svicka
Prosinec 2009, Magnas

 

B

 

yla tmavá, bezměsíčná noc. Na nebi poblikávalo pár osamělých hvězd, snad proto, aby ten, kdo směl, mohl nahoře nad skalou spatřit ostrou siluetu hradu.

Jen jeden ze dvou mužů, kteří se k němu blížili na košťatech, hrad viděl. Byli rozdílného věku, ten starší měl horní polovinu obličeje zakrytou maskou. Když přiletěli tak blízko, že mohl zahlédnout vzdálenou, pochodněmi osvětlenou bránu ve tvaru lebky s otevřenými ústy a planoucíma očima, starší muž ve vzduchu zastavil. Mladší vedle něj zbrzdil své koště zručným bočním manévrem typickým pro ty, kdo jsou ve vzduchu jako doma.

Ze tmy se ozvalo zavytí. Mohlo jít o vlka i o vlkodlaka. Přidali se k němu další.

„Už jsme na místě?“ V hlase mladšího se mísil zájem i strach. Od úst mu šla pára. Na letní noc byl nezvykle mrazivý vzduch, tak si přitáhl hábit blíž k tělu a nasál ten vzduch nosem. Otřásl se. Nebylo to jen zimou, ale i něčím, co jeho nos nedokázal popsat. Snad tušením.

Starší muž mlčky přikývl a naposledy zvažoval, zda by oba neměli obrátit a raději co nejrychleji a nejdál zmizet. Ale pomohlo by to? Takhle měli alespoň nějakou šanci. Ještě před několika týdny by byl ve stejné situaci hrdý a spokojený. Po tom, čeho byl svědkem, se bál.

„Tak kudy?“ zeptal se netrpělivě mladší. Začaly ho zábst ruce. O půl délky koštěte ještě popoletěl a snažil se zaostřit zrak na zvrásněnou skálu před nimi.

Nečekaně mu cosi zakrylo výhled.

Vytřeštil oči přímo do rozevřeného otvoru úst Mozkomora těsně před svým obličejem. Bylo to tak rychlé, že mu i výkřik zamrznul v krku a stejně tak snad i všechna krev v těle.

„Je tu se mnou!“ vykřikl starší muž a v obranném gestu vztáhl ruku s hůlkou směrem k nebezpečnému vlajícímu zjevení.

Mozkomor se oddálil a zmizel ve tmě stejně tak rychle, jako se objevil.

Ještě dřív, než vyděšený mladík pořádně chytil dech, objevila se hlídka na koštěti. Vypadalo to, že se kousek po kousku zhmotňuje ze vzduchu.

„Pospěšte si,“ řekl znepokojeně Smrtijed a několika rychlými tahy hůlkou se postaral o to, aby i mladší a nedočkavější z páru konečně uviděl, kam mají namířeno. „Už na vás čeká.“

 

Zrezivělé panty vysokých dvoukřídlých dveří vydaly uširvoucí zvuk. Skřípot horší než nehty na tabuli zněl jako táhlý výkřik. Temný lord nepohnul jediným svalem v obličeji, přesto se zdálo, že se krátce usmál, když sebou přitom zvuku všichni Smrtijedi škubli a na okamžik měli ve tvářích výrazy, jako by to byly jejich nehty a někdo jim pod ně zabodl jehly.

„Jdete pozdě,“ řekl Pán zla dvěma příchozím. Nekřičel, mluvil docela tiše, přesto se jeho hlas zvučně nesl obrovským tmavým sálem a zdálo se, že rozkmital plameny nažloutlých voskovic v zašlých svícnech podél stěn stejně jako průvan způsobený krátce otevřenými dveřmi. Neřekl to nijak vyčítavým tónem. Nemusel. Oba muži se začali rychle a pokorně omlouvat zatímco se řadili k početné skupině ostatních, k děsivému zástupu v černých kápích.

Nemusel ani zvedat ruku. Stačil jen pohled na to, aby provinilci koktavě zmlkli.

„Vaše masky.“ Ta slova zněla měkce, téměř mazlivě, doprovodil je elegantním gestem bledé ruky, jako by je chtěl vybídnout ke společnému stolování nebo k tanci. „Ano, tak je to lepší,“ pokračoval stejným tónem, jakmile si sňali masky z tváří. Uposlechli velmi rychle, ovšem mnozí měli tak bledé obličeje, že se zdálo, jako by sejmuli jen jednu ze dvou.

„U koho jsme to skončili naposledy?“ rozhlédl se Pán po řadách svých stoupenců. Nyní se opravdu usmíval. „Ach ano!“ předstíral, že si zrovna vzpomněl. „Flint…“ Znovu zaměřil pohled k oněm dvěma opozdilcům. „Pojď blíž, chlapče.“

„Pane, prosím…“ Starší z mužů viditelně nikdy v životě příliš prosit nemusel. Vychytralá nadutost se mu vtiskla do vrásek stejně jako jistá krutost. Nyní měl obličej plný zoufalství a bylo jistě jen otázkou času, než při své prosbě pokorně padne na kolena.

Kletba zasvištěla jako rána bičem a srazila muže k zemi.

„Mluv pouze, když tě vyzvu. Tebe se to netýká.“

„Ale je to můj s –“

Zasvištěla další kletba, tentokrát silnější. Muž zaúpěl bolestí a začal se na zemi zmítat v křeči.

„Pane…“ mladší z páru odtrhl zrak od mučeného a otočil se na Voldemorta.

„Přišel jsi proto, abys mi oddaně sloužil?“ upřel na něj Pán zla rudé hadí oči.

Ať už byl původní úmysl mladíka jakýkoli, teď jen trhaně přikývl. Voldemort ukončil mučivé kouzlo, chytil ho za ruku, prudkým škubnutím odhalil mladíkovo předloktí a zabodl do něj svou hůlku. V okamžení se temným sálem rozlehl bolestný jekot syna a přehlušil doznívající sténání otce. Lord ocelovým stiskem držel svíjejícího se chlapce za zápěstí a zároveň se vpíjel rudým pohledem do jeho vzpomínek a mysli.

Ne, ani tenhle to nebyl. Zklamání stáhlo Voldemortovu tvář do grimasy zlověstné zloby. Pustil mladíkovu ruku a ten upadl vyčerpaně na zem.

Začal vstávat o něco dřív než otec. Kdo ví, co chtěl říct. Byla to jeho chyba, že otevřel ústa. Nebyl tázán a Lord byl zklamán dalším neúspěchem. Švihl hůlkou, zlostně a otráveně, jako kdyby chtěl odehnat otravný hmyz. Zeleně se zablesklo a Marcus Flint, svého času kapitán zmijozelského famfrpálového mužstva zavrávoral a padl mrtev k zemi.

Jeho otec vykřikl, ale ten výkřik ani nestihl doznít. Zablesklo se podruhé.

„Kdo je na řadě dál?“ zeptal se Pán zla a odvrátil se zády. Hadí chřípí se mu znechuceně chvělo.

 

Trvalo to už měsíc a stále nebyl blíž než na začátku. Jak se ten ubožák vlastně jmenoval? Hyde? Byl silný. Drzý a troufalý. Znal neznámá kouzla a měl tu věc. Bohužel ji u sebe neměl ve chvíli, kdy ho lapili.

Ta věc byla důležitá, dokonce důležitější než Potter, protože když jí získá, nebude Potter nic, jen jméno, které každý hned zapomene a možná ještě méně. Jistě, ještě stále zůstane Brumbál. Ale čím bude bez toho kluka? Ta věc mu pomůže vypořádat se i s ním. Nebude jen Pánem zla, bude i Pánem osudů, Pánem celého světa, tím, kdo bude rozhodovat o životě a smrti všech. No není to skvělé?

Jistěže ne!

Protože mu unikla jako moucha ze zaťaté pěsti. Málem ji už měl!

Samozřejmě nebyl hlupák, aby všechno sázel jen na jednu kartu. Získat Rubínové oko by bylo rozhodně zajímavé. Stačilo by to. Ale když se to zdálo být beznadějným, objevila se další možnost. Lepší. Tyhle zkostnatělé patrioty by to nikdy nenapadlo, měli pocit, že u špiček jejich nosů končí svět. Opovrhovali vším, co podle jejich mínění nebylo dostatečně kultivované, což v jejich smýšlení znamenalo totéž jako britské. Pcha!

Jonathan Hyde cestoval často a rád. A znal věci. Znal kouzla, taje magie, o kterých věděl jen málokterý čaroděj. Bylo nehorázné, aby je znal takový hlupák, co je nebyl ochoten využít. Pánovi zla při té vzpomínce zacukalo pod levým okem. Viděl spoustu vzdoru a opovržení v obličejích těch, jež mučil a zabíjel. Ale v žádném nespatřil to, co ve tváři tohoto muže. Bylo to tak… popuzující! Jako by mu nestál ani za to opovržení. On si dovolil být nevzrušeně klidný a byla to větší urážka, než kdyby mu plivnul mezi oči.

Neztratil klid, ani když ho mučil. Ani když mu oznámil, že umučí jeho bratra a na většinu lidí tohle zabírá. Byl to přehmat, rychle si to uvědomil. Proč by mu záleželo na tom motákovi? On, Lord, mít bratra motáka, umučí ho sám. Navíc právě tenhle moták jeho služebníkům naservíroval Jonathana málem na stříbrném podnose. S chutí to pak tomu flegmatickému šmejdovi řekl: „Nedivím se ti, že je ti ukradený. To on tě prodal, tvůj milovaný bratříček.“ Nemělo to smysl, vůbec se ho to nedotklo, vlastně se zdálo, že ho to ani nepřekvapilo. Byl jako neproniknutelná stěna, po níž stékaly urážky, mučení i nitrozpyt, aniž po sobě zanechaly stopu.

Jen málokdo tak dokázal odolávat nitrozpytu, jako tenhle idiot. Nebyla to jen nitrobrana, bylo to něco víc. Znal kouzla a taje magie. Když mohl, tak – tak si zpíval! Lorda ta vzpomínka donutila zatít pěsti. Oznámil mu, že když to neřekne, tak ho zabije. A on? Opáčil suše: „Nebudu první,“ tónem, jako kdyby říkal: „Co naděláš? Někdo to být musí.“

Viděl už spoustu odhodlaných vzdorovitých obličejů, v mnoha z nich se alespoň vteřinu před smrtí objevila jiskřička touhy po životě. V některých ne. S pocitem, že už nemají co ztratit, toužili zemřít. Tenhle byl jiný. Měl v sobě neuvěřitelné množství chuti do života, ale byl se smrtí bohorovně smířený. Ne odhodlaný, prostě smířený a klidný a bylo to děsivé.

Voldemort se při té vzpomínce otřásl.

Díval se tehdy z opuštěného nábřeží na noční hladinu řeky a zvažoval, co dál. Byli tam jen oni dva. Své lidi poslal o kus dál, už jich nebylo třeba a odpovědi neměly patřit jejich uším.

„Ty se smrti nebojíš?“ Nechtěl se ptát, ale musel, bylo to silnější než on.

Jonathan Hyde se pousmál rozbitými ústy. Klečel, ruce paprskem kouzla svázané za zády. Otřel si bradu, po níž mu stékala krev, o rameno. „Svědilo to,“ řekl omluvně na vysvětlenou.

„Proč?“ nechápal Voldemort. Nikdy se neměl důvod takhle ptát, teď poprvé, a už jen to samo o sobě bylo znepokojivé. „Proč se chováš tak nerozumně, nelogicky? Stačí jen říct, kde to je a budeš žít. Jsem velkorysý, můžu tě později i obdarovat tak, jak by se ti nikdy ani nesnilo.“

„To zní lákavě,“ odfoukl si Jonathan vlasy, které mu po poslední dávce mučení uvízly přes obličej. „Výrazně mi schází má oblíbená dýmka.“

Pán zla vycenil zuby, ale pak se udržel.

„Ne, je mi líto,“ řekl s bohorovným klidem Naty. „Žádný obchod neuděláme. Je to prostě tak. Stal jsem se Strážcem se vší odpovědností, která k tomu patří. Není to poprvé, co někdo pro to musí zemřít. Teď to budu já. Tak to půjde do té doby, než na sebe někdo dokáže vzít ještě větší břímě odpovědnosti a zničí to. Já to rozhodnutí udělat nedokázal. Netroufl jsem si, nejsem oprávněný. Co na tom chceš ještě řešit?“

Už se neudržel. Nebylo to jen oblíbené Cruciatus, byla to mnohá další kouzla, černá a krvavá. Když skončil, ležel Jonathan Hyde na zemi v rychle rostoucí temně rudé kaluži a život z něj prchal.

„Máš poslední příležitost. Kde to je? Kdo je další Strážce?“ sklonil se Voldemort k umírajícímu s ústy v odporném šklebu.

„Vážně tě to tolik potěší?“ zachroptěl Naty a hlas už měl slabý, sotva slyšitelný. „Je mi tě líto.“

„KDO JE TO?“ zařval Pán zla.

Jonathan Hyde se sotva znatelně usmál a v té poslední vteřině, která dělí život od smrti vydechl: „Potomek Smrtijeda.“

Snad poprvé se v rudých očích hada objevila neradostná emoce z něčího skonu, i když to byla jen nechápavá zlost. On… on mu unikl?! Ani ho nestihl zabít kletbou! A hlavně … už mu nemohl položit poslední otázku.

Kterého?

 

„Ptal jsem se, kdo je dnes na řadě dál,“ otočil se rychle Pán zla k temnému zástupu věrných, až se mu rozevlály rukávy hábitu jako netopýří křídla.

„Další je Goyle, Pane, Gregory Goyle.“

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: