svicka
Leden 2010, Magnas

 

P

 

říčná ulice se i v nastávajícím podvečeru pozvolna dusila ve vlastní šťávě. Letní dusno se marně pokoušelo o bouřku. Nezmohlo se ani na pořádné zahřmění. Malé rozkošné mráčky podobné trochu ucouraným, na straně směrem k ustupujícímu slunci narůžovělým angorským koťatům neměly na déšť ani pomyšlení a těch pár kapek, co chvílemi spadlo, nestálo za řeč, protože se vypařovaly dřív, než dopadly na rozpálené dláždění.

Fred s Georgem zavřeli krámek o hodinu dříve než obvykle. Zdálo by se nesmyslné, zavírat brzy v den, kdy šly obchody tak skvěle, ale vysvětlení víc než dostatečně podávala cedule na dveřích, která velkými písmeny hlásala: „VYPRODÁNO!“

Bylo to tak. Regály zely prázdnotou a s tržbou museli do banky už několikrát přes den, protože se nevešla do kasy. Naštěstí neměli Gringottovy nijak daleko.

U Doupěte byl vzduch o něco dýchatelnější, ale i tady zacházející slunce žhnulo, až vyschlá zem pukala, a Klofan byl zalezlý v nejzazším koutě svého přístřešku, kde roztahoval křídla, aby větral. Nejsnesitelněji bylo v domě, který, o tom nebylo pochyb, Arnie Bubble jistě trochu vylepšil pro různé povětrnostní podmínky.

Harry si s úpěním protahoval bolavá záda. Měl za sebou několik hodin nezvyklé námahy v neskutečném horku. Byl tak unavený, že na setkání s Dracem si vzpomněl až nad večeří. Okamžitě ho zachvátila netrpělivá zvědavost, co obálka obsahuje. Ve stručnosti všem odvyprávěl, jak podivné setkání probíhalo.

„Takže ten první dopis, ten údajně od Natyho, psal taky Draco. Ten zmetek!“ zahuhlal Ron okusující grilované žebírko.

„To je hloupost, bráško, ten mamlas by na něco takového neměl,“ oponovala Ginny za vydatné podpory Hermiony.

„Třeba to měl Harrymu jen předat, jakápak záhada,“ usoudila nesoustředěně mamka Weasleyová, která právě hůlkou navigovala letící omáčník. „Nechceš přidat, drahoušku?“

„Ale kdeže! Proč by to dělal, kdyby to nebyla nějaká všivárna?“ důrazně nesouhlasil pan Weasley. „Vždyť je to Malfoy! Ten mladý je celý Lucius, není v něm špetka slušnosti a charakteru, ani co by se za nehet vešlo. Viděl jsem ho párkrát a bohatě mi to stačilo.“

„Ale lidé sse…changer… mění, Arrturr,“ otočila se k němu Fleur.

„Lidé se nemění,“ stál si tvrdošíjně za svým otec Weasley. „A někteří už vůbec ne. To by musela být zatraceně silná magie nebo zázrak, aby to změnilo kteréhokoli Malfoye.“

Artur měl pravdu, ale ve výčtu možných příčin zapomněl na strach. Samozřejmě také na lásku, ale tu by nikdy nedal do jedné věty s Malfoyem.

„A je to vůbec stejné písmo?“ zajímalo Tonksovou.

„Hmm, ne. Je to tiskacím a inkoust je zelený. Ale ta pečeť je mi povědomá,“ podíval se Harry na kruh rozdělený vlnovkou vmáčknutý do vosku. Když se podíval ještě lépe, zjistil, že vlnovka končí malou šipkou.

Z kouta se ozvalo zavrčení.

„Nezapomněl jsem,“ řekl rychle Harry směrem k houni vedle krbu, na níž ostrými zuby zpracovával večeři Remus Lupin. Dřív ve svých vlkodlačích dnech zůstával zavřený v pokoji, ale od té doby, co se od Blacků přesunuli do Doupěte, už na tom po naléhání všech tak úzkostlivě netrval, volně běhal a účastnil se všeho rodinného, jako by byl člověkem.

Jakmile dojedli, Harry s pomocí ostatních poctivě provedl sérii bezpečnostních kouzel a odklínadel, ovšem psaní se zdálo být v pořádku. Chystal se ho otevřít, ale ozvalo se další zavrčení.

„Na něco jsme snad zapomněli?“ zeptala se Tonksová zadumaně. „Prokletí, jedy,…“

Velký šedý vlčák cenil ostré zuby, klopil uši dozadu a větřil… Pak zavrtěl oháňkou a vesele zaštěkal.

Sotva si u stolu stihli vyměnit pohledy a pokrčit rameny, někdo zaklepal na dveře. Billy seděl nejblíž, tak šel otevřít.

„Dobrý večer. Doufám, že nerušíme,“ pozdravil Brumbál. Nebyl sám. Podpíral zesláblého mladíka, jehož tvář si zjevně nemohla vybrat, jestli má mít barvu jako ovadlý salát nebo jako uzený losos, či zda má zvolit odstín zkvašeného mléka. „Můžeme dál?“

To už byli skoro všichni kolem stolu na nohou. Dvojčata pomohla posadit Tonyho na židli.

„Co se stalo, Albusi?“ vyhrkli naráz Artur a Tonksová.

„Možná by se měl ten chlapec najíst,“ mínila Molly. Dřív než starý profesor stihl komukoli odpovědět, řekla matce Ginny: „Nanejvýš trochu průduškového čaje a posilující lektvar. Možná bude zvracet. Je v šoku, přiotrávený kouřem a ještě něčím, co nepoznám. A bude to chtít trochu čerstvé frigopěnivky,“ ukázala na zbytky léku na mladíkově nedávno ošetřené popálené paži.

„Poppy má pravdu, jsi mimořádně nadaná k léčitelství,“ vysekl jí poklonu Brumbál. „Je to přesně tak, jak říkáš. Před chvílí jsem ho vyzvedl od svatého Munga,“ usedl konečně a pohlédl na ostatní tázavé obličeje. „Voldemortova drzost je čím dál větší. Byl – pochopitelně ne sám – U zlomené hůlky. Zabil Jonathanova bratra a nádavkem to tam podpálil.“

„Bar shořel?“ zeptal se Harry a v duchu se trochu pozastavil nad tím, že cítí větší lítost nad Natyho podnikem než nad smrtí Harma Hydea. Brzy se tomu divit přestal.

„Ne, Harry,“ usmál se na něj unaveně Brumbál, „za své vzalo jen několik kusů nábytku. Někdo tam přišel, oheň uhasil a odnesl Tonyho k Mungovi, kde ho nechal ležet přede dveřmi.“

„Kdo? Proč přede dveřmi?“

„Těžko říct, nikdo ho neviděl,“ pravil ředitel, ovšem instinkt Harrymu prozradil, že Brumbál opět ví víc, než přiznává.

Tony nepřítomně zíral před sebe a z očí se mu koulely slzy. „Zabil vlastního bratra, prodal ho Voldemortovi. Ještě se tím chlubil…,“ šeptal. „Mysleli si, že jsem mrtvý, ale já to slyšel… ještě se tím chlubil… nechal ho zabít…za všechnu lásku a péči… zabít…“

„Chtělo by to postel,“ šeptla mamka Weasleyová a i jí se leskly oči.

„Vlastně jsem se chtěl zeptat, zda by to bylo možné,“ řekl starý profesor. „U Munga bych toho hocha nerad nechával a do školy nemůže, Poppy odjela za sestrou, navíc… různým nečekaným ministerským kontrolám by se to nemuselo zdát jako dobrý nápad.“

Tohle byla pro obyvatele Doupěte snadná volba, a tak zanedlouho už ležel Tony ve volném Charlieho pokoji a ošetřen usínal.

Molly, která neudala večeři pro mladíka, nandala alespoň Brumbálovi a položila na stůl velký skleněný džbán plný ledové citrónové limonády.

Ředitel, aby udělal místo talířům a poháru, odsunul ze středu stolu Harryho psaní. Nepatrně se mu zablesklo v očích, když spatřil pečeť. Bylo to sotva postřehnutelné, ale Harry si toho všiml.

„Nějaká zlomyslnost Draca Malfoye,“ zamračil se Artur. „Právě jsme zjišťovali, jestli je bezpečné ho otevřít.“

„Domnívám se, že to lze bez obav učinit,“ odtušil profesor a jako by ho dopis vůbec nezajímal, mezi sousty stočil hovor k počasí a k nečekané prohře Puddlemerských spojenců s Holyheadskými harpyjemi.

Harry si zoufal. Měl pocit, že je v danou chvíli neslušné se zabývat záhadnou obálkou a rušit tak Brumbálovu řeč, a pomyslel si, že je to psaní prokleté přeci jen je, když za celý půlden nemá šanci v klidu zjistit, co ukrývá.

„Máte nějaké zprávy o Pošukovi a Kingsleym? Jsou v pořádku?“ využila Tonksová Brumbálovy vzácné přítomnosti k otázkám, které jí trápily.

Starý profesor pokýval hlavou a za brýlemi mu šibalsky zajiskřilo: „V tom nejlepším pořádku, pokud vím. Váš kolega Martenmug je prý zdrcen neúspěchem při jejich hledání?“

Tonksové rozzářil tvář nadmíru spokojený úsměv. „Je to vyložený smolař. Neustále se mu ztrácí věci, plaší se mu kalamář, používá nekvalitní židle a při posledním zátahu na překupníky chiméřích vajec ho někdo nedopatřením proklel tak nešťastně, že si od té doby ještě stále nemůže sednout.“

„Ach ano, zaslechl jsem, že Sheila Gaietová dostala křeč do ruky s hůlkou.“

„To je náhodou pravda,“ zahihňala se Tonksová. „Jinak by dopadl mnohem hůř.“

Brumbálovi se zavlnil vous úsměvem, ale pak zvážněl. „Je mimořádně nepříjemné, že se ti dva musí skrývat. Připouštím, že letošní cesta studentů mi dělá obzvlášť velké starosti,“ vyprávěl a na talíř k tomu určený odložil okousanou kostičku. „Když uvážím, co se dělo loni, a to jsme měli plný expres kvalitních bystrozorů… Bez Moodyho a bez Pastorka bude mnohem těžší zajistit studentům bezpečné cestování do Bradavic. Pokusí se je zastoupit kolegové Kratiknot a Snape. Chtěl jet i Hagrid, ale nakonec si to nechal rozmluvit a pochopil, že by mu bylo ve vlaku poněkud těsno.“

Tomu rozuměli všichni. Bylo mnohem snazší si představit, jak nepřehlédnutelně přerostlý profesor Péče o kouzelné tvory bez vynaložení vetší námahy jednou rukou tlačí expres až do Bradavic, v druhé má kapesník a smrká, než kupé do posledního krychlového milimetru vyplněné Hagridem, a to by bylo ještě otázkou, jak by se tam dostal.

Harry se chtěl Brumbála zeptat, jestli neví něco nového o viteálech. Samozřejmě daleko raději by to udělal mezi čtyřma očima, ale než spoléhat na to, že taková situace v brzké době nastane, zeptal by se opatrně hned. Jenže dřív, než to stihl udělat, starý profesor dojedl, pochválil Molly večeři, poděkoval za přístřeší pro Tonyho a kvapně se rozloučil. Po jeho odchodu zůstala v Doupěti horkem umořená a ustaraná nálada.

Harry na chvíli zabloudil v zákoutích vlastních myšlenek s pohledem rozmazaně upřeným ke dveřím, jimiž Brumbál odešel.

„Tak už to konečně otevři,“ pobídl ho Ron.

Harry s pochybami pohlédl na psaní a pomyslel si, jestlipak se přihodí něco dalšího, co mu v jeho otevření zabrání. Na okamžik měl dokonce pocit, že na sebe s dopisem hledí vzájemně. K ničemu však nedošlo. Pečeť při svém rozlomení lehce křupla, jako by si sama úlevně vydechla, že už to má za sebou. Ačkoli dopis pevně svíral, vyletěl mu z prstů a vesele spustil:

 

I když se zdá, že jsi v právu,

nejsem psaní pro tebe

Jednou se mnou pošleš zprávu

příteli až do nebe

 

Ulož mě, kde čas se skrývá

Či kam chceš, je to jen rada

Hodně času ještě zbývá

Nežli na mě dojde řada

 

Dopis rozverně poletoval ve vzduchu, poskakoval a tančil na stole a se nakonec zatřepotal před Harrym:

 

Ještě přijde doba těžká

Čekej a slyš radu moooouuu…

 

S posledním trylkem psaní v několika piruetách vzletělo vzhůru a jako dravec slétlo Harrymu až před obličej, kde začalo spikleneckým šeptem a skončilo triumfálním závěrem:

 

Užívej poklidu dneška

Naber sil před dobou zloooouuu!

 

Před Harryho očima zvětšenýma údivem a skly brýlí se dopis otočil vzhůru nohama, několikrát sebou kašlavě zaškubal, až ze sebe vykašlal kousek pergamenu, mnohem menší, než byl sám. Zatímco se pergamen snášel na stůl, dopis se opět ve vzduchu obrátil, zformoval chlopeň obálky do veselého úsměvu… a shořel.

Kdyby nyní někdo nahlédl oknem, mohl by mít pocit, že buď tu došlo k hromadné kletbě, která všechny přivedla do transu, nebo u stolu sedí několik figurín s otevřenými ústy. Kouzlo zaskočeného ticha však během pár vteřin narušil Křivonožka, jemuž byl nějaký dopis naprosto ukradený, zatímco poslední grilované žebírko v Lupinově míse mu lhostejné nebylo. Využil Remusovy nepozornosti, packou se snažil lahůdku vytáhnout a drncavý zvuk rozkolébané porcelánové nádoby na podlaze všechny probral.

„Co to, u všech ďasovců, bylo?“ zaskřehotal Ron a rychle zapátral po sklenici, aby svlažil vyschlé hrdlo.

„Vždyť jsem říkal, že je to jen nějaká malfoyovská lotrovina,“ zamračil se Artur na malý kousek pergamenu, který přistál před Harrym. Byla na něm napsaná pouze dvě slova:

 

Pečlivě uschovat

 

Harry pergamen otočil, ale na druhé straně nebylo vůbec nic. Podíval se na ostatní.

„Nevím,“ pomalu zakroutila hlavou Hermiona. „Nemyslím, že by tohle měl na svědomí Draco Malfoy.“

„Ani Voldemort,“ dodala tiše Ginny.

„Ani ten, protože tohle byl rozhodně někdo se smyslem pro humor,“ usoudil pobaveně Billy.

„To bezesporu, když k tomu použil hlas Plácida Dominga,“ přitakala Hermiona.

„Koho?“ nepobral Ron.

Hermiona protočila oči a vzdychla. „Španělský operní pěvec, tenorista.“

„Jo aha, mudla,“ nenechal se tím Ron nijak uvést do rozpaků a začal spekulovat, proč právě tenhle hlas a ne jiný, nějaký známý z kouzelnické muziky, třeba chraplavý hlas ducha Omšelého Charlieho z kapely Rest In Peace.

Molly se zamračila stejně jako Artur, zavrtěla hlavou a šla se podívat z okna ven, kde se začal zvedat vítr.

Z houně u krbu dal velký šedý pes zavrčením najevo svůj názor.

„Pro jistotu prozkoumat znovu?“ zeptal se Harry a Lupin ho krátkým štěknutím ujistil, že rozumí správně.

Harry se snažil uposlechnout. Bohužel ve stejný okamžik se o totéž pokusila i Tonksová a Billy. Jak se jejich kouzla nad pergamenem střetla, zajiskřilo se a útržek se vzňal. Ostatní pohotově začli kouzly oheň hasit, aby se nerozšířil po stole, ale pro záhadný útržek už bylo očividně pozdě.

Tonksová s Billym vrhla na Harryho omluvný pohled, ale dřív, než stačili něco říct, na malém pergamenu zničeho nic začala mizet spálenina a na rozrůstajícím se neporušeném místu uprostřed se objevila písmena:

 

Pečlivě mě uschovej, nechtěj mě do ohně házet

Jednou bude do ouvej, mohl bych ti hodně scházet

 

Během okamžiku vypadal pergamen, jako kdyby nikdy v ohni nebyl a písmena postupně vybledla.

Tonksová usoudila, že jde o podobné kouzlo*, jaké někdy používají bystrozoři, když nechtějí, aby se vzkaz dostal do špatných rukou, a došla k závěru, že žádné nebezpečí nehrozí, s čímž nakonec souhlasil i Billy a s váhavým štěknutím i její muž.

Harry útržek složil do malého čtverečku a chtěl si ho strčit do kapsy, ale pak si vzpomněl na zpívanou radu a uložil ho pod zadní kryt svých narozeninových hodinek, kde Ruben tradičně dělával malou skrýš na šňupací tabák.

Kolem stolu se rozbouřila debata, co měl asi dopis znamenat, ale to už příliš nevnímal. Přemýšlel. Byl zmatený. Místo toho, aby otevření dopisu otázky odpovědělo, jen další přidělalo. Únavou těžknoucí víčka ho donutila k závěru, že se mu vleže, nahoře ve svém pokoji, bude přemýšlet mnohem lépe, ale jak se o chvíli později ukázalo, byla to mylná představa, protože sotva dolehl, spal.

 

Bezměsíčná noc nepřinesla odpovědi, ale ochlazení. Rtuť teploměru, jako by se styděla za svou předchozí rozpínavost, se začala rychle stydlivě choulit. Nesmělá a slaboulinká bouře konečně dospěla, rázně si dupla, naparovala se přehlídkou klikatých blesků a skrápěla vyprahlou zem vydatnými proudy deště.

Paní Weasleyová, kterou vzbudilo hřmění, si vzdychla. Ještě pozdě večer běhala po usychající zahrádce se dvěma levitujícími konvemi. Ovšem tak už to bývá, že sotva člověk zalije, dá se do deště. Sáhla pod polštář pro hůlku a opatrně, aby nevzbudila Artura, kouzlem zavřela všechna okna v domě, aby dovnitř nenapršelo.

Ještě někdo byl vzhůru.

Na schodech se ozvalo tiché cvakání podobné zvuku nervózních nehtů na stole. Do kuchyně tmou osvětlovanou záblesky bouřky ospale sešel velký šedý pes. Zamířil k míse s vodou, kde začal hltavě pít. Od té doby, co Snape vylepšoval protivlkodlačí lektvar práškem z chlupů huňáče**, po něm Remus míval vždycky žízeň. I účinky byly jiné, zůstával po něm ve psí podobě i přes den, ale klid, že takhle nikomu neublíží, za to stál.

Lemtání vody pobídlo Hermionina kocoura podřimujícího na Remusově kuchyňské houni k tomu, aby otevřel oči a vstal. Křivonožka se slastně protáhl, přišel k Lupinovi a začal se o něj otírat. Měl ho rád a fakt, že je to vlkodlak, nevadil ani jemu, ani jeho maguářím instinktům, které mu právě teď radily, že je-li šance získat něco k snědku, je dobré mít kamaráda bez ohledu na to, jestli chodí po dvou nebo po čtyřech. Rozespalý Lupin ho ignoroval.

Venku zahřmělo a za okamžik bouřka vmetla do oken další záblesk světla. Remusovi se rázem zježily všechny chlupy na psím těle. Ve tmě bylo vidět, jak na nich přeskakují jiskřičky. Náhle tiše temně zavrčel.

V domě byl někdo cizí.

Musel svůj pach maskovat nějakým kouzlem, neboť i Lupinův citlivý čich měl problém zachytit sotva znatelnou stopu, která byla cítit spíš jako déšť a tráva, než jako odér někoho, kdo sem nepatřil.

Opatrně našlapoval, aby žádným drápem nezavadil o dřevo schodů. Stopa mířila vzhůru, nejkratší cestou do Charlieho pokoje.

Přede dveřmi Lupin na okamžik zaváhal. Pak skočil na kliku a vahou těla dveře rozrazil.

Pozdě.

V posteli neklidně oddychoval Tony a o křídla otevřeného okna, jímž vetřelec unikl do noci, pleskala mokrá záclona.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


Měla na mysli variantu utajovacího kouzla Stricte scutulus, kdy se správný text se ukáže jen správnému adresátovi, není tak snadné pergamen zničit, ale v případě magického nátlaku se zničí sám. U některých je třeba pro čtení vyslovit i heslo (podobný jednou poslal Remus Lupin Harrymu do Bradavic), jinak pro přečtení postačí obyčejné Aparecium pro odhalení neviditelného inkoustu.

 

Huňáč je ve volné přírodě žijícím (Britské ostrovy, převážně Irsko) velmi plachým kouzelným tvorem, velkým zhruba po kolena dospělého člověka. Před lidmi se však pečlivě skrývá. Má dlouhou srst, neobyčejně velký nos, na nohou kopýtka a na rukou čtyři prsty. Živí se výhradně trávou. Jediným smyslem života huňáčů je hlídání koní.
      Již v létě roku 1996 po důkladném bádání použil Severus Snape poprvé prášek z chlupů huňáče v protivlkodlačím lektvaru. Špatné odvážení prášku do lektvaru má nepříjemné účinky. Jeho nedostatek destabilizuje psí podobu a postižený vlkodlak se má tendence za denního světla proměňovat zpět v člověka, což je nepříjemné jak pro něj, tak pro jeho okolí, neboť proměna nemusí být dokončena. Přemíra prášku ovšem působí pouze na růst chlupů a v mimořádných případech na stravovací návyky, takže pes podobný vlku může mít srst dlouhou jako kólie a nečekaně projevovat vegetariánské sklony.




Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: