svicka
Prosinec 2009, Magnas

 

D

 

alšího dne počasí usoudilo, že je načase spláchnout vyhřáté chodníky a rozpálené střechy, a od samého rána předvádělo ukázkový letní déšť. Kapky rozpustile bubnovaly do oken, deštníků a střech autobusů se skly zamženými teplou vlhkostí odpařující se z promoklých pasažérů.

Molly Weasleyová se mračila.

„Taky to ještě mohlo vydržet. Copak se v tomhle počasí dá něco stavět?“ řekla vyčítavě, jako by jí to snad příroda udělala natruc.

Ginny jí chlácholivě pohladila po ramenou: „To jsou jen přeháňky, alespoň se nebude tolik prášit.“

Harry je našel v kuchyni, kde připravovaly snídani. Měl tahle rána u Blacků moc rád. Připomínala mu prázdninová rána v Doupěti. Budil se s myšlenkou, že je volný den, že dole v kuchyni najde někoho, kdo ho rád uvidí, a navrch dostane hrnek dobrého čaje a talíř něčeho, na čem si určitě pochutná. Jenže dnes bylo v kuchyni zataženo víc než venku na obloze. Už od večeře s Molly nebyla kloudná řeč, a nejen díky tomu, co dělalo těžkou hlavu Harrymu.

„Co ta tvoje pořezaná ruka, drahoušku?“ zeptala se ho paní Weasleyová, ale bylo znát, že je myšlenkami jinde.

„Díky, nic to není,“ odpověděl napůl automaticky a pozoroval Ginny, která si právě předloktím shrnula z čela neposlušný pramen, co jí vyklouzl ze spony, jíž měla své dlouhé, temně rezavé vlasy ledabyle sepnuté. Měla na sobě lehké, tyrkysové kalhoty s bílou šňůrkou místo pásku, krátké tričko v barvě dozrávajícího žita, a zrovna připravovala voňavé zapékané tousty.

„K čemu nám bude tak velký dům, když v něm nakonec nikdo nebude bydlet?“ dostávala se Molly ve svém bručení konečně k tomu, co jí trápilo mnohem víc než dnešní déšť. „A Remus nám to neměl dělat takhle… za zády. No jistě, já ho chápu, že ten pozemek koupil. Tam u nás je krásná příroda, čistý vzduch, ne jako ve městě, a myslel si, že z Nymfadory bude taky –“

„Mami! Ty víš, že to jméno nemá ráda. A za to, co se stalo, nemůže.“

„– že z Tonksové bude taky vlkodlak.* Samozřejmě, že pro někoho, kdo s tím nemá zatím zkušenost, je to lepší v lese než tady. Proti tomuhle já vůbec nic nemám,“ předstírala paní Weasleyová, že dceřinu výtku neslyšela a strouhala přitom karotku na mísu osvěžujícího salátu ručně a ne kouzlem, aby se uklidnila. „Navíc mít necelou míli od baráku tak milé sousedy má něco do sebe. Ale proč pak půlku musel prodávat našemu Billymu? Charlie je v Rumunsku, Billy, au –“ strouhla se do prstu, „– teď chce jít do svého, Fred s Georgem jsou v tom svém krámě víc než doma, tak řekni, k čemu nám bude velký dům? No k čemu? Vy se v září vrátíte zas do školy a my v tom domě budeme s tátou sami.“ Čím víc se rozčilovala, tím usilovněji strouhala a velká mísa se začala nebezpečně plnit.

Harryho zatím trochu plnila hořkost, že si nikdo nevzpomene na jeho budoucí samotu. Molly bude mít v Doupěti Artura a do začátku školy i Rona a Ginny, jenže až se odstěhuje i Remus s Tonksovou, on už u Blacků nebude mít nikoho. Bylo to tak v pořádku, přesně tak si to i přál, protože věřil, že jeho blízcí jsou ve větším bezpečí, jsou-li co nejdál od něj. Jenže je rozdíl mezi takovým rozhodnutím a zjištěním, že se všichni tak jako tak chystají odejít a ani na něj nepomyslí. Ale někomu přeci jen křivdil.

„A co by měl říkat tady Harry?“ sebrala Ginny opatrně matce struhadlo i mísu. „Ten tu zůstane úplně sám. Tedy když nebudeme počítat Kráturu, a to je ještě horší společník než strejda Bilius,“ podívala se rošťácky na Harryho, ale hluboko v očích její úsměv smutněl.

Molly se nadechla a zvedla ruku s půlkou roztřepené karotky, aby svým slovům dodala váhu, ale pak pohledem sklouzla k Harrymu a zase vydechla a ruku spustila.

„Myslel jsem, že váš strýček Bilius už nežije,“ řekl nejistě Harry.

„No právě,“ přitakala Ginny. Krátce se zamyslela a dodala: „Ovšem neměl bys mít kvůli tomu vůči němu předsudky. Věř, že i přesto bys dal přednost jemu před společností jiných příbuzných. Rozhodně by ti s ním bylo líp než třeba s tetinkou Muriel, a přitom ta je živá až až.“

„Nebuď prostořeká,“ napomenula ji roztržitě matka spíš ze zvyku než z přesvědčení (bylo by pokrytecké myslet to vážně, jak by potvrdil každý, kdo snobskou pratetu Muriel někdy potkal), hůlkou zapálila oheň pod velkou pánví a začala se věnovat rozklepnutým vajíčkům. Aniž by se otočila na Harryho, po chvilce zamyšleně řekla: „Je to hrůza, jak rychle rostete. Než se člověk naděje, je vám šestnáct, za chvíli sedmnáct a můžete si dělat, co chcete. Klidně se i odstěhovat. Nenapadlo mě, že bys chtěl být jinde… sám… No jistě, já vím, že nejsme tvoji pokrevní příbuzní, ale to neznamená, že nejsme tvoje rodina –“

Molly zmlkla a Harry tušil, že právě i bez soli přesoluje snídani. Mělo ho napadnout, že s ním mamka Weasleyová automaticky počítá, ale nikdy si nezvykl na to, že by o něj někdo tolik stál. Nedivil se jejímu rozpoložení, bylo toho na ni v poslední době moc. Na všechny toho bylo moc… V té krátké době, kdy věřili, že je Voldemortovi konec, si všichni udělali spoustu plánů. Jenže najednou bylo všechno jinak. Pochopil, že není sám, kdo už si to připouští. A kdo se bojí.

„Tak to není… já jen myslel…“ začal chraptivě, „doufal jsem, že když mě s vámi nebude spojovat, tak budete v menším nebezpečí.“ Nemusel nikoho jmenovat, všem bylo jasné, o kom je řeč. Ačkoli mluvil k paní Weasleové, díval se přitom na Ginny. A ve skutečnosti se snažil přesvědčit sám sebe.

 

O půldruhé hodiny později seděli všichni kolem velkého stolu posazeného v deštěm lesklé trávě, v místech, kde loni bývala Mollyina bylinková zahrádka, a nad hlavami měli obrovský lahvově zelený slunečník, který je kryl před přeháňkovými kapkami. Na stole kromě mnoha hrnků a dvou džbánů s vlažným čajem ležely plánky nového domu.

Na pergameny s plány každou chvilku ukazoval malý, temperamentní mužíček. Pak zas máchal rukama směrem k místům, kde už dlouho stálo jen opuštěné torzo bývalého Weasleyovic krbu, nyní už natolik obrostlého popínavou zelení, že by ho leckdo i přehlédl. Mužíček se Harrymu líbil. Připomínal mu zaujatého umělce, který právě vášnivě popisuje, jak vymaluje velký boj čarodějů s chimérami na stěnu haly honosného zámku. Ovšem ve skutečnosti byl Arnold Bubble stavitel, ačkoli je fakt, že sám sebe tak trochu za umělce považoval. Nebyl tak malý jako třeba profesor Kratiknot, ale Harrymu sahal sotva po bradu a celý působil, jako když urostlého chlapa dobře mířenou ranou fošnou po hlavě srazíte na poloviční výšku. Z živé tváře mu nadšeně svítily černé oči. Sporé zbytky tmavých polodlouhých vlasů měl ulízané dozadu s pomocí jakési brilantiny, jíž nešetřil, takže se mu leskla i pleš. Hlavu s oholenými, temně namodralými tvářemi měl vraženou rovnou mezi široká ramena, jako by postrádal krk, a zatímco mu vpředu z pruhovaného trička koukal kus pupku, vzadu jeho pracovní kalhoty budily dojem, že se chystají spadnout a prvních pár centimetrů cesty už mají za sebou.

„Arnie, Arnie, zbrzdi!“ zvolal naléhavě pan Weasley. „Opravdu tam nepotřebujeme ta – Jakže jsi to říkal? – francouzská okna. Věřím, že by to bylo pěkné, ale chceme jen obyčejný domek, jako jsme mívali.“

Okolo stolu se ozvalo několikero odkašlání.

„Tak dobrá, o trochu lepší domek, ale ne takový palác, jako popisuješ,“ upřesnil Artur smířlivěji. „Podívej, vždyť už jsme o tom tolikrát mluvili a tady je to zakreslené: dole pořádná kuchyň, kam se všichni vejdeme –“

Paní Weasleyová vzdychla.

„– pokoj, kam se všichni vejdeme, pořádnou spíž a koupelnu –“

„Hmmm, italská dlažba! Jasně tam vidím italskou dlažbu!“ přerušil ho Arnold Bubble a hned přitom maloval rukama ve vzduchu, jak si tu dlažbu představuje. „Parádní elegantní vzorek. A asi takhle vysoko listelu, no to bude jedna báseň, a taky –“

„Arnieeee!“ zaúpěl Artur. „Žádná lištóla a žádná italská dlažba. Nepleť si mě s Luciusem Malfoyem!“

„Lišto-co?“ zeptal se poněkud neduchaplně Ron.

„Listela. Takový proužek na dlaždičkách,“ šeptnul mu, bohužel příliš hlasitě, Harry.

Teď pro změnu zaúpěl mistr Bubble. Taková nehorázná ignorance! A tady má plýtvat svým umem!

„Proužek klidně,“ ustoupil pan Weasley, „ale žádné ty věci, co jsi jmenoval. Jednoduše, prostě a levně. V patře naše spaní, Billy, Charlie, Percy,“ jmenoval ze zvyku děti od nejstaršího sestupně, „nad tím –“

„On s vámi bude bydlet i váš Charlie?“ vykulil oči stavitel. „Myslel jsem, že pořád ve východní Evropě pěstuje draky. A váš Percy by zasloužil spíš bydlet v Azkabanu,“ pravil necitlivě. Byl to v jádru hodný člověk, ale v některých ohledech až středověce nesmlouvavý, takže se nijak nenechal rozházet zaraženým tichem kolem stolu, ani Mollyiným náhlým posmrkáváním.

„Všechny naše děti vždycky měli doma… doma,“ opáčil Artur odměřeně. „Percy nás hodně zklamal, to je pravda, a já osobně nemám ani tu nejmenší chuť ho vidět, ale do toho ti, ve vší úctě, nic není.“

„No to tedy je,“ bránil se Arnold Bubble dotčeně. „Minimálně do tý míry, že teď budu napravovat, co se svejma smrtijedskejma kamarádíčkama zničil. Jasně, byl údajně pod kletbou Imperius, ale teď ho tu nikde nevidím, že by přišel pomáhat.“

Pan Weasley k tomu chtěl něco říct, ale Arnie ho nepustil ke slovu. „Potkal jsem tuhle Natyho Hydea – Víte kterýho? – tak ten mi říkal, že vašeho Percyho viděl, a že se s ním ten kluk vůbec nechtěl bavit a dokonce mu snad ani na pozdrav neodpověděl!“

„Nechtěl se bavit s Jonathanem? To mě nepřekvapuje,“ řekl pan Weasley.

„Jak to myslíš, ty jeden… jeden…!“ zrudnul malý stavitel, praštil skládacím metrem o trávu a šel si s Arturem vyříkat názory po chlapsku. Takže vytáhl hůlku.

Dvojčata Fred a George na sebe spiklenecky mrkla a s pobavenými úsměvy čekala, co se bude dít dál. Pro jistotu ale, jak si Harry všiml, si oba pod stolem připravili i své hůlky pro případ, že by hádka přerostla v něco víc než obyčejnou strkanici mezi dvěma čaroději.

„Tak tobě není Naty dost dobrej?!“

„Obávám se, že jste to špatně pochopil, pane Bubble,“ vstoupil klidným hlasem do hádky doposud mlčenlivý Remus Lupin. „Percy Weasley už dávno nezdraví ani svou rodinu, ani nikoho z přátel, takže se skutečně nelze divit tomu, že se tak neuctivě choval k Natymu Hydeovi.“

„Aha. Tak to se omlouvám,“ upřímně se zastyděl Arnie. „Takže, ehm, kde jsme to skončili? O patro výš bude?“

„Dvojčata, Ron, Ginny a Harry,“ ulevilo se panu Weasleymu.

„Ale já přece –“

„Ticho, Harry!“ houknul Artur na svou vlídnou povahu nezvykle rozhodně. „O tom vůbec nebudeme diskutovat. Bydli si pro mě za mě kde chceš, ale doma budeš mít doma. Tedy, chci říct, tady. A konec debat,“ narovnal si rozrušením posunuté brýle a nejspíš si ani nevšiml, že si právě od své ženy vysloužil pohled plný hrdosti a lásky. A – a nevšiml si ani toho – nejen od ní.

Přeháňky skončily a sluneční paprsky si znovu rychle probojovaly cestu mezi vyždímanými mráčky.

Konečně po mnoha dnech dohadů, shánění materiálu a úprav přírodou ukořistěného terénu začala samotná stavba. Harry tím byl ze začátku trochu zklamaný. Očekával velká a zajímavá kouzla, jenže zjistil, že i domy čarodějů se z větší části staví běžnými mudlovskými metodami. Pravda – téměř běžnými. U mudlů nebývá zvykem, aby staré hrábě v neckách samy míchaly maltu (jíž tam pak bylo mnohem víc, než by mudla čekal), a dozajista nepoužívali hůlky k přenášení a umisťování stavebního materiálu, nemluvě o výrazném urychlování některých technologických postupů.

Chvíli trvalo, než se všichni sehráli, ale kolem poledního už fungovali jako dobře promazaný stroj, v němž každé kolečko znalo svůj úkol. Mistr Bubble dokázal vždy jediným mávnutím vyskládat celou úhledně vyrovnanou řádku cihel a pak důležitě kontroloval, zda jsou řádně v rovině. Billyho s Lupinem měl k ruce. Ron se ulejval u necek, Harry kouzlem přiřezával trámky a poočku pozoroval Ginny, která vodou prýštící z hůlky kropila beton. Paní Weasleyová s Tonksovou se mezitím věnovaly základním úpravám budoucí zahrady a Artur neustále pečlivě hlídal, aby vše bylo podle plánků a bavil přítomné nadšeným vyprávěním o mudlovských vynálezech, jichž byl celoživotním obdivovatelem. Měl ale spíš hlídat dvojčata, protože podle spikleneckých výrazů Freda a George Harry usoudil, že se Weasleyovi v novém domě občas setkají s překvapením.

Než se slunce začalo kutálet k obzoru, hrubá stavba přízemí, na základech starého Doupěte, byla hotová. I přes zásobu obložených chlebů v průběhu dne všem na čerstvém vzduchu při práci vyhládlo, takže jim přišlo vhod, když se Mollyinou zásluhou na stole pod slunečníkem objevila mísa mrkvového salátu, ještě větší mísa bramborového salátu a hora smažených řízků.

Ptáci zpívali, řízky voněly, u stolu se všichni smáli… A Harry si už poněkolikáté toho dne, stejně jako několik dnů předtím, kladl otázku, jak je to možné. Jak je možné, být takhle šťastní, když před nedávnem viděli tolik lidí umírat, když pohřbívali přátele a teď se jim kdykoli může za zády ozvat syčivý povýšený hlas toho, jehož jméno sice můžete vyslovit, ale nechcete, abyste na něj právě teď alespoň na těch pár vzácných chvil mohli zapomenout.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


Určité procento metamorfomágů je proti vlkodlačímu kousnutí imunní a jak se nedávno ukázalo, Tonksová je právě tento případ. Na city se ovšem tato imunita nevztahuje, takže jednomu vlkodlakovi – k jeho nezměrnému štěstí – celým svým srdcem propadla.



2 x komentář to “4. Přeháňky”


  1. ElzaNo Gravatar — Prosinec 22, 2009 @ 18:46

    ale doma budeš mít doma! :lol: Miluju Artura Weasleyho… Ani začínající pleš mne nedokáže odradit! :P

  2. MagnasNo Gravatar — Prosinec 26, 2009 @ 14:36

    2 Elza : Nedivim se ti, Artur je bajecna postava a dobre se pise.



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: