svicka
Prosinec 2009, Magnas

 

Č

 

arodějka přihodila do dohořívajícího ohně v krbu poleno. Udělala to osobně, i když stačilo přikázat nebo prostě jen mávnout hůlkou. Těšilo ji, že to může udělat, a s tváří skloněnou k ohni navíc mohla být na okamžik sama se svou nevýslovnou radostí. Její Pán ji pochválil. Pravdou je, že bylo za co – měla pro něj skutečně samé dobré zprávy. Víc než dobré – skvělé!

Přitom k tomu došlo jen pouhou náhodou, když s nejvěrnějšími přeživšími druhy hledala vhodný úkryt. Statek v Malém Visánku už nebyl bezpečný, stejně jako domy přátel. O většině z nich měli dobrý přehled ti prokletí bystrozoři. Díky tomu padla i možnost skrýt se v rodinném sídle Malfoyů, na něž původně spoléhala. Při vzpomínce na sestru Narcisu si opovržlivě odfrkla.

„Je snad něco v nepořádku, Belatrix?“ ozval se z nedalekého křesla povýšený, chladný hlas.

Poblíž dveří si spolu šeptalo několik postav v černém, některé s maskami na tváři. Jejich šepot se rázem proměnil ve vylekané ticho.

„Ne! Ne, můj pane! To jen popel z krbu,“ řekla rychle, ale neotočila se, aby nikdo neviděl, jak celá září. Chtěla si tu chvilku užít sama.

Ta ubožačka Narcisa vůbec nechápala, jaká je to pro ní čest! Jen vyplašeně blekotala něco o tom svém nanicovatém synovi a přemýšlela, jak ukrýt manžela. I ten hlupák Lucius, který měl vždycky víc kuráže než ona, tentokrát zklamal. Rozhodně se nezdálo, že by nějak zvlášť překypoval radostí a vděkem, že ho osvobodili, aby mohl znovu sloužit vznešenému Lordu Voldemortovi. A třetí sestra? Ne, už dávno neměla třetí sestru. Tu škrtla ze života ještě dřív, než si vzala toho pitomce Tonkse. Jejich dcera teď byla jednou z těch, před kým se museli mít na pozoru. Ostatně – ušklíbla se, když si vybavila zápach propáleného gobelínu – jejich nebožka teta, madam Blacková, v tom měla jasno už dávno a nikdy jí nepůsobilo problém pročistit rodokmen. Ani když šlo i vlastního syna.

Tehdy ji to napadlo. Ten dům přece už musel být přinejmenším dva roky prázdný. Ona sama tam nebyla už dlouhá léta, naposledy právě někdy v době, kdy pod tetinou hůlkou zmizelo z gobelínu s vyšitým rodokmenem jméno Siriuse.

Belatrix se v duchu zasmála. Smála se a opájela vzpomínkou na umírajícího bratránka, propadajícího se tajemným obloukem na ministerském Odboru záhad. Skončil JEJÍM kouzlem! Ta báječná vzpomínka jí rozpalovala tváře víc než plameny ohně.

Že v domě někdo bydlí, pochopila hned, jakmile narazila na první ochranná kouzla. Tedy těsně poté, co na zlomek vteřiny zvažovala možnost, že je snad uprostřed špatného náměstí a zaskočeně zamrkala na zeď v místech, kde měly být schody a vchod. Před nepovolanými zraky se totiž dům zúžil, až se budovy, které ho obklopovaly, k sobě přimkly docela, takže jí poskytly pohled jako každému průměrnému mudlovi. Že zmizení sídla Blacků není samosebou by došlo i motákovi, natož jí. Nebylo těžké si spočítat, kdo se tu schovává. Když si tehdy vybavila zděšené tváře bezmocně zírající na Siriusovu smrt, musela se ovládat, aby ten nával radosti ustála potichu. Jenže ochranu bylo třeba překonat. A hlavně – všechno dobře prozkoumat. Věděla, že průzkum nebude snadný. Možná ani bezpečný, ale i na to se muselo teprve přijít. Nejtěžší bylo zjistit, jak to vůbec provést, ale ona nakonec našla řešení. Naštěstí hlupák Sirius nebyl jediným neregistrovaným zvěromágem ve starobylém rodu Blacků a teď se to hodilo.

Zamračila se. Jí samotné se schopnost animální proměny vyhnula. Považovala to za nespravedlivé. Pak si ale připomněla, že zvěromágy jsou stejně jen samí ubozí břídilové, opovržlivě se ušklíbla a mrak z čela jí zmizel. Nenápadně se podívala ke dveřím, kterými čas od času vešla další zahalená postava a mlčky se připojila ke skupince postávajících. Vybavila si, jak před časem právě tyto dveře otevřela malé špinavé kryse, a hned další vzpomínka jí donutila se na okamžik zatvářit blaženě. Pohrabáčem srovnala jedno ze zakutálených polen a dívala se, jak z jeho žhavé části vyletěly jiskry. Připomněly jí mocné kletby tryskající z hůlek a příjemně jí to rozrušilo.

Byla nevýslovně spokojená. Všechno bylo naplánované do nejmenších detailů. Řadu dní se připravovali na bleskové odkletí zbylých ochranných kouzel. Museli je zkoumat velice opatrně, některá byla několikanásobně pojištěná. Teď už je zvládnou zneškodnit. A hned na to zajistí, aby se z domu ani do něj nemohl nikdo přemístit. Od svých lidí na ministerstvu už měli potvrzeno, že v té oblasti není žádný krb připojený k letaxové síti, takže tím zmizí i poslední možnost úniku. Budou mít obyvatele domu v pasti. V pasti! Stěží se ubránila tomu, aby se neuchichtla nahlas. Trochu starostí jim může nadělat ten vlkodlak, je zkušený. Ale co je jeden tuctový čaroděj proti nim? Nula. Už předem mrtvá nula. Bledé čelo jí na okamžik zvrásnila obava. Bála se Pottera. Po tom, co se stalo na Ben Nevisu, nevěděla, co od něj mohou čekat. Ale ti ostatní…

Rty se jí zachvěly ve slastném úsměvu a ve fanatické tváři se jí odráželo vzrušení z toho, že si za chvilku pohraje s nepřáteli jako kočka se skupinkou bezbranných slepých myšek. A bude je to bolet!

Do pokoje nehlučně vešel další muž v kápi, postavil se k ostatním a téměř neslyšně odkašlal.

„Všichni jsou už na svých místech?“ zazněl dotaz z křesla, tichý a nevzrušený. Přesto se všemi přítomnými trhnul.

„Ano, už ano, můj Pane,“ řekla hrdě a konečně se otočila a oddaně pohlédla na svého vůdce.

Vysoký, štíhlý muž sedící pohodlně v křesle působil majestátně jako ten, kdo je si vědom, že vzbuzuje strach a respekt. Klenutá holá lebka se mu perlově leskla a z bledé, téměř bezerté tváře s tenkým zploštělým chřípím mu zářily rudé oči. Za jeho hlavou se přes vrchol křesla táhlo tlusté hadí tělo a po obou stranách se v pevných zákrutech stáčelo dolů.

„A v domě…?“ pohladil hadí hlavu splývající z područky na jeho stehno, jako by ho vlastně kromě Naginiho nic jiného nezajímalo.

Poslední příchozí ochotně odpověděl. „Jen Potter, dva pancharti, vlkodlak a ženská toho zrzavého idiota.“

„V tom případě je čas –“ lord Voldemort ladně vstal a zakroužením hlavy si protáhl krk, „– konečně s tou chátrou skoncovat.“

 

Molly seděla sama v kuchyni a nevěděla, do jaké práce se pustit. Na nic se nemohla soustředit. Oběd připálila, při pletení popletla vzor a když si pro uklidnění uvařila čaj, rozbila svůj oblíbený hrnek. Stále myslela na ráno.

Ron s Ginny se z pokoje přesunuli do salónu a hráli tiše šachy. Když jim přinesla poslední ze zásob jablečného moštu, poděkovali tak slušně, že by jí snad bylo milejší vidět v jejich tvářích vzdor. Copak nechápou, že má o ně jenom strach? Když byla v jejich věku tak… Právě tyhle vzpomínky jí způsobily nepříjemný pocit, že to tentokrát přehnala. Když byla v jejich věku, byl Voldemort na vzestupu moci a doma rozhodně neseděla. Nemůže je před nebezpečím schovávat celý život. Když na to přišlo, už několikrát se stalo, že chránili oni ji a bojovat umí oba lépe než leckterý dospělý. Vzdychla a dospěla k rozhodnutí. Jistě, bude mít o ně strach, ten bude mít vždycky, ostatně jako každá matka, ale nebude je tu držet jako ve vězení. Tedy samozřejmě za podmínky dodržení jasných pravidel a dospělého doprovodu a… Zkrátka teď jim udělá něco dobrého a až budou jíst, tak jim to poví.

O pět minut později už v jedné míse kouzlem pověřená vařečka s vervou třela žloutky, v druhé metla šlehala sníh, zatímco Molly studovala starý, ručně psaný recept v lehce ohořelé kuchařce a pod nohama se jí pletl rozespalý Krátura, kterého náhlé cinkání a řinčení nádobí vytáhlo z pelechu pod kotlem.

Někdo nahoře zaklepal na vstupní dveře.

„Skoč otevřít,“ řekla přestárlému domácímu skřítkovi. Jednak neměla ráda, když se motal kolem a navíc se musela soustředit na přesné odvážení mouky.

Krátura se sprostým brbláním neochotně uposlechl. Ve skutečnosti nějaký příkaz dostal tak zřídka, že ho to spíš těšilo (i když by to nikdy nepřiznal ani sám sobě). Dýchavičně se vybelhal po krátkých schodech, prošoural nedlouhou chodbou a dveře otevřel.

Nad hlavou mu proletěl zelený paprsek smrtící kletby namířený na úroveň srdce dospělého nebo skoro dospělého člověka, a roztříštil zábradlí schodiště za jeho zády. Hned za prvním paprskem proletěly dva další.

Krátura zamžoural a poloslepým pohledem jel vzhůru po tmavém, rozevlátém plášti před sebou, aby zjistil, kdo vlastně přišel. Spíš čichem než zrakem poznal, že host není sám. Bylo jich hodně. Opravdu hodně. Paní bude muset uvařit spoustu čaje. Ale ne, ta ženská přece není jeho paní… Víc už si toho ani nestihl pomyslet, protože ho něčí noha tvrdě odkopla a než dopadl, ještě zaslechl dusot mnoha dalších nohou. 

 

Ginny se – bylo to k nevíře – pomalu probojovávala k vítězství. Něco takového se jí ještě nikdy nepodařilo. Ne, když hrála s Ronem. Rozhodně nebyl tím typem bratrů, co nechají mladší sestřičku vyhrát. Ačkoli ho v mnoha dovednostech hravě strčila do kapsy, v šachu byl skutečně lepší. On sám sebe pokládal za lepšího i v lecčems jiném, neboť ona byla sestrou, co bratra klidně občas (i dost často) vyhrát nechá, aby mu zvedla nevalnou sebedůvěru. Ovšem v této hře ho zatím neporazila nikdy, přestože si to přála. Teď měla konečně poprvé šanci a radost jí kalila jen dotěrná myšlenka, že kdyby se Ron pořádně soustředil a neutíkal v duchu za Harrym, těžko by dosáhla tak skvělého postavení figur. S královnou v ruce zaváhala nad šachovnicí, když se odněkud z domu ozvala rána a vzápětí další. Pochopila, co se stalo, ještě dřív, než náhlý průvan pode dveřmi přinesl zápach spáleniny.

V dalším okamžiku jí došla hrůza v celé šíři. V tepané misce s letaxovým práškem tu bylo na útěk sotva pro jednoho. 

 

To Molly v kuchyni pochopení trvalo mnohem déle. Poklepávala si ukazovákem na rty a zvažovala, zda zvolit maliny nebo jahody. Při první ráně protočila oči a pomyslela si, že měla jít raději otevřít sama. Ten senilní mrňavý otrapa už vážně skoro nic nevidí. Přesto ho měla svým způsobem ráda. Obzvlášť pokud nebyl nikde poblíž. 

 

Druhý záblesk kouzla roztříštil stojan na deštníky z vysušené trolí nohy. A hned ten třetí zničil nevelké zrcadlo a odrazem rozbil neviditelný štít, který už nějaký čas bránil velkému portrétu madam Blackové novým obyvatelům sídla hlučně nadávat. Okamžitě se domem rozlehl řev té, která si to už dlouho neužila.

„BELATRIX LESTRANGEOVÁ!“ vřeštěla prskající babice z obrazu. „JAK SE OPOVAŽUJEŠ VTRHNOUT DO TOHOTO DOMU S BANDOU PODIVNÝCH INDIVIDUÍ A PŮSOBIT TU TAKOVÝ HLUK A NEPOŘÁDEK?! JAKO BY NESTAČILO, ŽE SE TU POTLOUKAJÍ –“ 

 

Když to Molly začalo docházet, bylo už pozdě. Napřed zůstala strnule stát a odmítala uvěřit intuici, která ruku v ruce s pudem sebezáchovy řvala: „ÚTOČÍ!!! UTÍKEJ!!!“ Pak sice dostala skvělý nápad, ale jak známo, pro nápady v disciplíně Záchrana života neplatí olympijské heslo o důležitosti zúčastnit se. Tady vyhrává jen ten, co přisviští dostatečně svižně, aby se ještě stihl zrealizovat. Tenhle si bohužel dal na čas. 

 

„– ODPORNÍ BASTARDI, KTERÉ SEM PŘITÁHL ŠPINAVÝ ZRÁDCE VLASTNÍ KRVE A ZNESVĚTIL TAK SÍDLO MÝCH PŘEDKŮ. ZMIZTE Z TOHOTO DOMU! TY HANBO MÉHO –"

Víc už si toho madam Blacková užít nestihla, protože její uječený portrét zasáhlo zářivě rudé kouzlo a vybuchl. Pak se vše dělo v neuvěřitelně rychlém sledu.

Namodralý blesk vyrval kus klenby nad krátkými schody dolů, hned další kouzlo téměř současně roztříštilo dveře do kuchyně a následující už mířilo na vyděšenou mamku Weasleyovou.

Jenže osud si našel svůj nástroj ve starém krvácejícím skřítkovi.

„Moje paní,“ zašeptal Krátura. „Tys ublížila mojí paní!“ zakvílel a zuřivě se vrhnul na Smrtijedku.

A tím osud získal zlomek vteřiny na to, aby Mollyin nápad uspěl a stihla se přenést na to první a jediné místo, které jí napadlo.

 

Harry stál jako opařený. Poslední Lupinova slova zněla z velké dálky a zatímco žaludek se vší silou dral do krku, veškerá síla a radost ze života to braly opačným směrem. Slabostí se mu podlomila kolena.

„Harry!“ zacloumal jím tvrdě Lupin.

„Jak?“ probral se konečně.

„Takhle,“ odtáhl ho Remus za ruku, kterou ještě stále nepustil, do nedalekého zšeřelého výklenku.

Pozorný výpravčí si pomyslel cosi o zhýralé morálce dnešní doby a šel se podívat, co tam ten muž ve staromódním tmavošedém obleku s chlapcem dělá. Ale ve výklenku nikdo nebyl. Železničář zakroutil hlavou, promnul si oči a došel k závěru, že únava je prevít.

V ten okamžik už stáli ve zděné ohrádce na popelnice v jedné z uliček vedoucích na Grimmauldovo náměstí a Harry si třel jednou nohou zraněný kotník druhé.

„Promiň. Takhle ve dvou… a přeci jen je to větší vzdálenost…“ omlouval se nepřítomně Lupin, zatímco se rozhlížel do ulice. Ne snad, že by omluvu nemyslel vážně, ale byl myšlenkami jinde. „Počkej tady. Já se půjdu ujistit, že je všechno v pořádku. Pak to musíme říct ostatním a dům ještě mnohem lépe zabezpečit. Nebo všichni utéct.“

„Ale… to… kdyby to bylo tak, jak si myslíte, už by zaútočili dávno, vždyť v tom případě by znali sídlo Řádu přinejmenším týden,“ snažil se Harry najít rovnováhu. Měl pocit, že nejen on, ale právě teď i celý jeho život balancuje na jedné noze. „Jdu s vámi.“

Remus po něm seknul tvrdým pohledem, ale Harry vypadal příliš odhodlaně na to, aby se ztrácel čas dohady. K náměstí to bylo stejně jen pár kroků.

Vyrazili. Lupin jako první. Na rohu se zastavil a rychle uskočil zpět. Podíval se na svého mladého společníka. Nemusel nic říkat, jeho tvář byla výmluvná dost. Harry opatrně nahlédl za roh. Oprýskaný dům v řadě naproti přes náměstíčko měl dveře vyvrácené z veřejí a kouř vycházející ven snad jen vinou zjitřené fantazie připomínal svíjejícího se hada. I kdyby před vstupem nebylo dvou hlídkujících Smrtijedů, Lupinovi i Harrymu bylo jasné, co se stalo.

Stáli v uličce zády opření o zeď domu a pár vteřin rozrušeně oddychovali, jako by právě uběhli dlouhý kus cesty. Harrymu se chvěly rty.

„Sami to nezvládneme, musíme sehnat ostatní,“ řekl rychle Remus.

„To nás zdrží! Co když jsou ještě naži –“ vykřikl Harry. Lupin mu zakryl ústa a znovu ho chytil za ruku.

Prásk!

Objevili se uprostřed Příčné ulice.

„Běž!“

Další prásknutí se snad ozvalo ještě dřív, než povolil stisk na zhmožděné paži.

Harry se rozběhl do krámku dvojčat. Potlučená noha ho bolela, ale skoro to nevnímal. Lokty si klestil cestu lidmi a v tom kratičkém čase ho stihlo napadnout, že ti lidé vůbec nic netuší, spousta se jich dokonce raduje v domnění, že Voldemort je konečně mrtev a přitom… Na pár okamžiků se cítil šíleně sám.

 

Útok Smrtijedů byl rychlý a nekompromisní. Část jich seběhla do kuchyně, zbytek rychle stoupal po schodech vzhůru. Lord Voldemort vstoupil do domu až po nich. Pomalu a téměř znuděně, jako ten, kdo se odmítá zdržovat maličkostmi a počká si na důležité. Štítivě špičkou boty odstrčil z cesty spálený zkrvavený raneček, který ještě před chvilkou býval domácím skřítkem. Nijak se nevzrušoval řinčením rozbíjeného nádobí dole a tříštěných dveří a nábytku nahoře. Odstranil kousek spadlé omítky ze svého černého, stříbrem lemovaného hábitu a začal si špičkou hůlky poklepávat do dlaně. Naslouchal a čekal. Jeho bledá tvář nevykazovala známky jakékoli emoce, ale přes pološero chodby se mu černé svislé zornice v rudých očích začaly pomalu stahovat do zlověstných čárek. Neslyšel křik, kromě křiku vlastních poskoků, neslyšel žebrání o milost. To bylo špatné. Velmi… špatné. Nebo že by snad nyní? Tenká ústa se mu zkřivila ve zlém úsměvu.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


4 x komentář to “7. Rodinné záležitosti”


  1. ElzaNo Gravatar — Prosinec 22, 2009 @ 18:52

    únava je prevít :twisted:

  2. MagnasNo Gravatar — Prosinec 26, 2009 @ 14:55

    2 Elza : No a neni ? :c)

  3. ElzaNo Gravatar — Prosinec 27, 2009 @ 14:21

    :D No právě že je! :lol:

  4. LuciaNo Gravatar — Listopad 21, 2010 @ 21:13

    ale predsa len..fideliovo zaklínadlo takto ľahko? hm hm hm :?:



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: