěním, ale nepodařilo se mu to.

„Obávám se, že to nefunguje,“ řekl tlumeným hlasem drsným jako struhadlo jeho host. „Ty půjdeš se mnou, Snipplessi. Krátká procházka, trochu se proletíme…“

Pán domu kroutil hlavou a couval. „Co – co po mě chceš?“

„Spravedlnost,“ opáčil návštěvník suše.

„Já… já nikam nemůžu, jsem.. na odchodu a –“

„Asi bych tě neměl zdržovat, tvůj Pán asi nerad čeká. Ale copak, ty se třeseš? Třásl ses také, když jsi zabil ji?“ ukázal návštěvník hůlkou na skřítku.

Snippless toho pohybu okamžitě využil.

„Avad –“

Host s tou možností počítal a v obraně vykřikl také. Byl rychlejší.

Zeleně se zablesklo a tělo Snipplesse dopadlo se zaduněním na podlahu. Muži to nestálo za jediný pohled, bez otálení načrtnul ve vzduchu hůlkou magický obrazec a zamumlal kouzlo, které rušilo zákaz přemístění. Zaváhal. Pak se sehnul pro tělíčko mrtvé skřítky a teprve poté s prásknutím zmizel.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


Jeden z oblíbených míchaných nápojů čarodějů. Jednou ze základních ingrediencí je alkohol podobný mudlovskému Fernetu. Nezaměňovat s kouzelnickým  drinkem Oko černého mága, kde se do stejného míchaného základu přidává navíc vaječný žloutek zakapaný tabascem.



1 komentář to “29. Změna názoru”


  1. LuciaNo Gravatar — Listopad 22, 2010 @ 1:46

    drink s ničím ako fernet nemôže byť dobrý :| :D



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: