svicka
Prosinec 2009, Magnas

 

B

 

ylo přenádherné letní ráno. Tráva se leskla rosou a voněla. Harry hledal kousek suchého místa, kam by si mohl sednout a přemýšlel, jestli to v Doupěti pochopí. Nechal tam vzkaz, takže strach tam snad mít nebudou, navíc nebyl nikde daleko. Rozhodně jeho tělo ne. O duši už se to s takovou jistotou říct nedalo.

Celá léta si přál, aby si na tenhle den někdo vzpomněl. Teď – bylo to divné – spíš si přál, aby všichni zapomněli. Nevěděl proč. Prostě chtěl být sám. Možná proto, že tušil, že mu budou chtít udělat radost, ale neměl se chuť radovat.

Za posledních pár týdnů se naučil mnoho nových věcí. Třeba být šťastný v každé chvilce mezi neštěstími a vnitřně slavit narozeniny pokaždé, když se mu podařilo přežít. Možná to bylo i tím – ty skutečné najednou trochu ztratily význam.

Představoval si, jaké by to teď bylo, kdyby jeho rodiče žili. Určitě by se usmívali jako na starých fotkách a mluvili o tom, že už je dospělý. Jistě by mu dali i nějaký dárek. Jenže měl pocit, že si žádný dárek nezaslouží. Myslel na to, co všechno už se stalo a co se teprve podle staré věštby stát má. Už nechtěl dál nečinně čekat, jakou další bolest Voldemort všem připraví. Ne snad, že by neuměl být trpělivý. I to se hodně naučil. Ale vzrůstající neklid, nezastavitelný, bující jako plevel, mu našeptával, že na něj všichni spoléhají. Dopis Babči Rosewoodové to jen potvrdil. Měl na to všechno zapomenout a jít si šťastně sfouknout svíčky? Je doba na to, mít senzační den, a je doba pro to něco udělat. Harry cítil, že právě nastává ten druhý čas. Po dnešku už za sebe ponese odpovědnost jen on sám a nikdo mu nemůže bránit. Nakonec jim tu dojde, že bez něj jsou ve větším bezpečí. Po tom, co stalo u Blacků… A před pár dny kvůli němu málem umřel Ron…

„Doufám, že počkáš alespoň do té svatby.“

Ginny přišla tak neslyšně, že kdyby byla Smrtijedem, už by nežil. Ale tak blízko k Doupěti by se žádný Smrtijed dostat neměl.

„Počkám? S čím počkám?“

„Však víš. S odchodem,“ řekla a sedla si vedle něj.

„Jak… jak víš…?“

„Že jsi právě tady? Prozradil tě Klofan. Navíc vím, že sem občas chodíváš.“ Usmívala se a vypadala tak nádherně, až něco v Harrym zase chtělo na Voldemorta a na všechno zlé zapomenout.

„Ne. Myslel jsem, jak víš –“

„Že chceš odejít?“

„Ano. Nikomu jsem to neřekl.“

„Ani jsi nemusel,“ sklopila nevesele oči. „Nedá se dost dobře přehlédnout, jak se od neděle kolem sebe rozhlížíš a díváš se úplně stejně, jako vždycky na konci prázdnin. Ne každý to řekne, ale většina lidí si to myslí, že to musíš být právě ty, kdo ho zastaví. Nejspíš máš pocit, že tady jenom přežíváme a odevzdaně čekáme, kdy se co dalšího stane. Bohužel zapomínáš, že přesně to je teď důležité. Přežít a čekat. Jsem si jistá, že kdybys mohl něco udělat hned, dozvěděl by ses to. A jestli máš strach o nás, tak nezapomínej, že tohle není jenom tvůj boj.“

Harry na ní chvilku zaskočeně zíral, ale pak si uvědomil sílící pocit úlevy.

„Jsi hrozná,“ řekl a se smíchem po ní hodil hrst trávy.

„Ou, ou, moc si se mnou nezahrávej, jsem totiž čarodějka, a to velmi mazaná,“ vydatně mu to oplatila.

„A já dneškem dospělý čaroděj,“ zasmál se, ale hned zvážněl. „A navíc ten nebezpečný blázen Harry Potter, co má zastavit –“

Přikryla mu dlaní pusu. Voněla po malinách.

„Jistě. Ale pokud to nebude nezbytně nutné, tak dnes ne. Ostatně do rovných sedmnácti ti ještě pěkných pár hodin schází.“

„Škoda,“ ušklíbl se komediantsky Harry. „Měl jsem chuť si vyzkoušet, jaké to je, když dospělý čaroděj obejme nedospělou čarodějku.“

„Zvrhlíku!“

„To není pravda,“ smál se spolu s ní. „Zajímalo mě to čistě ze studijních důvodů.“ Objal jí kolem ramen.

„Tak jaké to je?“

„Hmmm, zatím nevím, pořád se necítím dospěle.“

„To proto, že ti dneska ještě nikdo nepopřál. Všechno nejlepší, Harry,“ řekla a dala mu pusu.

On na okamžik zaváhal. A pusu jí vrátil a pak znovu… a znovu…

 

„On jí líbá! Líbá mojí sestru,“ vyjekl Ron, když s Hermionou vešli na nedalekou mýtinku.

„Dobrý odhad, skutečně jí líbá,“ zhodnotila v klidu situaci Hermiona.

„To se mi jen zdá! A já pitomec ho měl za kamaráda!“

„Vždyť je to kamarád,“ opáčila nevzrušeně.

„Tahle sketa? Vždyť on líbá mojí sestru! Já to nechápu. Jak k tomu vůbec mohlo dojít?“

„To když se chlapec a dívka mají rádi –“

„Ale no tak, nedělej si ze mě legraci, tomu přece rozumím.“

„Víš to jistě?“

Něco v Hermionině tónu donutilo pobouřeného Rona odtrhnout oči od líbajícího se páru a podívat se na ni. Byla nádherná, prostě úchvatná a měla v očích zvláštní výraz. Chvilku mu trvalo, než pochopil, že je možná opravdu hlupák. S nevěřícným pohledem naprosto zmatený radostí hlasitě polkl…

…a napravil to.

 

Do sobotního svatebního dopoledne se toho stihlo stát ještě hodně. Například z Rumunska dorazil druhý nejstarší syn Weasleyových Charlie. A Fleur se domluvila s Tonksovou, že místo jedné svatby budou dvě. Remus Lupin totiž milovanou bystrozorku požádal o ruku ještě to ráno, kdy jí nevolnost donutila utéct od snídaně. Mollyin instinkt se nemýlil, Remus se měl stát otcem.

Druhá svatba žádnou velkou čárou přes rozpočet nebyla, dokonce se ani nemusely přepočítávat židle, protože Lupin už neměl koho pozvat a rodiče Tonksové byli na svatbu pozvaní tak jako tak, stejně jako společní přátelé.

Remus ovšem chodil jako tělo bez duše. Bál se, že jejich potomek bude po otci vlkodlak. Obával se také, i když to zdaleka ne tolik, co tomu všemu řeknou Nymfadořini rodiče, kterým to jeli oznámit teprve dva dny před svatbou. Jenže paní Tonksová mu na to řekla, že jednak je pořád šance půl na půl, že vnouče bude po dceři, pan Tonks pravil že v době protivlkodlačích lektvarů už to zdaleka není takový problém, a jeho paní ještě dodala, že jí osobně přijde lepší přivést na svět dobrého vlkodlaka než špatného člověka, ostatně že dcera miluje vlkodlaka vědí už jak dávno, s tímhle se přece muselo počítat, a když se dokázali smířit s tím, že dělá bystrozorku a každý den riskuje život, tohle je proti tomu maličkost. A bylo to.

Konečně tedy nastal ten den a na zahradě před Doupětem se začali scházet první hosté. Harry si s jistým úžasem uvědomil, že už uvažuje tak trochu jako Moody, protože jedna z prvních věcí, která ho napadla, bylo, že se tu sešla málem menší armáda čarodějů a kdyby je chtěl náhodou Voldemort napadnout, rozhodně by případné vítězství nedostal zadarmo.

Rád uviděl Lenku Láskorádovou i s jejím výstředním otcem. Ten ve svém barevném hábitu podivného střihu vypadal přesně tak, jak si Harry vydavatele bláznivého časopisu Jinotaj představoval. Stejně tak ho příjemně překvapil příjezd Nevilla. Radost ho přešla, když zjistil, že je tu v doprovodu své babičky. Ovšem madam Longbottomová jeho obavy rozptýlila hned, jak ho zahlédla, ačkoli, pravda, poněkud svérázně. Místo obávaných výčitek, že neochránil syna a snachu, přitiskla ho nečekaně k hrudi, div že mu nevyrazila dech. V tu chvíli Harry zjistil, že je neustále pod dozorem, protože ten prudký pohyb staré paní v klobouku s moly prožraným supem donutil Dedaluse Kopála rychle vytasit hůlku. Paní Longbottomová si toho vůbec nevšimla, ale Harry by musel být slepý, aby to neviděl.

„Proč jste to udělal, Dedalusi?“ zeptal se potom zamračeně.

„Nevím, o čem mluvíš, chlapče,“ zkoušel to Kopál popřít, ale při pohledu na Harryho to vzdal. „Podívej, Brumbál je přesvědčený, že právě teď ti hrozí velké nebezpečí. Odstěhoval ses od pěstounů, jsi plnoletý a různá kouzla, která tě alespoň trochu chránila, už přestala účinkovat. Je tu spousta lidí, měli by to být přátelé, ale –“

„Nesmíš nikomu věřit,“ zopakoval Harry trochu hořce Moodyho slova.

„Přesně tak,“ zasípal Kopál. „Je nás tu dost, abychom se vydrželi v případě napadení bránit, a je nás tu příliš mnoho na to, aby se dalo alespoň doufat, že tu nemá svoje lidi.“

„Snad si nemyslíte –“ Představa, že by mezi hosty, přáteli, mohl být Voldemortův špeh, Harrymu prohnala po zádech husí kůži. Zdálo se to absurdní. Ale bylo to možné. Rozhlížel se po známých tvářích a do žaludku se mu vkrádala nevolnost.

Kopál děsivě vážně přikývl. „Vždycky má všude svoje lidi.“

Zatímco se spolu bavili, došlo k drobnému incidentu. Fleur na svatbu pozvala Viktora Kruma, Ronovi se to ani za mák nelíbilo a začal slavného bulharského famfrpálového hráče urážet. Harry raději rychle zasáhl. Na dvojčata mrknul, aby se postarala o Rona a sám odvedl stranou jeho soka v lásce.

„Nechápu, co proti mně ten kluk má,“ vrčel Krum. „Kdybych tu nebyl jako host, vyřídil bych si to s ním po svém.“

Při pohledu na urostlé, sportem zocelené tělo mladého muže Harry nepochyboval, že by to Viktor bez potíží zvládl i bez hůlky. Usoudil, že nejlepší bude říct mu na rovinu, jak se věci mají.

„Vlastně tě obdivuje, ale nevidí tě rád nikde, kde je poblíž Hermiona Grangerová.“

„Aha,“ uklidnil se trochu famfrpálový šampión. „To chápu. Hermiona je úchvatná dívka a jsme si velmi blízcí.“ Rozhlédl se, jestli Hermionu někde neuvidí, ale zahlédl někoho jiného, kdo upoutal jeho pozornost. „Vidím, že tu bude i živá hudba,“ ukázal prstem do jednoho hloučku.

K Harryho překvapení tam s panem Láskorádem, starou madam Longbottomovou a několika dalšími čaroději, které znal od vidění, stál i zamračený Tony.

„Ty ho znáš?“

„Samozřejmě, byli jsme spolužáci. Ne moc velcí kamarádi, Obscurov nikdy moc nebyl na famfrpál, spíš stále myslel na tu svou hudbu. Kdyby tehdy na Turnaji pohár vybral Antona, neměl by vůbec žádnou šanci. Jedině, že by drakovi zazpíval,“ zasmál se Krum.

Nával informací Harryho zmrazil.

Anton Obscurov. I to jméno mu bylo čímsi povědomé. Tony vypadal starší než Krum, ale když si Harry odmyslel pár let, zamračenou vrásku na čele, dovolil své fantazii ostříhat Tonyho černé vlasy úplně na kratičko a přidal uniformu Kruvalu, bylo najednou nad slunce jasné, odkud pianistu zná. Teprve teď si Harry uvědomil, že Tonyho původ prozrazuje i jeho slabý přízvuk a kultivovanější řeč, jíž někdy hovoří pečliví cizinci, kteří ještě nepodlehli jazykovým nešvarům.

Ale to jméno… Chtěl se ještě Viktora na spoustu věcí zeptat, jenže je smetla vlna svatebních hostů, protože obřad měl právě začít.

Poslední hosté byli usazeni do skládacích židliček, jejichž řady stály po obou stranách nachového běhounu, nad hlavami jim vánek jemně nadouval bílou plachtu velkého plátěného stanu, oddávající čaroděj už čekal a hudba začala hrát.

Billy vlevo a Remus vpravo čekali na nevěsty oděni v perlově šedých oblecích. Všechny matky – paní Weasleyová, Delacourová i Tonksová – usazené v první řadě vpravo už v té chvíli slzely do kapesníčků a odněkud zezadu bylo slyšet hlučné dojaté posmrkávání Hagrida. Harry měl své místo v první řadě vlevo hned vedle Rona, a oči měl hlavně pro družičku s temně rezavými vlasy.

Zazněly famfáry a vešla Fleur doprovázená panem Delacourem. Za zvuku hudby pomalu kráčela uličkou v dlouhých sněhobílých třpytivých šatech a všem svou vílí krásou vyrazila dech. Když otec předal nevěstu, zazněly famfáry znovu. V doprovodu pana Tonkse vešla druhá nevěsta. Stejně třpytivé šaty měla jen nad kolena, krátký, trochu rozčepýřený účes ve své pravé, kaštanové barvě měla jako posetý hvězdičkami a vypadala, i když jinak, ale neméně úchvatně.

Hosté nad oběma nevěstami užasle vzdychali. Když obřad začal, tak tajili dech.

Snad díky tomu si téměř nikdo nevšiml, že jeden z nich vstává a pomalu vytahuje hůlku.

Andromeda Tonksová, podobou někde na půl cesty mezi oběma svými sestrami Belatrix a Narcisou, neslyšně pohybovala rty. Pomalu se napřímila a stejně tak pomalu namířila hůlku.

„A ty, Remusi Johne Lupine, bereš si…“

První si toho všimla Molly, která seděla hned vedle ní, ale nebyla schopná nic udělat, jen šokovaně sledovala ten pohyb a pak dráhu od špičky hůlky k cíli. Některý host z levých židličkových řad vykřikl. Hudba zaskočeně skončila zlomeným akordem.

„Maminko, co to děláš?“ vydechla do ticha Tonksová, která se po výkřiku otočila a uviděla příčinu. Oči vytřeštila dokořán a nevěřícně zírala na hrot matčiny hůlky namířený na ní. Remus ji v mžiku zaštítil vlastním tělem.

„Ava –“ Andromedě se ta slova příčila v krku a zdálo se, že bude dávit.

Remus tasil svou hůlku. „Ne!“ Tonksová mu strhla ruku. „Ne,“ prosila všechny ostatní, kteří už třímali své hůlky v rukou a upírala zoufalý pohled na matku.

„Mami! Mami!!“

Paní Tonksové nad krajkovým límečkem pulzovaly žíly na krku a hruď se jí zvedala a klesala vyčerpáním.

„Avada –“ hrot její hůlky se chvěl čím dál víc a pomalu se začal obracet na opačnou stranu, k srdci své majitelky. Ta už z posledních sil v křeči kroutila hlavou ze strany na stranu, jak se snažila odolat zlé, zákeřné kletbě. Své dceři nikdy neublíží!

„AVADA KEDA –“

„EXPELLIARMUS!“

Dlaň Tonksové zadržující Lupinovu ruku sklouzla níž, bleskově stiskla hůlku i s jeho prsty a dlouhým rozmazaným švihem stihla odzbrojit svou matku dřív, než ta obrátila kletbu proti sobě. Kouzlo bylo tak silné, že odhodilo Andromedu daleko dozadu na svatebčany v dalších řadách.

Harry, který byl mezi prvními na nohou připraven zasáhnout, ucítil v týle něčí pohled. Otočil se a uviděl Dedaluse Kopála, v jehož očích bylo jasně psáno: „Říkal jsem ti to.“

Po ošetření všech, kdo to potřebovali, a po uklidnění hostů obřad pokračoval, ale veškeré veselí bylo pryč, jako by na nebi rostlo znamení zla.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


1 komentář to “15. Láskyplná rozhodnutí”


  1. ElzaNo Gravatar — Prosinec 27, 2009 @ 20:12

    …jí osobně přijde lepší přivést na svět dobrého vlkodlaka než špatného člověka… :o



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: