svicka
Prosinec 2009, Magnas

 

P

 

roč byl nutný rychlý odjezd, Harrymu došlo dřív, než mu Remus cokoli řekl. Mělo ho napadnout hned na nádraží, že zpráva o pálící jizvě změní plány. Úsměv ze rtů se mu vytratil ještě než nastoupili, tedy docela rychle, když uvážíte, že od mávnutí trvalo sotva tři vteřiny, než se ozvalo zaskřípění brzd následované zasyčením otevíraných dveří a znuděným dotazem Stana Silničky: „Kam to bude?“

Nezvykle přeplněný Záchranný autobus zvládl trasu Kvikálkov – Londýn* doslova během okamžiku a vzápětí už se Harry celý uřícený přede dveřmi útočiště Fénixova řádu loučil s Lupinem, který spěchal za dalšími povinnostmi. Přesto Harrymu za tu krátkou dobu stihlo dojít něco, čemu doposud nerozuměl. Tak moc si přál, aby bylo všechno jako dřív, tak moc se bál toho, že děsivá válka se zlem pokračuje, tak moc se snažil na to nemyslet… až málem na chvíli zapomněl. A uvědomil si, že i ostatní chtějí zapomenout.

Díky vlastní zkušenosti až teď začínal chápat, proč předtím tolik lidí odmítalo uvěřit Voldemortovu návratu. A nebudou to chtít slyšet ani teď. Stejně jako on. Bylo příliš krásné žít v iluzi, že Pán zla už je nadobro pryč, a příliš bolestné si připustit, že tomu tak není.

V domě Blacků ho přivítala rozpačitá Molly a zaražená nálada. Doma s ní byl zatím jen Ron a Ginny, a už věděli, co jim Harry zamlčel. Seděli dole v kuchyni kolem dlouhého stolu ve společnosti vychlazeného dýňového džusu a pochmurných myšlenek.

Harrymu bylo bídně. Najednou ho napadlo, že nebýt jeho, byli by teď všichni šťastní. Byl to hrozný pocit. Začal se zmateně omlouvat.

„No tak Harry, neblázni. Za to přeci nemůžeš!“ vybuchl Ron. „Ale říct jsi nám to mohl,“ dodal vyčítavě.

„Nechtěl jsem… nebyl jsem si jistý…“

„Poslechni, drahoušku, ale nevypadáš, že by tě to nějak moc bolelo,“ držela se zuby nehty naděje mamka Weasleyová a Harry jí chápal. „Nemohl ses třeba jen uhodit?“

Kéž by měla pravdu, pomyslel si. Nadechl se k odpovědi, a – a došlo mu, že Molly částečně pravdu má. Nic ho nebolelo. Jizva byla klidná, jako úplně obyčejný starý šrám.

Řekl jim to. A začal doufat stejně jako oni.

Podvečer přinesl dobrou náladu a dva čerstvé absolventy (Přísně tajné!) Bradavické školy čar a kouzel, kteří se na nádraží vytratili pod záminkou nutnosti navštívit svůj krámek.

„Kde jste se tak dlouho toulali?!“ hartusila s rukama v bok paní Weasleyová.

„Byla to dlouhá cesta –“ tvářil se naoko ublíženě Fred.

„– a měli jsme spoustu povinností,“ objasnil smrtelně vážně George.

„Například rande –“

„– a rande –“

„– a taky jsme ti chtěli dopřát čas –“

„– abys nám vystrojila oslavu.“

Kolem stolu probublával smích.

„Hmmm,“ ušklíbla se Molly. „A teď zřejmě čekáte, že sprásknu ruce a budu se ptát proč.“

Kluci si vyměnili pohled a pak s andělsky nevinnými úsměvy současně přikývli.

„Tak to máte smůlu, nic takového nebude,“ zašermovala nesmlouvavě vařečkou, „teď alou, oba umýt po cestě, převléknout a zpátky sem, budeme večeřet.“

„Jak myslíš,“ pokrčil významně rameny Fred.

„Děláš velkou chybu,“ dodal důležitě George.

Ozvalo se hlasité prásknutí a v místech, kde kluci ještě před vteřinou stáli, nebylo nic, na zlomek vteřiny dokonce Nic s obrysy jejich postav.

Poťouchlé pohledy všech přítomných se upřely na Molly.

„Tak vy takhle? Ovšem to vám nevyjde, drahouškové,“ zvedla obočí a namířila na ně vařečku. „Máte za to, že si nedokážu dát dohromady jedna a jedna? Že mi nedojde, proč skutečně byli v Bradavicích? Chm! Kdyby se vrátili ve chvíli, kdy pominulo nebezpečí, možná bych na to nepřišla. Ale prý je tam ještě zdržely obchody! Pcha! Ani Albusovi jsem neskočila na špek. A i kdybych se náhodou pletla…“ oči jí zjihly, výhrůžný tón se vytratil a tvář se jí rozzářila rozněžnělým úsměvem, „už jen to, že jsme pohromadě, je dobrý důvod k oslavě. Tak šup šup, pojďte mi pomoct, ať je hotovo, než se Fred s Georgem vrátí.“ A začala ze všech možných i nemožných skrýší vytahovat spousty s láskou připravených dobrot, včetně velkého dvoubarevného medového dortu, na nějž rychle pomocí hůlky čokoládovou polevou napsala kostrbaté blahopřání k řádnému ukončení studia.

O pár chvil později mačkala dvojčata v náručí, dojatě přiznávala, že už je na ně dávno hrdá i bez vysvědčení, a utírala si uslzené oči do propálené utěrky. Ovšem když pak při večeři vypustili v kuchyni rakety chrlící barevné konfety, vynadala jim úplně stejně jako vždycky.

První prázdninové dny posílily naději, že rozpálená jizva byla jen nějakým hloupým nedopatřením. Bolest se už neozvala a ani Brumbálovi to nestálo za to, aby se tu ukázal.

Až do dneška.

 

Po Harryho levici se ozvalo odkašlání. Trhnutím odvrátil pohled od okna. Holub na parapetu se lekl a s hlučným zapleskáním křídel odletěl.

V pokoji nikdo nebyl, ale v jindy prázdném rámu obrazu se objevil Siriusův pradědeček Phineas Nigellus, který jinak sídlil na zdi vedle kolegů, bývalých ředitelů, v Brumbálově pracovně v Bradavicích. Když se ujistil, že získal Harryho pozornost, řekl pyšným, trochu skřípavým hlasem: „Měl by ses přesunout ke krbu. Albus vzkazuje, že by rád k návštěvě použil Letaxu, pokud ti to prý nevadí, a bude tu do pěti minut, jen něco dopíše.“

„Jasně, že nevadí. Díky.“

Phineas Nigellus se sotva znatelnou úklonou hlavy rozloučil a rám obrazu znovu osiřel.

Harry slezl z postele a snažil se nevnímat nervozitu kolem žaludku. Sáhl si na čelo. Jizva nebolela. Přesto se bál toho, co mu starý profesor poví.

A bál se oprávněně.

Poznal to hned, když ředitel z krbu vystoupil. Výraz v jeho unavené tváři říkal víc než slova. A slova, která pak přišla, to jen potvrdila.

„Myslel jsem… doufal jsem, že už je po všem,“ řekl Harry a prosebně přitom upíral oči na posla špatných zpráv. Seděli v omšelém salónu ve velkých odřených křeslech, mezi sebou stolek, kam přinesl na tácku se sklenicemi džbán vychlazené citronády a Mollyiny neforemné zázvorové sušenky.

„Chápu to, Harry, i já bych byl rád,“ potřásl vážně dlouhým bílým plnovousem Albus Brumbál. „I mě by těšilo, kdyby už byl konec, ale oba jsme věděli, že to nebude tak snadné.“

„Snadné? Chcete říct, že to, co se stalo na Ben Nevisu, bylo snadné?“ vyjel Harry podrážděně. Po celou dobu se snažil být klidný, i když se mu vnitřnosti třásly rozrušením, ale tahle Brumbálova slova mu ve vteřině veškerou snahu o sebekontrolu rozbila. „To nemyslíte vážně!? Zapomněl jste, kolik tam bylo mrtvých?“

Brumbál neodpověděl. Místo toho se na něj nad zlatými půlměsícovými brýlemi díval pohledem plným pochopení.

„Kolik ještě lidí bude muset umřít? Co všechno ještě budeme muset obětovat? Kdy bude konec? Myslím opravdový konec. Doufal jsem…“ Harry se odmlčel v půli věty, zavrtěl hlavou, natáhl se pro sklenici a upil. Emoce vyprchaly, zůstala jen tíha smutku. Trochu s limonádou zakroužil a se sklopenou hlavou jí pozoroval, jako kdyby v ní mohl najít poslední jiskřičku naděje. Chvilku trvalo než znovu promluvil. „Copak to nikdy neskončí…? Řekněte, že je to jenom špatný vtip,“ konečně se podíval na Brumbála. „A co jizva? Vždyť – vždyť už nic necítím! A vy se mi klidně díváte do očí. Proč se nebojíte, že se se mnou spojí?“

„Je mi to líto, Harry, ale všechny zprávy, které se mi podařilo v posledních dnech nashromáždit, hovoří jednoznačně,“ řekl profesor se smířeným pousmáním. „Kdy bude konec? Netuším, stejně jako ty. Musíme se smířit s tím, že je zpět. Jedině tak máme možnost se bránit.“

„Jenže –“ ukázal si Harry k čelu.

„Nebolí, vím. A nejsem tím překvapen. Vzhledem k tomu, že Voldemort nevyužil okamžiku překvapení k okamžitému útoku – toho jsem se obával, a proto jsem ti, omlouvám se, překazil návštěvu u bývalých pěstounů – tak si teď bude jistě dávat velký pozor, aby se neprozradil, dokud dostatečně nezesílí. Opomíjíš také skutečnost, že hodiny s profesorem Snapem nebyly bez užitku,“ odpověděl přívětivě Brumbál. „Navíc, a tím jsem si téměř jist, ani fakt, že tě Rubínové oko akceptovalo jako svého nového pána, nezůstal bez následků.“

Harry chtěl namítnout, že amulet zapomenutého kouzla zmizel kdesi v hlubinách Ben Nevisu, ale musel připustit, že od té doby občas pozoruje jisté jevy, které nejsou zcela běžné ani u čaroděje. Když si vzpomněl, jak se uprchlí dlaždičouni, běžně naprosto nezvladatelní, za halasného nadávání seřadili před Hagridovou chatrčí do dvojstupu, aby se nechali pochytat, mimoděk se mu i přes vážnost situace na okamžik trochu zvedly koutky. Pak se mu v mysli vybavila vzpomínka na zraněného profesora Lektvarů, jak bezmocně a bezbranně působil na nemocničním lůžku

„Jak se profesoru Snapeovi daří?“ zeptal se a bylo vidět, že ho to opravdu zajímá.

„Milé, že se ptáš,“ zajiskřilo vesele v očích řediteli. „Předpokládám, že touto dobou na ošetřovně vášnivě polemizuje s Poppy na téma léčivých lektvarů, aby nakonec kapituloval před jejím argumentem, že on je sice umí vyrobit, ale ona použít, takže vypije, co mu řekne.“

Harry se tiše zasmál. Ale pak zvážněl, vzdychl a vrátil se původnímu tématu.

„Copak ho není možné zabít?“

„Profesora Snapea?“ předstíral nepochopení Brumbál.

„Ne. Vy víte koho. Jak to, že se vždycky dokáže vrátit? A proč tak rychle? Poprvé to trvalo léta a teď…“

„Vždyť odpovědi znáš, Harry. Poprvé nepočítal s tím, že by mohl zemřít. Nyní už byl na tu možnost připravený,“ pozvedl profesor ruce ve smířeném gestu a zase je spustil na opěrky křesla.

„No dobře, ale jak?“ Ředitelův klid ho začal znovu popouzet. Možná o to víc, že všechno, co Brumbál říkal, znělo tak jednoduše a logicky. A rozhodně o to víc, že měl sám v sobě spoustu zmatku, před nímž nedokázal utéct. „Přece není nesmrtelný? Musí přece existovat způsob, jak… Co když to prostě jen nemám být já? Třeba právě v tom je ta chyba?“

„Jsem si jist, že i na to si dřív nebo později dokážeš odpovědět sám,“ usoudil s povzdychem Brumbál. a k Harryho pobouření se začal zvedat k odchodu.

„To není fér!“ vyskočil Harry. „Proč mi nikdy nic neřeknete? Proč se všechno dozvídám na poslední chvíli? Proč na všechno musím přijít sám?“

Ředitel se mu klidně podíval do očí. „Právě proto, Harry.“

Než stihl mladý čaroděj šokovaný nedostatečností té odpovědi něco namítnout, Brumbál se rozloučil a byl ten tam.

Harry si sedl, dopil citronádu a chvilku protáčel prázdnou sklenici v ruce, přičemž zápasil s neodolatelnou touhou jí mrštit proti zdi.

Skvělé, pomyslel si ironicky. Jaká čest být na čelném místě Voldemortova seznamu nepřátel. Jak báječné si lámat hlavu s tím, jak někoho zabít, vůbec nic o tom nevědět a jen tupě čekat, kdy se někdo uvolí o tom říct víc. No jistě, vždyť o nic nejde, jen bude muset zase riskovat život. Jenže, sakra, nejen svůj! O koho z těch, které má rád, ještě přijde?!

S poslední myšlenkou se ozvalo cinkavé křupnutí a v krvácející pěsti držel místo sklenice jen střepy.

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


Pokud to snad nějakého hnidopicha zajímá, tak přesná trasa byla Kvikálkov – Ockham – Cobham – Hersham – Fulham, jízda trvala přibližně dvě a půl minuty, přičemž autobus zastavil až u King’s Cross, kde Harry s Lupinem vystupovali. Brumbál (ačkoli Moody s ním nesouhlasil) tento způsob přepravy považoval v danou chvíli za nejrozumnější, neboť Grimmauldovo náměstí, a to málokdo ví, je odsud jen nedaleko, ten kousek se dá snadno dojít pěšky a přitom nikomu není nápadné, proč vystupujete zrovna poblíž nádraží.



3 x komentář to “3. Obyčejný šrám II.”


  1. Ewelyn DarkNo Gravatar — Červen 27, 2010 @ 8:55

    Chybicka sa vloudila :D

    Musíme s smířit s tím,
    cela si asi napísať Musíme se smířit s tím….

    ale dobra kapitolka :wink:

  2. MagnasNo Gravatar — Červen 27, 2010 @ 10:59

    2 Ewelyn Dark : Ajaj, diky, je opraveno.

  3. bamby33No Gravatar — Srpen 23, 2012 @ 22:57

    kruci ta svíčka nefunguje pač na ní klikám jak šílenej a ono nic :x :| :(



Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: