svicka
Leden 2010, Magnas

 

V

 

Doupěti vládla mizerná nálada.

Zabydlela se už po poledni, když Harry zničehonic zmizel. Málem ji zapudil Dobby uklidňující zprávou, že je Harry v pořádku v Bradavicích, jenže vzápětí na to přišel ustaraný Elfias Dóže a přinesl sebou velmi špatné novinky. Článek, který si Harry přečetl v Záchranném autobusu, bohužel nelhal. Kingsley a Pošuk byli na útěku a pod Brumbálem se pomyslně třásla zem.

Jako nejednou v podobné situaci seděli všichni kolem stolu v kuchyni. Očividně tam seděli už dlouho. Paní Weasleyová se tvářila žlučovitě a každou chvíli z talířů demonstrativně krmila Křivonožku studenými zbytky od večeře. Kocour se jí vychytrale otíral o nohy a nesmírně si to užíval, protože díky nastalé atmosféře skoro nikdo nic nesnědl, dokonce ani Ron, který hovězí pečeni zbožňoval. Molly to pochopitelně rozladilo.

Ve chvíli, kdy Harry vylézal z krbu, bylo ticho, všichni zasmušile mlčeli, jen Artur rozrušeně poklepával klouby do stolu a vzpurně se díval na mimořádné vydání Denního věštce.

Kázání nebylo nijak hrozné. Všichni teď mysleli na jiné věci. Navíc hned po pozdravu a omluvě předložil velmi stručnou verzi své cesty zkrácenou o většinu nebezpečí – jel do Prasinek za profesorkou, dal si s ní schůzku v Bradavicích a tam také byl až doposud. Samozřejmě se pár výtkám nevyhnul, asi nejvíc se zlobila Hermiona, která si jeho nečekaný odjezd kladla za vinu, ale tématem večera byly události kolem Brumbála.

Zatímco se ládoval pozdní večeří, a nijak to neodbýval, protože na svačinu v komnatě duchů nedošlo, ostatní mu vyprávěli, co se v jeho nepřítomnosti dozvěděli.

„Pošuk je… Pošuk,“ řekl, jakmile rozžvýkal a spolknul kus skvělé pečeně. „Ale nechce se mi věřit, že by zabíjel skřety. Jsou na naší straně a on by nikomu neublížil, kdyby nemusel…,“ Harry zaváhal, „…myslím kdyby nešlo o někoho z druhé strany.“

„No, vzato kolem a kolem, skřeti jsou hlavně na své straně, to ví každý,“ upřesnil fakta Billy. Jako bezpečnostní technik Gringottské banky o tom věděl své.

„Vždyť on je nezabil!“ zařval Artur Weasley a rozčíleným švihem zahodil noviny na zem ke krbu vedle tepané kolíbky s poleny na zátop.

„Ale teď jste říkali, že je to všechno pravda,“ nechápal Harry a nabíral si přitom fazolové lusky. Samozřejmě že, to, co se dělo, bylo zlé. Ale byl na to připravený a hladovění by ničemu nepomohlo.

„No ano, je to pravda. Ovšem Moody nikdy neprohlásil, že je zabil. Jen, že je to jeho vina,“ vstoupil do debaty Lupin. „Když Brumbál odešel, Alastor tam zůstal před kobkou. Ne aby ublížil, naopak, aby hlídal. Měli totiž podezření, že by se něco takového mohlo stát. Ale pak ho Martenmug odvolal pryč, že ho nahoře nutně shání Kingsley.“

„Budu hádat. Nebyla to pravda a když se vrátil dolů, bylo po všem.“

„Přesně tak.“

„Počkat – ten Martenmug je Kingsleyho podřízený?“ řekl Harry zamyšleně.

„Jo, Martenmug je bystrozor,“ mračila se Tonksová a nakrčila nos, jako by ta slova páchla.

„Tak to nechápu. Proč by někdo, obzvlášť bystrozor, tohle dělal? Z pomsty? Dedalus mi řekl, že měl Jowly na ruce znamení. Šel by do Azkabanu. Proč ho zabíjet? A i bez znamení by ho s naším svědectvím snadno usvědčili.“

„Nejspíš, aby nemluvil, Harry,“ odtušil Lupin.

„Navíc podle Elfiase žádné znamení zla neměl,“ oznámil s úšklebkem Fred.

Harry na něj nechápavě zazíral.

„Samozřejmě záleží na tom, jestli ty kusy rukou, co našli, byly jeho,“ upřesnil suše George. „Ale možná ještě něco seškrábou ze zdí.“

„A dost!“ zahřímala Molly.

Konečně Harry pochopil, proč byl jediným, kdo si pochutnal. Ačkoli se právě natahoval pro přídavek opečených brambor, rozmyslel si to.

Ozvalo se srdceryvné kvílivé zamňoukání.

Naprosto přežraný Krivonožka začal dávit na pohozené noviny.

Artur se podíval na kocourem vyzdobenou fotku reportérky Rity Holoubkové a s jistým uspokojením nečekaně vyrovnaně pravil: „Moje řeč.“

 

 

Teprve těsně před spaním svěřil Harry Ronovi, Hermioně a Ginny, co všechno na své cestě zažil. Pouze tu část o komnatě duchů si nechal pro sebe, protože to duchům slíbil. Potmě, při jediné svíčce seděli na zemi v jeho pokoji a on vyprávěl.

Dusno letní noci ředil chabý vánek vcházející otevřeným oknem a rozkmitával plamínek svíčky, který tak házel strašidelné odlesky na jejich obličeje a vytvářel přesně tu správnou atmosféru pro vyprávění o duších a oživování mrtvých. Mudlům by se to líbilo, vyprávěli by si hororové historky a dobře by se bavili. Jenže tady seděli čarodějové a mluvili o velmi vážných věcech. I když v mnoha směrech o tomtéž.

Ginny se na Harryho pozorně dívala, Ron přemýšlivě naslouchal, Hermiona se zarputile mračila, ale jen do doby, než se ve vyprávění dostal k tomu, co se všechno dozvěděl od madam Rosewoodové.

Když skončil, chvíli mlčeli.

„Fajn. Kdy vyrazíme?“ Ginny to řekla s lehkostí, jako kdyby šlo výzvu k noční procházce, ale tvářila se při tom vážně.

„Kam bys chtěla vyrážet?“ zabručel nevrle její bratr.

„Tam, kam se chystá Harry. Na ministerstvo, do té tajné knihovny, co mu o ní řekla Babča.“

Ron se zarazil, podíval se polekaně na Harryho a vyměnil si pohled s Hermionou.

Ginny se nemýlila a Harry si už poněkolikáté kladl otázku, zda mu nečte myšlenky. Na tohle propojení myslí zřejmě nitrobrana nefungovala. Okamžitě hlasitě zaprotestoval: „V žádném případě! Půjdu sám. Je to nebezpečné, a teď ještě víc než dřív.“

„Ach, to je zatraceně dobrý důvod, nechat tě tam jít samotného,“ přizvedla jedno obočí Ginny.

„Mohl bys mi předtím odkázat své koště!“ zasněně lusknul prsty Ron.

„Taky bys mohl rovnou nechat doma hůlku,“ udělala andělský kukuč Hermiona.

Rozhlédl se po nich, vzdychl a nakonec řekl se smíchem: „Mám pocit, že trávíte nezdravě moc času s Fredem a Georgem.“

Všichni tři se zatvářili jako ztělesnění nevinnosti.

Nyní, když dosáhli svého a přesvědčili Harryho, že s nimi musí počítat, se mohli vrátit k problému.

„Teď budu vypadat jako zbabělec,“ začal váhavě Ron, „ale podle mě by o tom měl vědět Brumbál nebo alespoň někdo z Řádu. Kdyby tam mělo k něčemu dojít, je nás málo. Navíc bych se moc divil, kdyby ředitel ty knížky už dávno neznal. Možná by nám radši řekl, co ví, než aby nás nechal takhle riskovat.“

„To je pravda,“ uznala Hermiona, ale pak zaváhala a zamyšleně se podmračila. „Jen si nejsem jistá výsledkem. Brumbál nikdy nic neřekne. Nanejvýš to, co sám považuje za nezbytné. Dlouho jsem to brala tak, že se jen snaží Harryho chránit, ale teď… nevím, co si o tom myslet. Podle věštby má Harry Voldemorta zastavit. Ale kdy? Voldemort je zpátky, mizí a umírají další, a Brumbál mlčí a Harrymu se vyhýbá. Je to všechno divné a nedává to smysl.“

„Ba ne, možná dává,“ nesouhlasila Ginny a podívala se na Harryho. „Vzpomeň si na Tajemnou komnatu. Deník byl první viteál a Brumbál od té doby určitě hledá další. Tonksová říkala, že se v posledních týdnech snažil ředitel několikrát dostat za Dolohovem do Azkabanu. Bohužel marně, nedostal povolení k návštěvě. Proč se teď snažil promluvit i s Jowlym? Mě se to zdá logické – snaží se tě chránit do té doby, než zjistí všechno potřebné o viteálech, protože teprve až se povede všechny zlikvidovat, to můžeš s Voldemortem opravdu skoncovat.“

Skoncovat, pomyslel si Harry, všichni s tím počítají, ale nikoho nenapadne, jak mu z toho je. Plánovat, že někoho zabije – i když jde o Pána zla – to není nic příjemného. Samozřejmě, že ho chce zastavit! Mockrát si zkoušel představit sám sebe, jak vysílá neprominutelnou kletbu. Zkoušel si i vybavit pocit, který měl, když jí vyslal proti Lestrangeové, ale vždycky ve svých představách sám sebe viděl jen jako špatného herce. Musí se to stát v boji. V boji to dokáže. Ale všichni ostatní, jak se zdá, by se spokojili i s vraždou ze zálohy.

„… určitě měl vědět Brumbál, souhlasíš, Harry?“

„Prosím?“ otočil se zmateně na Hermionu.

„Shodli jsme se na tom,“ řekla a pak jí došlo, že jí vůbec nevnímal. „Prostě měl bys napřed zkusit sehnat Brumbála.“

„Jo jo, jasně,“ přikývnul. Vymluvil se na ospalost, aby mohl být sám se svými myšlenkami a všichni se rozešli do svých pokojů.

 

Na druhý den Harry velice pečlivě napsal vzkaz řediteli. Nezmiňoval nic konkrétního, ale formuloval dopis tak, aby bylo zřejmé, že už leccos ví.

Spokojený domácí skřítek se švihácky nakřivo nasazenou jásavě barevnou čepičkou udělal pošťáka. Byly prázdniny, v Bradavicích téměř žádná práce, a tak mu nic nebránilo jít se několikrát denně podívat do Doupěte, zda jeho milovaný mladý čaroděj něco nepotřebuje.

Neuteklo snad ani půl hodiny a přinesl odpověď. Byla stručná: Můžeš přijít, A.B.

Neuteklo snad ani půl minuty a Harry zdravil ředitele z krbu jeho pracovny.

„Vítej, Harry,“ zvedl Brumbál trochu roztržitě hlavu od rozečteného pergamenu. Složil dopis, vložil si jej do kapsy a nepatrným pohybem ruky mu kouzlem přistrčil židli. „Čaj?“

Harry s poděkováním odmítl a posadil se. Díval se na ředitelovu starou tvář plnou vrásek. Kolik vlastně Brumbálovi je? Už ve vzpomínce z Radleova deníku nevypadal nijak mladě a to bazilišek útočil před pětapadesáti lety. Zdálo se, že i jeho modré oči, vždy tak jiskřivé, moudré a trošku poťouchlé, jsou unavené. Snažil se z těch očí vyčíst, jakou má naději, že se konečně něco dozví.

Starý profesor mu jeho pátravý pohled vracel. Chvíli se jen tak pozorovali a nikdo nechtěl začít mluvit. Do houstnoucího ticha jemně zacinkalo několik křehkých stříbřitých přístrojů ve vitrínkách. Nakonec si Harry odkašlal a rozpačitě začal.

„Vím o viteálech, ale vím o nich málo. Na Odboru záhad je prý tajná knihovna, kde by se snad dalo zjistit víc.“

Brumbál mlčel, neodpovídal, jen se na Harryho stále díval.

„Jestli tomu rozumím správně, tak je nutné napřed všechny tyhle Voldemortovy pojistky života zničit.“

Profesorovo mlčení Harryho znervózňovalo. Stejně jako jeho zkoumavý pohled.

„Proto jste věděl, že se znovu vrátí?“

Ředitel sotva znatelně přikývl. Pak se špatně skrývanou námahou vstal, zalovil v hlubinách kapsy svého hábitu a vytáhl omšelý stříbrný náramek a hodil ho s výrazem opovržení na zem tak, aby na něj oba viděli. Vytáhl hůlku, načrtnul s ní ve vzduchu obrazec kruhu a při tom zřetelně pronesl: „Retego spirit!“

Napřed se nedělo nic, ale za okamžik se začalo ze šperku kouřit. Dým svíjivě jako had vystoupal do výšky dospělého člověka, přitom se roztočil kolem své osy a začal nabývat tvar. Když víření zpomalilo, měl kouř podobu člověka, jen mu scházela lidská tvář. Tahle se příliš podobala hadí.

Harry na to s pootevřenými ústy zíral.

Kouřový Voldemort se otáčel čím dál pomaleji.

„Finite incantatem!“

Tvar se s neslyšným puknutím rozplynul a stáhl zpět do náramku.

Profesor si sedl zpět za svůj stůl. Šperk nechal ležet na zemi.

„Tohle kouzlo prozradí, zda jde skutečně o viteál a čí kus duše ukrývá. Teď je třeba jej zničit, ale není to tak snadné, jak se zdá. Zkus to.“

Harry zaváhal, ale pak vstal a na náramek rázně dupnul. Bylo to směšné, k ničemu to nevedlo. Tak ho zvedl a konečně si ho mohl prohlédnout. Byl z cizelovaných, jemně tepaných, ale masivních kroužků. Chtěl je začít trhat od sebe, ale najednou mu přišlo hloupé zničit tak krásný klenot. Skutečně to byla nádherná práce. Každý druhý kroužek zářil několika drobnými nafialovělými ametysty, které vrhaly světlounké odlesky na jeho prsty, jak se náramkem probíral. Byl okouzlující. Tak jemný, tak dokonalý…

Cítil se hrozně, když se mu náramek vytrhnul z ruky. Chtěl ho popadnout, ale nestihl to. Omámeně hleděl, jak šperk vletěl do krbu, kde vzápětí explodoval a roztříštil se na stříbrný prach, který jen pozvolna klesal k zemi.

Na okamžik zůstal stát s naprosto nechápavým výrazem, otevřenými ústy a nataženou rukou. Z očí mu pomalu mizela podivná zář. Střídavě díval na usedající stříbrný prach a na povědomého starého profesora, který právě skláněl hůlku. Snažil si vzpomenout, kdo to je. Nejistým krokem se vrátil k židli a sedl si.

„Čaj?“ nabídl znovu Brumbál, jako by se nic nestalo. Bystřejšímu pozorovateli by však neunikl jeho těžší dech a fakt, že jen díky sebeovládání mu z tváře mizí známky napětí z předchozích okamžiků.

Harry nepřítomně přikývl. Postupně mu docházelo, co se tu dělo. Selhal. „Já jsem… já… nevím proč… nedokázal…“ Začalo se mu dělat špatně.

Starý profesor mu kouzlem nalil čaj do přičarovaného šálku a v klidu počkal, až se roztřesený mladík napije.

„Skutečně to není to tak snadné, jak se zdá,“ řekl s povzbudivým pousmáním. Pak si pod brýlemi promnul oči a vzdychl a ustaraně pohlédl na svého hosta. „Musíš to pochopit, Harry. Musíš to mít stále na paměti. Viteál je zlo, a to zlo velmi nebezpečné. Přinejmenším tak nebezpečné, jako ten, kdo do něj vložil část své duše. Vždy se tě bude snažit ovládnout, ale nemusí to být jediná kletba, kterou skrývá. Může tě zabít mnoha různými způsoby a některé dokáží být hodně rychlé. Každopádně se jen tak nevzdá. A já nechci, abys zbytečně riskoval.“

„Ale –“

„Ta kouzla tě naučím, ale sám po viteálech nepátrej,“ zarazil vlídně, leč rázně námitku Brumbál. „Doufám, že předchozí zkušenost ti jako dobrý důvod postačí.“

„Dobře,“ souhlasil sklesle Harry. „Ale kolik jich vlastně ještě je? Deník je dávno zničený, nějaký viteál musel použít teď, po Ben Nevisu, tohle,“ naznačil hlavou ke stříbrnému prachu na podlaze u krbu, „tohle byl třetí. Takže kolik ještě? Kde jsou?“

Brumbál zachmuřeně svraštil obočí. „Nejsem si jist. Bohužel ani počtem,“ řekl pomalu. „Údajně je možné jich vytvořit až sedm.“

„Sedm? Sedm?? Takže se ještě čtyřikrát může klidně vrátit?“ vykřikl Harry nešťastně.

Starý profesor si otázky nevšímal. „O některých – nevím, jestli o všech, ale každopádně alespoň o některých – mají přehled jeho služebníci. To je strategicky rozumné.“ Vstal a začal pomalu přecházet pracovnou sem a tam. „O tomhle věděl Jowly. Stihl to přiznat dřív, než… asi víš z novin, co se tam stalo,“ zastavil se a pohlédl na Harryho. Ten přikývl, že ví a dál nespustil z profesora oči. Brumbál se znovu pustil do chůze a do řeči. „Docela mě překvapilo, že viteál ochraňoval právě on. Byl to tak trochu výstřel naslepo. Jowly je… tedy byl poměrně bezvýznamný. Míněno z Tomova hlediska samozřejmě. Ovšem jak se ukázalo, vůbec nevěděl, co vlastně pro svého Pána chrání. Dostal do úschovy malou zapečetěnou šperkovnici s tím, že jí nesmí otevřít. Tom jistě počítal s tím, že by po jeho smrti Jowly schránku jednou otevřel, až by ztratil strach. A jak by dopadl, se dá snadno odvodit. Deník měl na starosti Malfoy, to už víme dávno. Jako jeden z mála přinejmenším tušil, co má v rukou. Ten naposledy použitý – šlo o nějaký prsten – byl snad v péči Pettigrewa –“

„Takže Pettigrew je po smrti? Tak proto jsem ho tehdy u Blacků neviděl.“

„Pokud vím, tak je naživu. Předpokládám, že to stálo život někoho z Obrtlé ulice, ale to už se patrně nikdy nedozvíme.

Počítám, že o jeden ze zbývajících by se mohl starat Dolohov nebo Lestrangeová. Ti dva pravděpodobně vědí, jak s viteálem zacházet. Kdyby nic jiného, tak umí tu ohavnost podstrčit nic netušící oběti. Ovšem není to zárukou, že mají ponětí o existenci dalších.“ Brumbál došel ke stolu a napil se čaje. Stoupl si přitom tak, že mu Harry neviděl do tváře. „Je možné, že už zbývá najít jen tři. Jeden –“ profesor se odmlčel, jakoby váhal.

Harry, aby mu ušetřil rozmýšlení, zeptal se rovnou: „Profesor Snape?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou profesor, položil šálek a otočil se na Harryho. „Severus nepatří mezi ty, kteří nějaký opatrují. Ten jeden…“ znovu zmlknul a s nezvykle vážnou tváří se na Harryho pátravě zadíval. Pak nejspíš došel k rozhodnutí, protože řekl: „Každopádně se domnívám, že jeden si střeží Voldemort sám. Mám i jistou představu o tom, co by to mohlo být, ale… na to je zatím času dost, to vím jistě.“

Poslední slova pronesl Brumbál tak zvláštním a temným tónem, až z toho Harryho zamrazilo. Chtěl se na to zeptat, stejně jako na to, proč profesor zpochybňuje počet viteálů, ale v tu chvíli vykřikl fénix Fawkes na svém bidýlku.

„Musíš odejít,“ řekl omluvně, ale nekompromisně Brumbál. „Hned! Někdo se sem blíží a nebude to vítaná návštěva.“

Harry vyskočil ze židle, u krbu se natáhl pro letaxový prášek a rychle vlezl do ohniště. „Ale řeknete mi i o těch zbylých, až o nich budete vědět víc?“ obrátil se ještě na Brumbála.

„Slibuji,“ přikývl starý profesor. Přivřel oči před září zelených plamenů, vzdychl a pochmurně potřásl vousem. „Slibuji.“

 

Fénix se nemýlil.

Ambiciózní ministrův poradce Basil Beefer, vyschlý muž s tvrdými rysy a husarským knírem, který chodil, jako kdyby spolknul prkno a byl znám svou oblibou v hábitech ve specifickém odstínu zelené, rozhodně nepatřil mezi příjemné hosty.

Jeho doprovod, bystrozor Martemug, čerstvě povýšený na místo odvolaného Kingsleyho Pastorka, dojem z návštěvy nijak nezlepšil. Byl to poměrně mladý muž s tenkými rty, zbaběle ustupující bradou a ještě zbaběleji ustupujícími vlasy, a v očích měl jasně napsáno, že se sem nepřišel přátelit.

Zdálo se, že přišli Brumbála poučit, jak je a není vhodné se dál chovat, aby ve funkci ředitele školy vydržel. Například nežádat opakovaně o návštěvu azkabanského vězně, respektive nežádat vůbec o nic a držet se pouze pedagogických úkolů. Mezitím vším poučováním se průhledně snažili vyzvídat, co má profesor v plánu, a bylo zřejmé, že ho podezřívají i z nemožného a momentálně hlavně z toho, že ve škole ukrývá Alastora Moodyho, tudíž by ji – konečně se dobrali k pravému účelu své návštěvy – rádi prohledali.

Brumbál, jenž těmto návštěvníkům na rozdíl od Harryho nenabídl ani čaj ani židli, se nepatrně ušklíbl a noblesně pravil: „Jak je libo.“

Záhy na to skupina bystrozorů pod Martenmugovým velením začala prohledávat Bradavice. Zajímavé, nikoli však překvapivé bylo, že mezi nimi nebyl ani jeden člen Řádu.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


12 x komentář to “21. Brumbál v podezření”


  1. ajottNo Gravatar — Leden 2, 2010 @ 2:00

    M matematika ti asi nikdy dobre nesla, vsak? :-)
    dennik + potkani prsten + medailon + CINTORIN PRI RIDLLOVSKOM SIDLE = 4ks horcruxov(vitealov)a nie tri.
    je to taka mala chybicka, ktoru bud ozes opravit alebo nechat tak alebo ma zotriet vysvetlenim preco as mylim :-)
    ale inak dakujem za dalsie, expresne rychle

  2. MagnasNo Gravatar — Leden 2, 2010 @ 2:23

    2 Ajot : Pripoustim, ze s pocty vitealu to v tomto pribehu neni nijak snadne a vysledek bude asi prekvapivy :c)
    Nicmene nevim o tom, ze by na ‘cintorine pri Ridllovskom sidle bol pouzity horcrux’. Mam za to, ze tam byl provedeny magicky ritual, ktery “ozivil” to, co z Voldyho zbylo, to, co prezivalo v hlave profesora Quirrella, to, co pak prezivalo diky Naginimu.
    Vitealy v originalu :
    * denik Toma Radldlea
    * prsten Marvolo Gaunta
    * Zmiozeluv medailonek
    * pohár Helgy z Mrzimoru
    * diadem Roweny z Havrasparu
    * Nagini
    * Harry Potter
    Pricemz Nagini musel byt na konci zabit, protoze “svuj” kousek duse stale ukryval, predtim Voldemorta jen “krmil”.
    Ktery viteal byl tedy podle tebe pouzity na hrbitove ?
    Udelal jsi mi radost, Ajotte, protoze je velmi prijemne vedet, ze pribeh bavi natolik, ze nad nim nekdo premysli. Nicmene zda se, ze me pocty jsou v poradku :c)
    Pokud se mylim, opravte me nekdo, prosim.

  3. ajottNo Gravatar — Leden 2, 2010 @ 3:41

    nebola nagini stvorena nahodou az po cintorine?
    mari sa mi, ze v sestke, ked dumbledore “doucuje” harryho a dostanu sa k horcruxom, a ich poctu(po ziskani spomienky asi), tak vravi: “lenze ak su moje vypocty spravne, voldemortovi stale jeden horcrux chybal, ked vstupil do domu tvojich rodicov s umyslom zabit ta.”(nebudem predstierat, ze som taky skvely a pamtam si to, toto som si vyhladal v knihe)
    a okrem toho voldemort chcel predsa v jednotke ziskat kamen mudrcov, cize zase bez fyzickeho horcruxu. tym ti se, zdalo by sa, pritakavam, avsak ja mam dojem, ze tvoje a JKR pojatie horcruxov sa v jednom lisi a to v tom, ze zatial co JKR do toho davala viac magie, ty davas viac logiky. JKR-horcruxy nesluzia priamo na znovuozivovanie, ale iba drzia tu “zivu” cast duse stale na tomto svete a nepustia ju za obluk, zatial, co tvoje horcruxy sluzia, aspon mam taky dojem, priamo na ozivovanie, comu napoveda aj to, ze harry v tejto kapitole potkani prsten ako horcrux uz odpisal a dumbledore nic nenamietal.

  4. MagnasNo Gravatar — Leden 2, 2010 @ 15:49

    2 Ajott : Jisteze ne. VSECHNY vitealy byly vytvorene jeste predtim, nez se Voldemort pokusil zabit malinkeho Harryho. Z nej nedopatrenim udelal ten posledni. Tudiz Nagini uz zil a byl vitealem minimalne ctrnact let pred udalostmi na hrbitove v Malem Visanku.
    Co se ucelu vitealu tyce, jedno nevylucuje druhe - drzely cast duse na tomto svete, ale zaroven slouzily k oziveni (viz denik)… nebo obracene - slouzily k oziveni a zaroven drzely cast duse na tomto svete :c) Kdyz nad tim podumas, zjistis, ze to ma logiku i v originalu.
    Pripoustim, ze me podani stavi mozna vic na logice nez na magii, ale… i magie muze byt logicka :c)
    Ve vypraveni to bude s vitealy trosku jinak, nez v originale, ackoli v zasade podobne. Definitivne budou probrane v kapitole… hmm, nereknu, ale v tuto chvili uz je napsana.

  5. ElzaNo Gravatar — Leden 5, 2010 @ 10:40

    Hm… To jsem si také u JKR říkala: co by se asi tak stalo, kdyby se potkaly různé oživené části Voldemorta (popř. se potkaly s tou ještě přežívající). Nepodařilo se mi vymyslet, co by znovuoživený šestnáctiletý Voldemort dělal při setkání se svým šestašedesátiletým ‘duchem’. :roll:

  6. YettaNo Gravatar — Leden 5, 2010 @ 12:59

    Hypoteticky se da predpokladat, ze kdyz je nejaky kus duse nazivu, tak jsou vitealy netecne a nefunkcni (maximalne v podani Magnas spusti nejakou svoji otravicku nebo kletbicku, jestli na sobe nejakou maji).
    S denikem a sestnactiletym Voldemortem to byl error, ale da se to vysvetlit tim, ze z Voldemorta zbylo tak malo (to malo, co se pak pomoci ritualu zhmotnilo na hrbitove), ze to na znefunkcneni vitealu nestacilo. Kdyby se sestnactiletemu ja povedlo dokoncit proces a sestasedesatiletemu zbytkaci taky, bylo by to fakt zajimave :-D Dve tela, jedna duse. Nemam dost fantazie na to, abych si umela predstavit, jak by to vypadalo a fungovalo.

    Magnas, nechces pak napsat minipovidecku na tohle tema?

  7. ajottNo Gravatar — Leden 7, 2010 @ 19:05

    2 yetta: fungovalo b o jednoducho. bolo by to presne tak ako predtym, akurat harry by uz nechytal len voldemort TV1, alebo aj sportovy kanal voldemotr TV2(rozumej prostrednictvom jazvy) ;-)
    2 M: ved som ti odcitoval kusok z HP6 SK verzie, takze je pravdepodobnejsie, ze posledny nebol.(ani JKR neviem pocitat :D)
    no ale an tuto temu sa nema zmysel bavit. ja(a nielen ja) ti verim(e), ze vies co robis a aj samotna JKR spravila v knihach mnozstvo chyb(napr. ako to, ze harry a jeho aktualny doprovod pridu vzdy na 9 a 3/4 na posledn chvilu a nie je tam zapcha s ostatnymi deckami?)

  8. YettaNo Gravatar — Leden 7, 2010 @ 20:30

    2 Ajott: Voldemort TV1 a Voldemort TV2 :lol:

  9. MagnasNo Gravatar — Leden 9, 2010 @ 14:13

    2 Ajott : Neblazni, ja naproto netusim, co delam :c) Kdykoli se muze stat, ze udelam botu. Proto je dobre, kdyz me nekdo z vas rychle nakopne, aby se pripadne dala jeste napravit.

    2 Elza & Yetta : Jak by to vypadalo, kdyby se potkalo Voldyho sestnactilete a sestasedesatilete ja ? Je pravda, ze tohle JKR asi trochu nedomyslela.
    Nejsem si jista, ze by pak Harry na svou jizvu chytal Voldy TV1 a Voldy TV2 (nadherne, Ajotte :c)), protoze si nejsem jista, zda by Voldemort sve druhe ja nevnimal jako konkurenci nebo zda by na nej jedoduse nezarlil. Mozna by tu dualitu bral jako vyhodu, ale nevim, nevim.

  10. ajottNo Gravatar — Leden 9, 2010 @ 14:44

    2 M: alebo je tu druha moznost, ze JKR prejavuje svoju(zatial celkom dobre skryvanu) genialitu a takto si vytvorila material pre alternativny pribeh a hlavne ukoncenie.
    v dvojke harry neporazi voldyho-pubertaka, ale naopak ten ho ovladne, takze bude to zaroven voldy-pubertak ale aj HP, takze sa z neho stane voldy-pubertak/HP. voldy-pubertak/HP sa spoji s voldy-hadim ksichtom s tym, ze spolu ovbladnu svet, avsak navzajom si budu kut pikle, az nakoniec jeden zabije druheho(pripadne sa zabiju navzajom), takze ani jeden nebude moct zit, kym ten druhy bude nazive(co je pochopitelne, kedze jak stary, tak mlady su svine a nedovolia aby bol niekto rovnako mocny ako oni, aj keby to bol on sam)

  11. MagnasNo Gravatar — Leden 9, 2010 @ 15:39

    :c))

  12. LuciaNo Gravatar — Listopad 22, 2010 @ 0:03

    neviem či to už niekto spomenul, ale na začiatku štvrtého dielu HP, je vykreslená scéna z panstva Riddlovcov, kde sa ukrýval Peter s Voldemortom a s Nagini, čiže určite Nagini nevznikla až po “udalosti na cintoríne” :?:

    ďalej si nemyslím, že by stret mladého Voldemorta so starým bol nejak plodný, mlaďas nevedel polovicu z toho čo starý,ale mohol by si v ňom urobiť zálohu, že by ho naučil potrebné a keby sa niečo stalo, tak by ho zastúpil, lenže by si tak choval hada na prsiach, pri tej ich náture, čo? :)
    a načo by kto oživoval mladého Voldyho, kým by tu bol starý? nemalo by sa čo oživovať. aktivácia horkruxu po smrti? hm.. ak by sa to teda podarilo a 16tka by ožila, tak by mu trvalo istý čas, zrejme dosť dlhý, aby získal vedomosti a hlavne rešpekt, také mladé ucho, či nie? :)

    a ešte, neviem teda, ja som vždy chápala horkruxy len ako stopy, vďaka ktorým Voldemort proste nevybledne vtedy, keď by mal (myslím smrť). Pri rituály tiež nebol použitý horkrux na oživenie, len elixír(?), krv nepriateľa a kosti predka, hm? čiže horkruxy neboli určené na oživovanie, len držanie pri živote, teda podľa mňa samozrejme :)



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: