svicka
Prosinec 2009, Magnas

 

V

 

 neděli večer si Arnold Bubble říhnul, a zatímco ostatní dojídali borůvkový koláč ukrytý pod závějemi čerstvě ušlehané smetany, který následoval jako dezert po Mollyině vyhlášeném guláši, vstal od stolu a zapálil si doutník. S přivřenýma očima se spokojeně podíval na své jako vždy ‚mistrovské‘ dílo. Hrubá stavba Doupěte byla hotová. Ačkoli s kouzly jde všechno rychleji, ani on sám nečekal, že už dnes přijde čas obvyklého rituálu s doutníkem. Ale pomocníků měl víc než dost, začali s prací už časně ráno a pomineme-li několik drobných incidentů, kdy se mu například v ruce záhadně proměnila cihla v rozzlobeného tchoře (a díkybohu utekla), nezdržovali se žádnými dohady, tudíž teď mohl vytáhnout hůlku. Vypustil několik kouřových kroužků a začal s tím, čemu říkával ‚první finále‘. Vždy zaostřil pohled, lehce mávl hůlkou a zamumlal kouzlo. Tak obcházel celou stavbu a vypadal jako malíř, který posledními ťupnutími štětce dokončuje obraz.

„Tak, Arture, to by bylo,“ spokojeně mlasknul, když se vrátil. „Ještě nám toho dost zbylo, takže támhle ti udělám pěknou dílnu a – Vy budete zase chovat slepice, že jo? – tak i na parádní kurník zbude. Možná i na altán by vyšlo. Víš, hmmm, že bych ho udělal zrovna tuhle, kde je teď stůl a kolem –“

„Arnie! Žádný altán. Dílnu, prosím, kurník by stačil dřevěný, ale budiž, ovšem žádný altán a už vůbec ne nic kolem.“

„Pcha!“ mávl mistr Bubble rukou s doutníkem v rozevlátém opovržlivém gestu. „Jsi tak… přízemní!“

Harryho napadlo, že to slovo použité Arnoldem Bubblem získává úplně nový rozměr, a zacukaly mu koutky.

Dnes se po dlouhé době cítil mnohem klidnější. Práce mu dělala dobře, pořádně se vyspal a konečně si srovnal v hlavě, že žít v neustálém strachu znamená jen přežívat. Vždyť na světě je spousta lidí s vážnými starostmi a obavami, ale dokáží se radovat ze dneška, možná o to víc, že neví, jestli bude i zítřek.

Jak se teď zamyslel, utekl mu kousek rozhovoru.

„No když říkám, že není, tak není,“ rozčiloval se mistr Bubble. „Byl jsem se včera večer, když jsme tady skončili, podívat v Grays v baru, a Natyho už víc než tejden nikdo neviděl.“

„Ale no tak, vždyť ho znáte, Arnie. Nebylo by to poprvé, co se jen tak vypařil,“ snažil se ho uklidnit Billy.

„Ne, ne!“ zamával mužíček doutníkem zaraženým hluboko mezi prostředník a ukazovák, až se rozletěl popel. „A já ti řeknu proč! Poněvadž by si nikdy nenechal doma svoji nejlepší fajfku!“ píchnul vítězně prsty do vzduchu a s vytaženým obočím se rozhlédl po tvářích všech přítomných, jestli pochopili.

Harry si konečně vybavil, kdo je Jonathan Hyde. Vzpomněl si na staršího, velmi vysokého čaroděje, který tu v zimě pomáhal s úklidem, a nikdy, ať dělal cokoli, neodkládal malou dýmku, o níž Harry trochu pochyboval, že obsahuje obyčejný tabák.

Naty Hyde měřil jistě ke dvěma metrům a vypadal ještě vyšší díky hubené, kostnaté postavě v rozevlátém černém plášti, dlouhém až ke kotníkům. Trochu protáhlý hezký obličej s hluboko posazenýma modrošedýma očima, výrazným štíhlým nosem a jemně tvarovanými rty rámovaly prošedivělé vlnité vlasy dlouhé až na záda, které často míval sepnuté do ohonu koženým řemínkem zdobeným korálky. Na krku nosíval na řetízku podivný znak, který vypadal jako písmeno ‚A‘ v kruhu, a pod levým uchem se mu houpala náušnice ve tvaru rozkvetlé květiny. Kdysi prý pracoval jako úředník Starostolce na Ministerstvu kouzel, ale brzy odešel pro opakované neshody v názorech s nadřízenými úředníky a od té doby vystřídal spoustu profesí, od pomocníka u svatého Munga, přes skláře, umývače nádobí, sochaře, hlídače na parkovišti, zahradního architekta, až skončil v Grays jako majitel baru „U zlomené hůlky“. Byl mimo jiné také nadaným hudebníkem a textařem a stál za zrodem nejednoho hitu nejpopulárnější kouzelnické skupiny Šílené sestry. Natyho měl každý rád. Skoro každý. Vlastně bylo i dost těch, kdo ho rádi neměli, díky jeho zvyku vždycky říkat, co si myslí. Navíc byl jedním z prvních dospělých, koho Harry slyšel bez zábran pronášet Voldemortovo jméno.

„Tak snad se brzy ukáže. Víš, že ho to vždycky v létě táhne někam do dálek. Na pár dní nebo týdnů zmizí a zase se vrátí, jako by se nechumelilo,“ řekl Artur Weasley, ale neznělo to ani trochu přesvědčivě.

Mistr Bubble rozladěně obrátil pomyslný list a vrátil téma ke stavbě.

Zatímco se s Arturem hádal o budoucí omítky a štuky („Ne, Arnie, žádné ornamenty!“) Harry s Ronem se vytratili k rybníku.

Rybník byl tak prorostlý žabincem a zarostlý rákosím, že neznalý návštěvník by ho neviděl, ani kdyby stál přímo u něj. Sedli si do vysoké trávy a chvíli jen tak mlčeli. Od toho večera po návratu z Kvikálkova o určitých věcech důsledně nemluvili, ale nedalo se tomu vyhýbat do nekonečna.

„Myslíš, že Hyde zmizel kvůli…?“ po chvíli začal nejistě Ron.

„Hm. Bojím se, že ano,“ přikývl Harry. „Vlastně se divím, že se to nestalo už posledně, na jaře.“

Ron se zamračil. „To mě zas docela překvapuje, že se Brumbál nesnaží víc přitlačit na ministra. Takhle nikdo neví, jak to vlastně je. Fred s Georgem říkali, že má půlka lidí Voldemorta za mrtvého, půlka za živého, a všichni společně ničemu nevěří, hlavně ne Dennímu věštci.“

„Možná to přesně takhle Brumbálovi vyhovuje.“

„Co ti vlastně řekl, když za tebou byl?“

„Nic. Vlastně vůbec nic. Přesvědčoval mě, že na všechno přijdu sám, že přijdu i na to, jak je možné, aby Voldemort vstával z mrtvých.“

„A už to víš?“ zeptal se zcela vážně Ron, který sice někdy pochyboval o soudnosti svého nejlepšího kamaráda, ale téměř nikdy o jeho nadání.

„Blázníš?“ podíval se na něj nevěřícně Harry. „Jak bych to asi tak mohl vědět?“

„Proč bys nemohl? Přinejmenším o jednom způsobu víš určitě,“ ozval se jim za zády dívčí hlas. „Neruším?“

Harry udělal Ginny místo tak, aby seděla co nejblíž. Opodál se ozýval cvrček a kobylky a kolem voněla tráva nezaměnitelnou vůní letního večera.

„Vzpomeň si na Tajemnou komnatu a deník. Co když je takových deníků víc?“ řekla Ginny a bezděčně se otřásla.

„Blbost,“ zamračil se Ron. „Kdyby to šlo tak jednoduše, tak by se místo pohřbů dělaly jen sváteční obědy.“ Pak se ušklíbl, a aby si představili, jak by to vypadalo, legračním hlasem dodal: „Děti, přineste deník, ať to strejdovi nevystydne!“

„Počkej! Kdo říká, že to jde jednoduše?“ zastal se Ginnyina tvrzení Harry a v duchu si nadával, že si na deník nevzpomněl sám. „Rozhodně nepůjde o žádné běžné a snadné kouzlo. Kdyby ano, vím o někom, kdo už by nám o něm dávno udělal přednášku.“

„McGonagallová?“ zeptal se Ron.

„Předpokládám, že Harry má na mysli Hermionu, bráško,“ rozesmála se Ginny.

„N-no jo, to je pravda,“ připustil Ron a povzdychl si.

„Schází ti?“

„Hmmmjo,“ přiznal sestře Ron. „Víc, než jsem čekal. Já vím, že spolu nechodíme a jsem vcelku smířený i s tím, že třeba chodí s někým jiným… i když… tak trochu jsem čekal, že my dva…“

„Nesmutni a buď rád, že je v Řecku a ne v Bulharsku,“ šťouchla do něj spiklenecky. Přitom se opřela o Harryho.

Harry měl pocit, že ho ten dotyk sežehne. Cítil, jak mu hoří tváře, osychají rty a potí se mu dlaně. Celý svět se točil, omamně voněl po levanduli s medem a Harry měl nutkavou, bolestnou potřebu se k Ginny přitisknout a obejmout ji.

Jen s největším sebezapřením se odtáhl. Srdce mu zrychleně a hlasitě pumpovalo horkou krev a vlastní tep cítil snad v každém kousku těla.

„……slyšíš, Harry? Říkám – koho se tedy zeptat?“ uvědomil si Ronův hlas.

„Ne – nevím. Nemám tušení,“ odpověděl namáhavě. Závan chladivého večerního vánku mu pomáhal se probrat.

„Co těch, kteří už se smrtí mají nějakou zkušenost?“ navrhla Ginny.

„Mrtvých?“ zeptal se nedůvěřivě Ron.

„A proč ne? Ginny má pravdu,“ řekl Harry, „pár jich přece známe. Třeba Skoro bezhlavý Nick ví o smrti dost.“

„No dobře, ale –“ Ron chtěl cosi namítnout, ale nedopověděl, protože jim začaly na hlavy pršet žáby a nedaleko se ozval smích. Vlastně dva smíchy, jeden druhému k nerozeznání podobný.

Honička kolem rybníka byla osvěžujícím zakončením náročného dne. Pro některé zúčastněné velmi osvěžujícím. Fred spadl do žabince poté, co mu Ron za běhu zvládl kouzlem svázat nohy, a pohled na mokrého bratra podobného zelené příšeře natolik rozchechtal George, že vzápětí skončil v žabinci také, protože Fred v tom nehodlal zůstat sám.

 

Letaxovou cestu do Londýna Harry málem zaspal, a to je co říct, když uvážíte, že než byste řekli ‚Kouzelnické cestování pomocí komínů‘, už lezete z krbu na druhé straně.

Ron na tom byl podobně. Jen v kalhotách od pyžama pak usnul napříč postelí. Byl v limbu dřív, než si stihl pořádně lehnout a během okamžiku hlasitě odfukoval.

Byla dusná, bezhvězdná noc.

Kolem třetí ráno sebou Harry začal na lůžku škubat.

Viděl ve snu Jonathana Hydea. Ležel ve vodě s doširoka otevřenýma očima, měl úplně bledý obličej a dlouhé stříbrem protkané vlasy kolem něj pluly jako chapadla medůzy. Hrály si v nich malé rybky. „Někdo pro to musí zemřít,“ řekl Harrymu, aniž pohnul jediným svalem ve tváři. Ta se pak začala proměňovat do něčeho, co byste určitě nechtěli vidět před jídlem.

Harry se na posteli vymrštil do sedu, byl zpocený a těžce dýchal. Zamžoural jen tak málo, aby si v polotmě uvědomil prázdný rám obrazu Phinease Nigelluse, hned zas oči zavřel a s myšlenkou, že do rána nesmí zapomenout, co ho teď napadlo, znovu usnul.

 

Následující dny nebyly nijak zvlášť zajímavé. Artur, Billy, dvojčata i Tonksová ráno mizívali (někdy doslova) za svými povinnostmi a zbytek obyvatel domu Blacků se motal u Doupěte kolem mistra Bubble, který je v této fázi ‚jemnějších prací‘ většinou odháněl, takže vyčistili rybník a pak pomáhali Molly zvelebovat zahradu. Největším zpestřením tedy asi bylo, když Remus Lupin přiletěl na Klofanovi, aby si hipogryf užil trochu přírody.

Protože ještě stále nebyl ministerstvem zrušen Klofanův rozsudek smrti, pro všechny cizí se jmenoval Mazlík a několik kouzel se postaralo o nevelkou, ale dostatečnou změnu jeho vybarvení. Orlí hlavu a křídla měl teď ve světlounkých odstínech šedi, která směrem ke koňskému zadku postupně tmavla do temně šedého grošování. Paní Weasleyová z jeho přítomnosti zprvu nebyla vůbec nadšená, ale když zjistila, že díky hipogryfovi začali přímo před očima z okolí Doupěte houfně mizet kousaví zahradní trpaslíci, a že Klofan, tedy Mazlík, projevuje naprosto nečekanou ohleduplnost vůči novým záhonkům a sazeničkám, vzala ho na milost. Jen v jednu chvíli všem zatrnulo. To když z útrob stavby vyšel nic netušící mistr Bubble, aby si z rybníka přivolal láhev vychlazeného máslového ležáku, a málem do hipogryfa vrazil.

Klofan roztáhl křídla a zakřičel.

Harry, který byl nejblíž, se k němu rozeběhl, aby ho uklidnil, ale po pár krocích se zastavil, nevěřícně kroutil hlavou a říkal si v duchu, že to by stálo za obrázek, protože hipogryf uličnicky ducal hlavou do stavitele, zatímco Arnold Bubble mu nadšeně ukazoval k lesu a sliboval, že když bude Klofan hodný kluk, tak mu támhle postaví perfektní přístřešek z bukového dřeva a s teráskou.

Toho odpoledne Harry využil klidu k tomu, aby si nerušeně promluvil s Lupinem. Šli se projít do lesa. Na keřích se vyhřívané sluncem červenaly maliny, z mechu v nazelenalém pološeru vykukovaly hříbky, les omamně voněl a mladému čaroději přišlo skoro jako svatokrádež tady mluvit o černé magii. Ale bylo to nutné.

„Je mi líto, Harry. Netuším, o jaká kouzla jde,“ zavrtěl hlavou Lupin.

„Ale je to určitě černá magie a vy jste přece –“

„Ano, a já jsem bývalým profesorem v oboru obrany proti ní. Napsal jsem o obraně dokonce učebnici, před pár dny jsem obdržel honorář za její dotisk v ještě větším nákladu a píšu druhý díl. Ovšem nic z toho, milý Harry, bohužel neznamená, že vím o černé magii vše. Popravdě si ani nejsem jistý, jestli bych vědět chtěl.“

Harry se na něj podíval s nedůvěrou a začal se v něm vzdouvat trpký pocit, že ani Remusovi nestojí za upřímnou odpověď.

Vnímavý Lupin si toho všiml a pochopil.

„Myslíš si: Kdo by měl vědět víc, než ten, kdo je schopný o tom psát učebnice?“

Harry se vyhnul dlouhému šlahounu nakloněného modřínu, mlčky pokrčil rameny a pak přikývl.

„Svým způsobem máš pravdu,“ připustil Lupin klidně. „Ale napřed musíš pochopit, co se vlastně ve škole učíš.“

„Hm, přece bílou magii a obranu proti černé.“

„Dalo by se to tak říct, ačkoli je to naprosto nepřesné.“

„Ale,“ otočil se Harry na Lupina, „tak co se tedy ve škole učíme, když ne to?“

Remus se zastavil, zamyslel, rozhlédl se kolem a energicky vytáhl hůlku, aby precizním kouzlem odřízl nalomenou větev nedaleké břízky. Plandající větev odpadla, jako by jí někdo čistě uřízl laserem.

„Co myslíš, Harry? Jaká je to magie? Odpověz rychle.“

„No – no bílá přece.“

„Skutečně? Tak dobře. Stejné kouzlo!“

Lupin střelhbitě zamířil o kousek níž. U lískového keře pobíhala malá veverka.

„Ne!“ vykřikl Harry a srazil Remusovi ruku s hůlkou.

„Neboj se,“ usmál se Lupin. „Neudělal bych to. Chtěl jsem jen, abys pochopil.“

„Myslím, že rozumím. Rozdíl není ani tak v kouzlech, jako v těch, co drží hůlku.“

„Zhruba tak,“ přikývl Lupin spokojeně a znovu pokračoval vycházkovým krokem. „Jenže existují kouzla, která bez ohledu na to, kdo drží hůlku, vždycky nějak uškodí. Ta víceméně pro zjednodušení nazýváme –“

„Černá magie.“

„Tak. Přesnější definice by tedy zněla, že se neučíš černou magii. Jistě, pokud máš načerpat vědomosti o obraně, je třeba se zmínit i o tom, proti čemu se vlastně bráníš, ale! – neučíš se jí. Ovšem pokud se nevyučuje, jak je tedy možné, že se dodnes praktikuje?“

Harry pokrčil rameny a stále netušil, kam tím Lupin míří.

„Přemýšlej, Harry! Z toho logicky vyplývá, že někde musí existovat místa nebo způsoby, kde a jak se jí naučit lze. Ta kouzla se staletí dědí v některých rodinách, kde jsou tím nejdražším a nejutajovanějším rodinným jměním. Předávají se z mistrů na učedníky. Zkrátka černá magie si tak trochu žije svým vlastním životem a my máme jen možnost, jak se s ní postupně setkáváme, proti ní nacházet obranu. Proto nedostatek odpovědí na tvé otázky nepovažuj z mé strany za nechuť ti odpovědět, ale skutečně jen za pouhou neschopnost a neznalost.“

„Rozumím,“ řekl Harry sklesle a v duchu se zastyděl, že svého opatrovníka podezíral z neupřímnosti.

Remus mu odpověděl chápavým úsměvem.

Chvilku šli lesem bok po boku beze slova a po pár minutách se před nimi rozprostřela sluncem zalitá paseka.

„Voilá!“ zvedl ruce Lupin. „Abych napodobil mistra Bubble, tak támhle už vidím stát Remusův vlastní dům. Alespoň v to doufám. Jednou. A támhle, západně, přibližně stejně daleko, si plánuje budoucnost Billy.“

„Paní Weasleyová se na vás kvůli tomu dost zlobí,“ prozradil Harry.

„Vím. Ale věřím, že brzy přestane, až se jí Billy přizná.“

Harry na něj nechápavě pohlédl.

„Zatím je to tak trochu tajemství – chtějí se s Fleur vzít. Má jí moc rád a málem podlehl jejím návrhům přestěhovat se do Francie nebo do Egypta. No a já včas dospěl k závěru, že tak velký kus tady vlastně potřebovat nebudu, takže… nebezpečí stěhování do ciziny je zažehnáno. Sám vidíš, že se Molly nemusí nijak strachovat. Budeme od sebe všichni tak daleko, abychom o sebe nezakopávali, ale natolik blízko, že když Billymu upeče buchty, tak mu je i bez pomocí kouzel donese ještě horké.“

 

To odpoledne si mistr Bubble zapálil druhý doutník a téměř na celou hodinu zmizel v domě. Když vyšel ven, spokojeně se usmíval.

„Tak jak to jde, Arnolde? Nemáte hlad?“ zvedla se paní Weasleyová od záhonků a utřela si ruce do zástěry.

„Mno řek bych,“ mlasknul si stavitel, „že v sobotu se budete moct stěhovat.“ Aniž pustil zbytek doutníku, dal ruce v bok a podíval se znalecky na nebe. „Ale zejtra sem ani nechoďte. Řek bych, že stejně bude poprchávat a v baráku byste se mi jen pletli pod nohy. A tuhle Mazlouše tu klidně nechte, aspoň bude hlídat.“

„Dobře,“ přikývla váhavě Molly, která mezitím došla ke stolu pod slunečníkem, a podezřívavě se podívala po hipogryfovi, který se spokojeně vyhříval na slunci u hromady vyskládaných prken. „A co ten hlad?“ vzpomněla si.

„Ne ne, dneska se na večeři nezdržím,“ opáčil mistr Bubble. „Jednak mi Miriam nadává, že u vás tloustnu, a jednak se chci ještě stavit v Grays a zjistit, jestli se konečně ukázal Naty.“

Harry se právě vracel s Lupinem z lesa a poslední věty zaslechl. Přemýšlel, jestli má staviteli říct o svém snu, ale usoudil, že bude zatím lépe mlčet. Ovšem zároveň došel k závěru, že by se měl v brzké době do Grays podívat také.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: