svicka
Leden 2010, Magnas

 

P

 

lavovlasá čarodějka uprostřed přepychového salónu bezděčně sepnula ruce, když promluvila. Vypadala elegantně, jak se na paní domu slušelo, ale pýchu vepsanou do tváře viditelně přebíjelo zoufalství. Chabě se to snažila maskovat hrdým držením těla, jenže v tuto chvíli jí emoce přemohly a veškerou snahu zachovat dojem sebevědomé důstojnosti zhatily.

„Bel, proč mi nepomůžeš?“

Její protějšek, žena temná jako sama noc, z níž podobná měsíci vystupovala bledá tvář, od toho prosebného gesta odvrátila znechuceně zrak.

Vlastně jen půl zraku.

Bez zájmu si prohlížela pokoj zařízený vzácným starožitným nábytkem, jemuž vévodil krb z bílého carrarského mramoru. Z jednoho z mnoha velkých portrétů v pozlacených rámech shlížela chladná povýšená tvář Druelly Blackové.

„Udělala jsem všechno, co jsi chtěla. Měla bys mi pomoct. Je to můj jediný syn! Víš sama dobře, že on není tím, koho Pán hledá.“

„O co ti jde?“ vyštěkla na sestru s podrážděnou netrpělivostí Belatrix Lestrangeová. „Draco, Draco, pořád meleš dokola to samé. Myslíš, že mě zajímá ten tvůj bezcenný nanicovatý spratek? No dobrá, i já mám za to, že on to není. Na to je příliš…“

„Příliš?“ zeptala se nečekaně bojovně Narcisa Malfoyová.

„Příliš k ničemu,“ ušklíbla se čarodějka v černém. „Dnes přijde na řadu. Smiř se s tím. Pán si to žádá a nebudeme o tom diskutovat.“

„Ale, Bel, krev není voda, je to tvůj synovec! Jak… jak vůbec můžeš takhle mluvit?“ řekla Narcisa pobouřeně. „Kdyby tě slyšela naše matka –“

Belatrix s hlavou hrdě vztyčenou pohlédla na Druellin obraz. „Na mě by byla pyšná. Ta dobře věděla, co je správné. Ale z tebe by jí bylo špatně. Kňouráš tu a fňukáš, a pokaždé, když máš pro našeho Pána splnit úkol, máš jen spousty ubohých připomínek. Ty a ten tvůj zbabělý Lucius, pcha… Nezasloužíte si ani dýchat vzduch v blízkosti našeho Pána!“

„Probůh, Bel, jsi moje sestra –“

Lestrangeová se krutě zasmála. „To je Andromeda taky a ty sama jsi ji proklela.“

„Protože sis to přála!“ bránila se Narcisa. „Právě pro Pána zla jsem na vlastní sestru uvalila kletbu Imperius, aby na svatbě dcery… Není to má vina, že Nymfadoru nedokázala zabít.“

To nebylo moudré připomínat. Hned si to uvědomila.

„Jistě se to povede nějak jinak, naše neteř už Pánovi nebude dlouho překážet,“ opravila se rychle a naléhavě pohlédla směrem k Bel.

Nebylo to příjemné pokoukání. Lestrangeová si právě ze zraněného oka sundala pásku, aby se prohlédla v jednom ze zlatem rámovaných zrcadel. Přes obočí, víčko až pod oko se táhl ohavný zarudlý šrám a ve škvíře přivřeného oka bylo vidět jen bělmo.

„Neteř,“ řekla s odporem, zatímco prohlížela svůj odraz v zrcadle. Skoro to slovo vyzvracela. „Ta mrňavá bystrozorská pijavice… Ne! V rodině nikdo takový není.“ Pak se jí po tváři znovu rozlil úsměv, otočila se, nezraněným okem varovně přivřeným pohlédla na Narcisu a zeptala se sladce: „Co myslíš, jaký je pro mě rozdíl mezi neteří a synovcem?“ Úsměv jí zmizel ze rtů jako na lusknutí prstů a s výrazem rozběsněné feny zavrčela: „Už jsem řekla. Pán si ho žádá a nebudeme o tom diskutovat.“

 

Tou dobou o patro výš ve svém pokoji Draco Malfoy vzdychal. Je-li řeč o pokoji, není tím myšlen pokojík, jako měl Harry, ale komnata úctyhodných rozměrů vybavená samým luxusem hodným potomka vznešeného rodu. Někomu by to ke štěstí stačilo, ale Draco už se nějaký čas moc šťastně necítil. Matka se mu ztrácela před očima a otec už také nebyl tím, kým dřív. Od té doby, co uprchnul z Azkabanu a musel se skrývat, se dost změnil. Důvodem k radosti nebylo ani to, že k nim čas od času chodívala teta Belatrix, rovněž uprchlá odsouzená. Nahlas by to nepřiznal, ale pravda byla taková, že se jí bál.

Něco se dělo. Věděl to, cítil to, ale nikdo mu nic nechtěl říct. Když byl dole v salónu, teta se na něj dívala s lhostejným opovržením a matka očima plnýma obav. Poslaly ho pryč.

A ke všemu ho trápil ten záhadný dopis, co mu přinesla cizí sova. Zdálo se, že si dala hodně záležet na tom, aby ji nikdo neviděl. Inkoustem zeleným jako jeho pečeť na něm bylo napsáno:

 

Mimořádně důležité

 

Váhal, jestli má dopis otevřít. Měl strach. Nechtěl si to připustit, ale v hloubi duše se bál, že to psaní je od… vy-víte-koho. V okamžiku, kdy se konečně odhodlal zlomit pečeť, kdosi zaklepal na dveře, tak rychle strčil psaní do kapsy.

Vstoupila jeho matka a posadila se na jedno z barokních sedátek. Oči měla zarudlé, což ještě více zdůrazňovalo nezvyklou propadlost jejích pobledlých tváří.

Mlčela.

Bylo to mučivé ticho. Tušil, že přinese něco hrozného.

Cítil to jako příkoří. Kdysi měl všechno, mocného otce, pyšnou matku a všechno, na co si jen vzpomněl. Teď měl jen sžíravý neklid. O to větší, že si přestával být jistý, kdo je toho příčinou. Hlavou mu problesklo jméno Voldemorta, ale okamžitě tu myšlenku vyděšeně zahnal. Samozřejmě, že ví, kdo za všechno může – Harry Potter!

„Dnes večer půjdeš s námi,“ konečně promluvila Narcisa bezbarvě. Dívala se přitom před sebe do nikam.

Tiše polknul. Věděl, za kým má jít.

 

Večer přišel mnohem dřív, než by si Draco přál. Jediné pozitivní na tom bylo to, že měl uvidět otce, který se doma zdržoval jen málokdy.

Dřív buď k rodičům vzhlížel, nebo jimi pohrdal, ale před nedávnem se naučil mít o ně strach. Předtím by ho to ani nenapadlo, byli něčím samozřejmým, věčným. Někým, kdo tu pro něj měl být napořád. Pak otec skončil v Azkabanu a při útěku a po něm nesčetněkrát málem zemřel. Otec jeho kamaráda Vincenta Crabbea takové štěstí neměl, zemřel v boji. Nevlastní otec Blaise Zabiniho skončil v Azkabanu, který ho připravil o život po pár týdnech. Ani otec bývalého spolužáka Marcuse Flinta nepatřil ke šťastným. Dokonce ani sám Marcus už nežil. Ani – a to Dracem otřáslo nejvíce – jeho přítel Gregory Goyle. Prý je zabil sám Pán zla.

Dřív by Goyla v duchu přítelem nenazval, ne upřímně, opovrhoval jím stejně jako Crabbem. Ti dva byli primitivové k pohledání a dokonce propadli a museli znovu absolvovat pátý ročník bradavické školy. Ale tvořili s Dracem nerozlučnou trojici. Dělal mu dobře jejich obdiv a pocit převahy nad nimi. Když zjistil, že je Goyle mrtvý, šokovalo ho to. Odmítal uvěřit. A tehdy se začal bát.

Nyní byl na řadě on sám se svými rodiči.

 

Už se stmívalo, když vyrazili na cestu.

Roztřesená matka ho vzala kolem ramen a přenesla do neznámého lesa. Sotva po přemístění otevřel oči, spatřil Smrtijeda v masce a kápi. Přestože už tak otce viděl, v prvním okamžiku se hrozně vyděsil. Nestihli si ani promluvit. Na košťatech připravených v lesním úkrytu hned všichni tři pokračovali dál. Snad poprvé v životě Draco vzlétl se strachem.

Otec, který letěl po jeho pravé ruce, ho před první hlídkou varoval, takže ho náhlý chlad nezaskočil. Přesto vykřikl, když se ve tmě pár centimetrů před jeho tváří z ničeho nic objevil Mozkomor. I ten krátký okamžik stačil na to, aby ztratil vědomí a začal se pomalu hroutit a padat z koštěte. Vyděšená Narcisa ho tak tak zachytila a závěr cesty zesláblý Draco dokončil v pevném sevření mezi otcem a matkou. Druhá, lidská hlídka se sice postarala o to, aby směl spatřit hrozivý černý hrad, ale on vůbec nic neviděl. Nevnímal ani přistání, ani to, že procházeli ohněm ozářenou hradní branou. Oči měl široce otevřené a obličej naprosto sinalý, a myslel jen na jediné – na hrůzyplný výjev, který se mu v několika vteřinách odehrál před očima ve chvíli, kdy se k němu Mozkomor přiblížil. Klopýtal přes kamennou mozaiku pochodněmi osvíceného nádvoří a úplně zapomněl na to, co ho čeká.

Ve velké audienční komnatě se teprve scházeli první Smrtijedi. Lucius Malfoy si dal hodně záležet na tom, aby přišli včas a nepopudili Pána zla nedochvilností. Teprve nyní si sundal kápi a masku.. I ve slabém osvětlení Temné komnaty bylo znát, že se mu na bílém čele rýsují nové vrásky. Platinově světlé dlouhé vlasy měl rozcuchané letem a na první pohled už nějaký čas zanedbával holiče. Jeho pověstná elegance se vytrácela, spolu s ní mizela i pýcha a sebedůvěra. Se ženou a synem se postavil k ostatním.

Přicházeli další a další. Někteří spolu tiše hovořili, jiní mlčeli.

Mezitím se Draco trochu vzpamatoval a konečně se začal rozhlížet kolem.

Temná komnata byla rozlehlá a nezískala svůj název pro nic za nic. Nad tmavými zdmi se ve tmě ztrácel strop podpíraný v každém koutu sloupem z tmavého mramoru. Komnatu spoře prosvětlovaly jen voskovice v tepaných svícnech na zdech. Pouze vlevo zářily dvě kaskády ohně a u paty každé se výhrůžně zvedala černá hadí hlava. Mezi nimi visely dva dlouhé prapory s erbem Salazara Zmijozela, před kterými uprostřed stál na kamenné podlaze jediný kus nábytku – velké vyřezávané ebenové křeslo polstrované černou kůží.

Komnata se naplnila. Zástup přítomných se pomalu rovnal čelem ke křeslu.

Draco si všiml své tety Belatrix, mezi odmaskovanými poznal i několik přátel svého otce. Málokdo mu věnoval sebemenší pozornost a pokud se snad na něj někdo podíval, tvářil se buď lhostejně nebo pohřebně.

Odkudsi se ozval hluboký gong.

Ti, kteří měli tvář odkrytou, začali rychle na obličeje nasazovat masky a kápě spadlé na ramena vytahovat na hlavu. Draco masku neměl, ale nikdo si toho nevšímal, takže to nejspíš bylo v pořádku.

Druhý gong. Pohasla polovina voskovic.

Skřípajícími dveřmi přispěchal opozdilec, utíkal se zařadit a vyděšeně hleděl ke křeslu. Někdo z vedle stojících mu na prstech naznačil dva a udýchaný muž si oddechl.

Při třetím gongu sotva znatelně zasvětélkovala část stěny vpravo od osvětleného prostoru a skrytým průchodem vešel Voldemort. Zastavil se před křeslem.

Mezi Smrtijedy stálo několik vysokých mužů, přesto se zdálo, že Pán zla všechny o velký kus přečnívá. Pomalu se rozhlédl po svých služebnících.

„Vítejte,“ začal s úsměvem obvyklý rituál. „Odložte své masky.“

Nenašel se nikdo, kdo by okamžitě neposlechl.

„Kdo je na řadě dnes?“

„Měla to být Maggie Mafficková a Draco Malfoy,“ odpověděla mu okamžitě Belatrix s nadšenou úslužností. Povystoupila přitom o krok z první řady.

„Měla být?“ otázal se Voldemort a ačkoli zdánlivě nezměnil tón, všem zatrnulo.

„Ano, ale –“

„Ale?“

Místo Lestrageové odpověděl jiný hlas. Patřil někomu, kdo stál nedaleko ní. Byl o hodně hlubší, vyrovnaný, bez sebemenšího náznaku nadšení, zato s pohrdavým podtónem. „Jak se ukázalo, Mafficková už nějaký čas není mezi živými. Do jednoho ze svých nových mizerných lektvarů potřebovala neobchodovatelné kopyto z pětinoha a rozhodla si ho na ostrově Drear sama opatřit, což se jí stalo osudným.“ I když na majitele hlasu Draco neviděl, okamžitě jej poznal. Nijak zvlášť ho to nepřekvapilo.

„Budiž, rozžvýkání masožravou obludou je akceptovatelnou omluvou,“ pokývl s trochu našpulenými ústy Voldemort. „A mladý pan Malfoy se taktéž nechal něčím pozřít nebo se mu uráčilo přijít?“

„Syn je zde k vašim službám,“ vyhrkl Malfoy starší.

„Je snad němý, Luciusi? Neumí mluvit sám? Je snad retardovaný?“

„To v žádném případě!“ zapomněl se bát Lucius Malfoy a do tváře se mu vrátila sebevědomá hrdost. Bohužel zapomněl i na to, že časy se změnily a ani nejbližší služebníci z čistokrevných vznešených rodů nemohou spoléhat na Voldemortovu blahosklonnost.

Všichni v zástupu ztuhli.

Tichem zasyčela kletba. Při tom syčivém šepotu se většině Smrtijedů do tváře vkradla hrůza. Draco ochromený strachem hleděl na to, jak neviditelná síla zvedla jeho otce asi půl metru nad zem, kde sebou začal škubat a přes veškeré přemáhání skučet v bolestech, takže vypadal jako ubohá loutka v podivném záchvatu.

„Je snad retardovaný, Luciusi?“ zeptal se Voldemort znovu.

„Jen se před vámi ostýchá, Pane,“ řekla rychle Narcisa. Vnutila svému hlasu maximální klid a úctu, na mučeného manžela ani nepohlédla. „Je pro něj příliš velkou ctí se s vámi setkat,“ dodala a potají zaryla synovi prsty do zad, aby se probral.

Vyděšený Draco přitakal.

Pánovi zla se odpověď Narcisy líbila. Lehkým sklopením hůlky ukončil kletbu a Dracovi ukázal velkodušně před sebe: „Pojď blíž, chlapče.“

Draco pomalu přistoupil. Učinil tak poněkud prkenně, vlastní nohy ho od toho zrazovaly. Fascinovaně zíral do rudých hadích očí, ale dlouho to nevydržel a ještě než udělal poslední krok, zrak odvrátil.

„Copak? Snad nemáš strach?“ řekl Voldemort pobaveně. „Nebo snad přede mnou něco skrýváš? Snad nějaké tajemství?“

Mladík s bezkrevnou tváří se zmohl alespoň na to, aby zavrtěl hlavou. Pak se na zlomek vteřiny zarazil, protože si uvědomil v kapse psaní, na nějž odpoledne díky nemilým zprávám zapomněl. Psaní, které tajil, které nechtěl nikomu ukázat, dokud si ho neprohlédne sám.

Bylo to tak kratičké zaváhání, že si toho nikdo nevšiml. Nikdo, kromě Pána zla.

„Ale ano,“ pronesl zdánlivě stále vlídně, „ty máš tajemství.“ S rychlostí útočící kobry chytil svými dlouhými bledými prsty Draca za vlasy, přitáhl ho k sobě blíž a hypnotickým pohledem rudých očí s právě rozšířenými svislými zornicemi se mu vpil až do mozku.

Narcisa stěží potlačila výkřik. S Luciusem přestali zděšením dýchat.

Trvalo to jen krátce.

„Dopis ve tvé kapse, podej mi ho,“ zasyčel náhle Voldemort.

Draco to bez zaváhání udělal.

Lord pohlédl na pečeť. Byl do ní vytlačen kruh rozdělený vlnovkou. Hadí chřípí se mu rozrušeně zachvělo. Bez skrupulí pečeť rázně a nedočkavě rozlomil.

Psaní se mu vytrhlo z rukou, vzlétlo, bleskurychle se přeskládalo v ptáčka, slabě se rozzářilo a zatrylkovalo. Zvláštní bylo, že se při svém krátkém zpěvu se neobracelo pouze k Dracovi, ale ve vzduchu se točilo a zpívalo ke všem, včetně Voldemorta.

 

Pýcha a zášť, jež tě sžírá,

jen sílí a neumírá.

Místo toho tě vždy nutí

dělat špatná rozhodnutí.

Brzy přijde čas,

rozhodnout se zas.

 

Pergamenový ptáček zamával křídly, vyletěl ke stropu, kde vzplál a snesl se k zemi jako kousky popela.

Pán zla měl ve tváři neproniknutelný výraz. Nemusel se Draca ptát, od koho dopis dostal. Ne nadarmo byl zván mistrem nitrozpytu. Věděl, že mladík nic netuší a zcela ho přestal zajímat. Ani svou zlost si na něm nevylil, natolik ho psaní vyvedlo z míry.

Sedl si do svého elegantního křesla, naprosto ignoroval tiché řady svých věrných a choval se, jako by byl v komnatě sám. Podepřel si z boku bradu bledou rukou a přemýšlel. Okamžitě poznal pečeť Strážce. Napadlo ho, kdo by mohl být autorem té veršovánky, ale ten člověk nebyl potomkem Smrtijeda. Je snad právě on novým ochranitelem? Hloupost. Není. Kdyby se jím stal, už by dávno bylo všechno jinak. Jen napodobeninou pečeti dává najevo, že ví, oč tu běží. Teď určitě po skutečném Strážci pátrá i on. Nepříjemná komplikace. Lord se zamračil.

Nikdo ze Smrtijedů si netroufl jakkoli zahlučet, zašeptat, zakašlat, přešlápnout, nic. Bylo naprosté ticho jen nepatrně rušené občasným tichoučkým zapraskáním a zasyčením některé ze svic.

O pár kroků dál stál zapomenutý Draco, strnule se díval před sebe trochu k zemi, směrem mezi Voldemorta a temný zástup Smrtijedů. Toužebně si přál být neviditelný, zmizet odsud nebo alespoň mít možnost pohlédnout na své rodiče, ale strach mu to nedovolil. Ačkoli se to často nestává, tentokrát byl strach dobrým rádcem.

„Proč zrovna ty?“ promluvil konečně Voldemort.

„Je všeobecné známé, že jméno Malfoy patří k věrným,“ řekl něčí hlas. Byl to ten samý hlas, co předtím mluvil místo Belatrix. „A těžko říct, komu to bylo ve skutečnosti adresováno. Pokud tím chtěl autor někoho zviklat nebo rozčílit, každopádně se mu to nepodařilo.“

„Skutečně?“ otázal se Voldemort lehce, ale nepodíval se přitom na mluvčího, nýbrž na řady svých služebníků.

„Mohu Draca pro jistotu podrobit výslechu, budete-li si přát,“ řekl klidně muž. „Ovšem věřím, že s tím nemá zbla společného.“

Teprve nyní si Draco dovolil pohlédnout za hlasem. Z místa kde teď stál, nedaleko Pána, měl možnost uvidět. Opatrně tím směrem pootočil oči plné strachu a prosby. Ale muž s černými vlasy, světlou pletí a výrazným hákovitým nosem se na něj ani nepodíval.

„Ne, je to zbytečné,“ mávl rukou Voldemort a dalším posunkem všechny propustil.

Odcházeli spořádaně, bez hlesu, v tichosti. Pro Draca museli přijít rodiče, protože se prožitým nervovým vypětím a hrůzou nebyl schopen pohnout z místa. Pospíšili si, aby Pánovi co nejrychleji zmizeli z očí. Sotva opustili Temnou komnatu, Narcisa k sobě syna přitiskla a z očí se jí vyřinul proud slz. Pak v odcházejícím zástupu pohledem vyhledala Severuse Snapea a vděčně kývla, ovšem profesor lektvarů nezareagoval. Bylo jí to v tu chvíli jedno, měla syna živého, a co víc, bez Znamení zla na předloktí. Alespoň zatím.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: