svicka
Prosinec 2009, Magnas

 

B

 

yl to dobrý plán. Nepočítal ovšem se základní překážkou – Molly Weasleyovou. Harryho napadlo, že kouzla nekouzla, její křik musel být slyšet přes celé Grimmauldovo náměstí.

Přišli s tím hned druhý den ráno u snídaně. Malý prázdninový výlet do Grays, jen Harry, Ron a Ginny.

„Neexistuje! V žádném případě neexistuje!“ hulákala rozezleně Molly a špinavé talíře nechala vletět do dřezu tak prudce, až to podezřele křuplo.

„Ale mami, co je to za prázdniny, když jsme tu jako psi na řetězu!“ začal ztrácet nervy Ron.

„V téhle době není žádný řetěz dost krátký na to, aby vás ochránil! Jste pořád ještě děti!“

„Ale –“

„Žádné ale, Ronalde Weasley!“ hrozila matka Weasleyová ukazovákem. „Až vám bude sedmnáct, tak si dělejte co chcete, ale dokud nejste plnoletí, nemáme se o čem bavit!“

Fred s Georgem na sebe mrkli a vzájemně si kouzlem rozcuchali vlasy do šílených účesů, vstali od stolu a zamířili ke dveřím.

„No co to –“ zalapala po dechu Molly, „– snad takhle nechcete jít ven?“

„Hmmm, chceme. My už totiž plnoletí jsme,“ opáčil vážně Fred.

„Jako naše máma bys to měla vědět,“ dodal pohoršeně George, a než stihla Molly cokoli říct, byli oba pryč.

„Arture?“ podívala se vyzývavě na manžela, aby k tomu něco řekl a podpořil ji.

Jenže pan Weasley pokrčil rozpačitě rameny. „Mají pravdu, miláčku,“ řekl opatrně a hned se pod záminkou spousty hodin začal kvapně sbírat k odchodu. Než stačila pobouřená Molly znovu zalapat po dechu, byl ten tam.

„No tak, mami, Harrymu bude sedmnáct už za pár dní, a mě jen za dva  měsíce* po něm,“ nechtěl se vzdát Ron. „To mám kvůli pár týdnům prosedět prázdniny doma?“

„Nic jiného ti nezbývá,“ odvětila rázně matka Weasleyová tónem, který nepřipouštěl námitek. Opuštěné talíře dvojčat následovaly své předchůdce se stejnou prudkostí.

Ron zlostně vyskočil ze židle a vyběhl z kuchyně.

„Snesli byste mě sebou jako doprovod?“ zeptal se Harryho a Ginny nečekaně Remus Lupin.

„Jasně,“ odpověděli oba naráz.

„Tak dobře,“ skočila jim do toho Molly, „tak pojedeme všichni!“

„Mami,“ začala opatrně Ginny, „ale to už by pak nebyl náš výlet. Spolu můžeme jet zítra nebo pozítří nebo kdykoli jindy, ale alespoň jednou bychom rádi… rozumíš?“

„Aha,“ řekla mamka Weasleyová způsobem, při němž se v kuchyni ochladilo o několik stupňů.

Ginny smutně zavrtěla hlavou, vzdychla, vstala od stolu a odešla.

Harry jí sklesle následoval. Na schodech ještě uslyšel Lupina, jak Molly domlouvá, a její křik, že jí nemá co poučovat, jak má vychovávat a chránit svoje děti.

„Je v poslední době trochu… podrážděná, nebo se mi to zdá?“ zeptal se polohlasem Ronovy sestry.

Ginny se krátce otočila dolů ke kuchyni, ve tváři měla směsici smutku a pochopení. „Jen se bojí. Málem o nás přišla na Ben Nevisu o všechny a od té doby, co se dozvěděla, že je Voldemort naživu, je vystrašená. Nemyslí to zle. Jen… jen si neuvědomuje, jak je z toho nám.“ Usmála se jemně na Harryho a on si dnes už poněkolikáté pomyslel, že je nádherná.

Nahoře vešli do pokoje za Ronem. Seděl na zemi, bradu opřenou o ruce, lokty zapřené na kolenou, a tvářil se, jako kdyby nebelvírské famfrpálové mužstvo právě prohrálo pohár.

„Nevyšlo to,“ vzdychnul. Bylo to spíš konstatování než otázka.

„Ne.“

Sedli si k němu na zem.

Než to stihli začít rozebírat, ozvalo se zaklepání na dveře a po vyzvání dovnitř nahlédl Lupin.

„Jestli chceš, Harry, můžeme vyrazit,“ oznámil. „Ovšem… jen my dva,“ dodal omluvně. „Jako jednomu ze dvou tvých opatrovníků mi nikdo nemůže zakazovat vzít tě ven.“

Harry se rozpačitě podíval na přátele.

„Jen běž,“ řekla Ginny a Ron to stvrdil přikývnutím. „Ale slib, že nám pak budeš všechno vyprávět.“

„Bez vás… bez vás nejdu,“ zdráhal se Harry. Neměl nijak dobrý pocit z toho, že by své přátele nechal doma. I bez toho se cítil provinile. Vždyť to on jim večer výlet do Grays navrhl, takže nebýt jeho, nebyla by teď Molly na ně rozzlobená.

„Nežvaň a padej,“ houknul na něj přátelsky Ron, zašklebil se a dodal : „A ne že se necháte cestou přepadnout, jinak nás máma bude držet pod zámkem nadosmrti a pro jistotu ještě pár let potom.“

 

Do Grays se vydali obyčejně po mudlovsku. Tedy skoro obyčejně, protože to vzali trochu oklikou – napřed krbem do krámku dvojčat na Příčnou, tam odsud šli do Gringottské banky, aby si ve skřetím peněžním ústavu vybrali nějakou hotovost, potom namířili k Děravému kotli, kde krátce poklábosili se starým hostinským Bezzubým Tomem, a teprve pak vyšli do mudlovského Londýna a pokračovali na staré nádraží Fenchurch Street, kde nasedli na vlak.

Cestou Harry Lupinovi přiznal podivné tušení, že s Jonathanem něco není v pořádku, a je to, sám neví proč, hodně důležité. Remus na to opáčil, že je dobré učit se naslouchat svým instinktům, pochmurně dodal, že je na místě se obávat o každého, kdo se netají svým postojem vůči Voldemortovi, a přidal informaci, že Naty Hyde jako jeden z mála už dávno nějak přišel na to, že je Remus vlkodlak, nijak mu to nevadilo a nechával si to pro sebe.

Ukázalo se, že Remus Lupin, ačkoli tam nechodívá, to v Grays dobře zná. Jak z jeho vyprávění Harry ke svému roztrpčení zjistil, znal to tam snad každý. Nevědět, kde je bar U zlomené hůlky, by u průměrného čaroděje byla neznalost stejně šokující, jako kdyby netrefil na Příčnou. Snad možná ještě horší, když uvážíte, že v některých obzvlášť mimořádných případech do baru směl i mudla. (Ovšem o tom se nikdy nahlas nemluvilo, ostatně dotyčný si to pak zpravidla stejně nepamatoval, zato ho třeba nečekaně napadl skvělý mudlovský hit. Mimochodem, vzpomínáte na stařičkou písničku Šílených sester: I feel it in my fingers, I feel it in my toes. Well magic is all around me, and so the feeling grows… "?).

Během chviličky dorazili na místo.

Začalo mírně poprchávat, přesně jak prorokoval mistr Bubble, ale jen tak málo, že to většině lidí ani nestálo za otevření deštníku.

 

Zvenku to vypadalo jako úplně obyčejný a nudně nekouzelný podnik. Při otevření dveří nad nimi jemně zacinkal zvonek a bylo třeba projít těžkým rudým sametovým závěsem. Uvnitř nebylo nic, co by vás v baru překvapilo. Malé stolky usazené v boxech s lavicemi čalouněnými ve stejném odstínu jako závěs, vpravo ode dveří dva výherní automaty, naproti vstupu pult s vysokými židličkami a na levé stěně televizor. Z těch několika přítomných hostů všichni vypadali tak, že by se okamžitě mohli nastěhovat do Zobí ulice, nebo rozhodně alespoň tak, že by vás ani nenapadlo s nimi zavést hovor o cenách dračí kůže či o spolehlivosti soví pošty. I ušatý barman působil jako mudla. Leštil sklenice a po očku sledoval zapnutou televizi, kde právě běžel záznam fotbalového utkání.

Lupin ho nenápadnou úklonou pozdravil a rovnou namířil vlevo od barpultu, kde nad nenápadným obloukovitým průchodem visela oprýskaná tabulka se znakem toalet (přičemž při bližším ohledání byste v onom oprýskání odhalili runový nápis – TUDY).

Barman přikývl, ale zrak od televize neodtrhnul. Právě tam kdosi vstřelil gól. Pak si ale všiml Harryho a krátce, ale důkladně si ho prohlédl. Harry se rozpačitě usmál na pozdrav a rychle prošel za Lupinem.

Klenutí vedlo do krátké chodbičky, na jejímž konci Lupin Harrymu přidržoval otevřené dveře.

Ani za nimi nebylo nic, co by průměrného hosta mohlo zaskočit. Vlevo záchodky, vpravo sklad a kancelář, naproti obyčejné schody vedoucí nahoru do pater a dolů do sklepa, vlevo od schodišť zasunutý nenápadný zadní východ. Právě na ten Lupin ukázal.

Harry vzal za kliku – a vykročil do dvora s popelnicemi, z něhož se dalo průjezdem projít do další ulice.

„Tudy ne,“ ozvalo se mu malinko pobaveně za zády.

Vrátil se tedy a tázavě pohlédl na Remuse. „Ukazoval jste přece na tyhle dveře,“ řekl potichu.

„Ale neříkal jsem nic o jejich otevírání,“ opáčil jeho opatrovník, jemuž na spokojené tváři bylo znát, že se na tuhle legrácku těšil. Trochu zvedl ruce dlaněmi dopředu, jako by se chtěl o dveře opřít, a jednoduše jimi prošel.

Harry se ušklíbl, zvedl dlaně jako Remus, zavřel oči a udělal krok. Jakmile došlápl, trochu se lekl, protože tváří narazil do dvojčete závěsu u vchodu do baru. Rozhrnul ho, aby prošel a hned mu bylo jasné, že tohle už je to správné místo.

Hned proti vstupu byla nad hořícím krbem vyvěšená veliká cedule s nápisem:

 

Tasit hůlku je přísně zakázáno!

 

Prostor mnohonásobně větší, než ten, kterým přišli, měl kouzelnou atmosféru ve všech smyslech toho slova. Strop byl zářivou hvězdnou oblohou a na zdech by se snad nenašlo deset centimetrů volného místa pro různé obrázky, fotky, talismany, suvenýry, rozšklebené masky. Při pravé stěně se poblíž vstupu táhl barpult, vzdálenou levou téměř celou zabíralo nízké pódium pro hudebníky, kde právě někdo hrál na piano Ain’t she sweet. U protější stěny trůnily menší stolky a dva kulečníky, zatímco ke zdi po levé ruce se lepily boxy. Středem se táhly dva dlouhé stoly až k nevelkému parketu a v nejvzdálenějším koutě se vedle pódia vzpínal bronzový jednorožec, který, možná na uvítanou, právě prohrábl kopytem.

Posadili se k baru a Harry se s očima navrch hlavy rozhlížel kolem, aby pak mohl doma přátelům poctivě vyprávět. Piano volně přešlo na oblíbený hit Šílených sester – Kouzla pro radost.

„Co to bude?“ zeptal se jich sympatický barman přibližně Lupinova věku. Měl tmavé, jen nepatrně prošedivělé vlnité vlasy skoro k ramenům, mušketýrský knírek s úzkou bradkou a usměvavou tvář.

„Pomerančový džus,“ vybral si Harry.

„Dvakrát,“ přidal se Lupin.

Barman napřed odnesl na tácu několik nápojů, které si hosté u kulečníku objednali před nimi a pak jim naservíroval džus. Harryho trochu překvapilo, že pití neposlal běžným kouzlem.

„Ehm… chtěl jsem se zeptat – pan Jonathan už se objevil?“ zeptal se ostýchavě, když se napil.

Barmanův úsměv se na zlomek vteřiny vytratil, ale hned se zas vrátil, snad ještě širší než dřív.

„Ne. Bohužel,“ zavrtěl hlavou, chopil se hadru a začal utírat i bez toho čistý pult. „Ale znáte Natyho. Jak se oteplí, láká ho to do dálek. Minule zmizel do Afriky –“ ukázal hlavou ke zdi na vystavenou ebenovou masku zdobenou perletí, „– a předloni se přesně takhle zčistajasna vytratil k indiánům,“ kývl směrem k velkému totemu nedaleko krbu. „Říkává tomu Cesty za poznáním. Objevuje tam ta svoje nová kouzla a vypráví lidem, co tam viděl. Patříte k jeho fanouškům?“

„Dá se to tak říct,“ chopil se slova Remus. „Ale zaslechli jsme, že si o něj tentokrát dost lidí dělá starost. Můj mladý přítel tady nikdy nebyl, tak jsme se rozhodli pro malý výlet.“

„To ten jeho kamarád Arnie, co? Chodí sem několikrát do týdne a plaší lidi, že se bratrovi stalo něco zlého. Ale řekněte sami – co by se mu mohlo stát?“

„Víte, bojím se, že má pan Bubble pravdu,“ řekl Harry váhavě a ztišil hlas, „myslím si, že za zmizení pana Jonathana může Voldemort.“

Barman na okamžik ztuhnul. Pak mrsknul hadrem do míst, kde Harry za pultem tušil dřez, a směrem k podiu zavolal: „Hej, Tony, pojď to sem vzít za mě!“ Pak ukázal na stolek v nejbližším boxu a řekl našim dvěma hostům: „Vezměte si pití támhle, hned za vámi přijdu.“ A zmizel v průchodu za barem.

Piano ztichlo v půlce Sweet Georgia Brown a obsluhovat přišel zamračený mladý muž. Měl štíhlou, ale urostlou postavu, tmavé vlasy nakrátko a oči jako horká čokoláda. Mávl hůlkou a piano znovu spustilo, tentokrát samo. Pátravě si prohlédl vstávajícího Remuse i Harryho. Harrymu to bylo nepříjemné a byl rád, když si přesedli ke stolku do boxu, kde si připadal alespoň trochu krytý před tím pronikavým pohledem.

„Co se děje, Harry?“ všiml si jeho nervozity Lupin.

„Nevím. Nic. Ten člověk se mi moc nelíbí. Jako bych ho odněkud znal, ale nevím odkud. Díval se na nás, jako kdyby nás chtěl naporcovat a váhal, odkud začít,“ popsal Harry věrně své pocity.

„Ale jinak se ti tu líbí?“ ujišťoval se jeho opatrovník. Sám měl ze svého vlkodlačího dospívání v dobré paměti sužující pocit izolace od světa, tudíž si velice přál, aby si jeho svěřenec výlet užil.

„Moc,“ přiznal Harry. „Co to bylo za zvláštní kouzlo, kterým se sem vchází?“

„Kdysi mi to Jonathan vysvětloval,“ zasmál se Lupin. „Nějaký, tuším že indiánský kmen tím gestem dává najevo „nemám zbraň a přicházím v míru“ a jemu se to hrozně líbilo, takže –“

„Tak už jsem tu,“ vyrušil je barman, postavil si židli ke stolku obráceně, sedl si na ní obkročmo a opřel se rukama o opěradlo. „Proč myslíte, že se tentokrát bratrovi skutečně něco stalo?“ šel rovnou k věci. „Jsem si jistý, že jsou to jen hloupé fámy a byl bych nerad, kdyby se šířily a už vůbec ne v souvislosti s Vy-víte-kým. Neprospívá to obchodu, jestli rozumíte.“

„Rozumím,… asi.“ připustil Harry. „Ale copak vy se o bratra vůbec nebojíte?“

„Jistěže mám o něj strach! Vždycky mám o něj obavy, když zmizí. Je to můj jediný žijící příbuzný, v podstatě mě vychoval, když jsme přišli o rodiče. Zajistil mi domov, vzdělání, všechno.“

„Zajistil vzdělání? Ale vždyť v Bradavicích –“

„Myslím, že pan Hyde nestudoval v Bradavicích, Harry,“ řekl Lupin a podíval se na barmana. „Tedy pokud se nemýlím.“

„Ne, nemýlíte, já nejsem čaroděj. Rodiče byli, bratr taky, ale u mě se to nějak zvrtlo,“ řekl mladší bratr Hyde vesele. „Však se taky většinou starám o předek, tady vzadu jsem vlastně jen na záskok. Ale ať vás dlouho nezdržuju – nevím, co vás vede k přesvědčení, že je s bratrem něco v nepořádku, ale já jsem si jistý, že je živý a zdravý. Zrovna dneska mi od něj přišla pošta,“ vytáhl z kapsy nevelký pergamen, rozevřel ho a začal číst: „Milý Harme, odpusť, že Ti opět působím potíže, ale volání dálek… a tak dál… a tak dál… postarej se o podnik, Jonathan.“

„Datováno?“ zeptal se Remus zdánlivě bez většího zájmu. Tvář měl bez výrazu, ačkoli právě přemýšlel o tom, že se mu mladší z bratrů něčím oškliví.

„Včera. Takže jak sami vidíte,“ pokrčil rameny usměvavý barman, „není důvod k panice a byl bych vám nesmírně vděčný, kdybyste to dokázali vysvětlit i tomu pošahanému staviteli.“

„Pan Bubble –“ začal pobouřeně Harry.

„Rádi vyřídíme,“ zazubil se Lupin na barmana. Dobrému pozorovateli by ten úsměv připomněl psa vítajícího listonoše, co neumí dobře utíkat.

„To jsem rád,“ plácnul Natův bratr do opěradla židle a vstal. Než ji zasunul namísto, ještě na ně mrknul: „Ten džus je samozřejmě na mě.“

Sotva s Remusem osaměli, Harry se nahlas zamyslel: „Netušil jsem, že motákům přijdou čarodějové pošahaní.“

„Pravděpodobně jak kterým.“

„Teď si nejspíš myslíte, že ta ranní hádka a cesta sem byla zbytečná.“

„Rozhodně ne, Harry. Jonathan by ti na to bezpochyby řekl něco o cestách za poznáním,“ usmál se Lupin, ale pak zvážněl. „Tebe ten dopis nepřesvědčil, viď?“

Harry zavrtěl hlavou. Pak vzdychl. „Já… vlastně nevím… možná už prostě jen vidím Voldemorta všude. Někdy už si připadám jako Pošuk, za každým rohem čekám nepřítele. Přitom si ani nejsem jistý tím, že poblíž nějaký opravdu je,“ řekl a v tu chvíli ještě netušil, že kdyby se díval opravdu za každý roh, už by odpověď na svou otázku znal.

Od Zlomené hůlky si nakonec odnesl kromě zážitků i bouli. Ven se totiž vycházelo úplně obyčejně – otevřením dveří.

K nádraží šli trošku svižnějším krokem. Déšť zesílil. Ne o mnoho, ale rozhodně o tolik, že by je stihl promáčet. Byli zabraní do hovoru a ani si nevšimli nenápadného temného stínu, který je sledoval.

Teprve teď měl Harry čas si prohlédnout nádraží v Grays. Procházeli se s Lupinem po nástupišti krytí před kapkami starobylou, barevnými vitrážemi zdobenou klenbou. Nádražní vozík s mudlovskou poštou vyplašil hejno holubů, kteří se s hlučným plácáním křídel rozletěli, ale hned se zase nevzrušeně vrátili k zobání zbytků kýmsi nadrobeného rohlíku. Harrymu okamžitě připomněli zvědavého holuba na okenní římse u Blacků a hned o něm Remusovi povyprávěl.

Ticho může být někdy hlasitější odpovědí, než slova. Tohle ticho téměř zakřičelo, takže se Harry nechápavě otočil na svého společníka. Lupin vedle něj nebyl. Zůstal stát o několik kroků za Harrym, tvář náhle mrtvolně zbledlou.

Překvapený Harry se k němu vrátil a Remus ho nečekanou rychlostí a silou chytil za ruku nad loktem a přitáhl blíž k sobě.

„Musíme okamžitě do Londýna!“ rozkázal naléhavým polohlasem

„No – jistě, vždyť už máme koupené lístky,“ vykoktal zaskočeně Harry. Naprosto nechápal, co se děje a obličej se mu bezděčně zkřivil bolestí paže, kterou mu Lupinova ruka drtila jako svěrák.

„Ne! Hned!“ zíral na něj planoucím pohledem jeho opatrovník. „Zvířata ten dům nevidí. Ani cizí sova nepřinese poštu. Nemají ho vidět. To může jen zvíře, které v domě předtím žilo a nebo to, které tam někdo z nás přinese, ale žádné cizí!“

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


Omlouvám se za narozeninovou mystifikaci. V dobách, kdy vznikala povídka „5 a ½ Harry Potter a zapomenuté kouzlo“, bylo na tehdy nejznámějších HP stránkách www.potterharry.net uvedeno, že Hermiona má narozeniny 19. září a Ron 1. října. Zdálo se mi to trochu divné, do Bradavic by se mělo nastoupit až po dovršení jedenácti let, ale když to tvrdil potterharry.net, brala jsem to jako danou věc. Teprve někdy v době, kdy vyšel skutečný šestý díl, jsem zjistila, že instinkt nelhal. Ron má narozeniny sice prvního, ovšem nikoli října, nýbrž března. Při psaní tohoto vyprávění jsem zvažovala, jestli předstírat, že o narozeninách v předchozí povídce nevím a v této už slavit ve správný den, ale nějak se  mi to vůči vám, čtenářům, nezdálo fér, takže ponechávám původní nesprávné datum a přidávám toto vysvětlení.

 

 

Písničku Magie Is All Around (v mudlovské verzi Love Is All Around) zná jistě kde kdo. Většina z vás si jistě vybaví i song Ain’t she sweet (Anči, sviť), ale možná ne každý si vzpomene na druhý kousek, který hrál Tony na piano. Takže :

Sweet Georgia Brown

 

 

 

 

 



6 x komentář to “6. U zlomené hůlky”


  1. ajottNo Gravatar — Prosinec 22, 2009 @ 14:41

    M mozes pridat odkaz ;-)
    http://www.youtube.com/watch?v=3EXRPxC-5bE
    PS: pri hladani pesnicky som bol spociatku velmi sklamany ked som ju nasiel (verzia od wet wet wet). tu sladku sracku pre ruzovofilne pubertacky si mohli odpustit. to uz aj DJ bobbo bol lepsi :D

  2. ajottNo Gravatar — Prosinec 22, 2009 @ 14:54

    a tiez tu chyba harryho otazka, ze preco ten holub videl dom ;-)
    na konci. takto to posobi asi ako hagridov vpad do dumbledorovej (citaj brumbalovej) pracovne aby obranoval harryho pred obvineniami,z e je slizolin jr. v druhom HP filme ;-)

  3. SerenityNo Gravatar — Prosinec 22, 2009 @ 15:35

    Já mám radši tuhle verzi :
    http://www.youtube.com/watch?v=9_JRyhJiXQ8 :lol:

  4. ajottNo Gravatar — Prosinec 22, 2009 @ 16:01

    jj, klip je fajn :-)

  5. ajottNo Gravatar — Prosinec 22, 2009 @ 16:55

    jj, klip je fajn ;-)

  6. MagnasNo Gravatar — Prosinec 26, 2009 @ 14:55

    2 Ajjot : Diky za link, brzy ho pridam, at ctenari znaji song co nejpodobnejsi tomu puvodnimu, carodejnemu :c)

    2 Serenity : Ano, tahle verze je ze vsech nasledujicich nejroztomilejsi, Billy Mack (Bill Nighy) nema chybu a film Laska nebeska patri k mym oblibenym.



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: