svicka
Leden 2010, Magnas

 

H

 

arm Hyde stál mezi rozevřeným závěsem za kouzelnými dveřmi zadní části baru U zlomené hůlky, díval se dovnitř a vzteky měnil barvy.

Všechno bylo na svých místech.

Jenže nemělo být.

„Tonyyy!“ zavřeštěl, až mu od pusy vyprskly sliny. „Tonyyyy!!!“

„Ano?“ vynořil se zpod barpultu pianista.

„Co to má znamenat? Všechno je zpátky!“

„Já vím,“ opáčil tmavovlasý muzikant a výpomocný číšník v jedné osobě.

„Jak ses opovážil?“ vřískal dědic baru. Hlas mu směšně přeskočil do fistule. „Jak sis něco takového dovolil?“

„Já jsem to neudělal,“ bránil se Tony. „Sám jsem přišel před chvilkou, klidně se můžete zeptat vepředu. Už to tady takhle bylo.“

„To určitě! Podle tebe sem někdo v noci přišel a všechno ze dvora přestěhoval zpátky, co? Máš mě za idiota?“

Tony jen nepatrně cuknul obočím a neodpověděl.

Harm Hyde zhluboka rozdýchával nenávistnou zlobu. Pro to, aby nesnášel Tonyho, měl hned několik důvodů: byl to čaroděj, oddaný přítel jeho zesnulého bratra a co bylo nejvíc k zlosti – nemohl ho vyhodit, protože by se bez něj neobešel. Celý bar byl protkaný kouzly, s nimiž si Harm jako moták nedovedl poradit.

A právě s tím chtěl rázně skoncovat! Rozhodl se to tu předělat. Včera vystěhoval všechno, co připomínalo Jonathana a původní oblíbený bar čarodějů. Téměř všechno. S velkou bronzovou sochou jednorožce se jim nepodařilo hnout a piano také zůstávalo stát jako vrostlé do země. S myšlenkou, že hudební nástroj se dá rozštípat sekerou a bronz roztavit, si s tím včera nijak zvlášť nelámal hlavu, ale teď začal pochybovat. Co když Tony nelže? A co když… Ne, to nebylo možné! Jonathan byl přece mrtvý. Jistě to byla nějaká kouzla. A nebo spiknutí!

„Tak dobrá,“ řekl, když se trochu uklidnil. „Uděláme to jinak. Vyklidíš to znovu, rovnou se to zničí, vyveze a ještě dneska to tu zařídím po svém. Ty se postarej o to, aby sem mohli vcházet normální hosté.“

„To nepůjde,“ zavrtěl hlavou Tony. „Už jsem to říkal, není možné to sem zpřístupnit všem mudlům. Budeme stát u vchodu a říkat jim, jak se sem vchází? Nejpozději během pár hodin tu bude někdo z Odboru utajování kouzel.“

„Tvůj problém, poraď si,“ ušklíbl se Harm a odkvačil do kanceláře, kde začal listovat jednou z bratrových knih, aby se pak pokusil runovým písmem načmárat barvou na plechovou tabulku: Čarodějům vstup zakázán.

Tony už podruhé nešťastně sundával ze zdí obrázky, fotografie, africké masky, indiánské strážce snů a zkrátka všechny oblíbené Natyho ozdoby. V záhadném návratu baru do původního stavu skutečně prsty neměl, ale v duchu nastotisíckrát děkoval tomu, kdo to udělal, ať už to byl kdokoli, a prosil, ať nedovolí, aby se Harmovi jeho hnusný záměr podařil.

Bohužel, prosby mladého pianisty vyslyšeny nebyly.

Ještě dřív, než večer přinesl stmívání, se Natyho proradný bratr spokojeně usmíval a radost mu kalila jen skutečnost, že nový vzhled jeho podniku kazila bronzová socha a piano, s nimiž si ani dnes nedovedl poradit. Nepomohla dokonce ani motorová pila, kterou si přinesl. Odmítala fungovat. To ho sice rozladilo, ale vylepšil si náladu skvělým plánem. Jeho žádný pianista nepřečůrá! To tak, aby to tu v noci zase předělal! A potřebovat už ho také nebude.

Přinesl Tonymu džus, sobě koňak, a dal najevo spokojenost: „Slušná práce, Tony, pěkné. Teď se mi to tu líbí.“

Mladíka to neukonejšilo. Tvářil se nešťastně, napil se a vzdychl. Chtěl něco říct, ale už k tomu nedošlo.

Ve vylepšování nápojů nebyl Harm nováčkem. Nepotřeboval umět čarovat a znát lektvary. Stačila mu obyčejná mudlovská lékárna. Ten hloupý muzikantek bude spát až do rána. Těch prášků nadrtil možná trochu víc, než bylo třeba, ale i kdyby se Tony už neprobudil, Harm si s tím vrásky nedělal. Měl plán. O jednoho mrtvého čaroděje víc nebo míň… V dnešní době? Kdo by se tomu divil? Jistě, potřeboval ještě stále pomoct s odstraněním některých kouzel, ale věděl o někom – o někom velmi schopném a mocném – kdo mu s tím jistě pomůže. Ostatně ten dotyčný mu ještě za jednu službičku něco dlužil, nebo ne?

Podíval se na Tonyho zhrouceného na zemi. Mělo ho to napadnout dřív, ušklíbl se. „Nashle ráno,“ zazubil se na bezvědomého mladíka, zhasnul a odešel.

Spal klidně, jako člověk s čistým svědomím. Nebo jako ten, jehož svědomí zakrnělo a jen jako zbytečný nefunkční výrůstek přežívalo v koutku duše. Ráno při holení na sebe zkoušel v zrcadle různé obličeje plné údivu a zděšení pro případ, že by to včera s množstvím prášků na spaní skutečně přehnal. Popravdě v to doufal.

Když o půl hodiny později vešel do zadní části podniku U zlomené hůlky, podařilo se mu obličej zformovat do tak excelentní grimasy, jakou by si před zrcadlem ani nedokázal představit. Možná proto, že byla naprosto upřímná.

Chudák Tony ležel na podlaze přesně tak, jak ho tam večer zanechal. To bylo v pořádku, s tím přece počítal. Ale bar byl opět ve stavu, jako kdyby se tu nikdy žádná změna nestala.

Všechno bylo původní, na svých místech. Stolky, kulečník, masky, fotky… a ve vzduchu jemně čpěl odér Natyho dýmky.

„Ne, nesmím zpanikařit, nesmím zpanikařit,“ přesvědčoval sám sebe Harm, oči vytřeštěné hrůzou. Pak se uklidnil. Věděl, co udělá. A udělal to.

 

Ve dvoře za barem se rychle za sebou ozvalo několik práskavých zvuků. Nikdo si toho nevšiml, vyplašilo to jen starého rezavého kocoura, který si nahoře hověl v okapu. Nahrbil naježený hřbet a zasyčel dolů na skupinku tří lidí, která tam ještě před okamžikem nebyla.

„Račte dál, račte dál,“ vítal Harm příchozí s rozrušeným úsměvem. „Tudy, pánové. Hned jsem u vás.“ Běžel vyvěsit na vstupní dveře do mudlovské části baru tabulku s nápisem oznamujícím inventuru. Bylo tu prázdno i ušatý barman byl pryč, tomu dal volno hned, jakmile zjistil, co se stalo. Ještě se ujistil, že je zamčeno, zatáhl závěs a utíkal dozadu, aby na něj pozvaní hosté nečekali.

S čekáním na obsluhu si rozhodně hlavu nedělali a obsloužili se sami. To se Harmovi moc nelíbilo, ale teď měl závažnější starosti.

„Pánové –“ až nyní si všiml, že je tu i čarodějka, „– madam, můj bratr je naživu,“ oznámil důležitě.

„Nepovídej,“ řekl ten vysoký, štíhlý, s holou slonovinově bledou hlavou, ohavnou tváří a děsivýma očima.

„Skutečně!“ pobouřila Harma ta očividná nedůvěra. Čaroděj se mu od prvního okamžiku nelíbil, a to chování… chm…

Žena v černém pohnula rukou, ale onen muž jí zadržel.

Ani ona se Harmovi nezamlouvala. Měla pásku přes oko a tvářila se jako někdo, kdo se musí hodně ovládat, aby ho nezamáčkl jako odporného červa. Povzdychl si v duchu, s jakými příšernými lidmi je nucen komunikovat. Obrátil se tedy k Eelovi, poďobanému muži, se kterým už několikrát jednal a právě s ním tehdy udělal obchod. Po čele mu přeběhl stín, když si vzpomněl, jak to probíhalo. Ta chvilka před tím, než mu na dvorku předal bezvědomého bratra, ho mrzela. V nestřežené chvilce strazil Jonathana zezadu lahví vína, a teprve pak si všiml, že omylem rozbil lahev trestuhodně kvalitního Chateau, což bylo nadmíru k zlosti. Ale teď si snad spraví náladu, protože od té doby s tímhle člověkem ještě několikrát spolupracoval a doufal, že právě on mu pomůže zbavit bar kouzel.

„Jak jsem řekl. Bratr je naživu. Jinak to není možné,“ řekl rozhořčeně a v kostce povyprávěl o svém problému.

„A tohle je co?“ strčila čarodějka nohou do pianisty na podlaze.

„Chmmm, nic podstatného, jen drobná nehoda,“ ušklíbl se Harm, který ve vyprávění pár detailů vynechal. „Uvítám, když mě ho zbavíte.“

„Co je zač?“ zeptal se ženy v černém polohlasem ten holohlavý. Rudýma očima sotva znatelně naznačil směr na podlahu.

Harm, ač neosloven, si ochotně pospíšil s vysvětlením: „To je ten, co překazil tu záležitost s Potterem.“

Holohlavý se na něj bez zájmu podíval a znovu se otočil na ženu..

„Jen nějaký přivandrovalec, co tu vypomáhal. Muzikant. Bezcenný, Pane,“ odpověděla s úctou čarodějka.

„Hm. Zdá se mi, že už jsem ho někde viděl. Prober ho.“

„Nevím, jestli to půjde, Pane, už dodělává.“

„Tak se víc snaž,“ opáčil muž lhostejným hlasem.

Žena v černém nad zhrouceným mladíkem začala mumlat zaklínadla a pak na něj několikrát šplíchla vodu prýštící z hůlky. Tony se zachvěl a začala mu cukat víčka.

„Pane?“ narovnala se a mávla hůlkou. Tělo muzikanta se vzneslo a tvrdě spadlo na nejbližší stůl.

Čaroděj mu položil dlaň na čelo.

Bylo ticho, nikdo se ani nepohnul.

Harma to začalo rozčilovat a už se chtěl připomenout, když čaroděj otráveně řekl: „Dopis. Podobně jako mladý Malfoy. Je k ničemu,“ a shodil tělo ze stolu. „Co tady?“ obrátil se na Eela, který mezitím s hůlkou v ruce procházel bar.

„Nic, co by tu nebylo i předtím, když jsme to tu prohledávali. Jen pár primitivních kouzel.“

„Podívejte, byl bych rád, kdybychom tuhle věc nějak dořešili,“ připomněl se Eelovi netrpělivý Harm. „Měli jsme spolu nějaký obchod, já svou část splnil. Sežeňte toho vašeho Voldemorta a řekněte mu, co se tady děje a že je Jonathan naživu. Jestli si myslí, že ho zabil, tak to si asi nedal dost záležet.“

O zlomek vteřiny později jeho krk jako kleště svíraly dlouhé štíhlé prsty.

„Tak já jsem si podle tebe nedal dost záležet?“ zeptal se Lord zdánlivě klidně, s hlavou trošku naklopenou ke straně.

„O–ou–á– se, nev–dě– jse–,“ chroptěl Harm Hyde a snažil se rukama rozpáčit prsty na svém krku.

„To nic,“ pravil Voldemort, „dozvíš se. Sám se přesvědčíš, jak skončil tvůj bratr. Věřím, že budeš spokojený.“ S posledními slovy na něj vycenil svůj hnusný a děsivý úsměv.

První kouzlo nechalo srůst Harmovy rty, aby nemohl křičet. Druhé ho svázalo ohnivým bičem.

Pak Pán zla splnil, co slíbil. Velmi důkladně.

Když skončil, protáhl spokojeně hůlku mezi prsty. „Doufám, že jsem ho nezklamal,“ usmál se.

„Rozhodně ne,“ vydechla Belatrix ve vášnivém obdivu.

Lord pokynul k odchodu a když stál mezi dveřmi, na rozloučenou vyslal dovnitř velkou ohnivou kouli.

Na zemi zůstala ležet dvě nehybná těla. Plameny se vzrůstajícím hukotem začaly olizovat nábytek a na tabulce spadlé na podlahu se škvařil mizerný runový nápis o zákazu vstupu čarodějů.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: