svicka
Prosinec 2009, Magnas

 

V

 

enku za okny zhoustlo šero, nebe si drobounkými třpytivými knoflíky připínalo tmavý plášť. Uvnitř školy už byla tma, jen v místech, kudy Harry procházel, se jedno po druhém s tichým sykotem pomalu rozsvěcela světla. Starý hvězdář se ve svém rámu začal probouzet a nebylo divu, vzhledem k jeho profesi byl k probuzení přesně ten pravý čas. Byl pozdní večer.

Harry šel prázdnou školní chodbou, ruce měl zabořené v kapsách a kdyby ho nebolela naražená noha, možná by zamyšleně přeskakoval z jedné dlaždice na druhou.

Babča Rosewoodová mu toho nakonec řekla spoustu. Však se u ní také nečekaně dlouho zdržel. Evidentně od té doby, kdy zjistila, že se Voldemort znovu vrátil, pátrala stejným směrem. Nádavkem přidala i přehršel informací, které s tím problémem souvisely jen okrajově, přesto byly nesmírně zajímavé. Vyprávěla mu o různých podobách magie v různých částech světa, o nemrtvých, o utajované sbírce knih schované na Ministerstvu kouzel… Neznala konkrétní fakta, která by byla návodem k řešení. Žádné: „Udělej to a to a bude hotovo.“ Přesto toho znala dost na to, aby se mu teď hlavou chaoticky honily myšlenky a… a postupně to otupěle vzdávaly.

„Ahoj, Harry,“ pozdravila pastýřka z obrazu.

„Ahoj,“ vytáhl ruku z kapsy a zamával. Měl by si pospíšit, ale nejasný pocit provinilosti a vědomí toho, co si vyslechne v Doupěti, ho spíš zpomalovaly. Ačkoli šel nakonec tak pomalu, že by ho snad předehnal i tlustočerv, k chrliči střežícímu tajné schodiště k ředitelně stejně jednou dojít musel.

„Scvrklofík,“ řekl odevzdaně.

Jenže nic se nestalo.

„Scvrklofík!“ zopakoval zřetelněji, ale nedělo se nic. Podobnou situaci už před pár měsíci zažil a nebylo to nic příjemného. Nyní ho to ovšem spíš rozčílilo.

„Podívej, nevím, o co ti jde. Byl jsem tu dneska kolem oběda pro Kráturu, měl jsem od Dobbyho, tedy od Brumbála čerstvé heslo a všechno bylo v pořádku. Tak co se děje?“ začal vyčítavě a podrážděně promlouvat k chrliči, jako by byl živý. Když si to uvědomil, zarazil se. Nejspíš toho na něj bylo moc. Sundal si brýle, dlaní a prsty si promnul oči a čelo, zase si brýle nasadil a zauvažoval, zda je to pouze projev únavy a přemíry informací nebo mu už z toho všeho straší ve věži. Viděl už živé a oživlé všechno kolem sebe. Na druhou stranu… nebylo to tak dlouho, co se mu zdálo, že na něj chrlič dělal obličeje.

Zatřásl hlavou, jako by chtěl ty myšlenky odehnat, znovu si vrazil ruce do kapes a začal popocházet se a tam, aby si ujasnil, co dál.

Kdosi za jeho zády řekl tiše: „Běž pryč.“

Bleskově se otočil, ale kromě netečného chrliče s doslova kamennou tváří tam nikdo nebyl. „Fajn,“ zašklebil se na sochu. „Jenže já musím nahoru, víš?“ Udělal zase několik nervózních kroků tam a sem.

Kdosi řekl: „Teď ne.“

Harry mávl rukou a šel. Už věděl, co udělá. Zamířil nejkratší cestou ke sklepní chodbě vedoucí ke koleji Mrzimoru. Na tvářích mu bylo znát, jak rozzlobeně zatíná zuby nad nečekanou komplikací.

Pak zaslechl praskavý zvuk od obrazu náladového Turpida Škorpivého. Napřed se tam nechtěl ani podívat v domnění, že se chce nevrlý portrét hádat, ale něco mu nedalo, otočil se tam a zkoprněl. Srdce se mu rozbušilo a nasucho polknul. Portrét se boulil jako v jeho snu a snažil se vymanit z obrazu.

„Vylekal se, je to tak, poseroutka Potterák!“ Plátnem s kdákavým smíchem vyletěl Protiva. Létal z jedné strany chodby na druhou, dělal ve vzduchu přemety, kolem krku se mu protáčel pestrý motýlek a Harry tak tak stihnul uhnout před hozenou bombou hnojůvkou.

Od průzračných duchů se něco takového nečeká, ale Protiva byl svého druhu jediný, byl barevný a mohl se chovat hmotně. Chtěl-li. Že chtěl pokaždé, když mu to umožnilo spáchat nějakou lotrovinu, asi není třeba dodávat, neboť byl také duchem nejzlomyslnějším a bez špetky respektu ke komukoli, snad s výjimkou Albuse Brumbála a ředitelů kolejí, a ano ovšem, hlavně Krvavého barona, proslulého ducha Zmijozelu, jehož se opravdu bál.

Protiva metal další smrduté bomby, Turpidus ječel z obrazu, jako když ho na nože berou, a Harry bez ohledu na bolavou nohu utíkal k tajnému průchodu do bradavické kuchyně, aby našel Dobbyho. Utíkal a ohlížel se aby uhnul před případným zásahem a nepáchl pak jako trolí pšouk. Najednou proběhl ledovým vzduchem. Možná ten chlad proletěl jím, každopádně to bylo mimořádně nepříjemné, o to nepříjemnější, že když se vylekaně zastavil a otočil, příčina se mu vynořila před očima přímo z jeho těla. Kdákavý smích Protivy rázem utichl.

„Studenti Nebelvíru zjevně nejsou schopni dávat pozor na cestu,“ pronesl opovržlivě ledový hlas.

Harry cítil, jak mu po celém těle raší husí kůže. „Promiňte, já nerad.“ Pomyslel si, že dnes má na podobné situace zkrátka pech. Alespoň, že mu duch nemohl vrazit hůlku do žeber, ačkoli podle toho, jak se Krvavý baron tvářil, udělal by to jistě hrozně rád. Místo toho se znechuceně ušklíbl na svého společníka.

Skoro bezhlavý Nick měl průsvitnou tvář zrůzněnou hned několika výrazy, přičemž radost z toho, že Harryho vidí, nebyla tím nejvýraznějším. Spíš se zdálo, že se o něj právě pokouší migréna, ale nebylo by vhodné se ho na to ptát, neboť v otázkách týkajících se jeho skorouťaté hlavy byl značně upjatý.

„Pcha! Prý promiňte. A tohle má být, Nicholasi, ta vaše nebelvírská elita?“ odfrknul si kousavě Krvavý baron a nádavkem věnoval svému kolegovi další povýšený pohled.

Sir Nicholas de Mimsy-Porpington uraženě hodil hlavou… Následovalo několik trapných vteřin a rychlá zkušená práce s vysokým skládaným límcem příhodně zvaným okruží.

Harry ke svému úžasu zjistil, že se tím Krvavý baron bohapustě baví. Od vyzáblého zmijozelského ducha by se nadál ledasčeho, ale nikdy ne ani pouhopouhého náznaku smyslu pro humor, byť šlo o humor poněkud specifický. V mysli se mu zjevila představa toho, jak se duch sám se sebou každé ráno sází, kolikrát se mu přes den tenhle žertík povede.

„Je mi to skutečně moc líto,“ řekl Harry a ani trochu si při tom nevymýšlel, protože projít duchem není nic příjemného. Raději zbrzdil svou fantazii, která mu podsouvala, jaké to je pro onoho ducha. „Lovil mě tu Protiva. Omlouvám se, ale budu muset běžet, protože jestli přiběhne Filch a uvidí tady tu spoušť…,“ ukázal na vybuchlé hnojůvkové bomby, které se velmi intenzívně připomínaly svou pravou páchnoucí podstatou.

„Navíc musím najít Dobbyho, nemůžu se dostat do ředitelny a –“

„Samozřejmě. Probíhá tam jednání, my tam právě byli,“ řekl Krvavý baron svým obvyklým příkrým tónem.

„Ale… vždyť ředitelna… přišli jste z druhé strany,“ namítl Harry. Ze zápachu se mu začínala točit hlava a zvedat žaludek.

Skoro bezhlavý Nick po něm vrhl soustrastný pohled jako po někom, komu je nám líto říct, že se právě kvalifikoval do soutěže o troubu týdne a má výjimečně velkou šanci na výhru.

„Chm. My chodíme zkratkou, víme, Pottere?“ řekl suše Krvavý baron a kupodivu situace nevyužil k potrápení nebelvírského kolegy. „Jděte napřed,“ podíval se na Nicka, jako by ten věděl, o co jde, a prošel nejbližší zdí.

„Kam máme jít?“ podivil se Harry, ale hned se začal bránit: „Musím sehnat Dobbyho, Weasleyovi už o mě určitě mají starost.“

„O to se nestarej, to se zařídí,“ řekl Nick a pokynul mu, aby šel za ním. Následovalo pár rozpačitých vteřin, než se stěnou zase vrátil a tentokrát to vzal chodbou. „Síla zvyku,“ zastyděl se duch.

Sešli dolů do sklepení. Bylo to jako sledovat Freda s Georgem, když ho učili novou tajnou cestu. Nick jen říkal, co kde má udělat. Kde zatlačit na ten správný kámen, kterou z knihoven odsunout, jaké kouzlo použít. Během chvilky měl Harry pocit, že vůbec není v Bradavicích. Tahle místa vůbec neznal a váhal, jestli je někdy zaznamenal v Plánku Pobertů.

Konečně vešli do místnosti, která ze všeho nejvíc připomínala nevelkou středověkou knihovnu sloužící k neformálním společenským setkáním. U jednoho ze čtyř stolků živě diskutovala Šedá dáma s Tlustým mnichem, u druhého netrpělivě čekal Krvavý baron a trpělivě svačina.

„Trvalo vám to,“ ucedil přezíravě duch a tentokrát si směrem k Nickovi neodpustil peprnou poznámku na adresu Nebelvíru. Pak se otočil na Harryho: „Máš tu od Dobbyho něco k jídlu. Že jsi v pořádku, vyřídil, už když sis dával šlofíka u madam Rosewoodové a postará se i o zbytek, až to půjde. Spokojený?“

Harry ještě stále s očima navrch hlavy nechápavě přitakal. „Já… jo… netušil jsem, že… někde… takhle spolu… vy…“

Komnatou proletěl rytíř na koni, mával mečem a než zmizel v protější stěně, stihl vykřiknout několik bojových hesel.

„No tak, Caballe, kolikrát vám mám říkat –“ rozkřikla se rozladěně Šedá dáma, ale to už byl jezdec pryč.

„Cos netušil?“ zazubil se Skoro bezhlavý Nick a usadil se ve vzduchu, nohu přes nohu, na područku křesla vedle Tlustého mnicha. „Že se duchové mohou někde spolu scházet?“

„To… to také,“ připustil Harry. „A že spolu tak vycházíte.“

„Ach tak,“ ušklíbl se Krvavý baron. „Mladý pán si myslel, že si každý strašíme poblíž své koleje a pro všeobecně známou rivalitu si ani neodpovíme na pozdrav. O Vánocích si spolu zazpíváme koledy a s nevraživým prsknutím se zase rozejdeme, co?“

Harry váhavě přikývl.

„V podstatě ano,“ připustil nečekaně Baron a poškrabal se na průsvitné bradě. „Ovšem teď jsou prázdniny a popravdě, po pár stech letech člověk ledacos přehodnotí a jednomu docela schází společnost.“

„Být duchem je zajímavé jen ze začátku, pak se to omrzí. A navíc – stále stejné šaty,“ posteskla si patronka Havraspáru.

„Jste v nich stále nesmírně půvabná, drahá lady, a mě… mě můj model naprosto vyhovuje,“ prohlédl si baron stříbřité průsvitné krvavé skvrny na svém hávu. „Minimálně budí respekt.“

Šedá dáma zvedla obočí ve zvláštním tázavém výrazu. Bylo v tom cosi tajemného.

Baron sklopil zrak, pak na ni pohlédl, vzdychl a zasmušile dodal: „Ach, ano, budí i vzpomínky.“

Harry se rozumně zdržel toho, aby využil situace k dotazu, jak se skvrny na baronův oděv dostaly. Raději zmínil, co mu právě vrtalo hlavou: „Tedy… je mi samozřejmě ctí, že jste mě sem vzali mezi sebe, ale nevím, čím jsem si to zasloužil.“

Duchové si vyměnili pohledy.

„Podívej, Harry,… „ začal rozpačitě Nick, „jen máloco je silnější než zvyk a většinou pro nás nebývá příjemné, když se škola příliš změní…“

„Důrazně odmítám jakoukoli další Umbridgeovou nebo kohokoli podobného!“ skočil mu rázně do řeči Mnich. „Ta nestoudná mrcha mi dokonce zakázala zpívat!“

„Mě zakázala v zakrvácených šatech vylézat ze sklepení,“ zamračil se znechuceně baron a založil si ruce na prsou.

Nick neřekl nic, jen si nervózně srovnal hlavu.

„Zkrátka znovu odsud chtějí dostat Brumbála,“ ujala se slova Dáma. „Navíc… máme obavy o některé studenty. Hlavně tady baron.“

Nevraživý duch zmijozelské koleje zlostně zaskřípal zubama. „Nejsme hňupové, Harry. To, že nám jisté, hm, okolnosti znemožňují opustit zdi hradu, ještě neznamená, že nevíme, co se za nimi děje. A na to vezmi jed, že se nám to ani trochu nezamlouvá.“

Harry si trochu zahanbeně uvědomil, že by ho nikdy nenapadlo, jak duchové tyhle události prožívají. Tak nějak počítal s tím, že si toho možná ani nevšimnou a dál budou jako po staletí strašit poblíž svých kolejí.

„Nepočítají s námi,“ řekl Krvavý baron, jako by mu četl myšlenky. „Ale to se šeredně pletou!“

„Co se teď děje v ředitelně? Nejspíš s vámi přeci jen počítají, když si vás tam zavolali.“

Všichni čtyři duchové rázem pocítili nutnou potřebu pozorovat strop nebo stěny a do tváří se jim vkradl podobný výraz, jako někdy míval Ron, když ho Hermiona přistihla, že ji pozoruje.

„Chápu,“ řekl Harry. „Nezavolali.“

„Ne,“ připustil Nick. „Navíc potíž je v tom, že ani my jako duchové se nedostaneme všude. To víš, kouzla. Nemůžeme do ředitelny, do koupelen –“

„Počkejte, ale Uršula –“

„Ach,“ máchla rukou pohoršeně Dáma, naklonila se k Harrymu a ztišila hlas, jako kdyby popisovala něco obzvlášť nevhodného: „To děvče vůbec nemá vkus. Vždyť ona chodí odpadním potrubím.“

Harry pochopil, že termín „nedostat se všude“ má své slabiny.

„Dobrá, zkraťme tu trapnou chvíli. Poslouchali jsme za dveřmi,“ přiznal neochotně Baron. „Jsou tam z ministerstva a nevypadá to nijak dobře. Zdá se, že Raddle zvolil staronovou taktiku. Postupně zdiskreditovat a odstavit všechny, kdo by mu mohli stát v cestě. A zatím si jde za svým.“

„Snad na něj nejste hrdý, barone?“ vzkřikla znepokojeně Šedá dáma.

Krvavý duch Zmijozelu se zatvářil tak, až Harrymu nahnal hrůzu. Kdyby byl Baron živý, jistě by zbrunátněl, takhle jeho tvář nabrala výraznější stříbřitou. „Ano, měl bych!“ zařval. Pak zmírnil hlas: „Svým způsobem je to brilantní aplikace, chm, zmijozelského… ducha.“

Nikdo se nad tím dvojsmyslem neusmál.

„Snad už jsem změkčilý, ale ne, nejsem na něj hrdý… ne… ne ve všem… nevím. Snad jsem se za ta dlouhá léta stal více duchem Bradavic, nežli strážcem Salazarova odkazu. Každopádně s tím, co se děje nesouhlasím!“ praštil Baron rázně pěstí do stolu a k Harryho překvapení pěst stolem neprošla.

Skorobezhlavý Nick sklopil oči a odkašlal si do kornoutku sevřené dlaně, jímž si zakryl ústa.

„Ooops,“ řekl Tlustý Mnich a zůstal s našpulenými rty.

„Myslel jsem…“ Harry nemohl odtrhnout oči od Baronovy pěsti.

„Óóó, myslel jsem!“ rozhodil teatrálně rukama zmijozelský duch. „No a co má být? Co jste celí vy, živí, pcha! Stále se domníváte, že víte všechno!“

„Buďme rozumní,“ nabádala chvatně Dáma, aby uklidnila nepříjemnou situaci.

„Samozřejmě!“ vzkřikl Baron. „Budeme rozumní! Hlavně tady mládeneček,“ bleskově sklonil průzračnou hlavu až k Harryho obličeji. „Že, hochu?“ Stejně rychle se narovnal a začal si významně poklepávat pravým ukazovákem na jednu ze stříbřitých skvrn.

„A – ano, samozřejmě,“ přitakal zmatený Harry.

„Všechno, cos tu viděl, si necháš pro sebe, jasné?“ kroutil výhrůžně očima Baron.

„Ano, když si to přejete. Ale není to škoda? Vždyť –“

Vyzáblý baron se nadechl k bouřlivé odpovědi, ale už se k ní nedostal.

„To už by snad stačilo, přátelé,“ řekla přísně Šedá dáma a ohlédla se za sebe, kde právě komnatou procházel průvod smutných jeptišek.

Sir Nicholas de Mimsy-Porpington se začal znuděně ovívat svým velkým kloboukem s pérem a poočku pozoroval svého nebelvírského studenta.

„Myslím, že dnes už toho bylo řečeno víc než dost,“ pokračovala Dáma, když celá pochmurná skupinka zmizela ve stěně. „Jistě také stojí za zmínku, že už chvilku nejsme sami,“ ukázala do vzdálenějšího kouta, kde se s rukama za zády houpal na nohou domácí skřítek a zbožně se přitom díval na jediného živého hosta.

 

Z komnaty vedl Nick Harryho jinou, mnohem kratší cestou. Když se dostali do známých chodeb sklepení, Harry se na něj místo otázky jen vyčítavě podíval. „Byla to větší legrace,“ zazubil se nebelvírský duch.

„Proč jsi mě tam vzal?“

„Ne vzal. Vzali. Nebylo by dobré, aby tě někdo potkal na chodbách,“ odpověděl Skoro bezhlavý Nick. „Snaží se na Brumbála vyhrabat kde co a myslí si, že tě tu schovává. Rozhodně měli od někoho zprávu, že jsi tu v posledních dnech byl.“

Harry mimoděk stiskl v kapse nadvakrát složený kousek pergamenu od Dobbyho, který obsahoval nové heslo k chrliči a krátký vzkaz: Omlouvám se, bylo to nutné. A.B.

„A… také jsme chtěli, abys věděl, že s námi můžeš počítat, kdyby bylo třeba,“ dodal průsvitný sir.

„Baron se netvářil zrovna nadšeně.“

„Nediv se mu, nemá to snadné,“ nevědomky použil duch téměř stejná slova, jako před nedávnem Sheila Gaietová na obranu Snapea. „Má z toho všeho… Jak se tomu říká?“

„Smíšené pocity?“

„Přesně.“

„Víš, Nicku… tedy, pardon, sire Nicholasi –“ zastavil se zničehonic Harry a zamyšleně pohlédl na svého stříbřitého průvodce.

„Když u toho nebude ten vztekloun, můžeš mi dál říkat Nicku,“ přerušil ho shovívavě duch.

„Jak je to tedy s… víš s čím, myslel jsem, že jen Protiva může hýbat s věcmi a tak.“

„Na to teď není vhodná chvíle,“ opáčil sir nečekaně škrobeně.

„Vhodná chvíle? A kdy bude? Vždyť už se známe tolik let a –“

„Tolik let?“ zasmál se duch. „Z tvého nebo z našeho pohledu?“ Smeknul na rozloučenou svůj klobouk s pérem a tiše odšuměl pryč.

 

„Cautus Fénix!“* řekl Harry o chvilku a jedno patro později chrliči, který se okamžitě odsunul. Na pohyblivém kruhovém schodišti si sňal brýle a promnul oči. Ne, nemohl se mýlit, chrlič na něj opravdu mrknul.

Ředitelna byla prázdná jako poslední dobou pokaždé, ale teď z ní měl velmi nepříjemný pocit. Ošil se, aby to ze sebe setřásl. Tentokrát neprocházel nijak tiše, byl odhodlaný Phineasovi říct, že zkrátka musí vydržet. Přesto, nebo snad právě proto si uvědomil, jak děsivé je tu ticho. Jiné ticho než obvykle, zvláštní, jako by se nějakým kouzlem zastavil čas.

Ze zvyku se podíval po portrétech ale všechny obrazy spaly. I na nich bylo něco divného, něco zvláštně strnulého. S nedůvěrou ve své vlastní zdravé smysly to unavený Harry vědomě ignoroval a rychle vlezl do krbu, kde ho vzápětí pohltily zelené plameny.

V tu chvíli podivné ticho skončilo, jako by kouzlo pominulo, jako by ředitelna celou dobu zadržovala dech a konečně úlevně vydechla. Oči všech portrétů se otevřely a bývalí bradavičtí ředitelé se vrátili k přerušené bouřlivé diskuzi víceméně o tomtéž, co trápilo i duchy.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


Omlouvám se znalcům, správně by to samozřejmě mělo být Cautus Foinix, ale takhle to našemu účelu poslouží lépe.




Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: