svicka
Prosinec 2009, Magnas

 

B

 

oj v domě na Grimmauldově náměstí vrcholil.

Slimer šlehnutím kouzla přesekl řetěz velkého lustru nad schodištěm. Masa kovu a zašlého křišťálu se řítila dolů na Ginny, ale v půli cesty se zásahem Tonksové proměnila v explozi peří.

Lestrangeové přišla posila v podobě Eela, Smrtijeda s křivou tváří a trudovitou pletí. Jeden ze skutečně oddaných. Jakmile zjistila, že dostatečně zabavil Kigsleyho, nechala ho napospas, prosmýkla se z pokoje a vydala se udělat to, co Pánovi vynahradí její selhání – zabít Harryho Pottera.

Kletbami si razila cestu mezi bojovníky. Náhle se rozesmála tím svým děsivým způsobem, protože uviděla, jak se maličkému muži v tričku podařilo magií zvednout Dolohova ke stropu a praštit s ním o zem.

„Musíš se víc snažit, Antone,“ smála se, „přece nedopustíš, aby tě dostal tenhle chudák.“ Vyslala smrtící paprsek proti panu Bubblemu, ale ten rychle pustil z klikatého paprsku kouzla Smrtijeda, její kletbu odrazil zlatavě zářivým rotujícím štítem a střelhbitě jí kletbu oplatil jinou. Pak znovu s nečekanou mrštností a umem zaútočil na rozběsněného Dolohova, kterého se mu konečně podařilo odzbrojit.

Tak tak se stihla ubránit, přesto jí kouzlo seklo do paže, která okamžitě začala krvácet. Rozlítilo jí to, ale připomněla si, že mužík není její cíl, toho si může vychutnat jindy. Teď musí najít Pottera.

Ten právě nechápavě zíral, kam se Pán zla ztratil, neboť zatímco se ohlédl, Voldemort se tím samým klouzavým kouzlem, které předvedl na začátku, přemístil do nejbližšího pokoje, vyskočil rozbitým oknem ven a ještě ve vzduchu s prásknutím zmizel.

Několik jeho nejbližších si z něj vzalo příklad a začali se snažit o totéž.

Když se Lestrangeová konečně dostala k Harrymu, bylo pozdě. Mířilo na ní přinejmenším pět hůlek. Teď už bylo v domě jen málo Smrtijedů. Rozhodně jen málo živých nebo bojeschopných.

Věděla, že nemá šanci je pobít. Ani toho zpropadeného Pottera. Páska přes oko jí navíc znesnadňovala orientaci.

„Řek bych, že to je dost mizerná situace,“ ozval se jí za zády čísi hlas.

Mistr Bubble tam právě dokončoval „debatu“ s neznámým Smrtijedem.

Uchechtla se.

Pak znovu.

Rozhlížela se, jak se hůlky zvedají ke společnému kouzlu a čím dál víc se odporně pochechtávala.

A pak malého stavitele zachránila jeho skromná výška, protože v okamžiku, kdy z hůlek vystřelily paprsky kouzel, se Belatrix Lestrangeová propadla podlahou. Než jí stihl kdokoli následovat, byla tatam. Vyslané kletby tak tak proletěly Arniemu nad hlavou. Jeho protivník tak malý nebyl a schytal přinejmenším tři z pěti, takže byl v jediném okamžiku odzbrojen, svázán a – mrtev, protože bývalý bystrozor Moody, starý ostřílený bojovník, v podobných situacích nic nenechával náhodě.

Alastor Moody pobledl a jeho magické oko mu nervózně zacukalo. Mistr Bubble naznačil odplivnutí na podlahu. „Dávej si pozor, Modroočko. Mít vyšší štekle, tak mám po legraci.“

To bylo poprvé, kdy Harry viděl starého bystrozora tvářit se provinile.

Bylo po boji.

Z domu starobylého rodu Blacků byla ruina a jako sídlo řádu už byl také nepoužitelný. Ale koho by to zajímalo, když byli všichni živí?

Skutečně všichni? Ještě to ani nestihli zjistit.

Z přízemí se ozýval usedavý pláč. Hned se tam seběhli.

Na zemi v troskách seděl domácí skřítek, duhovou pletenou čepičku strženou z hlavy, bledozelené vypouklé oči plné slz a na klíně objímal spálené krvavé tělíčko Krátury.

„Zachránil mi život,“ roztřásla se Molly brada. „Možná nám všem.“

Harry, ze kterého zloba a hořkost vůči Kráturovi už téměř vyprchala, pocítil nečekanou lítost.

„Počkej! Mě se zdá, že se pohnul,“ vykřikla Ginny a seskočila z namodralých schodů přes stejně světélkující zábradlí a dřepla ke skřítkům. „Možná…možná že bych dokázala… nebo madam Pomfreyová…“

Dobby tázavě vykulil uplakané oči na Brumbála. Ten nepatrně přikývl, a tak Dobby jen v sedě luskl prsty a i s umírajícím skřítkem zmizel.

„Tak je půjdeme posbírat, ne?“ odkašlal si rozpačitě Moody, který se ještě pořád tvářil nejistě. S ostatními bystrozory se šel o ten „úklid“ postarat.

Téměř polovina ze Smrtijedů, co zůstali v domě, byla ve stavu použitelném pro Azkaban. Zbytek měl smůlu. Ačkoli uvážíme-li, co by je ve vězení pro čaroděje čekalo, těžko říct. Mezi živými (a důkladně zneškodněnými) byl i Dolohov – když ne pravá, tak minimálně levá ruka Voldemorta. Harry nechápal, jak se něco takového panu Bubblemu vůbec podařilo.

Trochu se bál, jestli mu Brumbál nebude vyčítat Voldemortův únik, ale ten ho pochvalně poplácal po rameni. „Říkal jsem ti, že ti po Rubínovém oku leccos zbylo,“ připomněl a na okamžik se mu spokojeně zajiskřilo v očích. Harry se úlevně zasmál a pokrčil rameny. Ale v duchu dal řediteli za pravdu, protože sám v sobě při boji cítil vliv nezvyklé síly, s níž si však neuměl poradit a pokud ji snad použil, ani si to neuvědomoval. Dokonce i bolest jizvy v lordově blízkosti dokázal v zápalu boje potlačit tak, že ji téměř nevnímal.

Teprve teď nastalo bouřlivé vítání a překotné svěřování, co se vlastně dělo. Zatímco Ron nadšeně vykřikoval, jaké to bylo, když na půdě prorazili Siriusovou létající motorkou vikýř, jeden z povědomých čarodějů popsal, jak se u něj v krbu zjevila hlava kamaráda Arnieho a vyzvala ho k pomoci, dvojčata k tomu přidala, že malý stavitel dokázal v okamžení přesvědčit k boji i několik čarodějů v krámku a Ginny vyprávěla, jak je, když nad Londýnem zmateně kroužili po nebi, našel neznámý stříbřitý orel a tak dlouho dorážel, dokud ji nenapadlo vypustit svého patrona, s nímž okamžitě zmizel, aby se za chvíli vrátil a navedl je k přistání na druhé straně náměstí. No samozřejmě, že teď Molly všechny děti včetně Harryho důkladně zobjímala. Málem tomu neušel ani pan Bubble, ale včas ji zarazil s tím, co by tomu řekla jeho Miriam.

„Měla jsi pravdu,“ objímala Ginny matku, „měli jsme jít ráno všichni.“

Ale uslzená Molly zavrtěla hlavou. „Neměla,“ řekla a políbila dceru na čelo. „Jen mi slibte, že na sebe vždycky budete dávat pozor,“ dodala tiše. A úplně zbytečně.

Mistr Bubble si labužnicky zapálil třetí doutník. Schovával si ho na ‚poslední finále‘, až dokončí závěrečné úpravy v Doupěti. Ale vlastně zbýval doladit už jen ten krb, a tahle chvíle u Blacků si ho zasloužila víc.

„Tak, Harry,“ našpulil rty Arnie Bubble, vypustil několik kouřových kroužků a s hřejivým pohledem v tmavých očích se na Harryho usmál, „a zejtra začnem tady. Já vím, zatím tu asi nebudeš moct bydlet. Ne, dokud je ten lordoksindl naživu. Ale jednou jo! Neboj,“ rozhlédl se po troskách, které by každého jiného uvrhly v beznaděj, „udělám ti to tu pěkný.“ Začal se čiperně procházet první horní chodbou, kde zely jen díry v místech, kde bývaly dveře do pokojů. „Dole vyfikneme parádní kuchyň. Nahoře místo půdy zahradu, co? No jasně, schází tu pořádná koupelna. Nejmíň dvě, protože to, co tu je… Ech,“ mávl pohoršeně doutníkem, „to chce větší, všude kvalitní štuky a senza obklady. Jen počkej, všechny pokojíčky budou jedna báseň. A –“ otočil se zády ke zdemolovanému Harryho pokoji, „– támhle vidím,“ rozmáchl se po svém zvyku rukama, aby ve vzduchu nakreslil, co vidí.

Ale nedořekl.

Za zády se mu zeleně zablesklo a zakloktal divoký smích toho, kdo natolik toužil zabít Harryho Pottera, že mu to stálo za návrat, a byl dostatečně šílený na to, aby se opravdu vrátil.

Ale copak někdo někdy řekl, že Belatrix Lestrangeová není šílená?

Těžko říct, jak se jí to podařilo, jak překonala nové, narychlo vyčarované zábrany, ale byla tam a smála se jako tehdy, když umřel Sirius.

„AVADA KEDAVRA!“ vykřikl Harry. A tentokrát, snad poprvé v životě, to možná myslel opravdu, opravdu vážně.

Jenže to ona také.

Jejich kouzla se střetla a explodovala v gejzíru zelených jisker.

Rychle mezi nimi zapálila ohnivou hradbu, a ačkoli byl Brumbál i s Lupinem Harrymu snad ve vteřině po boku, stihla se vzteklým zavytím, za něž by se nemusel stydět ani vlkodlak, znovu utéct. Teprve tehdy skutečně skončil boj v domě na Grimmauldově náměstí.

Harry jen stál a díval se do plamenů.

Oheň hradby praskal, zdola, z trosek kuchyně zněl smích a mistr Arnie Bubble ležel na zádech, oči doširoka otevřené a v ruce, pevně zaražený mezi ukazovák a prostředník, třímal svůj poslední doutník

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


4 x komentář to “9. Třetí doutník”


  1. ElzaNo Gravatar — Prosinec 22, 2009 @ 18:57

    byl v jediném okamžiku odzbrojen, svázán a – mrtev :lol: Jedna z vět, kterou jsem si zapamatovala asi už doživotně.

  2. ft!!!No Gravatar — Prosinec 23, 2009 @ 18:59

    paráda jenom to je nějaké zamlhou.

  3. MagnasNo Gravatar — Prosinec 26, 2009 @ 14:58

    2 Elza : Ano, verim, ze ty jako pragmatik tu pasaz ocenis :c)

    2 ft!!! : Za mlhou diky pribehu, grafice nebo pro doutnik mistra Bubble (a dymku Jonathana Hydea v minulych kapitolach) ?

  4. ElzaNo Gravatar — Prosinec 27, 2009 @ 14:30

    Hmm… ta mlha bude tou svíčkou: také jsem to neprve nepochopila, ale po přečtení návodu už funguju! :wink:



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: