svicka
Prosinec 2009, Magnas

  s  

lunce se rozvalovalo snad v každém koutku Grimmauldova náměstí a běžným odstínům městské šedi dodávalo nový a veselý barevný nádech. Nahoře na římsách vrkali holubi. Ideální prázdninové počasí už trvalo téměř týden.

Chlapec seděl na posteli, zády opřený o zeď. Měl nohy křížem a hlavu natočenou směrem k otevřenému oknu, kudy vcházel do pokoje prosluněný den. Byl v pokoji sám a přemýšlel.

V domě však docela sám nebyl. Dole v kuchyni za dveřmi ke kotli pospával přestárlý domácí skřítek Krátura, který jen pomalu a neochotně přivykal tomu, že má už rok nového pána, který, považte, ani není z rodu Blacků, jako všichni ti předchozí, jmenuje se Potter a nemá ani dostatečně čistou kouzelnickou krev, jak by se na pána patřilo.

Dost možná se někde kolem motal i druhý domácí skřítek.* Mladší a Harrymu bezmezně oddaný Dobby oficiálně pracoval v Bradavicích, ale teď o prázdninách, kdy ve škole stejně nebyla téměř žádná práce, býval většinou tady, v sídle Fénixova řádu, nebo kdekoli poblíž svého milovaného mladého čaroděje.

Ostatní obyvatelé domu už během dopoledne zmizeli za svými povinnostmi.

Ačkoli Harry dům zdědil po svém kmotrovi Siriusovi a všichni teď pečlivě říkali „Harryho dům“, pro něj to stále byl „dům Blacků“ a s nesmírnou ochotou nabídl, že Fénixův řád, společenství čarodějů bojujících proti Voldemortovi, jej může i nadále užívat jako své tajné ústředí. Domácnost s ním dočasně sdílela rodina Weasleyových, bývalý profesor R. J. Lupin, bystrozorka Nymfadora Tonksová a hipogryf Klofan.

Artur Weasley se už od rána činil v práci na Ministerstvu kouzel, dvojčata Fred a George stejně časně zmizela směrem Příčná 93,** Tonksová měla bystrozorské povinnosti a všichni ostatní byli daleko od Londýna, kde poblíž vesničky jménem Vydrník svatého Drába vyměřovali na sutinách zbořeného domku budoucí stavbu. Nad plánky se dost dohadovali, ale shodli se alespoň v tom, že nový Weasleyovic domek se bude jmenovat stejně jako ten původní – Doupě.

Ne snad, že by se Harry nerad podílel na stavbě, naopak, těšil se na to, ale dnes musel zůstat tady. Na někoho čekal.

Jeden z holubů zvědavě slétl na parapet a pokoušel se sezobnout kapku dávno zaschlé barvy. Harry si uvědomil, že má také docela hlad, ale nechtělo se mu vstávat, ačkoli si byl jistý, že mu v kuchyni paní Weasleyová nechala připravenou vydatnou svačinu. Místo toho se jen protáhl a strčil si za záda polštář. Holub polekaně poskočil, ale neodletěl. Stejně to bylo zvláštní, napadlo Harryho, že zvířata na rozdíl od lidí dům viděla. Pro všechny, kdo neznali magickou formuli, byl neviditelný. Dokonce i pro čaroděje.

První prázdniny ve vlastním domě a bez Dursleyových, pomyslel si a usmál se.

Ale úsměv mu pomalu zmizel ze rtů. Ve vzpomínkách se zatoulal o několik dní zpět, k cestě Bradavickým expresem, který pravidelně rok co rok na konci června odvážel studenty školy čar a kouzel do Londýna.

Zavřel oči a čerstvé vzpomínky se vynořily z bílé páry odfukované vlakem.

 

Ve chvíli, kdy si udělal díky Deanu Thomasovi v několika důležitých věcech jasno, konkrétně v tom, že Dean a sestra Harryho nejlepšího přítele Rona Weasleyho spolu nechodí, vlakovou chodbičkou radostí bez sebe běžel Ginny říct… vlastně ani nestihl uvažovat o tom, co přesně jí poví, měl pocit, že se vznáší, srdce mu jásalo a toužil Ginny obejmout…

…a tehdy ho začala pálit na čele jizva ve tvaru blesku.

Tu jizvu nenáviděl. A nejen proto, že ho lidé díky ní poznávali. Jako malému chlapci mu ji způsobila ta nejhorší z kleteb, které se nepromíjejí. Tehdy zahynuli Harryho rodiče James a Lily a z důvodů, které ani on sám pořádně nechápal, se vražedné kouzlo obrátilo proti svému vysílateli, čímž se Harry stal někým, koho znal celý kouzelnický svět jako toho, kdo přemohl Vy-víte-koho. Jenže ON se vrátil a před nedávnem byl Harry svědkem toho, jak Pán zla, který kdysi sám jako chlapec studoval v Bradavicích pod jménem Tom Raddle, zemřel podruhé. Na vlastní oči viděl, jak ho spolkla zem. Ale skutečnost, že se znovu ozvala bolest, mohla znamenat jen jediné. Netušil jak, ale Voldemort znovu ožil.

Ještě před pár okamžiky si připadal jako nejšťastnější člověk na světě a teď…

Dlouze přes dveře kupé pozoroval posmutnělou Ginny. Sotva se návalem slabosti držel na nohou rázem slabých jako z hadrů, měl pocit, že mu jásající srdce někdo zaživa vyrval z těla, uši mu ohlušoval křik umírající matky a před očima mu znovu umírali ti, které miloval.

Udělal krok zpět, aby ho Ginny nezahlédla, kdyby se otočila, opřel se o stěnu chodbičky, zavřel oči a zhluboka dýchal. Pak se pomalu vydal hledat starého bystrozora Alastora „Pošuka“ Moodyho, o němž kromě toho, že hlídá studenty v některém z vedlejších vagónů, také věděl, že o jeho slovech nebude na rozdíl od mnoha jiných pochybovat a bude nejlépe znát, co a jak je nutné v takové chvíli podniknout. Nemýlil se.

Pošuk ho mlčky vyslechl, zamyšleně zakroužil svým děsivým magickým okem, pokýval hlavou a beze slova zmizel zařídit potřebné.

Harry se rozjařenými studenty prodíral zpět do svého vagónu a záviděl jim, že nevědí to co on. Cestou musel uhýbat před světlicemi Freda a George, kteří si svou poslední jízdu expresem užívali tak, jak se na Weasleyovic dvojčata patřilo, a než došel do svého kupé, rozhodl se, že se bude zuby nehty snažit tvářit vesele, aby i jeho přátelé měli možnost se co nejdéle radovat z bezstarostných vyhlídek na prázdniny.

Na nádraží k jeho překvapení čekali Dursleyovi. Brunátný strýc Vernon nervózně podupával, tetička Petunie v klobouku, který připomínal mísu ovocného salátu, upjatě držela svou kabelku oběma rukama způsobem, který jasně naznačoval, že jí v případě potřeby hodlá použít jako zbraně, nebo přinejmenším jako kněz kříže, a s rukama zabořenýma hluboko v kapsách tu zdánlivě znuděně postával a rozhlížel se kolem i bratránek Dudley, jenž, jak musel Harry připustit, za poslední rok opět vyrostl a tentokrát překvapivě nikoli do šířky.

Kdyby do něj po vystoupení z vlaku loktem nestrčil Ron, Harry by si jich býval nejspíš ani nevšiml. Myšlenkami byl jinde a maminčinu sestru s rodinou tu nečekal.

„Eh, co vy tady? Já…“ přivítal je rozpačitě.

Strýc zamrkal očkama posazenýma v tučné tváři nad mohutným knírem a nejistě pohlédl na svou ženu.

„Čau,“ brouknul Dudley, aniž vyndal ruce z kapes. Harrymu se zdálo, že má o něco nižší hlas než loni a všiml si určité změny i v bratrancově kulatém obličeji, ale nedokázal si uvědomit, v čem ta změna tkví.

„Ehmmm, no, my jsme se domnívali,“ našpulila rty teta Petúnie a manžel po ní vrhnul rychlý pohled. „Tedy, hmm, Albus Brumbál se domníval, že by bylo vhodné ti přijet naproti a –“ rozhlédla se po obou mužských členech své rodiny, „– no zkrátka máš u nás ještě nějaké své věci. My bychom ti je pochopitelně rádi sbalili –“

Tak o tom Harry nepochyboval.

„– ale Brumbál byl jaksi přesvědčený, že by sis to rád sbalil sám, takže – vítej ze školy,“ zformovala svou tvář do čehosi, co mělo být srdečným úsměvem a dokonce na krátký okamžik jednou rukou pustila kabelku v náznaku gesta přivítání.

„A – aha, no ano, jistě, tedy nepočítal jsem s tím,“ vykoktal Harry zaskočeně. „Myslel jsem, že rovnou pojedu… domů.“ Udivilo ho, že mu to poslední slovo nějak divně vázlo v krku.

„Samozřejmě, jestli nechceš,“ chytil se té příležitosti okamžitě Vernon, „sbalíme ti a všechno pošleme, kam budeš chtít.“ Zarudlé opocené tváře společně s nepatrným tikem levého oka kazily dojem nenucené velkorysosti, kterou se usilovně snažil předstírat.

Harry se zarazil. Koneckonců, proč by se nejel naposledy podívat do Kvikálkova, přeci jen tam prožil deset let života a několikery prázdniny, respektive jejich části. Ne snad, že by vzpomínal v dobrém. Nebylo na co. Dursleyovi ho nikdy neměli rádi a dávali mu to nevybíravě najevo všemi myslitelnými způsoby. Ale málo platno, dlouho to byl jeho domov a alespoň bude chvíli daleko od Ginny, jejíž blízkost spouštěla časovanou bombu uvnitř jeho hrudníku. Pokud si bradavický ředitel myslel, že by měl jet, nebylo o čem přemýšlet.

„Ne, díky, pojedu docela rád,“ řekl nahlas a pásl se tím, jak se Vernon marně pokouší nedat najevo zklamání z jeho odpovědi. „Jen se domluvím s přáteli a můžeme vyrazit.“

Ze záhadných příčin mu připadala Zobí ulice mnohem menší, než jak si ji pamatoval.

Strýc se mračil, když odemykal dveře domu, a teta natahovala svůj dlouhý krk, aby se ujistila, že je nepozorují sousedé. Jediný, komu se zdála být Harryho přítomnost ukradená, byl Dudley. To samo o sobě bylo nezvyklé, protože dřív by si nikdy nenechal ujít příležitost dát Harrymu škodolibě najevo, jak moc je tu nevítaný.

„No tak, tykvičko, copak je s tebou?“ zašvitořila Petúnie. Jejímu synovi se do tváře krátce promítl výraz, jako by mu někdo dupl na podebraný palec a Harrymu došlo, co se na Dudleym změnilo. Jeho obličej postrádal v původní míře tu odpornou nabubřelou frackovitost rozmazleného jedináčka, která vybízela k dobře mířené facce, nebo v Harryho případě lákala k vytažení hůlky.

Dursleyovi se pod záminkou horka kuchyňským vchodem vytratili na zadní zahradu, kde se jali pod slunečníkem popíjet limonádu. Samozřejmě mu nenabídli. Ani to nečekal.

Předpokládal, že pár svých drobností, co tu snad ještě má, najde nejspíš naházené ve strýcově garáži, ale jak se zmateně rozhlížel v předsíni, bratránek mu strčil do ruky klíč a ukázal nahoru.

Za okamžik už se rozhlížel po svém starém pokoji. Vypadal úplně stejně, jako když to tu před rokem opustil. Nečekal, že se sem ještě někdy vrátí. Podíval se na okno, kterým kdysi v noci uprchnul létající fordkou, pohlédl k prknu v podlaze, pod nímž si o prvních prázdninách schovával hůlku…

Kromě vzpomínek tu toho moc nebylo. Staré rozvrzané lůžko, malý stolek s třínohou židlí, uzívaná skříň a dvě otlučené poličky na knihy. Ve skříni viselo pár svršků, které by na sebe dostal, leda by se sám vyvařil a srazil; seděly by možná bradavickému profesorovi Kratiknotovi, který byl postavou, jak to říct, poněkud pod míru. Šuplík schovával několik počmáraných pergamenů a zlámaných brků, a na poličce se tísnila skupinka starých knih, většinou učebnic z prvních ročníků školy. Vlastně nebylo co balit. Chtěl si sednout na své oblíbené místo na zemi u postele, ale pak si uvědomil, že tam za tu dobu bude závěj prachu. Ke svému překvapení zjistil, že není.

Pokoj byl čistě vysmýčený.

Bylo to tak šokující, až zauvažoval o možnosti, že k tomu buď někdo tetičku donutil kouzlem, nebo tu byl potajmu na návštěvě jeden domácí skřítek, libující si v hodně barevném oděvu.

Sotva se uvelebil, ozvalo se zaklepání na dveře. Než stihl zareagovat, vešel Dudley a sedl si na zem proti němu.

„Máš tu čisto,“ řekl hromotlucký bratránek váhavě.

„Jo, všiml jsem si,“ přikývl Harry, než mu došel zvláštní podtón bratrancova hlasu. Dost dlouho na něj nevěřícně civěl, než si to připustil. Ta myšlenka byla, uznejte, šílená. Dudley a uklízet? Navíc Harryho pokoj?

„To… ty?“ Víc než výsměch tou otázkou neriskoval a na ten byl, obzvlášť tady, zvyklý.

Ale Dudley nejistě přikývl. „Dobrý, ne?“ O jeho nepříliš chytrou tvář zápasily dvě různé emoce, takže působil ještě přitroubleji než jindy.

„A – ano, super,“ souhlasil Harry a zapochyboval o svém zdravém rozumu. Tohle přece nemůže být pravda.

Po takové odpovědi si Dudley konečně vybral a pokusil se o cosi, co mělo připomínat pohled filmového hrdiny, který holými pěstmi dokázal zneškodnit celý houf nepřátel.

„Dělal jsem to sám,“ ušklíbl se světácky.

O čtvrt hodiny později Harry věděl, že to nejcennější, co si odtud odveze, bude rozhovor, který po tomto doznání následoval, a že si tu vzpomínku schová pro chvíle, kdy si bude potřebovat zvednout náladu. Svatosvatě bratránkovi slíbil, že Dursleyovým nic neprozradí, a už podruhé během chvilky si vybavil profesora Kratiknota, tentokrát jeho oblibu v latinských citátech.

Dole u domovních dveří se ozval zvonek.

„Dojdu tam,“ zvedl se s funěním Dudley.

Pár okamžiků na to se domem nesl tetiččin afektovaný hlas: „Harryyy! Pojď dolů. Pán je tu pro tebe.“

Pod schody stál velmi vážný Remus Lupin.

„Velice mě to mrzí, paní Dursleyová, bohužel – Ahoj, Harry! – bohužel je to zcela nezbytné. Musíme odcestovat neprodle –“

„Odcestovat?“ vstoupil do hovoru Vernon. „Neslyšel jsem žádné auto.“ Podezřívavě a nenadšeně pohlédl směrem k obýváku s krbem, který už měl s cestováním kouzelníků své zkušenosti. Pohled svých prasečích oček pak neústupně zabodl do Lupina. Profesor se mu docela zamlouval, měl na sobě sice ošuntělý, ale normální oblek, a vůbec ničím nepřipomínal, že by patřil k těm lidem. Ale pan Dursley byl pevně rozhodnut, že v jeho domě se žádné takové věci už nikdy dít nebudou.

Remus Lupin se neubránil pousmání. „Auto jste ani slyšet nemohl, pojedeme autobusem.“

„Tady přece teď –“

„Mimořádná linka. Speciálně pro Harryho. Velmi diskrétní.“

Strýci chvíli trvalo, než si informaci přebral. Napadlo ho, že pro převážení takových lidí by byl nejvhodnější dopravní prostředek osazený velkými pevnými mřížemi, ale ač si to nechtěl přiznat, profesorova slova na něj udělala dojem. Nakonec se zmohl jen na pouhé: „Aha.“

„Máš sbaleno?“ otočila se Petúnie na Harryho. Zarazilo jí, že nevidí žádné zavazadlo.

„Nestihl jsem to, ale –“ Harry chtěl říct, že v podstatě není co balit, jenže Dudley mu skočil do řeči.

„To nevadí. Tak se zase někdy přijeď podívat,“ řekl pomalu a nejistě nabídl tučnou ruku ke stisku.

„Dobře, snad… někdy,“ přijal jí váhavě Harry.

Strýc s tetou na to hleděli v němém úžasu.

Cestou od domu Harry ještě uslyšel, jak Vernon říká synovi, že není třeba být k těmhle lidem tak velkorysý, zatímco se Petúnie rozplývala nad Dudlánkovou šlechetností. Napadlo ho, co by asi říkali, kdyby zjistili to, co se nahoře dozvěděl on. A s potutelným úsměvem šel s Lupinem mávnout na kouzelný Záchranný autobus.

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola

 


Ovšem v mnoha směrech byl Dobby první. Byl prvním skřítkem, kterého kdy Harry uviděl a rozhodně byl prvním svobodným domácím skřítkem, který si svého pána vybíral sám. Harryho zbožňoval ještě dřív, než díky němu získal svobodu z krutého područí Luciuse Malfoye.

 

Pro ty, kdo to náhodou neví, tak na adrese Příčná 93 sídlí krámek Kouzelnické Kratochvilné Kejkle, v němž dva mladí muži, jeden od druhého k nerozeznání, prodávají nejkvalitnější kouzelné žertíky vlastní značky Weasley‘s & Weasley‘s Waggery. Výběr široký, ceny lidové a v rámci vlastního bezpečí se pro jistotu moc nedotýkejte vystaveného zboží.




Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: