svicka
Prosinec 2009, Magnas

 

Z

 

áchranný kouzelný autobus přijel před Děravý kotel na první mávnutí. Nedlouho potom, co do něj nastoupil, začal Harry ztrácet přesvědčení, že udělal dobře. Neměl sebou ani bundu, po kapsách jen pár drobných, a z pohledů některých spolucestujících mu bylo podobně, jako když se poprvé ocitl v Obrtlé ulici. Jindy výřečný uhrovitý průvodčí Stan Silnička toho ani tentokrát moc nenamluvil a Harry z něj měl pocit, že mu Potter-cestující není dvakrát po chuti. Zaplatil jízdenku a šel se usadit do jednoho z polstrovaných ušáků. Mohl si vybrat, autobus byl poloprázdný. Cestou si z kulatého stolku poletujícího ze strany na stranu podle toho, jak autobus vybíral zatáčky, půjčil opuštěné noviny, a aby si nemusel všímat pohledů ve tvářích okolo, raději si četl.

Hned u první stránky mimořádného vydání Denního věštce zapomněl na svět kolem sebe. Fotka neznámého muže byla poněkud statická, neboť mrtví nemají moc důvodů se hýbat, zato Brumbál na fotografii hned vedle mával rukou v gestu odmítajícím jakékoli komentáře a nad tím vším blikaly palcové titulky:

 

Skandál!

Obžalovaný zavražděn na cestě k soudu!

Může za to Albus Brumbál?

 

Pan Xaver Jowly, zatčený před několika dny ministerskými bystrozory a obviněný z pokusu o podvod za použití mnoholičného lektvaru, byl dnes při čekání na mimořádný výslech před Starostolcem zavražděn společně se třemi skřety z Azkabanské eskorty. Podle výpovědi očitých svědků ho v kobce určené zadrženým předtím navštívilo několik neoprávněných osob, a to právě Albus Brumbál a bývalý bystrozor Alastor Moody, jemuž pochybnosti o jeho duševním zdraví vynesly přezdívku „Pošuk“. Přibližně půl hodiny po jejich odchodu byla zjištěna ona tragická událost.

Alarmujícím faktem je nejen skutečnost, že pan Jowly byl vazebně vězněn bez jakýchkoli prokazatelných důkazů o tom, že by se dopustil činů, z nichž byl obviněn, ale také to, že neoprávněný přístup k obviněnému umožnil Brumbálovi zaměstnanec Ministerstva kouzel, konkrétně vrchní bystrozor Kingsley Pastorek, který byl pochopitelně okamžitě zbaven všech funkcí a obviněn ze spoluúčasti na vraždě. K jeho zatčení však zatím nedošlo, neboť se mu podařilo prchnout.

Alastor Moody, který je nyní taktéž na útěku před spravedlností, zaslal ministru Klouzkovi a několika dalším úředníkům otevřený dopis, v němž se přiznává, cituji: „Brumbál se ničeho nedopustil. To, k čemu tam došlo, je pouze má vina.“

Albus Brumbál tedy prozatím zůstává na svobodě, ministerstvo ovšem zváží, zda je žádoucí jeho další působení ve funkci ředitele Školy čar a kouzel v Bradavicích.

 

Pod článkem byla ještě fotka blond reportérky s pohledem spokojené lasičky a jedovatě zeleným brkem v ruce.

 

Autobus zabrzdil tak prudce, až to Harryho málem katapultovalo z křesla. Ozvalo se zacinkání a otrávený hlas Stana Silničky oznámil: „Prasinky, vystupte si.“

„Mohl bych si vzít ty noviny?“

„Šest svrčků.“ Podobaný průvodčí se na něj ani nepodíval.

Harry vytáhl z kapsy kalhot drobné a s novinami v ruce vystoupil. Až teď mu došlo, že si nepamatuje přesnou adresu, ale spoléhal na to, že dům Rosewoodových najde.

Letní Prasinky byly těm podzimním, zimním a časně jarním, které znal, překvapivě nepodobné. Mnohá okna domů byla dokořán, na některých byly vyložené peřiny, aby se provoněly sluncem, za poštou, odkud právě beze spěchu vyletěla sova, kokrhal kohout, o kus dál si podsaditá čarodějka povídala s druhou, zatímco její koště zametalo před domem, nikde žádný shon a ruch, jen nádherný klid.

Před hospodou U tří košťat hráli tři staříci čáru a ten s vousy jako žabinec očividně podváděl. Byli nejblíž, tak se k nim Harry pomalu vydal, aby se jich zeptal na cestu.

Jak mu sluníčko svítilo do očí, vrazil do staršího šedovousého čaroděje, který se, vzhledem k tomu, že ho vzduchem klouzavě provázela plátěná taška, zřejmě vracel z nákupu. Zblízka vydával odér, v němž se mísil kozí chlívek se zvětralým alkoholem, a na seznam nákupu mu měl někdo připsat dobrou náladu.

„Pozor!“ zavrčel muž varovným šepotem a z rukávu mu do ruky vklouzla hůlka.

„Promiňte, já nerad, omlouvám se.“ Harry se snažil zaostřit oslněný pohled a hlavně se co nejrychleji vzdálit tomu nepříjemnému zatuchlému pachu. Ukročil stranou, aby se muži vyhnul, ale ten jakoby omylem udělal krok na tu samou stranu.

„Řek jsem pozor. Teď se obrať a pojď vedle mě,“ řekl muž přitlumeným chraptivým hlasem a téměř přitom nepohnul rty.

„Nevím, proč bych to měl dělat,“ snažil se Harry podobným způsobem protlačit slova přes zuby a splašeně zvažoval, do jaké šlamastiky se to dostal.

„Pro začátek proto, že máš mojí hůlku mezi žebrama. Pak pro to, že nejsi, aspoň v to doufám, tak strašnej hlupák, i když se tak chováš. A nakonec proto, že tu sám nemáš co dělat.“

Začátek mužova proslovu byl nepříjemně přesným popisem situace. Prostředek se Harryho dotknul a závěr ho zarazil. Nakonec usoudil, že bude vhodné muže uposlechnout, protože při tom pohybu by mohl stihnout vytáhnout hůlku, která, a to bylo opravdu nemoudré, vězela za páskem jeho kalhot. A nepůjde mu tolik slunce do očí.

Než to stihnul umyslet, muž stejným způsobem, ale víc rozhněvaně pokračoval: „Tak zatraceně dělej, třeba trochu mávej rukama, jako kdyby ses na něco vyptával a připrav si konečně hůlku, sakra, a pojď vedle mě. U plesnivýho švába, to seš tak natvrdlej vždycky nebo jenom dneska?“

Zaskočený Harry uposlechl. Tohle nečekal. Co to má znamenat? Zvídavě podíval na muže po svém boku. Byl mu něčím povědomý.

„Na mě nekoukej, kolem sebe koukej.“

Pomalým krokem tedy šel vedle toho podivného staršího muže. Ten si teď vykračoval s rukama pohodlně zabořenýma v kapsách starého hábitu, takže nebylo vidět, že mu podél zápěstí táhne hůlka zpola schovaná v rukávu.

„Co tu sakra děláš?“

„Kdo jste?“

„Někdo, kdo by tě nejradši seřezal. Jak to, že jsi tu sám? Viděl jsem tě vystoupit.“

„Jel jsem… trochu narychlo. Hledám tu Rosewoodovy, musím nutně mluvit s profesorkou.“

„To je kousek. Víš, kde je U džina v láhvi?“

Harry přikývl.

„Tak hnedka za rohem. Nemůžeš minout, Ruben má nade dveřma hodiny. Máš na to ale, hmmm… ne víc, než pět minut. Pak tam odtud zmiz a jestli je máš rád, udělej přitom trochu kravál, ať je všem jasný, že odcházíš. Jasný?“

„Ne… Ano… Tedy snad.“

„Pak přijdeš ke mně.“

Harry se k němu otočil, aby se zeptal kam a najednou mu došlo, že se ptát nemusí. Už věděl, odkud muže zná. Byl to starý nevrlý hospodský od Prasečí hlavy. Takže místo toho namítnul: „Za tak krátkou dobu to asi nestihnu.“

„Budeš muset. Tak se s ní domluv na setkání jinde, třeba vzadu u mě nebo někde úplně jinde, ale ne takhle sám. Teď už zmiz.“

Nerudný čaroděj kývl na pozdrav, oddělil se od Harryho a změnil směr cesty.

Harry prošel kolem krámku Adelaide – květiny pro každého, kde se v zapařené výloze vlnila zeleň a jeden šlahoun ho zvědavě pozoroval, a pak za Džinem v láhvi zabočil za roh.

Nad dveřmi domu byly veliké hodiny a kromě času ukazovaly také měsíční fáze, východ a západ slunce a jeho postavení vůči obratníkům na noční obloze. Vedle dveří zatáhl za táhlo podobné záchodovému splachovadlu na řetízku a odněkud zevnitř se ozvala zvonkohra. Zároveň z malých dvířek nad hodinami, jichž si předtím ani nevšiml, vylezl pidimužík, ale jen se na něj podíval a zase zalezl. Okamžik na to Harry uslyšel rychlé pleskání pantoflí, dveře se otevřely a mezi nimi stanula rozzářená Babča Rosewoodová a zvala ho dál.

To, co se zvenku zdálo být stěnou domu, bylo zevnitř vysokou zdí krásné květinové zahrady, uprostřed které stál jako hříbek v mechu domek, co vypadal jako z pohádky. Harry nevěděl, na co se dívat dřív, ale pamětliv slov hospodského, rychle madam Rosewoodové řekl jen to nejnutnější.

„Abe ví, co říká,“ zachmuřila se Babča. „Je to protivný jezevec, ale můžeš mu věřit.“ Prohrábla kapsy domácího hábitu a našla starou lžíci. Ušklíbla se nad ní, jako nad něčím, co sice není zrovna tím, co by si představovala, ale ke svému účelu to postačí. Párkrát nad ní mávla hůlkou, něco zamumlala a dala jí Harrymu. „Tohle si vem a schovej. Zkus tam na nás počkat a kdyby to nešlo, nějak si poradíme.“

Strčil si lžíci do kapsy, chvatně se rozloučil a vyšel ze zahrady na ulici. Jak to říkal ten hospodský? ‚Udělat kravál?‘ Zřejmě tím myslel upoutat pozornost.

Ulicí právě procházela čarodějka, která by vás nepřekvapila na žádné mudlovské pavlači, pokud byste dokázali přehlédnout, že místo natáček měla na kdysi tmavohnědých vlasech záplatovaný klobouk s vysokou zalomenou špičkou, na které visel a klimbal netopýr. Harry v pravou chvíli vytáhl ruku z kapsy a dal si pozor, aby tím zároveň vytrousil drobné. Sehnul se a do čarodějky vrazil. Odhadl jí správně. Za uječenou tirádu, kterou spustila, by se nemusela stydět ani Vernonova sestra Marge.

Sotva si v mysli odškrtnul splněný úkol, vydal se do hospody U prasečí hlavy. Cestou si dával pozor, jestli ho někdo nesleduje, ale zdálo se, že si ho nikdo nevšímá. Přitom znovu zvažoval, jestli dělá dobře, když toho divného patrona poslouchá. Pak si vybavil, že po předvánočním incidentu v Prasinkách se za hostinského zaručoval i Brumbál a to ho vcelku uklidnilo.

Hospoda, špinavá špeluňka, na niž neměl dobré vzpomínky, se zdála být opuštěná, ale ještě dřív, než přišel tak blízko, aby mohl zaklepat, vrzavé dveře se otevřely a hospodský ho pustil dovnitř. Vypadalo to tu zrovna tak, jak si to Harry pamatoval. Podlaha schovaná pod nánosem letité špíny, otřískané ulepené stoly, ošoupané lavice, židle každá jiná, okna, která díky vrstvě prachu nepropoustěla téměř žádné světlo, cáry pavučin u stropu, jen teď byl jediným hostem smrad.

„Nikdo tě nesledoval?“ zajímalo hostinského.

„Ne.“

„Hm, asi by bylo přesnější říct, žes nikoho neviděl, hm. Ale já nemám co mluvit, sám houby poznám. Co krk, dobrý? Mrzí mě, co se ti tu tenkrát stalo.“

„To nic,“ odmávnul to Harry. „Za pár dní jsem byl v pořádku. Jen mě mrzelo, že se podařilo utéct Dolohovovi, ale toho se už konečně podařilo chytit, takže…“ Harry zmlknul, hospodský ho totiž neposlouchal, protože zatím přešel k jednomu špinavému oknu a malinkým kolečkem, které vyšmudlal nasliněným prstem v prachu, se díval ven. „Domluvil jsem se s madam Rosewoodovou, že bych tu na ní zkusil počkat,“ řekl Harry jeho zádům, ale hospodský, aniž by se na něj otočil, zvedl ruku, aby mlčel.

„Tak to nejspíš nepůjde,“ řekl pak potichu s pohledem stále upřeným do provizorního průzoru. „Už o tobě vědí, musíš okamžitě pryč,“ otočil se od okna a začal se horečnatě rozhlížet po nálevně. V jednom okamžiku se zdálo, že mu hlavou bleskl nápad, ale sám ho nejspíš zavrhnul, pak mu oči utkvěly na průchodu do zadní místnosti. „Vzadu, koště. Nějak si poraď, já je zkusím zdržet.“

„Tak rychle by mě tu snad nenašli,“ zaváhal Harry. Byl znovu plný pochyb, jestli bylo rozumné mrzutého čaroděje uposlechnout.

Hospodský se na něj podíval jako na někoho, koho by s chutí praštil. „Jestli se o to chceš vsadit, máš poslední příležitost,“ zavrčel rozčíleně. Znovu mu z rukávu vyklouzla hůlka. Tlumeně vykřikl: „Tak sakra vypadni už!“ a hůlkou uhodil Harryho po hlavě.

 

Harry byl v létání opravdu dobrý, ale na předpotopní naprasklé Duběnce, která byla jistě starší než on, se prostě létat nedalo. Vznesl se nad hospodu, ani nevnímal chlad maskovacího kouzla, které na něj Abe použil, a snažil se udržet ve vzduchu. Okamžitě zjistil, že hospodský nepřeháněl. K Prasečí hlavě přicházelo několik čarodějů. Dva poznal. Rychle se vznesl výš a snažil se nenechat vyděsit tichým praskáním dřeva. Pak si vybavil jediný cíl, kam by tahle troska snad mohla zvládnout doletět.

Byl to vcelku dobrý odhad. Do cíle doletěl, ale přistát už nezvládl. Koště se rozpadlo a pád z posledních metrů zbrzdily keře za Chroptící chýší. Měl vyražený dech, zhmožděná záda a nohu, ale jinak byl celý a zmizet v chýši v tajné chodbě bylo dílem okamžiku.

Z tunelu vylezl mezi kořeny vrby mlátičky na bradavických pozemcích a za další chvíli už kulhal školní chodbou směrem k ředitelně. Zhruba v pulce cesty ho zastavil zvláštní pocit, jako by mu někdo do kalhot nalil trochu teplého čaje a ten čaj se zavrtěl. Sáhl do kapsy a vytáhl lžíci madam Rosewoodové. Byla teplá, trochu se vlnila a měla na sobě červeně světélkujícím písmem napsáno: „Do hodiny v dílně. Ano/Ne?“ Harry naprosto netušil, co má dělat. Tohle kouzlo neznal. Několikrát lžíci obrátil v ruce, ale nic ho nenapadlo. V rozpacích se díval na to, jak na něj vyzývavě svítí nápisem a čeká na odpověď. „To je sice fajn,“ řekl vyčítavě tomu začarovanému kousku kovu, „jenže vážně nemám ponětí, jak dát vědět, že ano.“ Sotva to dořekl, nápis se proměnil na: „Dobře!“ pak zmizel, lžíce vychladla a zmrtvěla v obyčejný lhostejný kus příboru.

Ne nadarmo tahle dáma učí to, co učí, pomyslel si s respektem Harry, otočil se a nabral směr k učebně Kouzelných předmětů.

Zprvu šlo všechno hladce, do pracovny ukryté za táflováním učebny by se dostal i poslepu. Potíž začala v okamžiku, když stál uvnitř před velkou čtyřdílnou skříní, která zabírala celou pravou stěnu místnosti a měl si vybrat, do kterých dveří skříně vstoupit. Jedině tak se totiž dalo vejít do přísně tajné dílny. Ať tu byl sám nebo s přáteli, skříní je prováděla většinou Babča, málokdo to zvládnul bez její pomoci. Nikdy jste totiž nevěděli, co za dveřmi najdete. Harry vyzkoušel všechny čtvery hned několikrát, ale třikrát za nimi našel koupelnu, pětkrát dva malé pokojíky, čtyřikrát kuchyňku, šestkrát zíral do tmavého sklepa, ovšem do dílny, kde se měla schůzka odehrát, se netrefil ani jednou. Nakonec to vzdal. Opřel se o skříň zády a přenesl váhu na zdravou nohu, aby tu bolavou šetřil. Rozhlížel se po pracovně a uvědomil si, jak dlouho už tu nebyl. Vypadalo to tu skoro stejně jako dřív. Na protější straně stálo sofa se stolkem a křesílky, uprostřed pokoje masivní pracovní stůl, jen v místech, kde stávaly velké hodiny, teď bylo prázdno. Usoudil, že se nic nestane, když si na chvilku sedne. Dokulhal k sofa, s ohledem na naražená záda se pohodlně uvelebil a během okamžiku vyčerpán událostmi usnul.

Probrala ho vůně jasmínového čaje, růžové kolínské a něčí upřený pohled.

„Moment po tom, cos odešel, u nás zvonil Miles Bletchley,“ vyprávěla o chvilinku později nadurděně Babča, zatímco Harry chroupal sušenky a zapíjel je čajem. Zůstali sedět v pracovně. „Určitě si na něj pamatuješ – než vyšel ze školy, hrál famfrpál za Zmijozel, míval takový nepříjemný kukuč. Ten mu zůstal. Hned spustil, jak by rád pro matku od Rubena hodiny a že tu zahlédl známého – tebe – a jestli by mohl dál. Ruben mu řekl, že další objednávky přijímá až v září, ty ses u nás stavoval kvůli hodinám pro své přátele, ale musel tě odmítnout také. Do toho se vložila ta drbna Gossipgateová, co nám klábosila se sousedkou před domem a začala si na tebe stěžovat.“ Madam Rosewoodová se rozesmála: „Představ si, pustila se i do Bletchleye, prý jestli je tvůj kamarád, tak je to také určitě pěkný grázl. Dala mu takových jmen, že se radši rychle vytratil.“ Přestala se smát a vzdychla si. „Chvilku jsme počkali a pak jsme se s Rubenem vydali k Prasečí hlavě. Viděli jsme je už z dálky. Doufala jsem, že bude mít Abe tolik rozumu, aby tě nějak dostal do školy, protože Bradavice jsou nejbližším bezpečným místem, i když on si to možná nemyslí.“

„Myslíte, že mu neublíží?“

„Netuším, Harry. Ale snad ne. Nezajímá je, navíc je všeobecně známé, že nemá rád Albuse, takže ho spíš – a v tom se zatraceně pletou – berou za svého, ale příliš jím opovrhují, než aby ho za svého opravdu vzali.“

„Nemá rád Albuse? Brumbála? Proč?“

Stará profesorka se v křesílku ošila, otázka jí byla očividně nepříjemná. „Měli spolu kdysi spor,“ připustila nakonec.

Harry teď potřeboval mnohem víc jiné odpovědi, tak na vysvětlení netrval, i když v něm profesorčina slova probudila zvědavost. Místo toho se rozhodl přejít k pravému účelu své cesty do Prasinek. „Chápu. Já…“

„Co pro tebe můžu udělat?“ usnadnila mu to profesorka. Ale možná se jen snažila obrátit list.

„Chtěl jsem vám poděkovat za dárek a… poprosit vás o radu. Potřeboval bych zjistit, jak je možné, že může něčí obraz skutečně ožít.“

„Harry, to je velice ošemetná věc a vůbec se mi nelíbí, že se na to ptáš,“ řekla Babča zaraženě a začala se mračit. „Jak tě vůbec napadlo se o něco takového zajímat?“

„Musím to vědět, ale ne proto, že bych chtěl něco takového udělat… spíš… naopak.“

„Rozuměj, to je něco, o čem slušný čaroděj nemluví a ten opravdu slušný ani neví.“ Profesorčiny živé oči ho zkoumavě sledovaly a za zamračeným čelem probíhal vnitřní boj. Nakonec se madam Rosewoodová rozhodla. „Tak dobrá. Co přesně chceš znát? Ovšem nemůžu ti slíbit, že to budu znát já.“

„Jak takové obrazy vznikají. Ale ještě víc mě zajímá, jak fungují a jak se dají zničit. A… jestli jde něco podobného i s něčím jiným, než s obrazy. Třeba… s deníkem.“

„Děsíš mě, Harry. Opravdu mě děsíš.“ Babča usrkla čaj, aby získala chvilku času na rozmyšlenou. „Vezmu to od konce,“ odložila hrneček. „Ano, nemusí jít pouze o obraz, může to být jakýkoli předmět, ale obrazy, konkrétně portréty jsou nejznámější. Takový portrét uchvátí svého pozorovatele a nutí ho k čím dál častější přítomnosti, která se záhy změní v posedlost, až z něj viteál vysaje veškerý život, sám se zhmotní a ožije.“

„Viteál?“

„Tak se tomu říká.“

„Je to tedy na dlouho, třeba i na řadu týdnů,“ řekl spíš sám pro sebe Harry a v jeho hlase zněla nespokojenost. Voldemort byl zpět mnohem dřív.

„Ó, ne, nemusí to být nijak dlouhý proces. To záleží na síle tvůrce viteálu a samozřejmě i na oběti, na její míře schopnosti odolávat,“ řekla stará profesorka, chvilku se odmlčela a pak váhavě dodala: „Existují údajně i jisté rituály, které, pokud je někdo provede, umožní v podstatě okamžité ožití. Ovšem o těch nic nevím a vědět nechci. Mám za to, že je to dost nechutná a krvavá záležitost.“

Tohle Harrymu dávalo smysl. Nejspíš půjde o něco podobného tomu, co kdysi zažil na hřbitově v Malém Visánku.

Chvíli bylo ticho, profesorka ho pozorovala a znovu se natáhla pro hrneček, jako by jí pocit, že má něco v rukou, uklidňoval. „Tuším, na co myslíš,“ řekla pak a zdálo se, že se jí tím přiznáním ulevilo. „Také jsem nad tím přemýšlela. Je to, zdá se, jediný logický způsob, jak se může vracet. Jenže… je to černá magie a o té já, Harry, opravdu moc nevím. Možná je to všechno úplně jinak.“

„Jak jde tyhle… viteály… poznat? A jak je zničit? Může jich mít někdo i víc?“

„Víc? Nejsem si jistá. Pokud ano, bylo by to nebezpečné i pro toho, kdo je vytvořil. Vždyť jsou to kusy duše, a to není jen tak něco, co bys mohl naporcovat jako sekanou k obědu.“

Harry si představil naporcovaného Voldemorta, ale byla to nepříjemná představa, protože každý kus byl sám o sobě živý a pod bledou kůží všech těch částí se dmula a vlnila jeho hadí tvář. Otřásl se odporem.

„Každopádně, tedy ber to jako neověřenou informaci, při tom zemřou přinejmenším dva lidé,“ řekla Babča. Už se trochu uklidnila, protože na to začala pohlížet jako na čistě magicko-technický problém, takže stylem, který jí byl blízký. „Jeden mrtvý při vzniku toho fujtajblu a druhý při jeho oživení. Zničit se prý dá relativně snadno. Rozsekat na kousky, spálit na prach, zkrátka fyzicky zlikvidovat. Ovšem tak jednoduché to není.“

„Na jak malé kousky?“

„Na tom asi nesejde, prostě zničit natolik dostatečně, aby ta věc přestala plnit svůj účel a nedala se už nikdy dokonale opravit.“

„Hm, dobře. Tak v čem je problém?“

„Zapomínáš na to, že viteál nebude nečinně čekat, až ho zničíš. Bude se tě snažit ovládnout.“

Harry si vzpomněl na polomrtvou Ginny a Voldemortův deník. Po zádech mu přeběhl mráz.Všechno to začalo do sebe zapadat.

Teď už jen zjistit, jak viteál poznat a najít.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


2 x komentář to “18. Kousky duše”


  1. ElzaNo Gravatar — Prosinec 31, 2009 @ 14:31

    :D Že prý to při přepisu přijde seškrtat… Chi, chi, tahle část je delší, ne? Alespoň místy mi to nebylo tak úplně povědomé… :P Ale jinak: moc pěkné, moc pěkné. Rozhodně lepší verze. :wink:

  2. MagnasNo Gravatar — Prosinec 31, 2009 @ 16:38

    2 Elza : No, vis, nektere seskrtane kapitoly byly z toho zkraceni taaaak smutne, ze dorostly o dalsi dej. To ony samy, ja nic, ja muzikant. Nezapomen, ze jsou kouzelne :mrgreen:



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: