svicka
Prosinec 2009, Magnas

 

N

 

a zahradu Doupěte se snesla noční tma a uprostřed zářila barevně osvětlená střecha stanu. Kolem s houstnoucí tmou sílila vůně lesa a jen pár kroků od stolečků bylo slyšet cvrčky a od rybníka kvákání žab. Většina hostí už byla pryč a na parketu tančilo jen několik nejvytrvalejších párů.

Nevillovi se podařilo přemluvit ospalou babičku, aby šla domů bez něj, Střelenka bez potíží udělala stejnou úmluvu s otcem, takže teď seděli u dvou sražených stolků s Harrym a ostatními přáteli, a konečně se dalo říct, že se někdo v klidu a pohodě baví.

To neplatilo pro Rona, který dostal za úkol společně s Charliem dostat domů nerudnou pratetu Muriel, která, jak Harry zjistil, byla ve skutečnosti ještě horší než podle vyprávění čekal. Vypadala jako přestárlý plameňák s jásavě rudou rtěnkou na zobáku. Neustále kritizovala, co se jen dalo, a když nebylo co, snadno si důvod vymyslela, přičemž za sebou nechávala tak vražedný odér hutného parfému, že jen její blízkost barvila tvář Tonksové do odstínu vařeného zelí, a to bez jakéhokoli morfování. To tvář nerudné stařeny po pár vypitých skleničkách začala díky rozmazané rtěnce připomínat klauna po mrtvici, zato s péřovým chocholem.

„Děvče jako obrázek,“ poznamenal na její adresu Fred, sotva nešťastný Ron s tetinkou odešel.

„Spíš pod obrázek,“ odtušil George.

„Naši dva znalci,“ otočila se Ginny se smíchem k Hermioně. „Neumět čarovat, tak nezvládnou nakreslit ani jedním tahem domeček.“

„Já bych nějakého znalce potřeboval,“ vzpomněl si Harry. „Obraz Phinease Nigelluse je poškozený. Tedy tvrdil to on. Říkal, že má propálený hábit, ale mě se zdál v pořádku.“

„On je dvourámový?“ zeptala se Lenka, jako by šlo o něco naprosto běžného.

„Dvou – a – ano, má dva obrazy,“ zaskočil Harryho dotaz.

„Jestli je ten druhý obraz někde daleko od prvního, bude se muset zachovat maximum původního plátna. To je náročná restaurátorská práce,“ řekla Lenka. „Taťka nedávno dělal s jedním schopným restaurátorem rozhovor do Jinotaje, můžu se ho zeptat na adresu.“

„Jinotaj teď píše i články o umění?“ zeptala se nedůvěřivě Hermiona.

„Dá se to tak říct,“ přitakala Lenka a zasněně dodala: „On ten pán zahlédl vzácný exemplář Škeblivé lebžerky, neměl fotoaparát, tak ji alespoň nakreslil. Skutečně povedená ilustrace.“

A – ha,“ zmohla se na reakci Hermiona. Harry raději neřekl nic, dvojčata se snažila zachovat vážnou tvář, zato Neville se na Lenku díval, jako by ona sama byla vzácný obrázek, a hrdě jí držel za ruku.

„Proč se musí zachovat maximum původního plátna?“ zeptal se Harry, jednak aby odvedl téma od, řekněme, trochu podivných článků Jinotaje a jednak proto, že ho to opravdu zajímalo.

„Kvůli cestování portrétu přece,“ řekla Hermiona tónem namíchaným ze špetky pohoršení, špetky nadšení a velké dávky poučování, takže zkrátka jako obvykle. „Když rámy nejsou příliš daleko od sebe, portréty mezi nimi mohou přecházet a vzájemně se navštěvovat. Ovšem v případě větší vzdálenosti to nefunguje. Takže se obraz vytvoří na jedno velké plátno, to se po dokončení portrétu rozdělí a každá část se zarámuje zvlášť. Pak může portrét volně přecházet sem a tam třeba i mezi kontinenty, protože je v podstatě stále na stejném plátně.“

Ne že by tomu Harry rozuměl, ale jistou logiku to mělo.

„To je pravda,“ souhlasil zcela vážně Neville. „Babička mi vyprávěla, že obraz jednoho jejího prapraprapředka byl v Glasgow, v Římě a v Cařihradu, byl to prý hrozně upovídaný vtipálek, jenže věčně věků uražený. Pořád prý totiž přecházel sem a tam a hrozně je tím rozčiloval, protože když v jednom rámu vyprávěl anekdotu, dopověděl ji jinde, takže se nikdy nikdo nezasmál. Už asi po sto letech ho to rozčílilo natolik, že když v Římě jeho obraz ukradli, využil první příležitosti a uraženě se přestěhoval za někým do cizího rámu a z naší rodiny už ho nikdy nikdo neviděl.“

Zatímco se všichni řehtali Nevillově historce, hudba ohlásila poslední kolo písniček a polovina světel osvětlujících parket pohasla. Uštvaný zničený Ron s jásavě červenou šmouhou na tváři se stihl vrátit akorát včas, aby vyzval Hermionu k tanci. Učinil tak, světe div se, dobrovolně a šlo mu to rozhodně lépe, než na Vánočním plese šampiónů. Než se tomu Harry stihl podivit, už i on sám si majetnicky vedl na parket Ginny, kterou – a to leccos objasní – si Viktor Krum vyhlédl místo chvatně zadané Hermiony.

 

Když se druhý den Harry probudil, bylo skoro poledne. Pohled z okna mu prozradil, že venku už je uklizeno a s výjimkou pár tmavších míst ušlapanější trávy zmizelo všechno, co by připomínalo, že se tu včera vůbec něco dělo.

Spalo se mu vcelku dobře, jen ze začátku měl děsivé sny, v nichž se jeho přátelé proměňovali v někoho jiného, většinou v některého ze Smrtijedů a pak procházel chodbou s nehybnými obrazy, na jejímž konci byl jeden obrovský, na něm brunátný muž s krutou tváří a když přišel Harry blíž, ten portrét se po něm začal sápat, jako by mohl z obrazu vylézt ven. Pak se ale odněkud ozvalo ghúlí kvílení a rourácení, zmizely obrazy, zmizela chodba, místo toho najednou ležel ve starém Ronově pokojíku přecpaném milými maličkostmi, na okně seděla Hedvika, po zdech kolem dokola radostně létal Ron s Kudleyskými kanonýry, potrhané tapety na jejich tělech vytvářely zábavné stíny a Harry konečně usnul klidným posilujícím spánkem a probral se až před chviličkou.

Někdo mu zaklepal na dveře.

„Dále.“

Nikdo nevcházel, tak šel otevřít, ale za dveřmi nikdo nebyl. Ovšem jen na první pohled. Jakmile sklouzl očima směrem dolů, zabrzdil o šťastný obličejík domácího skřítka.

Dobby v tóze ze šátku se slunečnicemi měl úsměv od ucha k uchu, kýval hlavou a hrdě pravil: „Dobby klepal.“

Ať chtěl nebo ne, Harry se musel smát.

Dobby přinesl víceméně dobrou zprávu. Krátura se zotavil natolik, že už nemohl být na ošetřovně. Ne snad, že by proti němu Poppy něco měla, ale skřítek slezl pod postel, odmítal vylézt a vzít si jakýkoli další lék. Také byl, jak Dobby neochotně přiznal, na madam Pomfreyovou trošku… hrubý. Zkrátka pro něj už neměla jak a co udělat a jevil všechny známky toho, že je v rámci omezených možností uzdraven. Vyvstal ovšem problém, kam teď skřítek půjde.

Svěřil se s tím dole v kuchyni mamce Weasleyové. Ta měla řešení po ruce hned.

„Kam by šel, drahoušku? Sem přece! Když můžeme mít pod střechou ghúla, proč ne Kráturu? Bude to i bezpečnější, než kdyby byl sám v opuštěném domě. Kdo ví, jak to tam teď vypadá, ještě by ho tam mohl někdo chytit a vůbec, vždyť já už si na toho morouse docela zvykla,“ prohlásila Molly a šla rovnou připravit nahoře v přístěnku pod schůdky na půdu pelech v koši na prádlo, kde schovaný za závěsem mohl skřítek nerušeně prospat celý den (a když si zvykne na ghúla, tak i noc).

Harry rafinovaně ještě jednou prohlédl krabici s harampádím od Blacků, aby Kráturovi připravil nějaké potěšení a snáz ho přesvědčil, že teď bude bydlet tady.

V krabici už toho moc použitelného neobjevil, všechno bylo hodně rozbité a byla to docela škoda, protože různé útržky a úlomky svědčily o tom, že dřív bývaly součástí vzácných, možná i uměleckých kousků. Nakonec se přeci jen něco vybrat dalo. Jedna zašlá zlatá náušnice s ulomeným zapínáním, špinavý náprstek, němé torzo zvonku, pár potrhaných ohořelých fotografíí a něco, co mohlo být buď nefunkčním křesadlem nebo hodně zvláštním louskáčkem na ořechy. Z fotek vybral jen takové, na kterých bylo ještě něco vidět. Nad jednou se pousmál, ale jen krátce. Muž na fotce sice vypadal jako Sirius, ale nebyl to on. Měl tmavé oči, trochu povýšený výraz, nepatrně jemnější rysy a hlavně – na klopě odznak Zmijozelské koleje. Harry si rychle spočítal, že tohle byl „ten hodný“ syn madam Blackové, přihodil fotku k vybraným věcem, které vložil do košíku vystlaného starou dekou, a vydal se vyzvednout skřetího rekonvalescenta.

Ani tentokrát Brumbál v ředitelně nebyl. Harry se tomu už ani nedivil. Vždyť profesor se omluvil i ze svatby, a tu by si, kdyby to jen trochu šlo, snad ujít nedal. Přemýšlel i našlapoval zcela potichoučku, aby nevzbudil žádný z portrétů, hlavně ten jeden konkrétní, dokonce i dýchat pro jistotu začal až na kruhovém schodišti za dveřmi. Připadal si komicky, jako by se ředitelnou plížil domácího skřítka ukrást.

Dostat Kráturu zpod postele nebylo nakonec vůbec tak složité, jak se obával. Vylezl na jediné zavolání. Nebyl na něj moc hezký pohled, ale alespoň už nevypadal, jako by byl v rozkladu. Nesl si v náručí svoje poklady a všechny byly opravdu pečlivě vyleštěné.

„Vezmi si toho prcka, já už s ním nic nezmůžu,“ zlobila se Poppy. „A řekni Ginny, ať ještě každý den zkusí…“ Následovalo několik termínů, kterým Harry naprosto nerozuměl. Madam Pomfreyová postřehla jeho neduchaplný výraz, mávla rukou a řekla: „Prosím tě běž, já to malé Weasleyové raději napíšu.“

Harry to kvitoval s povděkem a otočil se ke skřítkovi. „Půjdeš se mnou do Doupěte, Kráturo. Rozumíš?“

„Krátura musí jít domů,“ zaskřehotal skřítek a zavětřil směrem k Harrymu. Ten už si zvykl na to, že Krátura používá nos místo zraku a podíval se po směru, tedy za sebe zhruba ve výši kolen. Za nohama se mu schovával Dobby a dělal na Kráturu výhrůžné grimasy.

Harry si vzdychl a otočil se znovu ke Kráturovi. „Jistě, půjdeš domů, ale teď půjdeš se mnou. Budeme teď nějaký čas bydlet jinde a až to půjde, tak se vrátíme domů, ano?“

Dobby přiběhl ke skřítkovi a beze slova do něj rozzlobeně strčil.

„Krátura teď půjde s Harry Potterem,“ zaskřehotal staroch a zatřásl hlavou, jako by si na to právě vzpomněl a sám sobě to odsouhlasil.

Druhý mrňous, div že se přitom nepostavil do pozoru včetně svých velkých uší, důležitě zahlásil: „Dobby se o to postará! Harry Potter může jít klidně napřed.“

Uff, tak to by bylo, oddychl si Harry a po rozloučení s Poppy si to namířil co nejkratší cestou zpět do ředitelny

„Pottere!“ ozvalo se, když už v kruhové místnosti tichoulince stoupal jednou nohou do krbu.

„Ano, sire Phienasi?“

„Co bude s tím mým portrétem, říkal jsem přece, že –“

„Už se to zařizuje,“ řekl Harry rychle.

A ještě rychleji nabral letaxový prášek.

 

Skřítkové byli v Doupěti dřív, než si stihl z vlasů vytřást popel. Odvedl brblajícího Kráturu nahoru k jeho novému příbytku. Přestárlý skřítek přitom celou dobu držel všechny naleštěné drobnosti v náručí jako hračky. Když Harry roztáhl závěs kryjící přístěnek, Krátura zavětřil, vlezl si do košíku a horečnatě začal brát do rukou nové poklady, přičemž ty staré nechtěl pustit a všechno mu padalo do klína. Nad jednou fotek se rozplakal.

„Teď to tu budeš pěkně hlídat,“ poručil mu Harry tónem, jako by poučoval malé štěně.

„Krátura pohlídá,“ zaskřehotal staroch a skřítčím kouzlem za sebou zatáhl závěs.

„To se ti povedlo,“ prohlásila uznale Hermiona, která ten výjev pozorovala od dveří svého pokoje.

Harry rozpačitě pokrčil rameny. „Tohle snad. Ale zapomněl jsem se zeptat Lenky na toho restaurátora, Phineas mě zase uháněl. A… také bych se jí ještě rád zeptal na pár věcí o obrazech.“

„Zeptej se mě,“ řekla trošku uraženě Hermiona. „Vím toho dost. Po letošních prázdninách ještě víc, protože ve Francii jsem potkala v galerii úžasného průvodce.“

„Tak to radši neříkej Ronovi,“ zazubil se na ni výmluvně.

Zasmála se. „Byl to starý pán, nebo abych byla úplně přesná – velmi starý čaroděj. Naši jím byli úplně uchvácení. Takovou prohlídku jako s ním by jako mudlové jinak nikdy nezažili.“

Sedla si na schůdky nad přístěnkem a Harry se uvelebil na zemi naproti ní.

„Bylo to naprosto jedinečné,“ pokračovala nadšeně. „Vyprávěl nám k tomu jak o jednotlivých dílech, tak o jejich autorech, o historii výtvarného umění, malířských technikách, zkrátka naprosto všechno. Magii v obrazech mám přečtenou už dávno, ovšem žádná kniha, a to říkám jen nerada, se nemůže vyrovnat takovému zážitku. Co přesně tě zajímá?“

„Hmm… všechno,“ řekl Harry, ale když uviděl, jak Hermioně zasvítily oči, pro jistotu dodal: „Tedy jen takový stručný výtah. Hlavně jak vznikají kouzelné obrazy a tak.“

Byl rád, že se Hermiona nepozastavila nad jeho náhlým zájmem o umění, protože Phineas Nigellus byl jen záminkou. Nešlo ani o to, že ho ve snu vystrašil děsivý portrét, měl jiný důvod, velmi citlivý a osobní, a nechtěl o něm mluvit.

„To je jednoduché. Něco bychom se o tom měli učit zhruba kolem pololetí u profesorky Rosewoodové v Kouzelných předmětech –“

„Zajímají mě hlavně portréty,“ přerušil jí netrpělivě Harry.

„Problematika kouzelných portrétu je velmi rozsáhlá. Pokud ti bude stačit jen to, že se bude portrét hýbat a vypadat jako živý, tak není moc o čem mluvit, vždyť rozpohybovat obrázek zvládne kde kdo. Pokud chceš, aby portrét mluvil jako živý, je třeba rozlišovat dvě základní kategorie takových obrazů. Ty, které jen odříkávají předčarovaný text podobně jako blahopřání – nic zvláštního, i ty umí udělat snad každý. A potom ty, které jsou skutečně svým způsobem živé.“

„Přesně ty mě zajímají,“ znovu jí skočil Harry do výkladu, aby se dostali k jádru toho, co mu od včerejška vrtalo hlavou.

„Kvalita takových obrazů se odvíjí od schopnosti autora duši modelu co nejvěrněji zachytit. Musí být schopen jí vidět, vnímat… a namalovat. No a…“ zaníceně vyprávěla dál, ale Harry jí na okamžik přestal poslouchat pohroužený do vlastních myšlenek.

„Jo, myslím, že chápu. Prostě když to nevidí a nebo neumí nakreslit, smůla,“ řekl pak tónem, jako kdyby tím zjištěním pro něj všechno zajímavé končilo.

Hermiona se nad tak pragmatickou dedukcí otřásla, ale pak váhavě pokývala hlavou. „No, víš, mohl by si ještě pomoct určitými kouzly, ale tím tě nechci zatěžovat.“

„Fajn.“ Harry se zasmušile zahleděl do nikam, kousl se do rtu a pak řekl: „Takže… když se někdo nenechá portrétovat dřív, než… zemře… tak… tak… prostě kdyby ho někdo namaloval až potom, nebyl by to on, ale jen vybledlá vzpomínka nebo jednoduše pouhá představa malíře.“

„Brilantní definice!“ zvolala Hermiona nadšeně. Pak jí při pohledu na Harryho začalo docházet, kam asi ve své úvaze mířil, takže rozpačitě dodala: „Bohužel.“ Obrázek jeho rodičů už udělat nešel. Ne takový, jaký by chtěl.

„Hm, jasně,“ vzdychl unaveně, ale pak ho něco napadlo, tak se pro ujištění zeptal: „Takže tím chceš říct, že i každý ředitel Bradavic se hned nechá malovat pro případ, že by umřel?“

„Ne, ne! To je naprosto jiná kategorie!“

Harry zpozorněl. „Tak jak vznikají tyhle?“

„Když se v místech mocně prostoupených magií dlouho pohybuje nějaká výrazná čarodějná osobnost nebo se tam přihodí něco… mimořádně silného… taková místa sama vytváří obraz. Magicky. Ty pak patří k těm stoprocentně nejpřesnějším a nejlepším. Může k tomu dojít i v přírodě, ovšem pak se jedná spíše o plastiky než o obr –“

„Počkej, počkej, ale včera jste mluvili o technice dvou rámů. Chápu už, jak takové obrazy namalovat, ale jak můžou vzniknout samy?“

„I to je v takovém případě možné. Třeba Phineas. Nejspíš trávil hodně času jak v Bradavicích, tak v Londýně. Byl to zřejmě kdysi dávno jeho pokoj, a dům Blacků je, podle mého mínění, prostoupený magii až až, i když asi ne tolik, jako bradavická ředitelna. To je totéž jako třeba s bývalou ředitelkou Derwentovou. Dilysa dlouho působila i u svatého Munga, takže má druhý portrét tam.“

„Aaaha. Každopádně díky za vyčerpávající přednášku,“ řekl Harry a pomyslel si, že byla vyčerpávající hlavně pro něj. Ale když nic jiného, třeba to zužitkuje v hodinách Babči Rosewoodové. „Ještěže další kategorie už nejsou,“ zasmál se konečně, když začal vstávat.

„Vlastně… jsou… Jedna. Je ještě jeden druh portrétů,“ řekla zamyšleně Hermiona.

Zatvářil se zoufale, zvedl oči k nebi, vzdychl a rezignovaně si znovu sednul.

Magie v obrazech je vůbec nezmiňuje, ale řekl mi o nich ten kustod. Prý ještě existují takové, které v sobě nemají otisk duše, ale skutečný kus duše a ty je třeba hlídat, protože se může stát, že obživ – co se děje, Harry? Kam utíkáš?“

Schody vedoucí dolů jí donesly slábnoucí, o stěny omlácenou odpověď.

„Do Prasineeek!“

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: