svicka
Prosinec 2009, Magnas

 

R

 

one, přepadli nás!“ sykla Ginny s takovou naléhavostí, že si okamžitě získala jeho pozornost. Věděla, že mají na všechno nanejvýš několik vteřin. Dost možná ani to.

„Kdo?“ nechápal.

Její vyděšený pohled byl víc než dostatečnou odpovědí.

„Někoho seženu,“ zpanikařil a zkusil se přemístit ven z domu. Ale jen na okamžik slabě zprůsvitněl. „Nejde to, proklatě!“

„Tiše!“ Rychle vytáhla hůlku. „Máme málo letaxu, ke vchodu se neprobijeme a košťata jsou v Doupěti. Vymysli, jak nás dostat ven, já zjistím, co je s mámou.“ Řekla to způsobem, jako kdyby v rychlém famfrpálovým zápase musela hráčům bleskově popsat celou situaci a vymyslet strategii. Ale přesně to na Rona skvěle zabíralo.

Jak se dostat ven vymýšlet nemusel. Byla to myšlenka, jíž se zaobíral celé dopoledne, takže to věděl okamžitě. Jen ukázal prstem.

Znala ho natolik dobře, že po dráze prstu vysledovala myšlenku rychleji, než kdyby to řekl. Přikývla. „Zvládneš to?“

„Je Weasley zrzoun?“

I ona několikrát rychle ukázala prstem. Dolů, ke krbu, na sebe a nahoru. Tenhle způsob akční domluvy beze slov znali od dvojčat.

Přikývl – a zapotácel se, protože do něj právě narazila Molly, která po přemístění ztratila rovnováhu. Oči vytřeštěné, lapala po dechu.

Tím byl největší problém vyřešený. Vlastně dva – ven sice ne, ale po domě se přemisťovat dalo.

Rachot z domu sílil a nemilosrdně se blížil k salónu.

„Běž, jdeme také!“ přidušeně křikla Ginny a strčila matku do krbu.

Než si mamka Weasleyová stačila uvědomit, že nabírá poslední cestovní prášek, pohltil jí zelený letaxový plamen.

Ron se zarazil a vyděšeně kývl hlavou směrem vzhůru. „A co ty?“

„Zvládnu to, běž,“ naléhavě sykla Ginny. Doufala, že bratrovi říká pravdu. Blahořečila v duchu Hermioně. Nebýt jí, neznala by ani teorii Přemisťování, byla v nižším ročníku. Teď to ale měla úplně poprvé zkusit i v praxi.

Ron s prásknutím zmizel.

Smrtijedi už dusali po chodbě a jejich výkřiky se mísily s praskotem dřeva a řinčením tříštěného skla.

Zkusila to poprvé.

Nepodařilo se to. Přemisťování bylo těžké pro toho, kdo s ním neměl zkušenost. Musí se víc soustředit!

Něčí kletba rozlíceně rozrazila dveře pokoje a další s nezvratnou přesností mířila k její hrudi.

Když paprsek dosáhl cíle…

…cíl už neexistoval. Smrtící paprsek proletěl nečekaným prázdnem a vzteky rozmetal starožitnou komodu.

 

Arnold Bubble si v Doupěti právě hrál s krbovou římsou z nádherného bourgogneského kamene (jedno z překvapeníček pro Artura), hvízdal si svou zamilovanou písničku, když mu přímo pod nohy vypadla paní Weasleyová, viditelně v šoku.

„Vol – Voldemort,“ rozkašlala se a celá se třásla.

„Tam u vás,“ řekl nečekaně klidně mistr Bubble, jen aby se ujistil.

V záchvatu kašle přikývla.

Zhluboka se nadechl nosem a s výdechem řekl: „Dobrá.“ Položil kladívko, z jedné kapsy vytáhl malou lahvičku, otevřel ji a podal Molly. „Bezinková. Moje Miriam dělala. Skvělá medicína, dobrá na kašel a bolení v krku. Na nervy taky.“

Napila se. Až pak jí došlo, že to bylo neopatrné. V téhle době si člověk ničím a nikým nemohl být jistý. Každopádně jí to udělalo dobře. Vrátila lahvičku a celá roztřesená hypnotizovala pohledem krb. „Už tu mají dávno být! Kde jsou? Musím se vrátit!! Musím pro ně!!!“

Pan Buble ji duchapřítomně zadržel. „No řek bych, že to vzali někam jinam, jestli jste nebyli domluvený. Napadá vás kam?“

„Možná… možná k bratrům nebo… do školy,“ chytala se naděje, ale topila se v slzách..

„Dobrá,“ řekl opět klidně mistr Bubble. Jeho nečekaně vyrovnaný hlas působil jako hojivý balzám. „Takže vy se teď pěkně vysmrkáte, skočíte za mládežníkama a mrknete se, jestli jsou tam všichni,“ usmál se na ní povzbudivě a podal jí ze zadní kapsy složený čisťounký kapesník.

Ona, jako omámená, jedno po druhém poslušně udělala. Vysmrkala se a otřela si oči, pak vstoupila do krbu a v zášlehu zelených plamenů zmizela do krámku dvojčat.

Mistru Bubble se z očí vytratil chlácholivý pohled, jeho tvář potemněla. Stiskl rty a potřásl hlavou.

„Dobře,“ řekl tiše jen sám pro sebe. „Dobře, dobře. A já…“ utrhl kus z pergamenu s nákresy, olízl tesařskou tužku, z druhé strany útržku něco rychle naškrábal a strčil si ho do kapsy. Pak vytáhl hůlku.

Když tiše pronesl zaklínadlo, vyletěl z ní velký stříbřitý orel, zamával křídly a zmizel otevřeným oknem.

„A já…“ zopakoval Arnold Bubble hlubším hlasem, a nahánělo to hrůzu, stejně jako planoucí pohled v jeho obličeji, „já hnedka přijdu za váma a pak tomu hajzlovi konečně nakopeme prdel!“

 

 

Harry rozrazil dveře krámku a zamířil přímo k pultu. Čilý ruch, který tu panoval, rázem vylekaně utichl.

Poznali to na něm hned.

„Přepadli vás?“ zeptali se oba bratři najednou.

Zavrtěl hlavou. „Doma.“ Do očí se mu drala palčivá beznaděj.

Pochopili.

Dřív, než stihli cokoli udělat, za zády se jim zablesklo a krb jim přinesl Molly. Roztřeseným hlasem křičela ještě dřív, než stihly zelené plameny pohasnout:

„Jsou tady? Jsou tady?? Ginny!!! Rone!!!“

Dvojčata matce pomohla z ohniště, George jí střelhbitě vyčaroval za zády židli a Fred jí posadil. Teprve potom popravdě řekli, že tu ani jeden ze sourozenců není.

Než ji stihli upozornit na zničeného Harryho na druhé straně pultu, mamka Weasleyová se ještě víc roztřásla, pohled plný naděje upřela ke krbu, zničehonic vytřeštila oči a znovu propukla v pláč, tentokrát naprosto neutišitelný.

„Ale no tak, možná jsou v Bradavicích,“ snažil se jí uklidnit Fred.

„A nebo –“ začal George, ale při pohledu na matku v půli věty zmlknul.

Harrymu při tom proběhla před očima vzpomínka na ráno, na poslední společné chvíle, a najednou věděl, proč se Molly tolik rozplakala při pohledu na hmoždíř s Letaxovým práškem. Doma skoro došel a s Lupinem chtěli cestou zpátky koupit novou zásobu. Rychle se otočil směrem k výloze, aby neviděli jeho naprosté zoufalství.

A najednou se začal smát.

Smál se jako blázen, až se zalykal.

Příčnou ulicí se směrem od Děravého kotle svižně blížil Arnold Bubble, dobíhali ho dva bojovně se tvářící povědomí čarodějové a vedle něj, kus nad dlážděním, klusala vzduchem stříbřitě bílá klisna, patron té nejúžasnější dívky – tím si byl Harry jistý – na světě.

 

Lord Voldemort se usmíval.

Ale jen krátce.

Odněkud shora zavibroval domem velmi zvláštní zvuk – burácivý rachot, který přehlušil všechno ostatní. Podlaha se zachvěla, až to zabrnělo do nohou. Pak nahoře zařinčelo sklo, dunivé burácení ještě zesílilo… a postupně se vytratilo kdesi vysoko, v dálce.

Ven, před vyvrácené dveře domu začaly dopadat kusy skla a střešních tašek.

Ten zvuk ho rozrušil. Netušil proč. Bylo to nepříjemné, jako pichlavá zasutá vzpomínka.

Každopádně celá ta záležitost už začala být poněkud zdlouhavá. Co může tak dlouho trvat na chycení tří děcek, vlkodlaka a hloupé ženské. Zvuky shora teď už nějakou chvíli připomínaly spíš rabování než boj a výkřiky spíš klení než kletby. Je velmi těžké pracovat s tak neschopnými lidmi, pomyslel si. Utekli jim. To skučení, no jistě, to byl Slimer. Měl na starosti informace z ministerstva. Milá Belatrix byla zřejmě zklamaná kvalitou jeho služeb. Pochopitelně. Ten starý blázen Brumbál byl ještě stále dost šikovný na to, aby si dokázal zajistit neregistrované připojení k Letaxu. Ale co, když nic jiného, alespoň je připravili o jejich útočiště. Pravděpodobně to bylo hnízdo toho jejich Řádu. Vlastně by se to dalo považovat za úspěch, kdyby… – rty se mu stáhly do zlostného šklebu – kdyby jim neutekl i Potter! Brumbál a Potter, Potter a Brumbál, dva otravně vytrvalé hrboly na jeho cestě k vítězství!

„Můj Pane,“ ozval se nad schody kňučivý hlas.

Pozvolna se otočil.

„Kdepak jsou, má drahá Belatrix? Chci je vidět. Přiveď mi je,“ řekl klidně.

„P-pane…“

„Copak? Snad jste je všechny nezabili?“ pohlédl chladně na zoufalou Smrtijedku. „Kde je slíbený Harry Potter?“

 

Bezbranné myšky byly z pasti pryč. A klíč zůstal na nesprávné straně zámku.

 

„Tady jsem,“ prohlásil zvučný hlas před domem.

Ke vchodu sídla Blacků se blížila skupina lidí. Nebo spíš jako by se více skupin teprve scházelo. Nebylo jich tolik jako Smrtijedů, přesto dost na to, aby Lordovi na vteřinu poklesla brada – několik členů Řádu Fénixe v čele s Albusem Brumbálem, část rodiny s rezavými vlasy, a támhle dobíhali další dva, pak povědomý malý chlapík v pruhovaném tričku, pár úplně cizích čarodějů, jejichž tváře si ani nevybavoval a samozřejmě Harry Potter.

Místo Smrtijedů, kteří ještě před okamžikem hlídkovali před vchodem, stály teď dvě magií znehybnělé figury s překvapenými výrazy ve ztuhlých obličejích.

Voldemort nezaváhal ani na okamžik a vyslal první kletbu. Skoro současně se, aniž pohnul nohama, stáhnul dovnitř chodby domu. Vypadalo to, jako by ho chodba vsála. Dobře udělal, z hůlek venku proti němu vytrysklo snad patnáct kouzel naráz.

 

Dva staříci na lavičce před jedním z domů na opačné straně Grimmauldova náměstí se podivili, kam se ztratili všichni ti lidé, co tu před chvílí spěchali. Někteří v opravdu podivném oděvu. Kam ten svět dneska spěje? A co teprve ti dva mladí? Běželi, jako by jim za patami hořelo. Prý teenageři, pcha! Mladiství gangsteři to jsou! Nebo jednou určitě budou! Ale to je ten pokrok. Koho by to před pár lety napadlo – létající motocykl. Aeroplán prosím. Ale motorka? Pak není divu, že ti mladí nevědí co roupama!

 

Strhl se boj a nyní to byli Smrtijedi, kdo byl lapen v domě. Jistě, stačilo by, aby Pán zla zrušil příslušné kletby a prásk, všichni by byli pryč. Jenže to je jen obtížně proveditelné ve smršti kouzel připomínající novoroční ohňostroj. A nesměl by s tím počítat Albus Brumbál, který už stihl dům oplést vlastními triky.

Postupně explodovala zbylá skla v oknech, odlétávaly kusy zdiva a svist kleteb se mísil s výkřiky bojujících. Čtyři Smrtijedi, kteří se stáhli dolů do kuchyně, rychle zjistili, že tenhle tah patřil do kategorie fatálně špatných rozhodnutí. Tři si to ovšem stihli myslet už jen velmi krátce, jen jeden si vylosoval šanci o tom ještě nějaký čas přemýšlet mezi zdmi Azkabanu. Voldemort s ostatními ustupoval směrem vzhůru.

Ohnivě rudý paprsek z jeho hůlky výbuchem zničil část schodiště. Temně modrý z hůlky Brumbálovy přikázal schodišti, aby si toho nevšímalo. Běželi nahoru po namodrale světélkujícím vzduchu ve tvaru schodů. Tonksová s Lupinem bojovali se dvěma protivníky v Harryho pokoji. Už tu nebyl celý snad ani jediný kus nábytku a kromě kouzel vzduchem létaly i třísky, kusy knih a hořící cáry pergamenů. Fred s Georgem a Ronem si na schodišti do dalšího patra vzali na starost Slimera, Luciuse Malfoye a Goyla seniora. Kigsley Pastorek si vybral Lestrangeovou, Pošuk Moody dva protivníky s maskou a mistr Bubble si nečekaně skvěle vedl proti Dolohovovi. Harry s Brumbálem postupovali za Voldemortem a mrštným Scampem. Ti udělali chybu, skončili v chodbě, ve slepé uličce.

„Á, stařík se svým oblíbencem!“ konverzoval mezi kletbami Pán zla. „Jaké potěšení! Hádám, že jste s tak brzkým setkáním nepočítali.“

„Doufám, že už bude i poslední,“ ucedil Harry.

Temný lord okamžitě využil toho, že Brumbál právě bělavým proudem magie srážel k zemi Scampa a vyslal smrtící kletbu proti Harrymu. Ten proti němu téměř současně vyslal extrémně silné odzbrojovací kouzlo. Paprsky magie se minuly tak blízce, že je to vychýlilo z jejich trasy.

Odzbrojovací kouzlo nekompromisně rozstřelilo dlouhý kus omítky, jak sklouzlo podél zdi, ovšem to Harry sotva zahlédl, protože s vědomím, že za ním bojují další, se ohlédl po Voldemortově kletbě, která prolétla těsně vedle jeho ramene. Brumbál stihl Artura bojujícího za jejich zády ochránit, ale kratičké Harryho ohlédnutí rozhodlo bitvu.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: