svicka
Leden 2010, Magnas

 

M

 

okré srpnové ráno se v Doupěti stalo přehlídkou kruhů pod očima. Ron vypadal jako sova. Když je v noci Lupin probudil, pro jistotu prohledali celý dům, ale kromě několika navlhlých otisků bot nenašli nic. Dalo se z nich však usoudit, že se noční host skláněl nad Tonyho postelí, ale byl vyrušen Lupinem dřív, než mohl marodovi nějak ublížit. Remus pak hlídkoval v nočním dešti v okolí domu a skončil, až když se na obzoru začalo probouzet svítání. Ze všech obyvatel Doupěte nakonec prospal celou noc pouze zraněný mladík a téměř celou Krátura, jehož vzbudili, když prohledávali všechny kouty, a Ron pro jistotu nevynechal ani přístěnek pod schůdky na půdu, za což si od starého skřítka vysloužil několik bručivých nelichotivých přívlastků.

Jakmile se Remus Lupin vrátil domů, po psím způsobu ze sebe od hlavy až k ocasu setřásl vodu. Nemohl si pomoct, bylo to silnější než on. Dešťovka cákala na všechny strany a vydatná sprcha kapek dopadla i na podřimujícího Křivonožku. Kocour naštvaně zasyčel a odešel pro útěchu ke své paničce. To se ale spletl.

„Co ty jsi za maguára,“ mračila se na něj Hermiona. „Proč jsi nás nevaroval? Zlenivěl jsi tu, tím je to! Ošklivá, ošklivá kočka!“

Jestliže se při prvních slovech Křivonožka tvářil ublíženě, při posledních se urazil. S ocasem vztyčeným jako lodní stožár a zhrzeným výrazem odkráčel širokým obloukovým průchodem do vedlejšího pokoje a vyskočil si do křesla, kde Molly včera zapomněla pletení.

„Divné to je,“ přitakala Tonksová, zatímco v kleče velkým ručníkem vytírala Remusovi mokrou srst. „Ale spíš mě zaráží, jak se sem vůbec mohl někdo dostat. Poprvé se to stalo na svatbě a teď znovu. Teoreticky vzato… to není možné. Po svatbě jsme to ještě s Pošukem celé kontrolovali a předělávali. Jsou použitá ta nejsilnější kouzla a zaklínadla. V tuhle chvíli se sem dostaneme pouze my, členové Fénixova řádu a ten, koho sem někdo z nás přivede. No řekni sám, Remusi, že mám pravdu,“ adresovala poslední slova manželovi. „Ještě pravou packu.“

Remus nesoustředěně štěkl na souhlas a smířeně podal poslední mokrou tlapu k proceduře sice prováděné s nesmírnou láskou, ale pro něj snad o to víc ponižující.

„Zjevně sem může i někdo další,“ kabonila se Hermiona.

Harry mlčel do hrnku s vlažným čajem. Cítil se nemastně neslaně a náladu měl pod psa. Všechno se to komplikovalo. Voldemortovy viteály, divné dopisy, noční vetřelec… Znovu začal koketovat s myšlenkou na odchod z Doupěte a pátrání na vlastní pěst.

 

Před polednem přestalo pršet, vykouklo slunce a Harry s přáteli vytáhl košťata, aby se proletěli v osvěžujícím vzduchu provoněném deštěm, trochu si zatrénovali a alespoň na chvilku zapomněli na všechny záhady a Pána zla. Harrymu se to příliš nedařilo, byl nepozorný a právě teď se málem hloupě srazil s Ronem.

„Ginny! Ginny!“ Molly volala z okna v patře a jednou rukou si stínila oči před sluníčkem. Volání znělo naléhavě.

Kapitánka nebelvírského famfrpálového družstva ihned slétla dolů a vběhla do domu. Vzápětí jí následovali i ostatní.

Jak se ukázalo, s mladým muzikantem, který se konečně probral, to nevypadalo nijak slavně. Popáleniny se hojily pěkně, ale úporně zvracel, ačkoli prospal spoustu hodin, i jemu se pod očima rýsovalo dvoukruží a barva jeho tváře se ustálila na vybledlém odstínu žluklého másla. Byl dezorientovaný a nikoho nepoznával.

„Nevím si rady,“ zlobila se na sebe Ginny. „Možná… možná bychom měli zkusit sehnat Sheilu, má mnohem větší zkušenosti než já. Z toho, co mám od Poppy, mu můžu připravit něco na pročištění a posílení, ale nevím, jestli to bude stačit. Neznám všechny lektvary, které se v takových případech používají.“

Harry se zlobil také, na celý svět, protože ho trápilo vidět Ginny uzoufanou. Pak mu někde uvnitř lebky zablikal nápad. Slabounce, sotva jako světluška. A zmizel. Tak teď teprve dostal pořádnou zlost, na sebe, protože si byl jistý, že zná nějaké řešení, jen si nemůže vzpomenout.

„Půjdu mu připravit něco na čtení,“ řekla organizačním tónem Hermiona. Jakmile uviděla výrazy svých přátel, hned provinile dodala: „Samozřejmě na dobu, až mu bude lépe. Zatím se jen podívám, jestli nemám sebou něco o hudbě, co by mu udělalo radost. Žádné učebnice,“ couvala se smíchem z pokoje, „chápu, žádné učebnice.“

Blik!

Konečně se rozsvítilo pořádně a Harry se vyřítil z Charlieho pokoje jako blesk, aby se za chvíli udýchaný vrátil s těžkou knížkou. „Možná něco najdeš tady,“ podal Ginny velkou knihu lektvarů, kterou mu v první půli prázdnin dal Snape a ještě se do ní pořádně nepodíval.

Byl to dobrý nápad. Kniha byla mimořádně zajímavá, alespoň Ginny to tvrdila. Obsahovala velké množství Snapem připsaných poznámek a receptur. Hned na dvanácté stránce našla, co hledala.

 

Čarovný lektvar k neutralizaci většiny jedovatých substancí určený

(včetně značného množství lektvarů mudlovských)

 

„Můžu si ji půjčit?“

„Jasně,“ zazubil se Harry, rozhlédl se, jestli se někdo nedívá a rychle jí dal pusu. Poprvé měl za celý den trochu lepší náladu.

Nebylo snadné ani rychlé lektvar připravit. Zásoby v kufříku madam Pomfreyové na něj nestačily a nakonec přišla vhod povinná školní výbava. Ginny ještě musela vyběhnout ven na louku najít ostropestřec, který jí scházel. Lektvar se měl správně začít připravovat za svítání a jednotlivé fáze výroby měly trvat až do západu slunce, ale Ginny raději riskovala slabší účinek než ztrátu času. Paní Weasleyová mezitím pojala péči o maroda po svém a zatímco si Ginny odvažovala přísady, v Mollyině kotlíku se v silném vývaru převalovalo kuře mezi spoustou kořenové zeleniny.

Společné úsilí slavilo úspěch. Dřív, než slunce zapadlo, seděl Tony na posteli v nesrovnatelně lepším stavu a jen dvoudenní strniště, zbytky popálenin a nápadná pobledlost prozrazovaly, že prodělal něco zlého.

Snad i díky tomu si vůbec nikdo nevšiml, že Remus celý den smutně polehává a vzdychá.

I kdyby byl v lidské podobě a mohl se svěřit, neudělal by to. Ne v Doupěti. Stačilo, že o sobě pochyboval sám, nemusel tím ještě zneklidňovat ostatní a hlavně ne svou ženu. Dnes večer, v noci, nebo nejpozději zítra se měl proměnit zpět v člověka a byl si čím dál jistější, že pak musí odejít a něco si zařídit. Jít za někým, za kým by dřív sám od sebe nešel.

 

Proměna se přihlásila někdy po desáté, už bylo šero. Většinou tu nepříjemnou chvíli absolvoval v koupelně, kde se mohl rovnou pořádně umýt, ale dnes si do zubů sebral šaty a zmizel venku v lese. Potřeboval lesní ticho a samotu. Když se vrátil, byl pobledlý a zarostlý ještě víc než mladý pianista nahoře v pokoji, a s logickým vysvětlením, že je nezbytně nutné probrat s Brumbálem noční události, zmizel v krbu.

Jeho první cesta skutečně vedla do ředitelny.

Zastihl starého profesora ve chvíli, kdy hůlkou odkládal průzračné vlákno vzpomínek do kamenné myslánky. Dřív, než si Lupin připustil, že sem vtrhnul bez ohlášení, sedl si a vychrlil na Brumbála všechno, co měl na srdci. Ovšem nedočkal se očekávané reakce, ba naopak.

„Nu ano, je to možné,“ řekl s pokrčením ramen ředitel a šel si sednout do svého křesla za starobylý pracovní stůl. „Ovšem nepřikládal bych tomu nepřiměřeně velkou důležitost.“

„Albusi, slyšíte se, co říkáte?“ třeštil na něj oči Lupin. „Nepřiměřeně velkou důležitost? Vniknul tam cizí člověk! A já ho skoro necítil! A pak v lese…“ bezmocně uhodil rukou do stolu. „Nejsem blázen, stalo se to! Viděl jsem ho! Je mrtvý a vy to víte stejně tak dobře jako já.“ Pohlédl ke stropu, jako by chtěl zavýt. „I kdybych se skutečně zbláznil, nic to nemění na tom, že je ochrana toho domu nedostatečná. Ten člověk, ať to byl kdokoli, tam skutečně byl! Otevřené okno, stopy, viděli to všichni…“

„Já o tom nepochybuji,“ řekl vážně Brumbál a jeho klid přiváděl Lupina k šílenství.

„Albusi, jestli něco víte, probůh mluvte,“ naléhal úpěnlivě.

„Nemohu vám říct, Remusi, to, co byste rád slyšel. To, co by bylo příjemnou zprávou pro nás oba. Zcela chápu vaše zmatení, ale jestli vám mohu dát dobrou radu, jednoduše na to zapomeňte. Sám dobře víte, že vždy vše není tak, jak se na první pohled zdá.“

„Albusi, prosím! Jak mám chránit Harryho, když nevím, co se děje? Copak mi už nedůvěřujete?“

„Tohle není otázkou dostatku či nedostatku důvěry,“ ohradil se ředitel.

„Tak čeho tedy? Řekněte mi alespoň, kdo byl ten člověk. Prosím!“

Profesor mlčel.

Zoufalý Lupin vstal a vzápětí po něm v ředitelně zůstala jen ozvěna prásknutí dveří.

Brumbál vyčerpaně vzdychl.

 

Remus Lupin ráznými kroky procházel školními chodbami. Ani na pozdrav obrazům neodpověděl, což byla na jeho povahu nevídaná neslušnost. V žilách mu místo krve pulsovala bezútěšnost a zlost, a nijak s tím už nebojoval, aby neztratil odhodlání jít tam, kam mířil. Do sklepení.

„Dále,“ ozvalo se nevrle po zaklepání na dveře kabinetu lektvarů. Remus zaváhal jen zlomek vteřiny a vstoupil.

„Co tady chceš,… vlkodlaku?“ řekl naprosto zaskočený Severus Snape, který právě odstoupil od malého nenápadného pultíku po pravé straně, kde v kroucených skleněných trubicích probublávala hustá světélkující kapalina barvy petroleje. Byl návštěvou natolik konsternovaný, že do svého hlasu nestihl vložit dostatečně velkou dávku opovržení.

„Co asi myslíš, Srabusi?“ vrátil mu bez váhání urážku Lupin, ale hned pokračoval: „Jdu prosit. Jdu škemrat, žadonit a plakat.“

Snape pomalu zvedl obočí v překvapeném zájmu. Z Remusovy tváře vyčetl, že nežertuje. Ukázal mu na křeslo, které tak důvěrně znal Harry, ale sám zůstal stát. „Oč jde? Chceš mě snad pozvat na toulky při měsíčku?“ dohnal v tónu to, co v prvotním šoku zanedbal.

„Jestli máš zájem, umaštěnče, klidně ti udělám garde, ale jsem tu kvůli jiné věci,“ nenechal se tím rozházet Lupin. Na to byla situace příliš vážná.

„A to?“ zatvářil se zatrpkle Snape.

„Lektvar.“

„Co je s ním? Nechutná ti snad? Chceš do něj přidávat kari nebo špetku muškátového oříšku?“ zeptal s medovou jedovatostí, ale za výsměchem bylo slyšet stopu nejistoty.

„Ne, díky, jsi nečekaně laskav. Jde o jeho účinky.“

Severus Snape zbystřil a nepřátelský výraz v jeho obličeji začal nevědomky ustupovat profesnímu zaujetí. „Účinky? Jaké účinky? Poměr přísad byl stejný jako obvykle.“

„Ztrácím čich a mám halucinace. V tomhle stavu nejsem schopný nikoho účinně hlídat a chránit.“

„Jak dlouho to trvá?“

„Zjistil jsem to až včera v noci.“

„A přeměna?“

„Normální.“

Profesor lektvarů si až nyní sedl, propletl si prsty rukou na prsou a přemýšlel.

„Vůbec žádné čichové vjemy?“ zeptal se po chvíli ticha. Zájem specialisty vítězil nad záští.

„Hmm, to ne, ale… byli jsme napadeni a já toho člověka necítil.“

„Vůbec? Ani trochu?“

„Ne, jen… zdálo se mi, že je ve vzduchu slabý závan tabákového kouře. Napřed mě napadlo, že jde o nějaké maskovací kouzlo, které neznám, ale… pak přišly halucinace.“

„Nějaké mžitky před očima? Barevné ohňostroje?“

„Viděl jsem někoho, kdo je mrtvý. Nebožtíci, přinejmenším na tom se snad shodneme, většinou nechodí na návštěvu a neběhají po lese.“

„Jak kteří,“ řekl bezbarvě Snape. Jeho hlas v tu chvíli zněl, jako by vycházel ze studny.

„Jistě. Ovšem v případě tohoto by mě to potěšilo,“ opáčil Remus. „Ale to není možné, bohužel.“

Profesor lektvarů nereagoval a díval se skrze něj.

„A všichni jsou, hmmm, v pořádku? Tonksová… Potter…?“ zeptal se pak bez většího zájmu opět běžným, kousavě arogantním způsobem.

„Díky za optání, všichni zdrávi,“ oplatil mu stejnou mincí Lupin a byl mu za tu aroganci svým způsobem vděčný, protože mu zabránila ztrácet nervy.

„Mohlo jít o ducha, to našeho vlčka nenapadlo? Vysvětlovalo by to i absenci pachu.“

„Napadení duchem, který za sebou zanechává mokré šlápoty a k úniku si musí otevřít okno? Nenapadlo.“

„Jsem si jistý, že lektvar je v naprostém pořádku. Na tvém místě bych pátral spíše po nějaké kletbě, ale to tobě, bývalému profesorovi Obrany proti černé magii, jistě nemusím připomínat.“

„Ty to nikdy nepřekousneš, viď, Srabusi?“

Snape vyskočil ze židle, ale Lupin nehnul ani brvou a zcela vážně pokračoval: „Jsi nejlepší v lektvarech, koho znám. Bezkonkurenčně. Na to bys měl být hrdý. Pro takové, jako jsem já, jsi tím svým dryjákem udělal víc, než si vůbec dokážeš představit a jsem ti za to neskonale vděčný. Nebudu kolem tebe poskakovat v oslavném tanci, lísat se a třást ti rukou, na to mám dost úcty k sobě, a věř nebo ne, v tomto směru i k tobě. Ber to zkrátka jako fakt – za ten lektvar díky. Ale ani to nic nemění na skutečnosti, že stejně jako ty mě, ani já tebe nemám rád a oba víme proč. Lituješ se, jako bys byl jediný, ale v jedné věci jsme na tom my oba stejně – na některé věci nedokážeme zapomenout.“

Žádná z urážek by nedokázala překvapit a ranit Severuse Snapea tak, jako tato vážná slova. Znehybněl jako černá socha a zůstal tak ještě drahnou chvíli poté, co Lupin odešel.

 

Remus se nevrátil ředitelnou. Vyšel ze školy hlavním vchodem a s jistou dávkou sebetrýznivé nostalgie zamířil k Vrbě mlátičce. Když konečně dorazil do spícího Doupěte, umyl se a přivinul ke své ženě, ani si nevšiml, že na něj na nočním stolku čeká vzkaz.

 

Je pro mne bolestné, že mlčení zraňuje přátele, ale mluvení by je mohlo zabít.

A.B.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: