svicka
Leden 2010, Magnas

 

N

 

ad zpola dojedenou večeří v Doupěti vládlo zaražené ticho.

„Kruci, co to bylo?“ po chvíli pronesl s vykulenýma očima Ron. „Pamatuje si někdo, co ten dopis zpíval?“

„Spíš mě zajímá, jak se dostal do banky a od koho byl,“ řekl zaraženě Harry.

„Od Natyho, slyšel jsi to přece, ne?“ odpověděl Billy, ale sám o vlastních slovech pochyboval. Jonathan Hyde byl už dávno mrtvý a jak známo, nebožtíci preferují jiné způsoby komunikace, než kvalitně zakletou poštu. Tedy za předpokladu, že se stanou duchy. Mudlům působí děsivé pocity a čarodějům, pro něž jsou zpravidla viditelní, jednoduše řeknou, co mají na srdci. Ovšem dopis?

„Já tomu věřím,“ řekla tiše zamyšlená Ginny. „Arnie Bubble mi vyprávěl, že si s Natym často posílali zpívané vzkazy, byla to taková jejich muzikantská legrace,“ usmála se. „A to psaní zpívalo něco o poslovi, takže Jonathan to možná napsal už před svou smrtí, jen to někdo doručil až dneska.“

„Co že to bylo za jméno?“ zajímalo paní Weasleyovou.

„Momosa Kery,“ odpověděla trochu nepřítomně Hermiona, která si usilovně lámala hlavu, odkud to jméno zná.

„Taková maboule žensská,“ pronesla k překvapení všech Fleur a doprovodila ta slova opovržlivým mávnutím ruky.

„Jaká? Kde je? Co je zač?“ zeptal se překvapený Harry. Sice netušil, k čemu má být dotyčná vodítkem a stále pochyboval o autorství toho podivného vzkazu, ale záhadný dopis vcelku pochopitelně vybičoval jeho zvědavost.

„Praštěná,“ přeložila Hermiona tajně trochu zhrzená, že Fleur s tím přišla dřív. „A mimochodem mrtvá,“ zvedla si trochu náladu informací vydolovanou z paměti.. Když jí podle výrazů ostatních došlo, že není vhodné se spokojeně tvářit při řeči o něčí smrti, zastyděla se.

„Ono se tvrrdí, že byla Frrancouzka, ale není to vůbec prravda,“ pokračovala Fleur živě, zatímco ostatní pomalu dojídali. Oči jí svítily potěšením, že má tolik zvědavých posluchačů. V napjatém tichu bylo slyšet, jak Billy drtí zuby ledový salát. „Měla anglickou matku a její papá byl z Korrfu. Její mamá nebyla moc dobrrý člověk, takže byla brrzy veuve, hmm… vdova. S oblibou pořřádala hony na čarroděje s mudlovskou krrví –“

„Momosa?“ zamotal se do vyprávění Ron.

„Nee, její matka,“ protočila oči Fleur. „Prrosstě ona se tehdy chovala podobně jako Voldemorrt,“ oznámila důležitě a rozhlédla kolem stolu, aby zjistila, zda její slova vzbudila očekávaný úžas. Teprve pak spokojeně pokračovala: „Ale ona je na rrozdíl od něj samozřřejmě dávno mrrtvá. Prrý technologique chyba přři výrrobě jednoho lektvarru na krrásu.“

„A jak to souvisí s tou… Momosou?“ zkazil jí pragmatickou otázkou výsledný efekt Harry.

„No jak assi?“ pozvedla a zase spustila ruce v energickém, leč ladném gestu roztrpčená Fleur. „Byla kvůli tomu přřece ssirrotek.“

„Tomu rozumíme,“ řekl Ron přezíravě, „ale přece není tak slavná proto, že její mamá zvorala nějaký blivajs?“

„Ó, to ne! To kvůli tomu, že byla tak prrašštěná a kvůli tomu obrrazu.“

„Obrazu?“ zeptal se nechápavě Harry.

„Jak je možné, že o ní znáš tolik detailů?“ neodpustila si Hermiona.

„Musela jsem o ní jednou ve škole, v Krrássnohůlkách, psát za trrest esej,“ přiznala neochotně Fleur.

Hermionu odpověď viditelně uspokojila.

„Hej, kvůli jakému obrazu?“ připomněl se netrpělivě Harry.

„Starý známý obraz. Alespoň ve Francii,“ objasnila Hermiona, šťastná, že se jí konečně vybavil i zbytek zasutých informací.. „Zachycuje výjev její smrti.“

Fleur dotčená, že jí někdo stále kazí vyprávění, se zase rychle chopila slova: „Ona nechtěla být jako její mamá, a tak odmítala čarrovat a také tvrrdila, že s každým se dá vyjít po dobrrém. Přředvedla to s drrakem. Noir de Hebrid.“

„Chtěla konverzovat s černým hebridským?“ přeptal se suše Fred.

Oui, avec dragon.“

„Zřejmě šlo poněkud jednostranný rozhovor,“ ušklíbl se George.

Très mal… de bonne foi…“ s tvářemi zrůžovělými vzrušením brebentila Fleur ve své mateřštině. „Ona pak byla mâchée… naprrossto sešrraná… dans l’absolu, úplně, jí by nepomohla ani, eee, Bill – eau bénite?

„Svěcená voda.“

Oui. Ani ssvesená voda!“ konečně triumfálně zakončila.

Při slovech o sežrání se Molly rozhlédla po stole a začala kouzlem sbírat prázdné talíře.

 

Po večeři se šel Harry projít ven. Sám. Chtěl v klidu přemýšlet. Slunce se pozvolna kutálelo k západu a barvilo vlnky hladiny rybníka do odstínů oranžové a rudé. Rudé, jako pečeť na podivném dopisu. Chvilku posedával na břehu a pozoroval tu hru barev, která jako by se mu vysmívala, že dopis nechápe. Pak vstal a vydal se do lesa. Vzal si sebou nadmíru nadšeného Klofana.

„No dobrá, tak tomu nerozumím. Ale uznej, že je to dost šílené,“ řekl, když kráčeli lesní cestou.

Klofan mu pochopitelně neodpověděl. Jen se na Harryho podíval s hlavou sklopenou ke straně a pak neúspěšně vystartoval ke kořenům starého stromu po nějakém hlodavci.

„I kdyby to psaní opravdu bylo od Natyho, co má znamenat to, že je mi vodítkem nějaká bláznivá holka? Nebo její obraz.“ Zamyšleně sebral ze země jedlovou šišku a snažil se ji prohodit mezi dvě vzdálené větve, které k tomu přímo vybízely. „Tak ji sežral drak. Co já s tím?“

Klofan ho neposlouchal, místo toho se snažil chytit hozenou šišku.

Podařilo se mu to.

Harry přijal výzvu ke hře a hodil druhou jedlovou munici, tentokrát mnohem prudčeji.

Hipogryf ji nechytil, jen naprázdno klapnul zobákem a šiška vletěla do křoví.

„Au!“

Ještě dřív, než tlumené vzkřiknutí doznělo, Harry s bleskurychle vytasenou hůlkou v ruce tajil dech, aby mu neunikl žádný zvuk. Bylo to vcelku zbytečné, neboť rozdováděný Klofan dělal hluk jako stádo kentaurů. Harry ho chtěl tiše napomenout, ale pak se zarazil. Hipogryf měl výborný čich, ovšem nechoval se, jako kdyby cítil nepřítele. Pak zachřestily větve na druhé straně pěšiny. Harry nevěděl, kam se podívat dřív, a mířil hůlkou ze strany na stranu.

Klofan jemně vykřikl zvláštně broukavým způsobem, kterým vítával ty, které měl rád, rozverně se rozeběhl a popoletěl k houštině, odkud se během okamžiku vynořil Remus Lupin, který se při pohledu na rozrušeného Harryho polekaně zarazil. Harry mu posunkem naznačil, že má být potichu. Pak ukázal směrem, odkud komusi unikl bolestný výkřik.

Lupin přikývl, že rozumí, opatrně vytáhl svou hůlku a zavětřil jako zvíře.

Harryho to překvapilo.

Bývalý profesor pečlivě a naprosto tiše nasával vzduch a chřípí se mu chvělo jak rozeznával různé pachy lesa.

„Už je pryč,“ řekl pak.

„Kdo to byl?“

„Netuším. Ale…“ Lupin se zamyšleně podmračil.

„Ale?“

„Nic,“ zavrtěl hlavou Lupin, „je to hloupost. Jen… mám pocit, že už jsem potkal někoho, kdo voní podobně.“

„Určitě?“

„O úplňku bych ti řekl víc a mohl bych ho i vystopovat,“ řekl Lupin s omluvným, malinko trpkým úsměvem.

Vydali se k Doupěti a Harry cestou vyprávěl o podivném dopisu.

„Zvláštní, skutečně zvláštní. Ovšem obávám se, že ti s tím nepomůžu, tu historku o drakovi znám jen zběžně, nic nového ti nepovím.“

„Už se stalo,“ usmál se Harry a poděkoval za vzkaz vyřízený Hermionou.

Lupin se zastavil, ale hned se zase dal do kroku. „Možná… možná to spolu souvisí. Není pochyb o tom, že Natyho Hydea zabil Voldemort. Jonathan – pokud byl pisatelem skutečně on – pravděpodobně dopis u někoho uložil pro případ své smrti, aby tě varoval. Není vyloučeno, že ten, koho Voldemort hledá, nějak s Natyho zmizením a smrtí souvisí. Třeba věděl, oč jde, a kdo ví, možná věděl i mnohem víc.“

„Proč by to nenapsal rovnou? Proč takhle složitě?“ zeptal se Harry, ale hned si za to v duchu vynadal. Samozřejmě, že nebylo bezpečné cokoli psát přímo. „Tedy chtěl jsem říct, proč se třeba nespojil s Brumbálem?“

Lupin pokrčil rameny. „Těžko říct.“ Odsunul rukou borovou větev, která čněla do pěšiny ve výši jeho očí, prošel a pustil ji. „Popravdě by mě nepřekvapilo, kdyby o tom Brumbál věděl. Jenže už delší dobu je poněkud … málomluvný. V posledních dnech se mi ho nedaří dostihnout vůbec. Připouštím, že mi to připadá, jako by se mi vyhýbal. Ovšem tenhle pocit, jak jsem zjistil, nemám jen já.“

Harry nevěděl, co na to říct.

„Podařilo se vám zjistit, jakými kouzly byl ten dopis zapečetěný?“ vrátil se Lupin k původnímu tématu.

„Ne, já jsem to nezjišťoval,“ řekl Harry napůl bezmyšlenkovitě a pak zavrávoral, protože s ním Remus silně trhnul.

„Žertuješ?!“

Harry zaskočeně zavrtěl hlavou.

„Copak ses pomátl? Copak ses vůbec nic nenaučil?“ vykřikl rozčílený Lupin. V jeho očích byl strach. „Jak můžeš být tak neopatrný!? Panebože, Harry…“

„Myslel jsem, že to zkontroloval Billy,“ řekl chabě na svou obhajobu. „Skřeti by snad přece také poznali, kdyby něco nebylo v pořádku.

Remus Lupin neříkal nic, jen se na něj pronikavě díval.

„Příště si dám pozor,“ slíbil Harry a sklopil zrak. Věděl, že přítel jeho otce má pravdu a bylo mu hanba, vždyť tahle školácká chyba mohla stát život nejen jeho. Byl rád, že už došli téměř až na kraj lesa. Bál se dalších výtek. Ale Lupin už nepromluvil.

 

Když Harry o chvilku později vyběhl schody ke svému pokoji, čekala na něj Hermiona. Seděla na schůdcích na půdu a na kolenou měla nějakou knížku. Jak se ukázalo, ta kniha úctyhodných rozměrů a váhy byla francouzskou publikací o výtvarném umění a měla v ní hůlkou založenou stránku.

Obraz byl víceméně takový, jak si ho Harry představoval. Momosa, odhadem tak dvacetiletá dívka s antickými rysy a s dlouhými vlnitými černými vlasy, v nichž měla vetknuté květiny, stála na skále ve světlém, rozevlátém rouchu, ruce zvednuté, jako by vítala vítr a ve tváři měla nepřítomný, dle Harryho názoru poněkud slaboduchý úsměv. Jemná ústa měla pootevřená, jako by se chystala promlouvat. Nad ní se tyčil popuzený drak s roztaženými kožnatými křídly a šupinami tak lesklými, až v některých místech přímo zářil, a cenil ostré zuby s jasným úmyslem vést diskuzi zcela krátkou, asi tak na jedno cvaknutí čelistí.

Harry seděl na zemi u paty schodů s rozevřenou knihou na klíně a předstíral, že naslouchá Hermionině výkladu o historickém vývoji olejomalby a o italském malíři s krkolomným jménem, které znělo, jako kdyby se na plechový parapet vysypala hrst suchého hrachu. Díval se na obrázek, na záplavu cizojazyčného textu pod ním, ale bylo to marné, nic ho nenapadalo. Zkoušel knihu otáčet kolem dokola a dívat se na výjev vzhůru nohama i ze stran, ovšem ani to nepřineslo žádný nápad.

„Možná to vůbec není v tom obraze. Třeba jde o její rodiče,“ přerušil unaveně Hermionin výklad, půjčil si knížku, rozloučil se a šel se umýt a spát.

Jenže spánek nepřicházel, tak po chvíli převalování a marné snahy usnout vstal z postele, sedl si na otevřené okno a dýchal jen pomalu chladnoucí noční vzduch. Opřel si hlavu o okenní rám a díval se na nebe. Bylo plné hvězd. Začal hledat souhvězdí Velkého psa, aby našel tu nejzářivější, Siria, a přitom myslel na to, jak mu Sirius schází. On by si jistě věděl rady.

A pak to přišlo.

Bylo to bláznivé, ale bylo to možné.

Rychle pohledem zapátral směrem k Malé a Velké medvědici…

Svezl se z okna, hůlkou zapálil svíčku a podíval se na obrázek v knize. Nebylo pochyb, odlesky na drakově těle tvořily mapu souhvězdí. A pod malbou v podtitulu… Předtím si těch slov vůbec nevšiml. Teď jako by z textu svítila.

Měl čekat do rána? Kdo by to vydržel? Za okamžik už stál s rozevřenou knihou v ruce mezi dveřmi, které otevřela rozespalá Hermiona.

„Jsou tam hvězdy. Na tom obraze. Je to –“

„Já vím,“ protírala si oči a snažila se probrat natolik, aby vnímala. „Vždyť jsem ti to zmiňovala jako nezvyklé u tohoto typu obr –“

„Opravdu?“ zarazil se Harry. „No to je jedno, podívej se sem,“ rozrušeně píchl prstem do dvou francouzských slov v podtitulu díla Momosa a drak. …mal mort de bonne foi*… „Je to u toho obrazu vždycky nebo jen v téhle knize?“

Špatné? Víra?“ přeložila kamarádka klimbající ve stoje. „Nechápu, jak to souvisí.“

„Tak si to představ dohromady a s ypsilon,“ řekl naléhavě.

Hermiona na něj soucitně pohlédla jako na někoho, kdo to přehnal s máslovým ležákem.

„Je tam souhvězdí Draco!“ nedal se Harry odradit od svého nápadu

„A co bys na drakovi čekal? Souhvězdí labutě?“ Vzdychla a zavrtěla hlavou. „Já jsem ho sice neznala, ale každý říká, že Naty nebyl žádný hlupák.“

„?“

„Nedovedu si dost dobře představit, co by s tím mohl mít společného Draco Malfoy – oba víme, že je to pitomec – ale i kdyby v tom nakrásně nějakou roli hrál, nikdo alespoň trochu soudný nemůže čekat, že bys po takové –“ sklouzla do opovržlivého tónu, „– nápovědě … běžel za Dracem.“

Na tom něco bylo, to uznal i Harry a zklamaně odešel spát.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


Špatná smrt v dobré víře. Znalci snad velkoryse přehlédnou mou mizernou francouzštinu a v tomto případě záměnu rodu.




Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: