svicka
Prosinec 2009, Magnas

 

V

 

Doupěti paní Weasleyová láteřila ve zbrusu nové kuchyni, na kterou si zatím tak úplně nezvykla. „Accio mísa!“ zkusila opatrně a číhala, odkud se požadovaný kus nádobí vynoří. „Snídaně bude za chvíli, drahoušku,“ houkla přes rameno na Harryho a dál pokračovala v kuchyňském zápolení kdo s koho.

Harry zamžoural z okna, kde se neduživé ranní slunce snažilo odpařit hustý noční déšť. Bylo přesně takové to počasí, kdy snadno zaspíte, moc se vám nechce vylézat z postele, nebo, můžete-li, se do ní s chutí ještě vrátíte. Také paní Weasleyová zaspala a i všichni ostatní se postupně s očima ještě slepenýma spánkem teprve trousili dolů ze svých ložnic. Tři studenti vstávat nemuseli, měli prázdniny. Jenže Harry byl na vstávání docela zvyklý, navíc se vždycky těšil, až uvidí Ginny, a to byl, uznejte, dobrý důvod a skvělý začátek dne. I ona byla zvyklá vstávat brzy. Střídala se s Tonksovou a nyní už i s Fleur v pomoci s přípravou snídaně. To Ron si rád přispal, ale už několik nocí mu noční můry kreslily pod očima čím dál tmavší kruhy, takže se tentokrát vyklubal mezi prvními.

Zatímco Harry pokukoval po jeho sestře, Ron si s lokty opřenými o stůl prohlížel sám sebe v naleštěné lžíci. Podle toho, jak se kabonil, bylo zjevné, že se svým odrazem není ani trochu spokojený.

„Copak, Roníku, nelíbí?“ všiml si jako první George. „Chtěl bys být fešák jako já?“

„Nebo radši jako já?“ hbitě se přidal Fred a oba si sedli k mladšímu bratrovi, každý po jedné straně.

Ron na svůj odraz udělal poslední grimasu a položil lžíci. „To bych to vyhrál,“ ušklíbl se naštvaně. Rozčilovaly ho pozvolna se hojící šrámy utržené v boji u Blacků. Některé působily docela mužně (třeba ten na bradě), ty mu nevadily. Vyváděl ho z míry ten, co se táhnul po spánku až do vlasů, jejichž chybějící chomáč mu, alespoň podle jeho názoru, kazil jinak perfektní vzhled. Ne snad, že by mu na podobných věcech nějak mimořádně záleželo, ale co kdyby třeba zčistajasna přijela Hermiona? Znovu si mimoděk upravil vlasy.

Fred s Georgem o sebe letmo cinkli pohledy.

„Dobré ráno, Weasleyovi!“ halasil už ze schodů vesele pan Weasley. Dnes přišel mimořádně ke snídani poslední. Správně by měl k pozdravu vyjmenovat i Lupina (ležel ve velkém košíku u krbu), Tonksovou, samozřejmě Harryho a Fleur, ale jeho to vůbec nenapadlo, pozdrav patřil všem, protože každý, kdo tu bydlel, byl pro něj teď rodina a tečka.

Všichni se s chutí pustili do snídaně. Tedy skoro všichni.

Ron už se několikátý den k Mollyině nespokojenosti v jídle nimral a stejné to bylo i teď. Udělala i jeho zamilované sendviče s nakládaným hovězím, ale ani si jich nevšiml, jen vidličkou zamyšleně brázdil míchaná vajíčka a sem tam si vzdychnul.

„Hledáš tam zlato?“ optal se zdánlivě bez většího zájmu Fred.

„Být na místě těch vajíček, už bych ti dávno znechuceně odešel z talíře,“ poznamenal George.

Ron se na ně ani nepodíval a odevzdaně snědl několik soust. Pak zjistil, že ho oba bratři upřeně pozorují, tak otráveně odsunul talíř i s jídlem.

„Už nebudeš?“ Billy se natáhl, že vejce dojí, ale v půli cesty ruku zase stáhl a s podivně kamennou tváří zabořil pohled do stolu.

Jako jeden z prvních pochopil Harry.

Po něm Ginny, Artur,… Zanedlouho u stolu nebyl téměř nikdo, kdo by neznal příčinu.

Když vlna poznání dospěla i k Molly, na okamžik zašilhala. Je totiž velmi těžké probodnout rozzlobeným pohledem dva syny najednou, obzvlášť mají-li mezi sebou třetího. Ten ovšem nyní připomínal spíše dceru.

To už Billy nevydržel a s pohledem stále zabořeným do stolu řičel smíchy.

Jak už to v podobných případech bývá, byl Ron posledním, kdo na to přišel. To už mu rezavá hříva přeplazila ramena a nezdálo se, že by se chystala v růstu zpomalit.

Kamarád nekamarád, Harry se řehtal také a nebyl sám.

„Rrrron, ty uipadasss jako vilaaa!“ hýkavě usoudila uhihňaná Fleur.

„Spíš jako zpěvák Šílených sester,“ nesouhlasila Tonksová a bleskurychle si namorfovala na hlavě podobný účes, jen v jiném odstínu.

V tu chvíli už Ron honil oba bratry po kuchyni, mezi vším tím smíchem a dupáním se ozval i zvuk praskajícího porcelánu a zlobou zrudlá Molly se nadechovala k proslovu, až knoflíky její blůzy zaúpěly.

Tehdy vstal Artur Weasley, objal svou ženu kolem ramen a spokojeně pravil: „Věřila bys, miláčku, že tohle mi scházelo? Teprve teď se tu konečně cítím doma.“

 

Nakonec na tom Ron vydělal. Sice si protrpěl část dne, neboť Ginny mu říkala Ronaldýno a libovala si, že si vždycky přála sestru, ale po troše jejích kouzel a šikovné práci s nůžkami byl jeho střih skutečně bez chyby. Navíc mu bratři, kteří rovnou od snídaně strategicky utekli krbem do svého krámku, na usmířenou poslali sovou (pro jistotu) krásný nový plakát Kudleyských kanonýrů.

Nebyla to jediná sova, která toho dne přiletěla.

„Kdo píše?“ nakoukl Ron do Harryho pokoje a snažil se tvářit, že ho to až tak moc nezajímá.

„Hagrid pár řádků. A Hermiona,“ odpověděl popravdě Harry.

„Hermiona? Tobě?“ Ron vykulil oči a ve tváři se mu prostřídalo několik výrazů, od nechápavého, přes nevěřícný, až po rozčílený.

„A proč ne? Píše i Ginny a mnohem častěji,“ zvedl Harry pohled od dopisu.

„Proč ne? Proč ne?“ lapal po dechu jeho přítel. „A proč ne mě?“

„To je zvláštní,“ zamyslel se Harry. „Kdy jsi jí psal naposledy?“

„Já? Nooo… hmmm…“ Ron se napřed podíval někam ke stropu, pak se poškrábal na nose a potom zdálo, že si nutně právě teď musí pohledem přepočítat prsty u nohou.

„Tak čemu se divíš?“ opáčil Harry a dál se věnoval rozečtenému dopisu.

Nebylo mu přáno, aby si ho v klidu dočetl, protože dalším, kdo ho vyrušil, byl domácí skřítek s pusou od ucha k uchu. Vedle něj se ve vzduchu vznášela středně velká krabice.

„Dobby! Řekl jsem ti, že máš napřed zaklepat.“

„Ale já klepal.“

„Myslel jsem zvenčí,“ řekl Harry, ale pak nad tím mávl rukou. „Máš něco?“

Skřítek spokojeně přitakal a spustil krabici k Harryho nohám. Byla do poloviny plná různé zčásti rozbité veteše, kterou si Krátura skladoval ve svém brlohu v Londýně.

Harry odevzdaně odložil dopis, vybral z krabice pár zachovalejších kousků, strčil si je do kapes a vydal se dolů ke krbu, aby vykonal slíbenou návštěvu na ošetřovně. Ještě před schody se pousmál, když uviděl pootevřenými dveřmi Rona, jak zamyšleně okousává konec brku a snaží se na pokaňkaný pergamen vypotit pár slov.

 

Krátura na první pohled nevypadal o moc lépe, ale Dobby se tvářil spokojeně a Poppy si pochvalovala, že marod alespoň začal pít, takže do něj mohla dostat i nějaké lektvary.

Harry malému pacientovi pokladl na postel několik drobností: stříbrnou tabatěrku, stojací rámeček se zažloutlou fotkou nasupené madam Blackové, zlatý medailon, alpakovou placatku a soupravu na čištění dýmky v popraskané intarzované krabičce. A svůj kapesník.

„Kráturo, máš tu práci,“ řekl a zvedl rámeček s fotografií skřítkovi před obličej.

Svraštělá tvář se pohnula, Krátura zavětřil a poprvé otevřel oči. Nebyl to hezký pohled. Jedno oko měl mléčně zakalené, nevidomé, ve druhém bylo celé bělmo rudé krví. Skřítek si pomalu rukou přitáhl obrázek k částečně vidoucímu oku a neustále čichal jako zvířátko. Pak se rozplakal. Začal šátrat po posteli a Harry mu postupně vkládal do rukou všechny donesené předměty. Nakonec přidal i kapesník s příkazem, že se Krátura musí uzdravit a všechno řádně vyleštit.

Když o chvíli později odcházel, starý domácí skřítek spal a v každé z obou malých popálených rukou držel jeden ze svých pokladů.

I tentokrát měl Harry v plánu v Bradavicích ještě někoho navštívit, jen netušil, kde ho najde. Duchové totiž zpravidla nemají kabinety. Pravda, vyjma profesora Binnse, ovšem ten vlastní smrt jaksi nezaznamenal, dál řádně vyučoval a na kabinet měl plné právo. Harry však potřeboval mluvit s duchem Nebelvíru, sirem Nicholasem de Mimsy-Porpington přezdívaným Skoro bezhlavý Nick. Nick byl duch velmi vlídný a pokud mu právě jeho skoro uťatá hlava odklopená neplandala na onom posledním proklatém kousku šlach a kůže, byl i hovorný a sdílný. Přesně to Harry potřeboval. Věděl, že se na něj stran smrti může s důvěrou obrátit (už to kdysi udělal, když zemřel Sirius), a doufal, že když neuspěl u žádného odborníka na Obranu proti černé magii, právě Nick by mu mohl dát potřebné odpovědi v otázce vstávání z mrtvých. A tak se vydal ducha hledat.

Napřed zamířil dolů a v patře nad bradavickou vstupní halou to vzal směrem k nebelvírské věži v naději, že Skoro bezhlavý Nick se bude potloukat někde poblíž své koleje. Vyšel až nahoru ke vchodu do společenské místnosti, ale ducha cestou neviděl a ani dál na kolej se nedostal. Buclatá dáma, která na svém obraze měla střežit vstup, zřejmě využívala prázdnin k toulkám a návštěvám ostatních portrétů, neboť její rám byl prázdný. Zkusil to tedy ve Velké síni, pak trochu bloudil ve sklepních chodbách, znovu vyběhl nahoru a vyzkoušel snad všechna pohyblivá schodiště. Po celou dobu však nenarazil ani na jednoho jediného ducha, takže to zarmoucený neúspěchem nakonec vzdal.

 

Ačkoli byl pryč poměrně dlouho, vrátil se právě včas, aby zastihl Rona s inkoustovými skvrnami i v obočí, jak hrdě vypouští sovičku Pašíka s malým psaníčkem.

„Psal jsem Hermioně,“ řekl Ron a dělal, jako by vlastně vůbec o nic nešlo.

V tu chvíli přiletěl oknem neznámý tmavý výrek a předal Ronovi dopis. Ten chvíli nechápavě zíral na písmo, jímž byla napsaná adresa, otočil se k Harrymu a zmohl se jen na naprosto šokované: „Nevěděl jsem, že to funguje tak rychle.“

Harry se zakřenil a nechal šťastného kamaráda o samotě. Rozhodně neměl v plánu mu přiznat, že společně s Ginny Hermioně napsal, jak na tom ustýskaný Ron je. Místo toho si šel do pokoje dočíst poštu a zavřít okna, protože ten den se počasí nemohlo rozhodnout a zdálo se, že právě teď si usmyslelo letní bouřku.

 

Po zbytek odpoledne byl klid, jen Molly občas sama pro sebe hromovala, když jí nový dům něčím zaskočil. Před večeří málem došlo k úrazu, to když ze zvyku poslala na stůl vzduchem příbory, jenže zapomněla, kde jsou teď šuplíky, jen tak tak na poslední chvíli uhnula a jak neuhlídala hůlku, vidličky i nože skončily se zadrnčením ve stropním trámu.

K dalším drobným incidentům došlo až při večeři, ovšem s domem to nemělo vůbec nic společného. To si jen Molly nevšimla, že si z omáčníku lije horký sos na ruku, protože zírala na Billa, který rodině jen tak mezi chody oznámil, že se s Fleur vezmou už příští sobotu. Vzápětí Fred s Georgem získali každý po jedné bouli, protože neprozřetelně seděli vedle sebe a v okamžiku, kdy dávali nadšeně najevo, jak by si takovou správnou weasleyovskou svatbu představovali, se jejich hlavy nečekaně srazily, anžto rozrušená Molly pustila omáčník a kouzlem se postarala o jejich umravnění.

Zatímco se kolem stolu strhla vzrušená debata, Harry myslel na to, že Billyho rozhodnutí schvaluje. Sám nedávno přehodnotil, s čím se má a nemá otálet. Kdo ví, co bude zítra?

 

Noc byla dusná a Harry špatně spal. Nebyl sám.

V vedlejším pokoji se na lůžku převaloval Ron, chvílemi slinil na polštář, zatínal pěsti a ze snů se mračil. Zdálo se mu o Hermioně, jak s řeckými mladíky, podivně podobnými bulharskému Viktoru Krumovi, tančí sirtaki, vzápětí objímala Harryho, pak jí pohledný mladý Afričan ve zšeřelé chýši sliboval zasvěcení do domorodých kouzel a nakonec jí na Champs Elysées tmavooký Francouz v baretu zpěvavým hlasem ráčkující žáby vyznával lásku.

To Harry měl jiné sny.

Rozesmátá Ginny s rozpuštěnými rozevlátými vlasy se zničehonic proměnila v Jonathana Hydea ve vodě, Harry k němu vztahoval ruce a byly to ruce Voldemorta. „Když to neřekneš, zemřeš,“ slyšel sám sebe říkat syčivým hlasem.

Probral se zbrocený potem a srdce mu bušilo, jako by v hrudi bojovalo o život. Malátně vstal a musel se jít k oknu nadýchat čerstvého vzduchu.

Příliš se spoléhal na to, že je před spojením s Pánem zla chráněný. Byla to chyba a nezáleželo na tom, že ani Voldemort tohle snové spojení zřejmě nezamýšlel. Bude muset znovu procvičovat nitrobranu, v tom měl jasno. Bál se znovu ulehnout, ale nakonec to udělal.

Teď se mu do snů vetřel zamračený pianista od Zlomené hůlky. Před očima omládl o několik let a proměnil se v mladíka v Kruvalské uniformě. Něco zvedl ze země. Byl to střep zrcátka. Díval se do něj a oko, které se odráželo bylo Siriusovo. Náhle se setmělo, kolem praskal led a odevšad se blížili Mozkomorové. Zakřičel Klofan –

Harry se trhnutím probudil v naprosto zmuchlané a rozházené posteli. Bylo dopoledne a venku se hipogryf s někým vítal.

 

Na návštěvu přišel Pošuk Moody a Sheila Gaietová.

Půvabná tmavovláska s modrozelenýma očima byla sestřenka Tonksové, bystrozorka, členka Řádu a před pár dny byla jednou z těch, co bojovali u Blacků.

Pošuk za poslední týdny zestárl snad o desítky let. Pohubnul a vrásky, které mu už dřív brázdily tvář, byly mnohem hlubší a smutnější. Seděl i se Sheilou, Ginny a paní Weasleyovou venku u stolu pod slunečníkem, hůlkou si cosi upravoval na odepnuté dřevěné noze a zadumaně přitom kroutil svým velkým modrým magickým okem. „Budu si na ni muset dávat větší pozor,“ brumlal si pro sebe. „Arnie mi vždycky udělal novou. Ahoj, Harry.“

Harry vyšel z domu tak, jak vylezl z postele, jen v kalhotách od pyžama. Přisedl si ke stolu. „Ahoj.“

„Zrovna jsem to říkal Molly,“ připnul si konečně Moody nohu. „Našli jsme to hadí hnízdo. Jenže už bylo prázdný.“

„Myslíte… Voldemortův úkryt?“

„No vždyť to říkám. Měli jsme ho celou dobu před nosem přímo v Londýně, to bych se na to –“

„Alastore,“ zbrzdila ho k Mollyině vděku Sheila.

Pošuk si odplivnul. „V Obrtlý ulici, barák hned za krámem s jedovatýma svíčkama. Nahoře to patřilo Pettigrewovi. Chápeš to? Protože úředně umřel, propadlo to napřed jeho rodině a pak ministerstvu, ale nikdo se o to nestaral. Aby taky jo, v Obrtlý…“ odfrknul.

„Takže se ty poslední týdny schovával v domě, co patří ministerstvu?“ zeptal se rozespalý Harry a hned toho zalitoval, když uviděl bystrozorovu zlostnou tvář a zahlédl protočené oči Sheily Gaietové. „Pana Hydea jste náhodou nenašli?“ snažil se to rychle napravit, ale bylo to z louže pod okap.

„Hmjo,“ zavrčel Moody.

„Našli, mrtvého. V Temži,“ řekla pochmurně bystrozorka. „Musel tam být už dlouho, přinejmenším dva tři týdny, podle toho, jak vypadal.“

Harry chvíli zůstal s otevřenými ústy, pak se vymluvil na to, že je v pyžamu a rychle se vytratil do domu, kde tu zprávu mohl v klidu rozdýchat.

Když se vrátil dolů, už umytý a převlečený, uslyšel Pošukův křik ještě než vyšel ven.

„… ne, já říkám, sakra, že to někdo vědět musel! Celý ministerstvo je prožraný tím hnusem jako červama! Vždyť, krucinál, Kingsley dokonce podezřívá i pár svých lidí! Chápete to? A co je na tom to nejhorší?“ burácel bývalý bystrozor.

Harry došel ke stolu a přisedl si naproti němu.

„Nejhorší na tom je, že na půlku z nich ani nemuseli použít žádnou kletbu!“ odpověděl si pobouřený Moody sám. „Buď se bojí tak, že by prodali vlastní matku a nebo doufají, že na tom něco vytřískají! Výhody! Moc! Majetek! Mají plnou hubu čisté krve. Víte, kam si ji můžou strčit?“

Věděli to všichni, přesto je o tu informaci neošidil.

„Nikomu nevěř,“ naklonil se nečekaně přes stůl k Harrymu. „Nikomu nevěř, nikomu! Ani nejlepšímu příteli, ani bratrovi, kdybys ho měl, a když na to přijde, tak ani sobě ne.“

Ginny zachránila situaci a pod záminkou pochyb o zabezpečení odvedla Moodyho k lesu za dům. Molly toho využila a odběhla udělat svačinu.

Harry osaměl se Sheilou. Měl ji rád. Od prvního okamžiku, kdy ji před rokem poznal, se mu zamlouvala. Byla laskavá, nescházel jí smysl pro humor a bylo na ní něco, co neuměl přesně popsat. Vyzařovala z ní zvláštní síla a moudrost. Od Vánoc, kdy dokázala u společné večeře noblesně zkrotit aroganci Severuse Snapea, si jí opravdu vážil, a ani sám nevěděl proč, vnímal ji jako člověka, se kterým může otevřeně mluvit naprosto o všem.

Chvilku mlčeli. Pak jí povyprávěl o své návštěvě profesora lektvarů.

„Nehněvej se na něj, Harry. Má to moc těžké,“ řekla vážně. „Jsem si jistá, že udělal to nejlepší, co pokládal za vhodné.“

„Ale proč se choval takhle? Nechápu to. Když jsem ho viděl naposled, byl to někdo úplně jiný. Ne, že by byl dvakrát příjemný, to nejspíš ani neumí, ale… já nevím, připadal mi tak nějak v pohodě. A teď? Byl jak zahořklá nasupená bestie.“

Sheila si lehce povzdychla. „Zapomínáš na to, že od doby, kdy jsi ho viděl naposledy, se dost věcí změnilo.“

Harry by rád měl její jistotu. Už mnohokrát pochyboval o tom, na čí straně Snape skutečně je. Už několikrát byl přesvědčený, že je to zcela jasné, jenže profesor pak svým chováním, ať už jakýmkoli, jeho mínění zviklal. Měl do předloktí vypálené znamení zla, býval Smrtijedem, přesto se ho Brumbál zastával a věřil, že nyní je Snape oddaný Řádu. I Harry se tomu snažil věřit, ale…

„A mýlíš se v něm,“ dodala bystrozorka. „Severus umí být příjemný. Jen… jen zkrátka po svém. Ale opravdu umí.“

Její tón přiměl Harryho k pátravému pohledu. Vybavil si, že před Snapeovým zraněním uviděl Sheilu v jeho vzpomínách. Profesor jí ukazoval svůj vánoční dárek, starodávnou knihu orientální magie a lektvarů, kterou, aniž to tehdy tušil, dostal od Harryho s Lupinem.

„Chodíte spolu?“ zeptal se a ani se moc nezačervenal.

„Ne, jsme jen přátelé,“ usmála se jemně a podívala se mu do očí. Podle toho, jak sebou pak cukla, vypadalo to, že by bývala řekla ještě víc, kdyby se neblížila Molly s jídlem a poslední dnešní ospalec Ron, navíc se s Ginny vracel i Moody.

Oba bystrozoři nepřišli jen tak poklábosit, jak jde život. Byli se tu domluvit o důležitých věcech – od Tonksové věděli, že Billy a Fleur už nechtějí se svatbou dál čekat. Kdyby bylo jen na Billym, nečekal by vůbec a vzal by si Fleur třeba rovnou včera u večeře. Podle Molly se zbláznili, protože za půldruhého týdne, jak tvrdila, se nestihnou ani rozeslat svatební oznámení. Ale nakonec se dohodli, tak tu teď Pošuk obcházel kolem domu, vymýšlel ta nejdůkladnější opatření s ohledem na svatební hosty, a to i přesto, že se, jak to tak vypadalo, po Voldemortovi slehla zem.

 

Tou dobou si Pán zla obhlížel své nové obydlí. Byl mimořádně spokojen. Toto bylo sídlo hodné Lorda Voldemorta. Byl, ačkoli si to patrně ani neuvědomoval, poměrně konzervativní, a obyčejný panský dům nebo nějaký přezdobený zámeček by ho nikdy neuspokojil. Temný hrad na skále, to byla jiná – budil hrůzu a děs, sotva někdo spatřil, jak trčí z vysoké skály vzhůru jako ostrý vykotlaný zub. Vlastně chvíli litoval, že mudlové hrad nevidí. Zatím nevidí, opravil sám sebe v myšlenkách a vycenil své vlastní hnusné zuby ve zlém úsměvu. Chm, stačilo pár kouzel a vše bylo skryté i očím nevyvolených čarodějů. Přesně tak, jak si to přál.

„Triky toho starocha umím stejně dobře. Ne! Mnohem lépe,“ řekl sám pro sebe potichu. Studium toho podstatného se vždy vyplatí. Kdo by si vzpomněl na jeden ze starých hradů z vyprávění senilního ducha profesora Dějepravy? Nikdy ho nikdo neposlouchal. Ale ve vědomostech je síla a moc. To je – ušklíbl se – nejspíš jediná věc, na níž by se s Brumbálem shodnul.

Stěhování bylo nezbytné. Podle zpráv z ministerstva a nejen tam odtud se smyčka kolem domu v Obrtlé začala nepříjemně rychle stahovat. Kdyby kolem nečmuchal ten starý šťoural s dřevěnou nohou, protože se jedné staré čarodějnici nezdálo trochu řevu, možná by na úkryt nikdo nepřišel. Její chyba, teď už jí neprobudí nic.

Tady bude mít potřebný klid a pohodlí. Postupně si vše upraví podle svého vkusu. Nikdo si tu nebude všímat křiku mučených, natož si na něj stěžovat. A když, tak jen jednou. Hradní kobky poskytnou útočiště všem těm hůře přizpůsobivým, které by ještě někdy mohl potřebovat. Co mu teď ještě schází ke štěstí? Ach ano – Potter a Brumbál. Mrtví, pochopitelně. Když všechno vyjde, jak má, už brzy se toho dočká. A až najde i to, po čem pátrá, stane se to dřív – Voldemort se usmál – ano, přesně tak, stane se to dřív, než by se kdokoli na světě nadál a zvítězí! Vlastně… jako by se už stalo.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


1 komentář to “12. Nový úkryt”


  1. ElzaNo Gravatar — Prosinec 27, 2009 @ 18:31

    motto dne: “Věděli to všichni, přesto je o tu informaci neošidil.” :P Mollyina nová kuchyně nemá chybu!



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: