svicka
Leden 2010, Magnas

 

N

 

ěkolikrát v roce byla Příčná ulice přeplněna horečnatě nakupujícími čaroději. Před některými svátky a tehdy, když Bradavická škola rozeslala studentům dopisy se seznamy povinných pomůcek na nový školní rok. Nejinak tomu bylo i letos. Rozdíl byl pouze v tom, že dopisy přišly mnohem později, než bývalo zvykem. A ano, také v napjatější atmosféře. Přestože se většina nakupujících alespoň od vidění znala, ve většině případů se chovali, jako byste do ulice vpustili sbírku sice vcelku neagresivních, ale vzájemně zcela cizích zvířat.

Nad dlážděním se tetelil horký vzduch. Slunce nehřálo, ale pražilo, cukrárna Floreana Fortescua byla nabita k prasknutí a fronta čarodějů všeho věku čekající na jeho vyhlášenou zmrzlinu se táhla až k sovímu krámku Mžourov.

Harry si musel kouzlem ztmavit brýle, aby ve slunci vůbec něco viděl. Paní Weasleyová, funící, zpocená, obložená taškami a balíčky právě zmizela s podobně ověšeným Ronem ve dveřích krámku dvojčat, aby větší část nákupu odložili doma a mohli lehčeji pokračovat ve shánění zbylých drobností. Ginny s Hermionou zapluly k madam Malkinové do Hábitů pro každou příležitost a Harry zůstal na ulici sám. Báječně si to užíval a nezvykle ostražitou atmosféru ulice téměř nevnímal. Jen žízeň ho začínala trápit.

Učebnice už měl všechny. V Krucáncích a kaňourech kromě nich opatřil i zásobu pergamenů, rezervní brk a inkousty. Pouze učebnici Pokročilé obrany proti černé magii nekupoval, tu dostal už před pár dny zadarmo, s podpisem přímo od autora, který právě teď ležel ve stínu stromů u Doupěte, drbal se v kožichu za uchem a chladil se s vyplazeným jazykem. Zato si musel pořídit nové vybavení do hodin lektvarů. Boj u Blacků přežily jen dvě malé křivule, z přísad mu kromě kousku seschlého kořene mandragory a pytlíku švábích očí nezbylo nic, přičemž kotlík, který to zdánlivě přestál bez úhony, po důkladném vyčištění prozradil propálenou díru.

Scházelo mu vlastně už jen koupit něco na sebe. Po boji si pořídili jen to nejnutnější. Ale i kdyby tehdy o své věci nepřišel, stejně by se nákupu nového nevyhnul, protože v posledních měsících o pěkný kus povyrostl (Ron na tom byl podobně a mamka Weasleyová v žertu vyhrožovala, že je zmenší kouzlem, protože to vyjde levněji, než je šatit). Teď ale místo na školní hábit myslel jenom na to, že se mu jazyk mění ve scvrklou vysušenou houbu.

V hostinci U Děravého kotle bylo stejně tak plno jako v cukrárně a pro hluk bylo sotva slyšet cinkání sklenic a pohárů. Jen se odtud netáhla fronta. Spěchal za vizí vychlazeného máslového ležáku jako oslík za mrkví, ale když spařil dav žíznivců zaplňujících lokál, zklamaně se otočil k odchodu. K žádnému z dlouhých stolů se neměl šanci vměstnat a kolem pípy bylo lidí jako vos.

Jenže ho zahlédl hostinský Tom. Okamžitě ho začal vítat jako nejvzácnějšího hosta: „Harry Potter! Jen malinký okamžik! Hned se tu najde místečko a pití a všechno!“ Od malého stolečku v koutku poblíž pultu vyhodil dva štamgasty a lehce umolousaný lavičník použil jako provizorní ubrus. „Hned jsem zpátky. Ležák nebo limonádu?“ Než stihl Harry promluvit, odpověděl si Bezzubý Tom sám: „To je jedno, oboje.“ A zmizel v návalu.

Harry si v chládku hostince vydechl a pod stolem si pohodlně natáhl nohy. Tady v koutku bylo příjemně.

Po své levé ruce zaslechl odkašlání.

„Je tu volno?“ zeptal se povýšeně Draco Malfoy. Také on byl na Příčné na předškolním nákupu. Jeho matka právě kupovala učebnice a hospodyně, která je doprovázela, aby se starala tašky, stála Dracovi frontu na zmrzlinu. On se šel zatím svlažit sem. Ovšem skutečnost, že pouze u Harryho stolku stála volná židle, nebyla jediným důvodem, proč ho oslovil.

Jindy by Harry Draca tvrdě odpálil, ale podivný vzkaz, který před nedávnem dostal a stále mu vrtal hlavou, mu to nedovolil, stejně jako překvapení z toho, že ho Draco oslovil sice s obvyklou nadutostí, nicméně bez urážek. Takže přikývl. Čekal útok a výsměch a zkrátka samou špatnost, ale nic z toho se kupodivu nedělo. Seděli u jednoho stolku, jako by tam každý z nich seděl sám.

Bezzubý Tom přinesl na tácku ležák s limonádou a zaskočeně zjistil, kdo si k jeho vzácnému hostu přisedl. „Přejete si mít klid, Harry?“ zeptal se s vážnou úslužností a nepřátelsky pohlédl na Draca.

„To je v pořádku,“ řekl Harry.

Tom s pochybovačným výrazem odešel a ani se Draca nezeptal, co by si dal. Malfoyovy zkrátka neměl rád a věděl proč, zato Harrymu na Ben Nevisu vděčil za život. Byla to pro něj jednoduchá matematika. Byl to mazaný hospodský a tak trochu šmelinář, ale v jistých ohledech měl smýšlení naprosto přímé. Ostatně právě to, že se se svými názory netajil, ho na jaře dostalo do potíží.

Draco zrudnul, ale neřekl nic. Harrymu to bylo trapné, tak k němu přistrčil tác: „Limonádu nebo ležák? Oboje stejně nevypiju.“ Nebyla to pravda, měl takovou žízeň, že by sám zvládl i třikrát tolik.

Draco zaváhal, ale pak s výrazem, jako by Harrymu prokazoval čest, kterou si nezaslouží, sáhl po limonádě. Oba se napili a lačnými doušky vyprázdnili sklenice až do dna. Draco se na Harryho chvilku poočku podivně a nejistě díval. Náhle se zdálo, jakoby se k něčemu rozhodl a přineslo mu to úlevu.

Potom se jedna za druhou stalo několik prapodivných věcí.

Draco se naklonil trochu nad stůl a vstal. „Něco máš pod ubrusem. Myslím, že to patří tobě, Pottere,“ řekl potichu. Hned na to odskočil od stolu a nečekaně se hlasitě rozkřikl: „Ty chudáku, co si o sobě myslíš? Ve škole si to s tebou vyřídím! Než abych zůstával v téhle zaplivané špeluňce s takovým ubožákem, jako –“

Čím chtěl Draco urážet dál, se Harry nedozvěděl, protože to už nadutého mladíka vynášel sám Bezzubý Tom a jeho pomocníci před hospodu, kde ho doslova vyhodili do ulice a Tom za ním ještě zahrozil pěstí.

Harry překvapeně hleděl za Dracem. Potom se nenápadně a hlavně opatrně podíval pod ubrus. Očekával léčku, i když… Malfoy se choval přinejmenším zvláštně, než aby šlo jen o nějakou zlomyslnost.

Sotva ubrus trochu nadzvedl, uviděl dopis a na něm zeleným inkoustem napsáno:

 

Tomu, koho nemáš rád

 

„Doufám, že vás ten zmetek příliš neobtěžoval. Dáte si ještě něco, Harry?“ přišel se ustaraně zeptat hospodský Tom.

„Ne, ne, v pořádku, naprosto,“ ujistil ho rychle Harry a dlaní rychle schoval vyčnívající růžek dopisu. „Řeči toho –“ urážka mu k jeho vlastnímu překvapení nešla upřímně ze rtů, takže musel nakonec použít takovou, která potíž nedělala, „– nafoukance mě nemůžou rozházet.“

„Ještě ležák? Nebo snad něco k zakousnutí?“

„Ne, už ne,“ odmítl Harry, ale když uviděl náhlý smutek hostinského, který si kladl za vinu, že nedokázal svého vzácného hosta dostatečně zaopatřit, rozmyslel si to. „Bohužel už musím jít, ale rád bych si vzal pár lahví vašeho výtečného ležáku s sebou, kdyby to bylo možné.“

„No samozřejmě!“ rozzářil se Bezzubý Tom a otočil se na podpatku, aniž by se optal, kolik těch láhví má být. Vzápětí se vrátil s celou basou a trval na tom, že je to na účet podniku. Trvalo přinejmenším pět minut, než Harry uhádal, že pití zaplatí.

„Basu vám ještě tenhle týden vrátím,“ zavolal ode dveří.

„To není nutné. Až bude prázdná, vrátí se sama,“ mával mu Tom.

Harry pronásledován nízko letící přepravkou nabral směr ke krámku obsypaném hlavně mladšími čaroději – k obchodu prodávajícímu prvotřídní značku WWW. Dnes se kolem obchůdku tvořily hloučky a uvnitř bylo nabito tak, že krámek praskal ve švech. Málem se mu ani nepodařilo prodrat se k pultu. Už tu byla i Ginny s Hermionou a pomáhaly dvojčatům s prodejem. Všichni nadšeně uvítali kamaráda, možná ještě o něco srdečněji vychlazený ležák a další pár rukou k výpomoci. Harry by se byl nejraději zašil ke dvojčatům do dílny, aby si mohl prohlédnout dopis, ale když viděl nepřetržitý nával halasně se překřikujících zákazníků, rozhodl se být na svou zvědavost tvrdý a počkat až do Doupěte. Mezitím krbem dorazila Molly s Ronem a po rychlé dohodě na zbylé nákupy vyrazili sami ve dvou.

„Dva opisovací brky a falešnou hůlku!“

„Ultradlouhé uši! A taky pytlík puchýřových sušenek!“

„Slintošišlavou sůl! Třikrát!“

„Ne, je mi líto!“ křičel do mumraje George. Stál na vznášejícím se sedátku, aby byl dobře vidět. „Suché sprchy už došly, další budou až po neděli.“

„Koupím tu, co máte mezi dveřmi,“ volal přes dav plešatý čaroděj a zachřestil váčkem s galeony. „Dám vám za ní desetinásobek!“

Suché sprchy, loňský vynález, který působil pocit, jako kdybyste prošli pod sprchou, ale zůstali jste naprosto suší, šel v letošním horkém létě přímo na dračku a svou popularitou předčil i záškolácké cukrovinky a všechno další kouzelné zboží.

„Dám víc,“ halekala korpulentní čarodějka nacpaná v přetékajícím fialovém hábitu, s brky pastelníčka zapíchanými v naondulovaném účesu.

„Dvanáctinásobek!“ volal hrbatý mužík v cylindru.

Z prodeje se stala dražba. George mrknul na Freda, který sotva stačil doplňovat zboží v regálech a šel sundat poslední suchou sprchu, kterou ve dveřích vítali zákazníky při vstupu.

„Já chci stěhovavou bradavici, pět kanářích piškotů a deset koktacích kuliček,“ oslovil malinký hubený chlapec s brýlemi Harryho za pultem. „Jdu do školy,“ dodal důležitě, „už mám koupenou hůlku.“ Muž, odhadem pětatřicetiletý, který stál za chlapcem, se na Harryho usmál. „Letos jde poprvé.“

Harry se na klučíka zazubil a pomyslel si, že on sám jde letos naposledy.

Vzpomněl si na svou první cestu na Příčnou v doprovodu Hagrida. Skutečně takhle nějak podobně vypadal? První cesta Bradavickým expresem, seznámení s Ronem, Moudrý klobouk… Zdálo se mu to být tak dávno.

Nakonec se do prodeje tak zabral, že setkání u Děravého kotle vytěsnil z mysli.

 

Tou dobou už se v rozlehlé honosné jídelně rodinného sídla Draco nimral v humrovi s majonézou a na stříbrný poklop s dalším chodem se díval jako na úhlavního nepřítele.

„Copak, nechutná ti?“ zajímala se Narcisa. „Je to jistě kvůli tomu incidentu. Mary před chvílí přiznala, co se stalo. Prý na vlastní oči viděla, jak tě vyhodili. Prý jako nějakého prašivého psa. Neboj se, to nezůstane bez odplaty! To si k tobě nikdo nesmí dovolit! Proč jsi mi to neřekl?“ dodala vyčítavě.

Právě proto, aby kvůli tomu nikdo nic nepodnikal, pomyslel si Draco. Ale nahlas řekl: „Byla to legrace, o nic nešlo. Mary prostě přehání, je to obyčejná husa.“

„Legrace?“ otázala se Narcisa s pochybami. „Co se tam tedy dělo?“

„Nic zvláštního,“ mávl Draco vidličkou a využil toho jako dobré záminky, aby jí mohl odložit a přestat jíst. „Seděl tam Potter. Trochu jsem ho ztrapnil a hospodský s tím měl problém. Nemohl jsem si pomoct, ten idiot s jizvou mi prostě leze na nervy.“

„Náš Pán tě ho brzy zbaví,“ řekla Narcisa strnule. „Každopádně by ses mu měl spíš vyhýbat, bude to bezpečnější. Pánovi by se nelíbilo, kdyby zjistil, že vyhledáváš Pottera.“

„Vyhýbat? A jak to mám asi udělat, když spolu budeme ve škole?“ utrhl se na matku Draco.

„To není tak jisté,“ řekla váhavě. „Pán už je blízko něčemu, co zbaví Harryho Pottera vás oba. Jistě už brzy.“

„Prima,“ odvětil Draco s předstíraným nadšením a raději se znovu začal šťourat v jídle. Uvědomil si, že jeho matka řekla „zbaví Pottera vás oba“. Copak ona si to pro sebe nepřála? Krátce se na ni pátravě podíval. Nemohl se jí zeptat, nemohl jí říct ani to, na co myslel. O jistých věcech se u nich nemluvilo. O pocitech se také nemluvilo, ty byly pro slabochy, ne pro nikoho z Malfoyů.

Váhal. Pak řekl pomalu: „Už se určitě nemůžete dočkat, až Pán zla zvítězí?“

„Samozřejmě, jak se můžeš takhle ptát,“ řekla Narcisa nepřesvědčivě. Synova otázka ji viditelně zaskočila a byla jí nepříjemná.

Vycítil, že matka lže a ulevilo se mu tím. Sklopil oči do talíře a myslel na to, co v posledních dnech zažil.

Po návratu z Voldemortova hradu nemohl spát. S křikem a pláčem se budil. Neustále se mu vracela vzpomínka na Voldemortovy hadí oči, na svíjejícího se otce a na děsivou vizi při setkání s Mozkomorem, v níž viděl umřít oba rodiče, a co bylo ještě horší, sám sebe pak jako poníženého a zohaveného chudáka, kterým všichni opovrhují, a nakonec i vlastní smrt. Na něco takového nešlo zapomenout. Dřív ho Mozkomorové tolik neděsili, neměl žádné skutečně hrůzné zážitky a ani nevěděl, jaké to je, přijít o někoho, na kom by mu záleželo. Jenže to se změnilo.

Změnilo se toho víc. Dřív si přál, aby Voldemort zvítězil. Obdivoval ho a přepokládal, že když Pán zla zvítězí, otec bude osvobozený a oslavovaný jako hrdina. Nejen, že se vrátí staré časy, ale bude to ještě lepší. K němu, Dracovi, se pak budou muset všichni chovat s patřičnou úctou a bázní. Teď už o tom pochyboval. Voldemort mučil a zabíjel i své vlastní lidi.

Samotný fakt by Dracovi až tak nevadil, kdyby šlo jen o cizí nebo o ty, které dvakrát nemusel. Vždyť to byl přirozený stav věcí, že svět se dělil na ty chytřejší, mocnější a šťastné a… na ty druhé. On sám patřil k těm prvním. Měl na to právo! Byl lepší než ostatní. Nepochyboval o svém intelektu, navíc měl čistou krev a pocházel ze skvělého, bohatého rodu. Bylo samozřejmé, že je jedním z těch, co mají mít nadvládu nad všemi slabšími a nehodnotnými. A každý, kdo to nerespektoval, zasloužil jen jeho opovržení a nenávist.

Ještě před pár týdny by Draco s vítězoslavným úsměvem nastavil předloktí Voldemortově hůlce a všem by hned bylo jasné, jak se k němu mají chovat. Jenže teď…

Upustil vidličku, když se mu do uší zařízla vzpomínka na výkřik mučeného otce. Stříbro zařinčelo.

„Co se děje?“ vyjekla Narcisa.

„Nic,“ zavrtěl hlavou a dál předstíral, že jí.

Všechno to bylo tolik složité.

A přišel mu další dopis. Byl opět nadepsaný zeleným inkoustem, ovšem tentokrát byl dvojnásobně tlustý. Chtěl ho zničit, ale nešlo to. Nebylo možné ho roztrhat, zničit kouzlem, ani spálit. Nakonec se Draco podvolil osudu a otevřel ho. Vzkaz byl stručný:

 

Nemusí být nepřítelem každý, koho nemáš rád.

Ochrání tě vlastním tělem ten, kohos chtěl zbožňovat?

Kým se staneš? Tím, co zradí, nebo tím, co pomůže?

Nedovol, ať symbol hadí vpálí se ti do kůže.

 

Jakmile psaní dorecitovalo, shořelo, ale přitom z něj vypadl druhý dopis s podivným nadepsáním: Tomu, koho nemáš rád. Bez ohledu na text na obálce Draco rovnou zkusil zlomit pečeť, ale bylo to marné. Nevěděl, co si s ním má počít. Vždyť, sakra, nevěděl vůbec, co má dělat! Byl ze všeho tolik zmatený…

Napadlo ho to až dnes, když na Příčné ulici uviděl Harryho Pottera. Totiž jestli někoho opravdu neměl rád, byl to právě on. Už od prvního večera v Bradavické škole čar a kouzel Harryho nenáviděl. Ochrání tě vlastním tělem ten, kohos chtěl zbožňovat? Ne, Voldemort by ho spíš zabil, než chránil. Najednou se to zdálo být jasné. Dopis patří Potterovi, a i kdyby ne, alespoň se toho pergamenového tajemství, jež ho pálilo v kapse, zbaví. K čertu s Voldemortem! Ať si to s Potterem vyřídí mezi sebou! Poslal služebnou pro zmrzlinu a šel za Harrym k Děravému kotli. Ochrání tě vlastním tělem… Ten pitomec Potter se s ním dokonce rozdělil o pití. Draco předal psaní, ovšem nemohl dopustit, aby ho někdo uviděl a podezříval, že se bratříčkuje s nepřítelem.

S nepřítelem?

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


4 x komentář to “26. Nepřítel”


  1. ajottNo Gravatar — Leden 7, 2010 @ 19:50

    cca polovica stranky :
    ale když viděl nepřetržitý nával halasně se překřikujících zákazníků,
    ak viem po cesky, tak halasne malo byt hlasne a ked neviem, tak by som ocenil preklad slova :-)

  2. YettaNo Gravatar — Leden 7, 2010 @ 20:40

    2 Ajott: Nevim, jak se slovensky rekne halas. Je to neco jako hlasity ruch, kdy na sebe lide halekaji (slovensky halačí?). Kdyz nekdo cesky halasi, tak mluvi vic nahlas, ale zase se neda rict, ze rve. Proste byl v tom kramku brajgl :D

  3. ajottNo Gravatar — Leden 8, 2010 @ 2:50

    po slovensky je to asi hulakaju(ale skor po trnafsky)
    dakujem :-)

  4. MagnasNo Gravatar — Leden 9, 2010 @ 14:24

    2 Ajott : Synonymem halasu je hluk. Tedy pokud se prekrikovali halasne, prekrikovali se hlucne. Halekali na sebe a mozna i hulakali. Kdyz na tebe jeci baba v tramvaji, zes ji dupnul na nohu, tak hUlaka (proto take dopis hulak, po sl., myslim, vrestadlo). Kdyz na tebe volaji kamosi z druhe strany ulice, tak hAlekaji.



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: