svicka
Prosinec 2009, Magnas

 

Z

 

bílého stanu zbyla jen střecha, ta nyní kryla taneční parket a židličky byly přesunuté kolem stolků, které parket lemovaly. Hudebníci (ti stejní, co hráli před nedávnem na pohřbu) ve skvělém provedení střídali pomalé songy se svižnějšími tanečními rytmy, ale zábava vázla a lidé po sobě vrhali kradmé, podezřívavé pohledy. Brzy se začali omlouvat na nutné důvody a odcházeli. Zůstala jich sotva třetina.

Harry se rozhodl znovu vyhledat Kruma, aby mu nenápadně položil ještě pár otázek. Na své cestě procházel kolem stolku Tonksových, kde mladá paní Lupinová chlácholila uplakanou matku, která jen dokolečka opakovala, jak jí to mrzí. Kolem postával Lupin a Moody s Dedalusem.

„Ale no tak seberte se, Andromedo!“ vyštěkl Pošuk. „Dobře to dopadlo a všem je nám tu jasné, o co šlo. Teď jde o to zjistit, kdo na vás kletbu Imperius použil.“

V tom pianino postavené po straně hloučku muzikantů vydalo další uširvoucí akord a kdosi vykřikl: „Tam!“

Všichni se tím směrem rázem otočili, většina opět ve zlomku vteřiny s hůlkou v ruce.

Rozčílený Tony ukazoval k lesu, kde bylo možné na okamžik mezi stromy zahlédnout temnou postavu v černém rozevlátém plášti. Mihla se jen jako temný stín. Dřív, než stihl kdokoli cokoli podniknout, byl černý přízrak tatam.

Zatímco bystrozoři pobíhali kolem, Hermiona odvedla roztřeseného Tonyho k nejbližšímu volnému stolku a Harry pozměnil svůj plán a šel si přisednout.

„Tony, klid, to bude dobré,“ konejšila pianistu Hermiona.

„Vy se znáte?“ zeptal se dnes už podruhé překvapený Harry.

„Samozřejmě, vždy Tony byl v Bradavicích –“

„– na Turnaji tří kouzelnických škol,“ dopověděl společně s ní odevzdaně Harry. Copak je jediný, kdo se s kruvalským studentem neznal? Turnaj kouzelníků, kouzelný pohár… na svou vlastní na obhajobu si připustil, že měl tehdy úplně jiné starosti, než se seznamovat se studenty ostatních škol, tak snad proto.

„Ty víš, kdo to je, Tony? Proč se ho tak bojíš?“ zeptal se pianisty.

„Nevím. Sleduje mě už asi měsíc,“ řekl přiškrceně mladý muž a rozhlížel se trhaně kolem sebe. „Nikdy dřív jsem ho neviděl, alespoň si nevzpomínám. Nyní… ať jsem kde jsem, vždycky cítím, že je někde poblíž.“

„Nikdy ti nezkusil ublížit?“ zajímalo Hermionu.

„Ne. Ani by se mu to nepodařilo, já – já se nedám! Ale myslím si, že to on ublížil Natymu a mám pro to dobrý důvod,“ řekl Tony, opřel se lokty o stolek a dlaněmi si mnul čelo.

„Jaký důvod?“

Místo odpovědi zatvrzele zavrtěl hlavou.

Kolem nich kymácivě proběhl Pošuk Moody a křičel na ostatní bystrozory: „Já to nechápu! Tam se nikdo cizí nemohl dostat! Je pryč! Ale tam nikdo neměl co dělat, je to ještě v zóně!“

„Tak jí zřejmě dokázal odklít,“ sípal z druhé strany Dedalus. „Nikdo jiný než pozvaní se dovnitř dostat nemohl. Takže buď to někdo zvrtal nebo…“ mávnul odevzdaně rukama na znamení toho, že mezi nepřáteli je teď zřejmě někdo nečekaně schopný.

„Tony, hm,“ začal Harry rozpačitě. „Ještě jsem ti ani nestihl poděkovat… však víš, v baru.“

„To byl –?“ vyjekla Hermiona, která sice už příhodu z vyprávění znala, ale netušila, o jakou jde osobu. Harry málem ani nestihl přitakat a už vyplašeného muzikanta vděčně objímala.

Bohužel zrovna v tu chvíli k nim dorazil Ron a za ním Ginny s podnosem se sklenicemi chlazeného ležáku. Ron začal nabírat barvu do ruda a už otevíral pusu k něčemu, co jistě nebylo milé. Nakonec ale řekl jen: „Au,“ protože Ginny ho s úsměvem nenápadně kopla do kotníku.

„Jak vy se, eh, vlastně znáte?“ zeptal se nakonec s předstíranou nenuceností, zatímco si sedal. Harryho potěšilo, že není sám jediný zabedněný nevšímavec. Ginny mezitím všem rozdala sklenice, Tonymu jednu o něco plnější. Podle barvy Harry odhadoval, že ležák vylepšila něčím z kufříku od madam Pomfreyové.

„Sklenice!“ vykřikl nečekaně směrem k Ronovi. „Natyho bratr ti něco musel dát do toho džusu, proč nikoho nenapadlo podívat se na ty prázdné sklenice? Byl by to důkaz, že v tom měl prsty!“

„On je velmi špatný člověk,“ přitakal Tony. „Určitě s tím měl něco společného. Bystrozorové také chtěli vidět sklenice, ale ty byly rozbité, jak je po mě Harm házel, když jsme se hádali. Sebrali alespoň střepy, ale na těch prý nic nebylo, říkal támhleten s tím divným okem.“

„Na naprosté vyčištění stačí jednoduché kouzlo,“ mávla rukou Hermona.

„Ale on není čaroděj,“ oponoval Tony.

„Tak měl Moody pravdu,“ usoudil pochmurně Harry. „Bylo jich tam víc a někdo i uvnitř.“

Ron už zapomněl, že se zlobil a zeptal se konečně na to, co mu dlouho vrtalo hlavou. „Co to bylo za písničku, cos tam hrál? Byla mi děsně povědomá.“

Jako by mu myšlenka na hudbu vrátila duševní rovnováhu a dodala elán, pianista se konečně narovnal a příjemným barytonem zazpíval kousek pochodu toreadorů z Carmen. „Chtěl jsem vás varovat.“

„No jasně! ‚Pozor si dej, pozor si dej!‘ Já věděl, že to odněkud znám,“ rozzářil se spokojeně Ron, ale Harry se zamračil.

„Je dobře, že jsme to nepoznali, protože přitom, jak ses tvářil, by to znělo spíš jako výhrůžka. Ovšem teď bych rád věděl, před čím jsi nás chtěl varovat,“ řekl nedůvěřivě. „Copak ty jsi o tom věděl předem?“

„Ano,“ odpověděl bezelstně Tony. „Z toho dopisu.“

„Dopisu? Jakého dopisu?“ stihla se jako první zeptat Hermiona.

„Ráno jsem našel pode dveřmi dopis,“ přiznal Tony. Očividně se mu do povídání příliš nechtělo. „Neřekl jsem to ani bystrozorům, bylo to totiž moc… divné. V tom dopise stálo napsáno, že přijde do baru Harry Potter s přáteli a hrozí jim nebezpečí. Že jestli nechci, aby se stalo neštěstí, tak nesmím nikomu nic říkat, ale až tam budou a jeden z nich odejde, mám okamžitě běžet na toaletu. Ale že ten, co vyjde z kabinky, už nebude přítel a musím varovat Harryho Pottera.“

Oni mají své lidi mezi námi a my ty své mezi nimi, pomyslel si Harry.

„Podepsané to, předpokládám, nebylo,“ ujistila se Hermiona.

„Ale ano, byla tam nějaká písmena. Jenže po přečtení se ten dopis spálil a… už si nevzpomínám,“ omlouval se tázaný. „Možná… možná něco jako A.B. nebo… nevím, možná to byla i tři písmena… už opravdu nevím. Doufal jsem, že je to jen nějaký špatný žert, jenže pak jste do baru skutečně přišli.“

„A.B.? Albus Brumbál?“ zkoušel zamyšleně Ron.

„Hmmm, ne, to si nemyslím,“ zavrhnul to Harry, ale v duchu si říkal, že by ho to vlastně až tolik nepřekvapilo, protože Brumbál ví vždycky víc, než ostatní.

„Mějte rozum. Jestli je to někdo, kdo předstírá,… kdo není skutečný Smrtijed, těžko by se podepsal pravým jménem,“ prohlásila Hermiona a podívala se na ně způsobem, který jasně dával najevo, že pokud si někdo myslí něco jiného, tak je ťululum.

Tonymu se po Ginnyině koktejlu ulevilo, tudíž se rozloučil a šel se vrátit k hudebníkům.

„Když už jsme u těch jmen,“ vzpomněl si Harry, sotva se pianino přidalo k ostatním nástrojům, „to jeho je mi nějak povědomé.“

„Tony se jmenuje po mamince,“ objasnila Hermiona, která byla jako vždy o mnoho informací napřed. „Antonia Obscurova. Vynikající bulharská pěvkyně. Zdědil po ní právě to jméno a hudební nadání. Už jsem vám o ní kdysi vyprávěla. Ačkoli byla mudla, vždycky o ní říkávali, že má čarovný hlas.“

Ano, bylo to tak. Hermiona, která se je neustále snažila vzdělávat, a to ve všech směrech, nevynechala ani vážnou hudbu.

Harryho to trochu zklamalo, doufal v odhalení něčeho mnohem zajímavějšího. Jenže už brzy se mělo ukázat, že i všeznalá Hermiona občas správně neodhadne důležitost faktů, ale netýkalo se to jmen, ani pianistů.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


1 komentář to “16. Temný přízrak”


  1. ft!!!No Gravatar — Prosinec 26, 2009 @ 19:40

    Teda to to jde. Jinak už jsem přišel na to, že musím rozvítit svíčku.



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: