svicka
Prosinec 2009, Magnas

 

T

 

onksová zničehonic praštila lžící do ovesné kaše jemně třpytivé cukrem a utekla od snídaně. Nikdo nechápal proč. Bavili se o obyčejných věcech, nikdo se jí ničím nedotkl, rozhodně ne záměrně. Vlastně řešili svatební jídelníček a možné kulinářské kombinace, když k tomu došlo. Byla sobota, přesně týden před svatbou.

Pobledlý Lupin začal vstávat ze židle, aby šel zjistit, co se stalo, ale zamyšlená mamka Weasleyová ho jemně, leč nekompromisně stáhla zpátky. Během několika vteřin mezi nimi došlo k prazvláštnímu rozhovoru, při němž nepadlo ani jedno jediné slovo.

Všiml si toho nejspíš jen Harry a Ginny, protože Ronovy myšlenky se plně zaobíraly brzkým Hermioniným příjezdem a všichni ostatní měli plné hlavy i pusy svatby.

Remus na Molly pohlédl nechápavě. Ona na něj s vědoucím úsměvem. On se díval stále nechápavě a zmateně, ona se usmívala ještě víc. Jemu najednou vystřelilo obočí vzhůru v náhlém poznání, pak se zatvářil nevěřícně. Ona ho vlídně poplácala po ruce a jeho oči ovládla panika.

Lupin zničehonic praštil lžící do ovesné kaše jemně třpytivé cukrem a utekl od stolu stejným směrem jako Tonksová.

„Já do ní nic nedal,“ dušoval se Fred.

„Ani já,“ přísahal George.

„Mimořádně vám věřím,“ odtušila mamka Weasleyová a vrátila se do debaty o svatební hostině.

„Co se stalo?“ probral se ze zamyšlení Ron.

„Nic, bráško,“ uklidnila ho Ginny, „nic špatného, sni dál.“

Byl krásný den a ve zmatku předsvatebních příprav, který postupně ovládl Doupě, by člověk málem zapomněl, že někde existuje nějaký Voldemort.

Molly pobíhala po celém domě, vybíhala ven a všem říkala, co je třeba udělat. Na Harryho s Ronem připadl úkol vkládat do obálek svatební oznámení krasopisně vytvořená očarovaným brkem. Harryho Hedvika, Ronův Pašík, Flyer dvojčat, Properus Billyho a všechny další zdejší sovy oznámení roznášely. Všechny, kromě přestárlé Errol, která jen záhadou přežila v boji u Blacků, už dávno nelétala a nejraději klimbala v misce chutných sovích vitamínových pastilek (To nejlepší z Mžourova!), na což měla nárok, uvážíte-li, že to byla původně Mollyina školní sova a to už tehdy byla v letech.

Sotva měli kluci hotovo, vytratili se nenápadně z domu, aby na chvilku unikli ruchu a mamce Weasleyové. Ron v dobré náladě a tedy i při chuti, si při odchodu z kuchyně ukořistil na cestu jablko.

Ještě ani nedošli k lesu, když nad Harrym zakroužil neznámý ušatý kalous, slétl a předal mu zprávu:

 

Milý Harry,

nenech se zaskočit neznámou sovou, jsem na cestách. Je nezbytně nutné, abys okamžitě přišel do Grays do baru  U zlomené hůlky a vzal sebou i svého kamaráda Ronalda Weasleyho. V baru se obraťte na Harma Hydea a pokuste se být co nejméně nápadní. Z bystrozorů sebou pro jistotu vezměte Tonksovou.

Albus Brumbál

 

Harry nahlodaný Pošukem na okamžik zapochyboval, že je dopis skutečně od ředitele, vždyť od něj mu většinu vzkazů nosil Dobby, ale když si psaní pozorně přečetl, trochu se uklidnil. Přečetl ho nahlas i Ronovi.

„Za Brumbálem do Grays?“ zahuhlal překvapený Ron s plnou pusou, protože se právě zakousl šťavnatého ovoce. „Jenže Tonksová s Lupinem jsou někde v lese, nebo bůhvíkde. Odešli chvíli po snídani. Stejně nechápu, co se jim na té kaši nezdálo, mě chutnala.“

Svou domněnku o pravém důvodu ranních útěků od kaše si Harry nechal pro sebe. Přemýšlel nad něčím jiným. „To já spíš nechápu, k čemu zrovna my dva Brumbálovi budeme u Zlomené hůlky,“ řekl zadumaně.

Ron se zatvářil dotčeně. „Co se ti na tom nezdá?“

Harry pokrčil rameny. Nechtěl ztrácet čas dohadováním. Teď bylo nejdůležitější se co nejrychleji dostat za ředitelem. Otázka zněla – jak? Pamatoval si sice, že v baru byl krb, ale byl si téměř jistý, že u něj neviděl nic, co by prozrazovalo používání Letaxu. Vlakem? Vlak byl pomalý a vzkaz zněl příliš naléhavě. Koště? I let na koštěti by byl dost zdlouhavý. Přemisťovat se sami ještě nesměli, tak co teď?

„Radši vymysli, jak se tam dostaneme,“ zamračil se. „Letaxem to asi nepůjde.“

Ronovi se zajiskřilo v očích a hodil hlavou směrem k Arturově nové dílně, kde byla zaparkovaná Siriusova motorka.

„Ani omylem,“ zavrtěl hlavou Harry.

Jenže Ron se nechtěl tak rychle vzdát šance Harrymu předvést, jak to s motorkou umí. „Vždyť nemusíme letět, jen pojedem,“ přemlouval lišácky.

K jeho zklamání Harry zavrhl i tuto variantu. „Ne, to by neprošlo,“ řekl a očima významně naznačil k domu. Cestování po silnici mu však vnuklo nápad, takže dodal: „Nejlepší bude Záchranný autobus. Jen musíme najít někoho, kdo pojede s námi.“

„Slyšíš to? Chtějí vzít roha,“ ozval se poblíž hlas Freda.

„Kampak kampak, holenkové?“ přidal se George, který se právě spolu s bratrem také na chvilku snažil uniknout před Mollyinými úkoly.

Harry jim ukázal Brumbálův vzkaz.

Fred s Georgem se na sebe podívali a v okamžení bylo vyřešeno vše. „Asistované přemístění,“ řekli dvojhlasně.

Z hlediska kouzelnického práva to bylo zcela dle regulí a z hlediska práva mamky Weasleyové alespoň měli pro jistotu někoho sebou, když už ne bystrozorku. Popravdě nebýt toho předsvatebního chaosu, nikdy by na to nepřistoupila, ale na druhou stranu – co by se jim mohlo stát s Brumbálem?

 

Jak se domluvili, tak udělali, a ani ne deset minut od přečtení dopisu už brali za kliku baru U zlomené hůlky. Harry si pochopitelně neodpustil provést Ronovi stejnou kulišárnu, jakou před časem provedl Lupin jemu. I Ron si naběhl a skončil na dvorku. Na legrácky ale nebyla vhodná chvíle, takže vzápětí všichni včetně dvojčat vstoupili do té správné části baru.

Bratr Natyho Hydea se na ně díval překvapeně. Harryho to znepokojilo, ale hned se to vysvětlilo.

„Očekával jsem vás pouze dva a dámu,“ řekl jim barman pološeptem. „Někde se posaďte, máte tu počkat, víte na koho. Hned vám přinesu něco k pití.“

Posadili se do boxu, kde posledně seděl Harry s Lupinem, a rozhlíželi se stejně dychtivě, jako on při první návštěvě. Ron nemohl spustit oči ze všech masek, talismanů a suvenýrů na zdech.

Tony hrál tentokrát na piano pochmurné blues. Když si jich všiml, vrhal po nich pohledy, které by se měly připsat na seznam zakázaných kleteb. Rozhodně nebyl nadšený z toho, že je tu vidí a zjevně ho to znervóznilo.

 „Tady to máme,“ přispěchal s tácem usměvavý barman. „Pomerančový džus, pokud si dobře vzpomínám, pane Pottere. Tohle bude pravděpodobně pan Weasley, džusík pro vás. A tohle –?“

„Weasley.“

„Weasley,“ představila se slušně dvojčata.

„Jistě, mělo mě to napadnout. Takže chviličku vydržte, profesor Brumbál tu bude hned,“ barman jim ještě úslužně otřel hadrem stůl a chystal se k odchodu.

„Je mi moc líto, co se stalo,“ řekl Harry.

Harm Hyde sebou trhnul. „Ach, ano, samozřejmě. Promiňte, teď o tom nechci mluvit,“ řekl upjatě a odešel.

Pianino přešlo z blues do vážné hudby.

„Co je to za písničku?“ zeptal se Ron.

Harry pokrčil rameny, ale ta hudba i jemu byla povědomá. Hermiona by to jistě věděla. Každopádně do toho pianista nečekaně silně třískal.

Rona znenadání přemohl vypitý džus a odběhl si na toaletu. Chvilinku na to vykoukl závěsem, tiše syknul na Harryho a ukázal mu, že má jít za ním.

„Jsem tu hned,“ řekl Harry dvojčatům a šel za Ronem.

„Co se děje?“ zeptal se ho.

„Máme jít sem,“ zašeptal Ron a teď už záměrně vešel na dvůr. Harry ho následoval.

„Co se děje?“ zopakoval otázku.

„Já nevím,“ ošil se Ron. „Je to všechno nějak divné.“

„To jsem se ti snažil říct, než jsme se sem vydali,“ připomněl s nepatrným náznakem výčitky Harry.

„Myslíš, že se Brumbál s Hydem dobře znali?“

„Netuším,“ řekl Harry netrpělivě a naklonil se tak, aby ze dvorku uviděl do průjezdu. „Raději bych se vrátil dovnitř.“

„Ne, máme počkat tady,“ řekl Ron.

„Kdo ti to řekl? Brumbál?“

Za zády se jim ozval rozčílený hlas: „Tak to ani náhodou.“

Harry se bleskově otočil a stihl v tom pohybu tasit hůlku. Díval se do rozběsněné tváře pianisty. I ten měl v ruce hůlku.

„Uhni!“ zakřičel Tony. „Řikám ti – uhni!“

Harry ukročil stranou, ale jen proto, aby mohl dobře mířit i Ron. S hůlkami v rukou nyní stáli do trojúhelníku. Zaskočeně zjistil, že pianistův nenávistný pohled nepatří jemu, ale právě Ronovi.

„Zabiju tě, ty šmejde,“ prskal Tony.

„Hej, hej , hej,“ snažil se Harry zvládnout situaci. „Nevím, co ti je, ani o co ti jde, a nechci ti ublížit, protože mám za to, že jsi byl přítelem Arnieho a Natyho, takže teď bys měl v klidu dát hůlku dolů a začít zhluboka dýchat.“

„Copak to nechápeš? Copak nic nechápeš? Natyho zabili a Arnieho taky a ty bys měl rychle utéct, nebo tě taky zabijí! A mě pořád sleduje ten černý přízrak. Ale já se nedám! Mě nedostanou!“

Evidentně šílený pianistův pohled byl čímsi znepokojivě povědomý. Jistě, podobně se tvářil Snape před Ben Nevisem.

„Uteč rychle!“ křičel Tony.

„Nikam nepůjdu, dokud mi nepřestaneš mířit na kamaráda,“ odpověděl pevně Harry. Snažil se tvářit klidně, ale srdce mu tlouklo jak o závod.

„Kamaráda? Kamaráda?? Tohle není tvůj kamarád, copak to nechápeš?!“

„Harry?“ zakníkal Ron zoufale.

Harry teď rychle přesouval pohled z jednoho na druhého.

„Harry? Snad tomu bláznovi nevěříš?“

„Věřit?“ uchechtl se Harry sám tak trochu jako blázen a pak zcela vážně dodal: „Já věřím jen tomu, že letos Kanonýři vyhrají ligu.“

Někdo si posměšně odfrknul.

Vzápětí jeden z nich ležel na zemi odzbrojený.

Otevřely se dveře a na dvůr se vsoukali Fred s Georgem. Táhli mezi sebou napůl omámeného bratra ve spodním prádle. Zaraženě se dívali na druhého Rona, který ležel omráčený mezi popelnicemi.

„Proč jsi říkal, že Kanonýři vyhrají ligu?“ nechápal zmatený Tony.

Ozvalo se dvojité odfrknutí, podobné tomu před tím, než vystřelila kletba z hůlky.

„Co se vám na tom nezdá?“ zakňoural pobledlý Ron mezi bratry. „Náhodou mají letos super výsledky.“

„Proto,“ odpověděl Tonymu vyčerpaně Harry.

 

Kolena se mu roztřásla až na louce před Doupětem. Seděl vedle Rona v trávě a pomalu zhluboka oddychoval.

„Příště si na hajzlíku líp hlídej vlasy,“ řekl svému nejlepšímu kamarádovi, když se trošku uklidnil.

„Proč vlasy?“ zakňoural Ron ještě stále trochu omámený a v šoku. Hned si začal jednou rukou ohmatávat hlavu, jestli jeho vizáž nedošla moc velké úhony, ale k žádnému závažnému zjištění nedošel.

„Proč asi?“ ušklíbl se Harry, který nepochyboval o tom, že právě tuto přísadu někdo použil do mnoholičného lektvaru umožňujícího na sebe vzít cizí podobu. „Dost nerad bych něco podobného zažil znovu.“ V duchu si důkladně nadával.

„Ty že bys to nerad zažil znovu?“ řekl Ron dotčeně. „Ty? A co já?“

Ty si vůbec nedovedeš představit, jaké to je mířit na někoho, koho máš rád, pomyslel si Harry. A snažil si vzpomenout, odkud zná záhadného pianistu, protože si byl stoprocentně jistý, že už ho někdy zahlédl. Nejen v baru, nejen na Arnieho pohřbu, někdy mnohem, mnohem dřív.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola

 




Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: