svicka
Leden 2010, Magnas

 

M

 

inisterská polooficiální prohlídka neodhalila nic, snad jen fakt, že profesorka Trelawneyová chodí ověšená cinkavými šperky i o prázdninách, které tráví v Bradavicích podobně jako kentaur Firenze nebo profesor - duch Binns, a že maličký Filius Kratiknot nosí v létě bermudy a botky žabky a chodí se cachtat do jezera, kde mimo jiné, většinou bez pomoci kouzel, rybaří. Minerva McGonagallová – alespoň podle Brumbálovy verze – na jeho radu už před pár týdny odjela na kontinent, kde si dovolila holdovat své tajné vášni – turistice, a právě v těchto dnech byla na návštěvě za madame Olympou Maximou ve francouzských Krásnohůlkách.

Nezvaní pátrači prohlédli i část bradavických pozemků, ale kromě velkého, značně páchnoucího kusu masa v Hagridově chatrči, jenž rozhodně nepocházel z Moodyho, ačkoli podle smradu se zdál být zhruba stejně starý, neobjevili nic ani tam. Dokonce ani Hagrida.

 

Zatímco prohlídka probíhala, Basil Beefer si bez pozvání prkenně sedl na židli možná ještě nepatrně vyhřátou od Harryho. Nevšiml by si toho, ani kdyby mu pod zadkem hořela. Na to byl příliš zahleděný sám do sebe a hlavně – do předpisů. Znal je úplně všechny, včetně těch dávno zrušených nebo nesmyslných, jako třeba: „Je přísně zapovězeno tasit hůlku v botách na podpatcích vyšších než pět palců,“ nebo: „Každou třetí neděli je zakázáno žonglovat kotlíky a sovou.“ Vše kolem něj se muselo řídit podle jasně daných regulí. Nijak se netajil tím, že nemá příliš pozitivní vztah k přírodě, která se na jeho vkus chovala svévolně až anarchisticky. Bylo také veřejným tajemstvím, co si myslí o čarodějích s mudlovskou krví. Velmi mírně řečeno jejich vzdělávání považoval za neortodoxní, nepředpisové… a nežádoucí. Rozhlédl se po pracovně (jen hlavou, protože dá-li se to tak říct, seděl v pozoru). Hůlkou si poklepával do dlaně jako bičíkem a nebýt hábitu, spíš by působil jako netrpělivý koloniální důstojník.

„Pěkné,“ zakvičel. To bylo Basilovo celoživotní prokletí, že měl hlásek jako kleštěné podsvinče, ovšem úspěšně si to kompenzoval právě důsledným vyžadováním dodržování předpisů. „Nevidím tu ovšem nikde studentské výkazy. Vedete, doufám, řádně studentské výkazy?“

„Jistě,“ řekl vážně Brumbál. Mávl k jedné knihovně a ta vyjela ze zdi jako rychlík z tunelu. Také byla málem tak dlouhá. Jak se ukázalo, měla po obou stranách regály, každý pečlivě očíslovaný rokem. „Přejete si vidět výkaz někoho konkrétního, Basile?“

Beefer překvapeně stáhl spodní ret do kornoutku, chtivě mu zasvítily oči, ale pak se uklidnil a s vynaložením značné snahy na to, aby to působilo velkoryse, odmítl a vynahradil si to tím, že udělal řediteli dlouhou nudnou přednášku na téma, jak takové studentské výkazy, potažmo celou školu, správně vést.

Prohlídka Bradavic konečně skončila. Martenmug zklamaný neúspěchem se zlostně kousal do svých tenkých rtů. Tentokrát odešli s nepořízenou, ale však ono se jednou zadaří, jednou…!

 

Po jejich odchodu si Brumbál unaveně sedl za svůj stůl, pohodlně se opřel do opěradla křesla a dlouho trvalo, než mu z tváře zmizel výraz naprostého znechucení. Pak si pod zlatými půlměsícovými obroučkami promnul kořen nosu a vytáhl z kapsy pergamen, který tam uložil při Harryho návštěvě. Šlo o značně neobvyklý dopis, který ho mimořádně vyvedl na chvíli z rovnováhy. Výrazně totiž měnil jeho plány. Byl podepsán jen třemi písmeny, ale profesor znal celé jméno. Pisatel měl podobné iniciály jako on sám.

 

Vážený profesore Brumbále,

 

naposledy jsme spolu hovořili před více než čtyřmi lety, přesto neskromně doufám, že si na mě vzpomenete.

Tehdy jste nechtěl nic vědět a já to respektoval. Smutnou pravdou je, že díky své zabedněnosti a rozrušení bych vám stejně tehdy mohl dát jen trestuhodně málo informací.

Po celá ta léta jsem se řádně řídil slibem, který jsem vám dal, ale už to dál není možné. Před nedávnem jsem byl nucen slib porušit. Musel jsem to udělat. Muselo se to stát, jestli rozumíte.

 

Jakkoli zněl text pro nezasvěceného nesmyslně, profesor rozuměl. Pousmál se.

 

Nejprve jsem chtěl hned poté opět odjet, ale zůstal jsem, byla tu jedna věc, které jsem chtěl přijít na kloub. Jen díky tomu zdržení jsem o něco později porušil slib znovu. Napsal jsem dopis. Možná víte, o jaký dopis šlo. Když vidím toho mladinkého muzikanta, musím se smát. Žije jen svou hudbou a vůbec nic netuší. Přitom nás od sebe dělí tak málo.

Čekal jsem a zpovzdálí sledoval, až na poslední chvíli jsem pochopil a dopis napsal. Přesto je všechno přesně tak, jak má být. Konečně vím, jaká role a jaký úkol mi byly svěřeny osudem. A bylo to šokující zjištění. To vše mě také ujistilo, že napsání těchto řádků nenaruší řád.

Dlouho jsem mlčel, ale cítím, že nastal čas promluvit. Nyní jsem přesvědčen, že i to málo, co vím, může posloužit dobru, a že byste to neměl odmítat. Nenaléhám na Vás. Sám moc dobře vím, že vědění je obrovská síla, za niž je nesmírně těžké nést odpovědnost. Sám vím, jak vědění může bolet. Zvažte to tedy sám a zvažte to dobře. Věřím, že ať se rozhodnete jakkoli, bude to správné rozhodnutí.

O něčem se jen velmi obtížně hovoří i píše. Poznal jsem vás však jako mimořádně silného člověka, který uvítá jakoukoli pravdu, bude-li ku prospěchu věci. Pakliže se v čemkoli mýlím, jednoduše nečtěte dál.

 

Brumbál dál četl, dnes již podruhé. Napoprvé v téhle chvíli zaváhal. Ne snad ze strachu z toho, co zjistí. Nebyl si jen zcela jistý, zda je to správné. Po pár řádcích se ho zmocnilo několik silných různorodých emocí. A právě tehdy ho od úplného dočtení vyrušil Harry. Teď četl dál bez váhání a nepatrně přitom pokyvoval hlavou, jako to někdy staří lidé bezděčně dělají. Už nijak nepochyboval a v mysli si připravoval dlouhý seznam toho, co všechno musí udělat. Část už dnes splnil.

 

Po návratu z Bradavic měl Harry přátelům co vyprávět.

Od té chvíle se Ron nosil jako páv. Nestávalo se mu tak často, aby měl pravdu. Jeho řešení – oslovit Brumbála – se ukázalo být lepší než to, co zamýšlel Harry, takže si ten vzácný pocit triumfu musel pořádně užít.

V dalších dnech snad nemluvili o ničem jiném, než o viteálech, a v každé volné chvíli vymýšleli teorie, kde mohou zbývající kousky duše být. Zdálo by se logické, že se s poznatky svěří i ostatním, ale po vzájemné dohodě to neudělali, neboť usoudili, že čím méně lidí o tom bude vědět, tím nižší bude riziko, že se Voldemort o prozrazení svého tajemství dozví.

Ale i další obyvatelé Doupěte měli tajemství.

Přišla na to zcela náhodou Hermiona.

Ostatní se právě prolétávali na košťatech. Původně létala i ona, aby se pro případ potřeby trochu procvičila, ale ve chvíli, kdy začali házet hadrovou napodobeninou camrálu, to vzdala a slétla si na zem odpočinout. Pak usoudila, že je vhodná chvíle pro chvilku čtení v trávě a vydala se k domu pro svou rozečtenou knížku. Nikoho jistě nepřekvapí, že šlo o učebnici. Tehdy, zrovna procházela takovým místem, že ji zevnitř nebylo vidět, uslyšela z kuchyně hovor. Nebylo slušné tajně naslouchat, ale po zaslechnutí prvních slov to udělala.

„… to Harry určitě neměl dozvědět. Bylo by to příliš nebezpečné,“ tvrdil Molliyn hlas.

„S tím nesouhlasím,“ oponoval Lupin. „Já jsem přesvědčený, že by měl vědět o všem. Dle mého by se zdaleka nestalo tolik komplikací, kdyby byl vždycky včas poučený a informovaný. Měl jsem kvůli tomu nejednu debatu s Brumbálem. Vzpomeňte si třeba na to, co se stalo na Odboru záhad a na Siriuse.“

„Ty sešš tak irresponsable, Rremuss!“ vyjekla Fleur. I když už uměla poměrně dobře anglicky a byla roztomilá se svým komickým přízvukem, ve chvílích rozhořčení nebo zaujetí sklouzávala do francouzštiny.

„Nejsem nezodpovědný,“ bránil se Lupin. „Jsem naopak ochotný odpovědnost přijmout. Navíc… tajit před Harrym fakta mi prostě nepřijde fér.“

Mamka Weasleyová si odfrkla. „Fér, fér… Chm… Jako kdybys nevěděl, jaké by to mělo následky. Hned by se začal pídit po podrobnostech. A k čemu by to bylo? A…“

Hermiona, v tu chvíli už schovaná pod oknem, jen stěží překonala kýchnutí, které by jí bylo prozradilo. Díky tomu jí ale utekl další kousek hovoru.

„…důležitější je, že ho Ty-víš-kdo zatím nenašel,“ dokončila Molly.

„Přřessně, k čemu by to Arrymu bylo, když sstejně nikdo neví, co ten mystérieux člověk je zač?“

„K čemu? Možná k ničemu, jen by věděl, že Voldemort po někom pátrá, ale věděl by to!“ rozčílil se Lupin. „Všichni, vy všichni doufáte, že právě Harry Voldemorta zastaví. A jak mu s tím pomáháte? Tajíte před ním fakta! I bez toho už to má těžké. Chcete ho chránit? Myslíte si, že když nic nebude vědět, tak se mu nic nemůže stát?“ Ozval se skřípavý zvuk prudce odsunuté židle a rozhořčené kroky směrem ke dveřím.

„Jsi jako Sirius! Není to James, Remusi!“ volala za ním paní Weasleyová. „Nemůžeš –“ začala a zmlkla.

Hermiona už se nestihla schovat, když zamračený Lupin vyšel z domu. Seděla pod oknem, objímala si kolena a studem rudla.

Pohled na ni bývalého profesora Obrany proti černé magii nečekaně uklidnil. „Řekni mu to,“ pronesl tiše, aby to uvnitř domu nikdo neslyšel. „Voldemort hledá jistého člověka. Někoho, kdo údajně ovládá silnější magii, než mělo Rubínové oko, takovou, proti které by Harry neměl vůbec žádnou šanci. Netušíme, o koho nebo o co jde. Víme jen, že už je tomu na stopě a nebezpečně blízko. Krátí se nám čas.“ Lupin se otočil na podpatku a zmizel v lese.

 

„Čas,“ vrtěl hlavou o chvíli později Harry, jehož právě zahlcoval pocit vděku vůči Remusovi. Alespoň někdo ví, jak se většinou cítí. „Musí to být čerstvá zpráva,“ usoudil zadumaně, „protože Brumbál povídal, že času máme dost.“ Seděli v trávě na svém oblíbeném místě u rybníka, košťata vyskládaná opodál. Harry pohladil rukou trávu a ze země vypučely modré zvonky. „Neumím si ani představit mocnější magii, než mělo Rubínové oko. Jen jsem ho chvíli nosil, už ho dávno nemám a stejně…“ otočil ruku dlaní vzhůru a usedl na ní motýl otakárek. Věděl, že toho dokáže mnohem víc.

„Proklatě,“ drbal se na nose Ron a přemýšlivě vraštil obočí. Účinky Rubínového oka měl ještě stále dobře v paměti a představa, že by někdo dokázal silnější kouzla, mu naháněla hrůzu.

A tak k bloumání o viteálech přibylo ještě dohadování o tajemném člověku a magii, po níž pátrá Voldemort. Ovšem ani tím neměl být záhadám konec.

 

„Zdravíčko všem, Weasleyovi!“ zahlaholil Artur, když se večer vrátil z práce. Bezprostředně po něm dorazil i Billy. Paní Weasleyová právě prostírala k večeři a kromě Lupina, který se ještě nevrátil, už byli doma všichni a seděli kolem stolu. Chvilku na to se pustili do brambor se strouhaným slaným sýrem, smažených patisonů a kopce zeleninového salátu.

„Málem bych zapomněl,“ uvědomil si uprostřed jídla Billy. „Přišel ti dopis, Harry. Do banky.“

„Do banky?“ zakuckal se Harry poloudušený bramborem.

„Dost lidí posílá na konto fondu Jamese a Lily Potterových peníze v dopisech. Skřeti je přidávají k účtu do trezoru, jenže na tomhle bylo napsáno, že je pro tebe, tak mě Griphook sháněl.“

„Měl jsi to otevřít,“ mávl vidličkou Harry. „Ty peníze patří do fondu, v tom snad máme jasno, já nic nechci.“

„Jasně, jenže v tomhle nejspíš žádné peníze nejsou,“ pokrčil rameny Billy. „Skřeti mi ho pro tebe dali, ale musíš mi podepsat potvrzení, že jsem ti ho řádně předal. Jsou to hrozní byrokrati.“

Billy vytáhl dopis z kapsy a podával ho Harrymu, jenže ten v umaštěné ruce právě držel kus smaženého patisonu, takže řekl: „Rozbal to ty.“

Billy by mu rád vyhověl, ale nešlo to. Pečeť nešla rozlomit, papír roztrhnout, tak vytáhl hůlku. Zamyslel se, pak opatrně zkusil zakouzlit jednoduchým otevíracím kouzlem – zablesklo se – a vzápětí se válel i s převrženou židlí na zemi. „Promiň, ale spíš bych se proboural do trezoru než otevřel tenhle dopis. Docela se mě to dotklo,“ připustil rozladěně, když vstal, „vzhledem k mé profesi bych si s ním poradil, ale radši to nechám na tobě, abych ho nezničil. Zjevně ho můžeš otevřít jen ty.“

Harry si utřel ruce a dopis si opatrně vzal. Byl podobný těm, co chodily z Bradavic, ale měl jasně rudou pečeť, do níž byl vytlačen prostý znak vlnovky v kruhu, a nadepsán byl temně rudým inkoustem. Vlastně na něm bylo přepečlivě vykrouženo jen:

 

Harry Potter,

do vlastních rukou,

doručit včas.

 

Harry psaní chvilku obracel v ruce a pak obklopen zvědavými pohledy zlomil pečeť. Šlo to snadno. V tu chvíli se mu dopis vytrhl z rukou, v několika ladných otočkách se vznesl do vzduchu, naznačil úklonu, odkašlal si a začal zpívat starou písničku Šílených sester – Magie ve Scarborough (mudlové to jako obvykle znají trochu jinak), ovšem s velmi podivným textem:

 

Zdravím,

a nezlob se, že konám po svém.

Věř Harry, prosím – má to tak být.

Jednou ti pomůže ten, kdo byl poslem,

musí se však ještě moc naučit.

Všechno má svůj čas, na to jednou přijdeš,

proto ti nesmím prozradit víc.

Až dojde k tomu, že Strážce zpět vyšleš,

nebudu ti už moct předat fakt nic.

Tvým dalším vodítkem, můj milý Harry

– neděs se, vše to bude all right –

je jen jedno jméno: Momosa Kery.

S láskou a s pozdravem

Jonathan Hyde

 

Fred s Georgem se na sebe podívali. „Já vždycky tušil, že Naty nekouří jen tabák,“ řekli dvojhlasně a mimořádně vážný Artur je pokáral pohledem.

Dopis ve vzduchu vzplál jasně modrým plamenem a ke stolu se pomalu krouživě snášelo jen několik doutnajících útržků pergamenu, které shořely dřív, než dopadly.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola
 

 

Kdo by si snad neuměl vybavit, jak dopis zpíval, může si připomenout alespoń mudlovskou verzi písničky - Trh ve Scarborough (Scarborough Fair - Simon & Garfunkel).

 

 

 

 

 




Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: