svicka
Prosinec 2009, Magnas

 

V

 

ýlet do Grays měl pochopitelně své následky.

Zatímco Fred přenášel Harryho s Ronem do bezpečí louky u Doupěte, George se postaral o dopravu podvodníkovi, který se probral až na ministerstvu v kanceláři bystrozorů. Kingsley Pastorek a Dedalus Kopál to vzali obratem do baru, kde se k pobavení hostů hádal pianista s barmanem a podle skleněných střepů na podlaze to byla nejspíš hádka důkladná. Nebýt barman moták, jistě by došlo i na kouzelnický souboj.

„Musíš poslouchat instinkty!“ nařizoval Moody rozčíleně Harrymu asi o hodinu později v kuchyni Doupěte a hůlkou ho bodal do hrudníku. „Musíš poslouchat instinkty!“

Většina obyvatel Doupěte seděla sklesle kolem stolu.

„Ale já… vždyť to dopadlo dobře,“ bránil se chabě Harry a bezděčně ustupoval. Dobře si uvědomoval, že má Pošuk pravdu. Vzato kolem a kolem měli sakramentsky velké štěstí.

„Weasleyho mohli zabít hned na záchodě!“ ječel Moody a rozhodně tím Harrymu nijak neulevoval.

„Mohli? Ale… byl tam přece jen jeden…“

„Pitomče! Nikdy tam není jen jeden. Další čekali za průjezdem, na to vsaď klidně hůlku! Weasleyho zachránilo, že si šel ten pianista odskočit. Kouzla by si všiml, Jowly neriskoval prozrazení. Weasleyho měl vtaženého do kabinky, takže prostě jen vyšel v jeho podobě, jako by se nic nedělo.“

„Ale proč takhle? A proč Ron?“

„Copak ti nikdy nic nedochází? U Merlina! ‚Chlapec, který přežil‘ a takhle se ptá!“ Pošukem zmítalo pohoršení. „To je přeci nad slunce jasné, že z tebe napřed chtěli vytáhnout co nejvíc informací. Komu bys je řekl? Voldemortovi? Ne! Weasleymu? Ano! Aha!“ máchl zlostně hůlkou, až se z ní jiskřilo.

„Ale ten dopis… Brumbálovo písmo…“ snažil se argumentovat Harry, ale nepřesvědčil ani sám sebe.

Moody jen vztekle zavrčel.

„Takže ten barman v tom jede s nimi? Natyho bratr?“ zajímalo Lupina.

„Tvrdí, že tam za ním Brumbál opravdu byl, nebo někdo, kdo se za něj vydával. Takže ho nechali na pokoji. Ale já mu nevěřím!“

„Už toho nechte, Alastore,“ zasáhla Molly. „Já ten dopis četla také a uvěřila jsem mu. Jinak bych je ani nikam nepustila.“

Pošuk zlostně protočil magické oko a s prásknutím dveří bez rozloučení odešel.

Harry si nevesele sedl na židli. „Vždyť… vypadalo to tak… opravdově… měli jsme přivést i tebe,“ obrátil se na Tonksovou.

„Já vím,“ poplácala ho po předloktí. „Mrzí mě, že jsem tu nebyla, ale…“ odmlčela se a bylo znát, že je v rozpacích.

Harry se na ní podíval a i když byl ze všeho zničený, pochopil a zmohl se na spiklenecký úsměv. Tušil, proč bystrozorka s Lupinem ten den potřebovala být sama.

„Strašně mě to vytáčí,“ zamračila se zničehonic Tonksová. „Samozřejmě, že to mělo hlavně dodat důvěryhodnosti. Dost možná za tím byla Lestrangeová. Všichni víme, že se s tetinkou,“ to slovo skoro vyplivla jako něco obzvlášť ohavného, „rozhodně nemáme v lásce. Nebo mě prostě pokládají za moc slabého protivníka a to mě neskutečně vytáčí!“

„Chm,“ odfrknul si Ron a prohlížel si své svršky, které někdo z bystrozorů stáhnul ze Smrtijeda. „Vy se všichni rozčilujete, ale že mi ten šmejd roztrhnul moje super džíny, to nikoho neštve.“

 

Nálada se spravila stejně jako Ronovy kalhoty, byla neděle a včerejšek byl vzdálený jako vybledlá vzpomínka na předminulé léto.

Molly počítala, kolik bude třeba na svatbu židlí, ubrusů, Ginny s Fleur a Tonksovou měli svoje dívčí tajnosti, Ron skoro celé dopoledne okupoval koupelnu a Harry šel provětrat Kulový blesk, aby si létáním pročistil hlavu.

Když od Vydrníku svatého Drába vánek přivál třetí zvonění po poledni, krb Doupěte přinesl dlouho očekávaného hosta. Vlastně hned dva – s Hermionou dorazil i její kocour Křivonožka.

Vypadala – jedním slovem – úžasně. Do bronzova opálená, dlouhé vlasy zesvětlené sluníčkem sepnuté nad uchem perleťovou sponkou, na sobě oprané džínové kraťasy a světle růžové tričko bez rukávů. Harry na ní zíral, jako kdyby ji neviděl přinejmenším rok.

Nebyl sám.

„Slintáš si na triko, bráško,“ šťouchla nenápadně Ginny Rona loktem do žeber a strčila přitom do něj tak šikovně, že buď musel upadnout nebo Hermionu obejmout. Zavrávoral a celý zrudlý zvolil druhou variantu.

Vítání nebralo konce. Hermiona žasla nad novým Doupětem a Ron se přitom dmul, jako by ho byl postavil sám. Po vybalení a ubytování do volného pokojíku nahoře si Hermiona s Ronem, Harrym, Ginny a velkým tácem obložených chlebů sedla venku pod slunečník a konečně si mohli všechno povyprávět.

„Z Řecka jsme přeletěli do Afriky – do Keni, a nakonec Paříž. Bylo to velice poučné,“ rozplývala se a Ron se trochu mračil.

„Mě tu málem zabili. Dvakrát.“

„Nás v Keni málem také,“ řekla klidně a pokračovala ve vyprávění. „Představte si, škol čar a kouzel je mnohem víc, nejen Bradavice, Krásnohůlky a Kruval. Ty možná patří k největším a nejstarším, ale rozhodně nejsou jediné. Samozřejmě jsem to věděla už dřív, ale teď jsem spoustu věcí viděla na vlastní oči. Počkej – dvakrát?“ zarazila se a otočila se na Ginny, která jí od té doby, kdy se rozloučili u školního vlaku, pravidelně zásobovala zprávami.

„Stalo se to teprve včera,“ řekla jí na vysvětlenou Ginny.

Harry s Ronem se svěřili s událostmi U zlomené hůlky a Hermionu klid přešel.

„To bylo velmi neopatrné,“ roztřásla se.

Aby přišli na lepší myšlenky, raději se vrátili k zážitkům z Hermionina prázdninového cestování.

Sotva se ve vyprávění dostala k návštěvě Pařížské galerie, pod slunečník vletěla sněžná sova, předala dopis, sedla si na kraj tácu se svačinou.a klokotavým zvukem se dožadovala odměny. Když s kouskem šunky v zobáku spokojeně odletěla, Harry nedůvěřivě psaní otevřel. Byla k němu přibalená malá krabička. K jeho překvapení zásilku poslala profesorka Kouzelných předmětů – „Babča“ Rosewoodová.

 

Milý Harry,

 

velice na Tebe s Rubenem myslíme a vzpomínáme. Bohužel už víme, že noční můra ještě neskončila a prosíme samo nebe o to, aby tě chránilo a abys měl dost sil, neboť jsi zřejmě jediný, kdo tohle zlo dokáže zastavit.

Protože budeš mít brzy narozeniny a tradičním dárkem při dovršení plnoletosti čaroděje bývají hodinky, v přiložené krabičce najdeš drobnost od Rubena. Je to zcela nedostatečné poděkování za záchranu života, za záchranu nás obou, ale snad tě alespoň trošku potěší.

Následující řádky se mi budou psát těžce, protože nevím, jak sdělit to, co mám na srdci a neprobudit přitom bolest, jíž jsi nedávno prožil. Tebe osud připravil o rodiče i prarodiče, nás o syna a tedy i o možnost radovat se jednou z vnoučat. Tím vším chci říct, že až budeš mít cestu do Prasinek, nesmírně nás potěší, když se u nás zastavíš, ať už sám nebo se svými přáteli. Moc bychom si přáli, kdyby nezůstalo jen u jedné návštěvy. Snad mi rozumíš.

 

S přáním spousty, spousty štěstí,

 

E. Rosewoodová

 

Dopis ještě zakončoval hranatý podpis hodináře Rubena a krabičce se leskly ty nejkrásnější hodinky, jaké kdy Harry viděl. Jak se dalo čekat, nebyly jen tak obyčejné. Kromě velkého ciferníku měly navíc i několik malých, speciálních, a vůbec se dost podobaly těm, které Harry občas vídal u Brumbála.

„Wow!“ vyjekl obdivně Ron. „Rosewoodovy hodinky! Ty u nás v rodině ještě nikdy nikdo nedostal. Většinou dělá jen velké hodiny, tohle je skutečná vzácnost.“

„Hm,“ Harry se díval zadumaně do krabičky. „Někdy mě napadá, jak by všechno bylo, kdybychom teď mohli vrátit čas.“

„Myslíš tak o šestnáct let zpátky?“ zeptala se Ginny. Vždycky mu rozuměla. Občas měl pocit, že mu rozumí víc, než si rozuměl on sám.

„Ano. Varovat rodiče, něco udělat, zabránit mu…“

„Nemyslím, že by to bývalo k něčemu bylo,“ řekla Hermiona pomalu, ale přesvědčeně. Očividně i ona sama někdy dřív přemýšlela o tomtéž.

Rona to nečekaně rozčílilo. „Cože? Zachránit Harryho rodiče, to se ti zdá málo?“

„To ne! Ale uvažuj. Kdyby Potterovy někdo varoval, co by se stalo? Utekli by? Uvěřili? Nejspíš ne. A i kdyby nakrásně ano, tak co dál? Pronásledoval by je znovu a jednou by se to stejně stalo a kdo ví, třeba by to dopadlo jinak a mnohem hůř. Třeba… třeba by nepřežil ani Harry.“

„A třeba by se ubránili a Voldemorta by zabili!“ nedal se pobouřený Ron. „Nechápu, jak můžeš před Harrym vůbec takhle mluvit, takhle… takhle…“

„Takhle prakticky? Myslím, že Harry to chápe,“ řekla stroze Hermiona, ale v očích se jí mokře leskla křivda. Pohlédla na Harryho. Ten mlčel a díval se do krabičky na svůj narozeninový dárek. Její další slova patřila hlavně jemu. „Dobrá, tak by Voldemorta možná zabili. A dál? Vrátil by se. Stejně jako předtím a stejně jako teď. Možná by někdo jiný umřel, možná by se někdo jiný narodil, ale to je všechno.“

„Ty na to nic neřekneš?“ zíral Ron nechápavě na Harryho.

„Ne. Já… myslím, že má Hermiona asi pravdu. Dlouho jsem si to nemyslel. Několik let jsem uvažoval, nechápal… Až teď mi dochází, že by to opravdu nic zásadního neřešilo. Nejspíš by to nebylo ani dobré ani správné. On se pořád vrací a je jen jediná cesta – musíme přijít na to jak a proč.“ Zadumaně sklapnul krabičku s hodinkami, jako kdyby tím definitivně uzavřel staré myšlenky.

Rozpršelo se, tak se přesunuli do domu.

Sotva vešli do kuchyně, odněkud shora se ozval výkřik. Rychle běželi po schodech vzhůru, každý v ruce připravenou hůlku.

Na schůdcích na půdu našli sedět Molly, ruku si tiskla k hrudi, jako kdyby se tak snažila zabránit rozbušenému srdci, aby vyskočilo ven. Druhou rukou ukazovala vzhůru, leknutím nebyla schopna slova. Rychle jí oběhli, ale v půli schodů se Ron zastavil a zastavil i ostatní. Schoval hůlku a začal se vracet dolů.

„Co je?“ nechápal Harry jeho chování.

Ron jen ukázal vzhůru a otráveně se ušklíbl. „Coby. Máme po klidném spaní, poslouchej.“

A Harry uslyšel podivný zvuk, něco mezi meluzínou a ucpaným potrubím. Začal se smát.

Do Doupěte se vrátil ghúl.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: