svicka
Prosinec 2009, Magnas

 

H

 

arry nikdy na pohřbu nebyl. Na hřbitově ano, dokonce nedávno, ale na pohřbu nikdy. Tak nějak podvědomě čekal, že bude sychravo, že bude zatažené nebe krápáním plakat s pozůstalými, ale byl nádherný slunečný den. Sprchlo jen krátce, to jen aby svěží déšť umyl trávu a květiny, a ty pak rozzářené, posázené třpytivými drahokamy kapek působily ještě víc nepatřičně vesele.

Se všemi Weasleyovými měl na sobě nové šaty. Svojí novotou ostře kontrastovaly s jejich tvářemi, na nichž byly ještě dobře patrné známky nedávného boje. Právě po boji u Blacků jim nikomu nezbylo skoro nic, jen to, co měli tehdy na sobě a i to doznalo značné újmy. Teď tu šli v novém, svět kolem se radoval a jeho to neskutečně pobuřovalo. Zároveň mu zvláštní pocit tiskl žebra a hrdlo, šimralo ho v nose a pálilo ho v očích. Dával to za vinu tomu slunci a měl na něj zlost o to víc.

Šli pěšky. Hřbitůvek byl na druhé straně Vydrníku svatého Drába. Lemovaly ho nevysoké kamenné zdi, uvnitř všechno kvetlo a stromy ve vánku skláněly větve, aby poskytly stín, a jemně ševelily listovím. Byli tam o něco dřív, tak stáli u branky na pískové cestičce a mlčky čekali.

Harrymu bylo čím dál hůř.

Popošel kousek od ostatních a snažil se zhluboka dýchat, protože měl pocit, že jinak se udusí.

 

Už několik nocí spali v Doupěti. Všichni. I Lupin s Tonksovou a za Billym ještě ten večer přišla Fleur. Dobby jim tam hned přinesl spacáky, jídlo a nepřekvapivou zprávu, že Krátura nejspíš nevydrží. Brumbál všem nabídl ubytování v Bradavicích, ale odmítli, tak se alespoň s ostatními členy Řádu postaral o větší bezpečí Doupěte a jeho okolí kouzly.

Ačkoli se zvenčí zdál být domek malý, uvnitř bylo místa víc než dost, ale ne zas tolik, aby ztratil svoji útulnost. Bylo tam skutečně všechno hotové. Jen pod krbovou římsou vpravo scházelo uhladit kousek vyčnívajícího kamene. Vždycky, když se tam Molly podívala, schovávala oči do zástěry a Harry nějak vnitřně tušil, že Artur nikdy nikomu nedovolí, aby to dodělal.

Ten první večer chtěl být sám a dlouho do noci seděl se smutným Klofanem kus od domu, u lesa, na bukové terásce novotou vonícího přístřešku pro hipogryfa. Přemýšlel o minulosti, o budoucnosti. O tom, jak se bojí, že boj s Voldemortem nikdy neskončí. O těch, které už ztratil. A o těch, které by ještě ztratit mohl.

S vydatnou pomocí úspor dvojčat, Billyho, Lupina i jeho vlastních se během těch několika dní už trošku zabydleli, Brumbál si navíc nedal vymluvit příspěvek z fondu Řádu. Rychle se dohodli, že teď budou všichni tady. Stejně už na sebe byli za tu dobu strávenou společně v Londýně zvyklí. Lupin s Tonksovou se sice zprvu zdráhali, ale Molly jim to vysvětlila jedna dvě – dokud nebudou mít svoje, budou tady a basta. To samé Billy a Fleur. Billy konečně rodině oznámil, že by se brzy rád oženil, a podle toho, že už se mamka Weasleyová ani trochu nemračila na Remuse, nejspíš jí Billy přiznal úplně všechno. Ačkoli – zaváhal Harry v myšlenkách – možná nepřiznal. Ale bylo to jedno, protože pokaždé, když se stane něco tak vážného jako teď, ze spousty zdánlivě velikých problémů se vyklubou starosti leda k smíchu. Jenže jemu teď nebylo do smíchu ani trochu. Popravdě měl v tu chvíli pocit, že už ani nikdy v životě nebude. Měl leda chuť do něčeho silně praštit. Jenže po ruce bylo jen voňavé dřevo přístřešku, který Arnie Bubble postavil přesně tak, jak Mazlíkovi-Klofanovi slíbil. Povolil tedy zaťatou pěst a s povzdechem pohladil hipogryfa.

 

Na hřbitov přicházeli další lidé. Během čtvrt hodiny jich bylo neuvěřitelné množství a přišla i kapela. Harry poznával spoustu známých tváří. Pak se rozezněla hudba. Nebyl to ale pochmurný smuteční pochod, jak by se patřilo a jak by čekal. Bylo to nehorázně veselé „Když svatí jdou“ a dva testrálové klusající do rytmu přiváželi vůz s rakví.

Cože? Veselá písnička na pohřbu? Copak se všichni zbláznili? Měl chuť na ně zakřičet. Jak se zdálo, nikdo jiný se nad tím nepozastavil. Už se nadechoval, ale zbrzdilo ho, když si uvědomil, že podle toho, jak se dívali, mnoho přítomných testrály vidělo stejně dobře, jako on. A testrály přece může vidět jen ten, kdo ví, jak ztráta blízkého bolí. Byl plný pobouření a nic nechápal.

Čtyři muži zvedli rakev. Artur Weasley, Alastor Moody, neznámý starší čaroděj a zamračený pianista z baru U zlomené hůlky. Hudba spustila pomalé blues a všichni přítomní se rozestoupili na dvě strany, aby pro poslední cestu Arnolda Bubble vytvořili koridor.

Harry stál mezi Billym a Ginny. Zarazilo ho, že za rakví kromě muzikantů nikdo nejde. Moc toho o pohřbech sice nevěděl, ale tak nějak tam očekával rodinu. Přinejmenším jeho paní, o níž stavitel vždy tak pěkně mluvil. Byl to další důvod k roztrpčení a tentokrát už se s ním svěřil.

Billy na něj nechápavě pohlédl. Pak zaváhal a šeptem řekl: „Myslíš Miriam?“

Zamračený Harry přikývl.

„Myslel jsem, že to víš,“ zašeptal Billy viditelně v rozpacích. „Já… mrzí mě… mluvit o tom zrovna teď…“

„Mluv.“

„Miriam… možná si jí vybavíš… Na Ben Nevisu. Starala se s tvou… starala se o ostatní. Taková vyšší, milá, světlovlasá čarodějka.“

„Asi vím. No a kde je?“ Harry byl čím dál tím víc rozčílený.

Billy vypadal opravdu zničeně, nechtěl to říct. Tak to udělala Ginny po jeho druhém boku. „Ona nepřežila. Zabili ji tam, když pomáhala odnášet raněné. Arnie teď bude ležet vedle ní.“

V tu chvíli už byla rakev nad hrobem. Čtyři muži, kteří jí nesli, od ní poodstoupili, nyní jí místo na ramenou lehce drželi paprsky kouzel.

Brumbál přistoupil. Měl pronést řeč.

Bylo ticho. Ani písek nikomu pod nohama nezaskřípal.

Stále bylo ticho. Jen vánek šelestil ve větvích.

A stále bylo ticho. Pouze ptáci zpívali.

Slova byla zbytečná.

Mnoha lidem tekly slzy. A přitom se usmívali.

Brumbál spíš jen očima než pokývnutím dal znamení hudbě, která spustila Arnieho nejmilejší písničku, co si tak rád při práci broukal – Báječný svět.*

Harry bezděčně našel Ginnyinu ruku. Stisk mu oplatila. Zpod brýlí mu začalo stékat horké mokro a pomalu se začal usmívat také, protože pochopil, že to je ten nejlepší způsob jak vzdát poctu muži, který se vždycky uměl radovat ze života a ještě tu radost rozdával. Něco v něm puklo, povolilo, úlevně plakal a poprvé se za slzy vůbec nestyděl. Rakev začala pomalu klesat dolů a on v ní v duchu pochoval všechny své blízké. Rodiče, prarodiče, Siriuse…

Pak hudba dlouho hrála, svět kolem voněl sluncem a všichni vzpomínali.

 

Odcházeli ze hřbitova mezi posledními. Venku na ně čekal bradavický ředitel.

„Měl bys vědět, že Arnie zanechal testament,“ podal Harrymu zmačkaný útržek pergamenu. Na jedné straně byl kousek plánku. Na druhé byl tesařskou tužkou nejspíš narychlo napsaný text: 

 

11.7.1997

Já, Arnold Bubble, při plném zdraví těla i duše a po pečlivém uvážení, odkazuji všechen svůj majetek Harrymu, synovi Jamese a Lily Potterových.

Arnold S. Bubble, v.r.

P.S. Nářadí a trumpetu dej někomu, kdo je opravdu s láskou a radostí dobře užije.

 

 Když se pak Harry odpoledne díval z okna svého nového pokoje směrem k místům, kde byl za lesem hřbitov Vydrníku svatého Drába, byl by se vsadil, že vidí duhu.

Po jeho boku někdo spokojeně řekl: „No nebyl to parádní funus?“

„Byl,“ připustil Harry. Nemusel se otáčet, věděl, kdo to je. Ani ho to nepřekvapilo.

„Nevěděl jsem, že jste byl muzikant. Ani o lodích jsem neměl tušení a nikdy by mě nenapadlo, že jste býval bystrozor,“ řekl po chvíli.

„No jo. Pošuk práskal, co? Dělali jsme spolu.“

„Proč jste toho nechal?“ otočil se konečně Harry.

„Ech,“ mávla doutníkem průzračná postava v pruhovaném tričku. „Já to dělal jen kvůli tomu šmejdovi, ale nikdy to nebylo pro mě, jestli rozumíš. A pak, chtěl jsem být víc doma, s Miriam a s dětma. Timmy na tom byl špatně, už co se narodil. Ani nejlepší léčitelé nezvládnou zázraky. Takhle jsme se mohli užít, co to jen šlo, i když to bylo jen krátce. Taky jsme měli ještě Annie. Nesměla tím být nijak ošizená. Věřil bys, že už jako úplně malá uměla skvěle lítat na koštěti? Jednou si byla hrát s kamarádkou u přátel… a přišli jsme i o ní. Nepřežil tam nikdo. Z toho jsem byl tehdá na dvě půlky. Jedna chtěla bojovat, druhá být se ženou, aby s tou bolestí nebyla doma sama. Ale moje Miriam byla vždycky úžasná. Vyřešila to po svým – šla se mnou. Nebyla bystrozorka, byla báječná bylinkářka, tak dělala v odboru převážně úředničinu a o spoustu z nás se starala. Jenže taky byla mimořádně chytrá a pozorná, a párkrát se jí podařilo chytit na švestkách někoho přímo z ministerstva, koho si Voldemort ochočil.“

„Arnie, nepřeháněj,“ ozval se povědomý příjemný ženský hlas. Vedle stavitele se objevil přízrak plavovlasé čarodějky. Byla víc než o hlavu vyšší než on a měla na sobě ty samé šaty, co na Ben Nevisu. Jinak to ani nešlo. „Ahoj, Harry. Ráda tě vidím.“

„Ahoj.“

„No a pak ses o něj postaral ty,“ pokračoval Arnie. „Nikdo nevěděl jak, ale pro všechny to byla úleva. Jen Jamese a Lily byla věčná škoda. Báječný lidi. Párkrát u nás byli, když jsi byl ještě takhle maličkej,“ ukázal stavitel délku sotva většího kotěte. „Tak jsme toho konečně mohli nechat. Já začal stavět domy a Miriam zahrady. A když někdo potřeboval hlídání, dělali jsme chůvu. Už předtím, jednou, jsme hlídali i tebe. Počurals mě triko,“ uculil se.

„Jenže se vrátil,“ posteskla si Miriam. „Mě letos na jaře dostal. Ne přímo on, to ten jeho poskok Dolohov. A dál už to znáš.“

Harry přikývl. Chvilku se na ně díval a pak řekl: „Vy nejste duchové, že ne?“

Zasmáli se oba.

„To bys snad měl vědět ty,“ usoudil pobaveně Arnie. „To ty vzpomínáš na to, cos dneska všechno slyšel.“

„Hm.“

„Řek bych, že teď bys měl přestat špekulovat a konečně jít.“

„Jít?“ pohlédl pátravě na malého stavitele.

„No jo, myslím to vážně,“ řekl mistr Bubble s laskavým pohledem. „Přítomnost je důležitá, chlapče. Kdo ví, jak bude zítra? Ale dneska… dneska je senzační den.“

Harry zaváhal.

„Tak už běž, ty troubo,“ pravil povzbudivě Arnie a pomalu se mu začal i se svou životní láskou vytrácet před očima, až zmizeli docela.

Harry se znovu podíval z okna tam, kde se mu zdálo, že vidí duhu. Chvilku tak zůstal, pak se zhluboka nadechl, vyšel ven z pokoje a zaklepal na dveře jiného.

Otevřela mu Ginny.

Dlouze se na ní díval.

Pak ji objal.

Nepolíbil ji, jen ji tiskl v náručí a s tváří zavrtanou v jejích voňavých vlasech nepouštěl.

„Že ti to ale trvalo,“ řekla tiše.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


Písnička Luise Armstronga – What a wonderful world – byla skutečně Arnieho ze všech nejmilejší.

 

 

 

 

 




Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: