svicka
Prosinec 2009, Magnas

 

O

 

 d pohřbu uběhly tři dny a život v Doupěti si pomalu začínal nacházet nový rytmus.

Lupin vzhledem k lunárnímu kalendáři většinu času proležel stočený na svém pelechu nebo si venku větral kožich. Harry s Ginny se na sebe každou chvilku uculovali a naivně se domnívali, že je nikdo nevidí, když se pod stolem pošťuchují jako malé děti. Nechodili spolu, nic takového, jen si vděčně užívali tu možnost být blízko sebe. Možná i díky tomu se Ron každým dnem mračil víc a víc, a čím dál častěji se díval k obloze, odkud už víc než týden nepřiletěla žádná sova, aby mu přinesla poštu od Hermiony.

Právě teď seděl Harry ve stínu zvláštních stromů s černými, podivně kroucenými větvemi (Neville Longbottom by jistě věděl, co jsou zač). Seděl tam sám, protože Ginny tou dobou dělala doprovod nebohému Arturovi při povinné návštěvě pratety Muriel. Díval se směrem k rybníku, zamyšleně cumlal stéblo trávy a lámal si hlavu tím, jak je možné, že Voldemort je zpět, ačkoli byl, a to ani Brumbál nepopírá, podle všeho mrtvý. I Harry naléhavě postrádal Hermionu. Vždycky měla spoustu nápadů. Nikdo neměl načtenou školní knihovnu tak jako ona. Harry ji dokonce podezříval, že měla lepší přehled než vyschlá knihovnice madam Pinceová. Dobrá tedy – snažil si urovnat myšlenky – existuje nějaký způsob, kouzlo, díky němuž Voldemort znovu ožívá. Brumbál, alespoň to tak působí, ví víc, než přiznává. Proč to nechce říct? Jestli má Ginny pravdu, a nejspíš má, a funguje to na stejném principu jako deník zničený tehdy v Tajemné komnatě, tak čaroděj musí nějakým způsobem do předmětu vložit, hm… sám sebe?

Něco ho zatahalo za rukáv.

„Copak, Dobby?“

Skřítek sklopil oči a zavzdychal. „Dobby jen chtěl vidět Harryho Pottera.“

„Copak tě trápí? A jak to vypadá s Kráturou?“ Sotva se zeptal, věděl, že trefil otázkou hřebíček na hlavičku.

„Harryho Pottera zajímá, jak se má starý a neschopný domácí skřítek?“ dojatě zamrkal a popotáhl Dobby. „Madam Pomfreyová je velká léčitelka! Uměla by Kráturu uzdravit. Ale nejde to, protože Krátura nechce. Vzbudil se na chvilku a řekl, že mu zabili jeho paní. Má to v hlavě dost pomíchané,“ skřítek se překvapivě zatvářil pohoršeně a záhy se ukázalo proč. „Myslí si, že jí neuchránil a nechce být živý. Madam Pomfreyová říká, že zítra už nejspíš ani nebude. Přitom je jeho pán Harry a on na to klidně zapomněl! A to jsem mu to tolikrát opakoval!“

O tom posledním Harry rozhodně nepochyboval.

„Možná kdyby mu Harry poručil…“ řekl opatrně skřítek, ale hned se zhrozil svou troufalostí, chytil Harryho za nohu, od boje ještě zcela nezhojenou, a začal si o ní rozbíjet hlavu. „Drzý Dobby! Špatný Dobby!“

„AU! Dost, nech toho!“ chytil mladý čaroděj jednou rukou skřítka za legrační oděv vyrobený ze dvou kusů barevného lněného prostírání a zvedl ho co nejdál od sebe do vzduchu. „Tím chceš říct co? Že mu mám poručit, aby chtěl být živý?“

Dobby se přestal bránit a s pohledem plným vděku začal horlivě přikyvovat.

Harry ho položil na zem a začal si mnout rozbolavělé koleno. „Nezdá se mi to jako dobrý nápad. Ani nevím, jak bych se teď za ním dostal,“ řekl. Otočil se za Dobbym, ale ten už byl pryč.

„Chm,“ pokrčil rameny a dál se věnoval úvahám, z nichž byl vyrušen, ale už na to neměl ten správný klid, protože se mu do myšlenek stále vkrádala vzpomínka na krvavý uzlík v troskách pod schody. Možná by to mohl zkusit. Ať už pro to měl ten staroch jakékoli pohnutky, zdržel Smrtijedy. Chránil. Podle Molly jim zachránil život. Brumbál měl pravdu v tom, že Krátura není zlý, že je oběť. Až teď, po boji u Blacků, to Harrymu začalo docházet v celé šíři. Škoda, že to Sirius nechápal, pro něj to byl jen tvor oddaně sloužící jeho čistou krví posedlé zlé matce.

Vstal a vydal se směrem k domu.

Do školy se nejspíš dostane, pokud se mu podaří domluvit s ředitelem. A možná – ten nápad ho okamžitě zaujal – možná tam najde i někoho, kdo by mu dokázal dát potřebné odpovědi.

Ve svém pokoji se začal přehrabovat v torzu školního kufru, který zatím neměl sílu přebrat díky přesvědčení, že mezi střepy a kusy ohořelých knih pod volně loženým uraženým víkem už stejně nic moc použitelného nebude. Teď však doufal v alespoň kousek pergamenu, na nějž by se dala napsat prosba Brumbálovi.

„Může Dobby Harrymu Potterovi s něčím pomoct?“

„Dobby! Nemůžeš mě takhle přepadávat.“

Jeho malý zbožňovatel se zatvářil zkroušeně.

„To je v pořádku,“ zareagoval rychle Harry, aby skřítek náhodou nedošel k závěru, že je nezbytné se potrestat. „Ale pokud nejde o něco mimořádně důležitého, příště počkej venku a zaklepej,“ neodpustil si dodat.

„Tohle… je důležité,“ usoudil s přemýšlivě nakrabaceným čelem Dobby a podal Harrymu lístek s heslem k chrliči a potěšeným vzkazem od Brumbála, že sice ve škole zrovna nebude, ale že i tak může, ať sám, či s přáteli, bez ostychu použít krbu v ředitelně.

„Dobby?“

„Dobby zařídil,“ zaculil se skřítek a pro jistotu zmizel.

 

Jak Brumbál napsal, tak Harry udělal.

Hned poté, co prošel ředitelnou – tiše, aby nevzbudil dřímající Moudrý klobouk a obrazy bývalých bradavických ředitelů – seběhl dolů kolem chrliče a prázdnými bradavickými chodbami zamířil rovnou na ošetřovnu.

Na první pohled se zdálo, že tam vůbec nikdo není. Dokonce zmizela i zástěna, za níž, když tu byl Harry naposledy, ležel profesor Snape. Teprve druhý, pečlivější pohled prozradil, že jedno lůžko je obsazené, ale obýval ho tak malý pacient, že spíš připomínal zapomenutou hračku.

Krátura vypadal jako mrtvý. Byl celý popálený, z jednoho ucha mu scházela špička, z druhého neměl ani polovinu. Při pohledu na to scvrklé strupaté zubožené tělíčko Harry znovu zapochyboval, jestli vůbec dělá dobře.

Spojujícími dveřmi přišla s vyšetřovny madam Pomfreyová.

„Pottere, zdravím. Měli jste štěstí, že tu vůbec jsem. V červenci jezdívám pravidelně do Selkirku za sestrou. Napřed se mi pojď ukázat, šup, šup,“ nezdržovala se žádným dlouhým úvodem. „Klíční kost… dobrá, triko nahoru… žebra, hm, co to bylo za kletbu? Něco s jedem, viď? Sázím na Viperverber. Hm… žebra skoro zhojená,… ten kotník ještě bude chtít trochu péče, „Episkey!“…a koleno si nějaký čas šetři,“ prohlédla rychle Harryho. „Šikovně to malá Weasleyová udělala, dobré to bude. Jestli ta se jednou nestane tou nejlepší léčitelkou, tak já půjdu pískat famfrpál. Zase jí pošlu nějaké lektvary a masti.“ Poppy se s pohledem upřeným k oknu zamyslela a připravovala si duchu seznam, co všechno bude třeba poslat. Teprve když se otočila zpět na Harryho, který si ještě po prohlídce kotníku zavazoval botu, došlo jí, že kvůli tomu nejspíš nepřišel. „Počítám, že ses přišel podívat na něj,“ vykročila s povzdechem ke Kráturově posteli. „Jestli už není pozdě, ten mrňous je víc mrtvý než živý. Oni jsou sice mimořádně odolní, většinou jsou dokonce schopní se o sebe postarat sami, ale s ním to je opravdu špatné.“

Harry si sedl na postel a díval se na skřítka, nebo spíš to, co z něj zbylo. Zdálo se, že ani nedýchá.

„Ehm, nechám vás tady o samotě,“ odkašlala si rozpačitě Poppy. „Je dobře, že jsi za ním přišel,“ poklepala váhavě Harryho po rameni jako člověk, který není moc zvyklý dávat najevo city. „Půjdu zatím připravit nějaké ty věci pro Ginny Weasleyovou. Pak se za mnou stav.“

Když bradavická léčitelka odešla, Harry dlouho váhal, než vzal starého skřítka opatrně za malou svraštělou ovázanou ruku.

„Kráturo, slyšíš mě? Jsem tady. Je tady tvůj pán.“ Když to říkal, cítil se podobně trapně, jako když před několika měsíci mával amuletem před očima Nevillovým rodičům. „Kráturo, je tady tvůj pán. Musíš se uzdravit, přikazuji ti to. Jako správný domácí skřítek musíš splnit příkaz. Uzdrav se.“

Kráturovy prsty se nepatrně zachvěly, stejně tak i popálená víčka.

„Můj pán je mrtvý,“ zaskřehotal tak potichu, že mu skoro nebylo rozumět. Z rozbitého rypákovitého nosu mu začala téct nudle. „Krátura neuchránil pána, nepostaral se dobře o paní, špatný, špatný, špatný skří –“ Skřehotavý šepot utichl docela..

Proč někdo nepíše příručky, jak se chovat v podobných situacích?

„Ne, to není pravda. Byl jsi statečný. Velmi statečný. A teď se koukej uzdravit, musíš… čeká tě spousta práce. Kdo by jinak očistil věci madam Blackové, Siriuse, Reguluse a všech dalších Blacků? Zítra se sem vrátím a… a… “ Harry nevěděl, co si rychle vymyslet, ale přišel na to, „a rovnou ti nějaké přinesu!“ Nevěřil tomu, že to opravdu říká. Ještě před rokem by Kráturu nejraději uškrtil vlastníma rukama a teď ho tu konejší a ano, je mu ho opravdu líto. Dějí se takové věci jen jemu? Nebo jsou běžné i v životech jiných lidí?

„Slyšíš, co pán říká? Musíš poslouchat!“ oznámil káravým tónem pištivý hlas vycházející odněkud zpod červené čapky s barevnými puntíky, která vykoukla nad dekou na druhé straně postele.

„Dobby, psst,“ napomenul uvědomělého mrňouse Harry a potichu vstal. „Jestli mi chceš pomoct, pojď se mnou.“

 

Jen co se rozloučil s madam Pomfreyovou a jen co Dobby zmizel i s cinkajícím kufříkem léků ‚pro všechny případy‘ za Ginny, vydal se Harry pohodlným krokem za svým dalším zdejším cílem.

Cestou se zdravil s portréty, brnění na něj přátelsky cvakala hledím a užíval si to podobně, jako když někdy Dursleyovi odjeli a měl celý dům v Zobí ulici jen sám pro sebe. Čím víc se ale blížil ke sklepení, tím byl jeho krok pomalejší a váhavější. Když došel ke kabinetu lektvarů, dokonce na chvíli zauvažoval, jestli se nemá otočit a raději svižně zmizet.

V duchu mu proběhl před očima minulý rok, různá setkání s profesorem, který všeobecně budil hrůzu, a ačkoli se toho mezi nimi událo hodně a troufal si říct, že to jejich vztahy posunulo k lepšímu, stejně si nemohl být jistý tím, co ho čeká.

Chvilku nechal prsty ruky váhavě viset ve vzduchu, ale nakonec přeci jen zaklepal.

Nedělo se nic.

Už už si chtěl oddechnout, že se dilema vyřešilo samo, když se dveře s jemným zaskřípáním otevřely.

Nikdo za nimi ale nebyl.

Zaváhal, pak opatrně vstoupil.

Dveře se za ním nečekaně přibouchly, až se lekl a instinktivně tasil hůlku.

„Profesore? Profesore Snape?“

Zšeřelý kabinet byl opuštěný.

„To bylo slušné, Pottere, rychlé. Ale ne dost rychlé,“ ozval se trochu chraplavý profesorův hlas. „Příště musíte být mnohem rychlejší, za tu dobu už bych vás stihl nejméně sedmkrát zabít. Chm, sám nevím, proč to vlastně neudělám.“ Úzkými oblými dvířky maskovanými regálem vstoupil do kabinetu profesor Snape. Podle nedopnutých knoflíků bylo zřejmé, že se narychlo oblékal.

Harry si v duchu vynadal, že na tajný průchod do profesorova soukromí zapomněl, ale bylo mu omluvou, že se o něm sám dozvěděl teprve nedávno, když tu s nebelvírskou třídní po zraněném profesorovi pátrali.

„Co tu chcete, Pottere? Láska ke studiu lektvarů vás přilákala do školy i o prázdninách?“ pokračoval Snape svým obvyklým opovržlivě výsměšným tónem. Namáhavě usedl do křesla za pracovním stolem a mávnutím hůlky přistrčil Harrymu druhé. „Posaďte se.“

Chvíli se jen vzájemně pozorovali.

„Co vás skutečně přivádí, Pottere?“ promluvil konečně profesor. Bylo na něm znát, že se ještě zcela nezotavil. Tvář měl nezdravě pobledlou a díky kontrastu s černými zplihlými vlasy trochu působil jako vosková figurína.

„Otázky,“ odpověděl popravdě Harry.

„Ano?“ neusnadnil mu to nijak Snape a přivřel oči do ještě pátravějšího pohledu.

„Vím, že máte rozsáhlé znalosti v oblasti Obrany proti černé magii,“ začal velmi opatrně a diplomaticky Harry. Věděl, že by nebylo taktické Snapeovi příliš připomínat, že místo profesora Obrany proti černé magii, o nějž léta usiloval, nikdy nezískal, a stejně tak by nebylo šťastné se dovolávat jeho zkušeností coby bývalého Smrtijeda. „To předpokládá i určité znalosti černé magie jako takové,“ pokračoval, přičemž sám sebe příjemně udivil, jak se mu to podařilo elegantně zformulovat. „Takže, hmm –“

„Nechoďte kolem horké kaše, Pottere. Zbůhdarma plýtváte mým časem,“ neskočil mu na to profesor, stáhl rty a jeho už tak výrazná vráska nad skobovitým nosem se rázem ještě více prohloubila. Rozhodně nevypadal, jako by chtěl Harrymu gratulovat ke zvládnutí rétoriky.

„Pane?“

„No tak?“

„Jak – jaké kouzlo umožní, aby mrtvý čaroděj znovu ožil?“ s jistou úlevou vybalil Harry otázku, která mu tolik ležela v hlavě.

Kdyby se byl proměnil v samotného Voldemorta, nemohlo to mít na Snapea silnější účinek. Profesor ztuhnul, jako by zkameněl, černé obočí mu zaskočeně vystřelilo vzhůru a v náhle doširoka otevřených tmavých očích na okamžik vyhasl pohled.

„Vypadněte, Pottere!“ zachraptěl, sotva se mu vrátil hlas.

„Ale pane –“

„Řekl jsem ven!“ rychle vstal, zapotácel se a bolest mu přeběhla po běsem zkřivené tváři. Ještě než mu stihly černé vlasy rozevláté prudkým pohybem spadnout do obličeje, opřel se jednou rukou klouby o stůl, aby získal stabilitu. „Nestrkejte ten svůj odporně zvědavý nos do věcí, do kterých vám nic není. Ven!“ Volnou rukou švihl hůlkou a Harryho křeslo sebou smýklo po kamenné podlaze směrem ke dveřím tak prudce, že se v něm mladík sotva udržel, a když zabrzdilo o stěnu, setrvačnost ho stejnou intenzitou vmáčkla dovnitř.

„Je to důležité! Jinak se bude vracet pořád!“ vykřikl Harry vyčítavě, jen co trochu našel rovnováhu, a naprosto zbytečně ukázal na jizvu na svém čele. I bez toho bylo zřejmé, o kom hovoří.

Nastaly vteřiny napjatého ticha narušovaného jen profesorovým hlasitým přerývaným dechem. Otřesený Harry se sbíral z křesla, oči plné výčitek.

„Jestli jste si jistý, Pottere, jestli jste si naprosto jistý, že se opravdu chcete vzdělávat, tak prosím, učte se lektvary,“ znenadání sípavě zachrčel Severus Snape a s posledními slovy znovu prudce švihnul hůlkou. Stará kniha v tuhých deskách vyletěla z knihovny a vstávajícího Harryho tvrdou ranou do břicha srazila zpět do křesla.

Další švihnutí otevřelo dokořán dveře kabinetu, až křísly klikou o stěnu.

Harry vstal s hořkostí ve zrudlé tváři, a s nepříjemným, mrazivým pocitem v zádech bez rozloučení z kabinetu odešel.

Tentokrát ho nijak nepřekvapilo, že se za ním dveře hlasitým prásknutím zabouchly.

 

Vzpamatoval se až nahoře pod schodištěm, ve vstupní hale školy. Tak tohle bylo horší než ty nejhorší představy. Při každém nadechnutí ho bolel zhmožděný žaludek. Mezi těmi blednoucími, nažloutlými, bude mít zítra novou, tmavě fialovou modřinu. Podíval se na knihu a zarazil se. Co když …? Na černých odřených deskách nebyl žádný název. Ani na hřbetu ne. Rychle jí namátkou rozevřel.

„… roh z jednorožce, rozemletý roh lidožravého dvojrožce, gepardí dráp, krunýř třaskavého skvorejše, kůže draka (id. velšský zelený) …“

Zklamaně knihu sklapnul. Skutečně lektvary.

Ačkoli měl ještě původně v plánu využít příležitosti, promluvit si s nebelvírským duchem a skočit navštívit Hagrida, vydal se rovnou vzhůru, nejkratší cestou k ředitelně.

Chrlič střežící tajné točité schodiště do ředitelny jako vždycky zíral s přivřenými kamennými víčky apaticky před sebe. Pravděpodobně si uvědomoval, že vstup je tajný asi jako šťavnatý drb na vsi, přičemž škola takovou vsí bez debaty byla, a dalo se říct, že o tajném vchodu nevědělo leda pár prvňáčků čerstvě po nástupu a možná profesor Binns, jehož znalosti v oblasti kouzelnické historie sice neměly konkurenci, ale v letopočtech blížících se současnosti občas trpíval sklerózou. Nic z toho ovšem nebylo důvodem pro to, aby chrlič nestřežil nanejvýš poctivě, takže když si mladý čaroděj nemohl vzpomenout na heslo, tvářil se jako obyčejná nekouzelná socha. Harry měl ale pocit, že ho nachytal při sotva znatelném poťouchlém úšklebku. Heslo, chm, návštěva profesora lektvarů a rána do žaludku mu vyrazila víc než jen heslo z paměti. Také dech, elán, soustředění, a to mohl být rád, že v něm zůstala alespoň svačina.

„Lapideus tutor!“ vzpomněl si konečně a při procházení kolem odsouvající se sochy si dopřál ukázkové vypláznutí jazyka. Jistě, nebylo to příliš dospělé, ale jednak ještě dospělý nebyl, ještě pár dní ne, a jednak to bylo po prožitých perných chvilkách nesmírně úlevné.

Ze zvyku na dveře ředitelny zaklepal, ale dle očekávání nikdo neodpověděl, takže bez dlouhého otálení vstoupil. Podíval se směrem k bidýlku jindy obývaném zlatým ptákem Fawkesem a znepokojeně stáhl rty. Stále bylo prázdné. To zpravidla buď znamenalo, že fénix Fawkes hlídá školu a nebo, a to nyní Harry předpokládal spíš, že je s Brumbálem za plněním úkolů Řádu. Zamračil se ještě víc a vydal se rovnou ke krbu. V ředitelově nepřítomnosti se tu většinou cítil tak nějak nevhodně.

„Počkej, kluku! Kam tak rychle? Na slovíčko,“ zadržel ho skřípavý povýšený hlas.

„Jen procházím, Phineasi. Máte snad pro mě nějaký vzkaz?“ otočil se bez zaváhání ke správnému obrazu.

„Ten familierní tón si vyprošuji. Uvědom si s kým mluvíš,“ rozčílil se bývalý bradavický ředitel. „Dilyso, slyšíte to?“ obrátil se na další z mnoha portrétů. „Slyšíte to? Armando? Za mě by si student nikdy nic takového nesměl dovolit!“

Dilysa Derwentová sice slyšela, ale moudře předstírala spánek a Armando Dippet si z ní rychle vzal příklad.

„Tak co pro vás můžu udělat, sire Nigellusi,“ přeptal se Harry znovu, trochu unaveně, ale pro jistotu si dal záležet na tom, aby Siriusova prapředka ničím nepopudil, protože už chtěl být co nejrychleji pryč.

„Zajímá mě, kdy hodláš dát do pořádku můj obraz na Grimmauldově náměstí. Rám je na cimpr campr a podívej se na mě,“ chtěl ukázat svůj prohořelý hábit, ale neukázal, protože v tomhle obrazu nevykazoval žádné známky toho, že by utrpěl nějakou škodu. „Měl bys mě ale vidět, když přijdu tam!“ musel mít poslední slovo.

„Nevím kdy, ale zkusím s tím něco udělat,“ slíbil Harry a než si jeho slova stihl portrét přebrat, zmizel v krbu obklopen nazelenalými plameny.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


4 x komentář to “11. Nemocné navštěvovati”


  1. ajottNo Gravatar — Prosinec 25, 2009 @ 20:20

    ako si to predstavujes M?
    prides sem a nenapises ani makke f?
    pche ;-)
    nemal som dnes co robit, tak som si povedal, ze si nieco precitam. idem na priori-incantatem.sk do fanfiction, najdem si druhu najodporucanejsiu poviedku(prvu som uz cital) a zacnem citat. davnejsie som to uz cital, no neprisiel som ani do stvrtiny a nejak som stratil chut do akychkolvek poviedok, tak som na to medzicasom zabudol. poviem vam, to bolo daco strasne! skutocne priserne citanie! a to sa mi predtym celkom pacila.
    neviem M, ci ti mam vynadat alebo sa ti podakovat, ze si natolko zdvihla latku mojich poziadaviek co sa cita citania :-)
    no a anakoniec nenajde sa nejaka dobra dusa, ktora mi trochu vysvetli xco robil snape s harrym v minulej knihe? nejak som na to zabudol, ci skor vsetko sa mi to zlieva dokopy :-)

  2. MagnasNo Gravatar — Prosinec 26, 2009 @ 15:11

    2 Ajott : Omlouvam se, ale ac Vanoce, mam to casove narocne a pripoustim, ze jsem se horecnate snazila primarne pridat maximum kapitol. Navic me zlobi pripojeni k netu. Ale dnes, jak vidis, napravuji a pisu :c)
    Omlouvam se ti, jestli ti zdejsi pribehy zmenily pohled na povidky, ale ac je to omluva uprimna, v hloubi duse me to tesi a vnimam to jako poklonu. Diky.

    A Snape s Harrym v minule povidce ? Hmm, Harry se s nim casto ucil nitrobranu a nebylo to nijak snadne, zkratka v duchu predchozich originalnich dilu. Jenze postupne Harrymu zacalo dochazet, ze to Snape v jeho veku nemel jednoduche a ze vlastne nema pratele. Snape si reciprocne zacal uvedomovat, ze Harry neni James… a prestoze napovrch jejich komunikace vypadala stejne stroze a neprijemne, bylo znat, ze ve skutecnosti se jejich vztah meni a oba to vedi. Prinejmensim si zacali vzajemne vic verit.

  3. ajottNo Gravatar — Prosinec 26, 2009 @ 15:27

    dakujem za objasnenie M.
    a spravne si vytusila, bola to poklona :-)

  4. ElzaNo Gravatar — Prosinec 27, 2009 @ 17:57

    …a to mohl být rád, že v něm zůstala alespoň svačina :lol: Tvé vykreslení situací dotažené do detailu mě vždycky znovu dostane… Mimochodem, včera jsem se znovu pročetla do 52. kapitoly a neměla jsem to dělat, už se mi to tu plete. :oops: A také netrpělivě čekám na rozřešení záhad. A moc se těším.



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: