svicka
Prosinec 2009, Magnas

 

T

 

emné vlhké sklepení bylo prosáklé zápachem plísně, hniloby dřeva starých regálů a rozkladu mrtvolek hlodavců i zbytků otráveného jídla, jež sem kdysi někdo nalíčil.

Kryse, která vklouzla dovnitř nevelkým větracím otvorem v horní třetině pravé zdi, to nevadilo. Protáhla se zrezivělou mříží a skočila na nejbližší vratkou polici. Pohybovala se s naprostou jistotou zvířete zvyklého žít v podobných prostorách a v tomto sklepě bezpochyby nebyla poprvé. Obratně sešplhala po dřevěné vzpěře polic na zem, tam se zarazila a chvíli větřila. Cítila, že tu někdo nedávno byl, a to ji zneklidnilo. Vydala se k protější straně sklepa. Tiché rychlé capání jejích tlapek doprovázel nepatrně hlasitější rytmický zvuk, jako by na jedné měla tvrdší drápky. Cestou se vyhnula nafouklému tělu mrtvého potkana, opovržlivě nakrčila čenich a pomyslela si cosi nelichotivého na nebožtíkovu adresu. Jakmile dorazila k protější stěně, zkoumavě jí očichala, než našla to správné místo. Pak začala systematicky hrabat ve škvíře mezi dvěma kameny. Chvílemi ve své práci ustávala a bedlivě naslouchala, ale kromě několika exemplářů vlhkomilného hmyzu a červů tu nikdo živý nebyl. Kámen sotva velký jako dětská pěst povolil a s klepnutím vypadl ze zdi. Krysa strčila hlavu do malé dutiny za vzniklým otvorem a když ji vytáhla zpět, v zubech držela kovový kroužek. Zdálo se, že se jí ulevilo. Ani se nepokusila strčit kámen zpět na své místo, hned se pustila stejnou cestou zpět. Přeběhla sklep, vyšplhala po regálu a s rozběhem skočila k větracímu otvoru, kde se zachytila mříže, aby se jí protáhla a zmizela.

Po několika minutách se objevila v tmavém průjezdu, páchnoucím stejně nevábně jako sklep, jen jinak a mnohem více agresivně. Odér vlhkosti a plísně se tu mísil se splašky, lidskou špínou a hnilobou odpadků kolem přeplněné popelnice. Z nejtmavšího kouta se táhl štiplavý závan moči. Krysu však zajímalo jen to, zda je tu sama, aby zůstala nespatřena. Podél zdi se připlížila k východu do ulice a připravovala se na nejtěžší část své cesty. Oči přizpůsobené tmě přitom mhouřila před čerstvě odpoledním sluncem, jehož paprsky rozpalovaly zanedbanou dlážděnou ulici a několik jich šátralo i do průjezdu, kde se jim šikovně vyhýbala.

Opatrně, ale velice pečlivě si ulici prohlížela. Vlastně to byla spíš ulička. Křivá, dlouhá, ale neširoká, po stranách lemovaná podobnými průjezdy a podivnými krámky, které vypadaly, jako by byly vrostlé do dláždění dlouhá staletí. Rozhodně tak v některých případech byly špinavé. Zaprášené výlohy nabízely prapodivné zboží, jenž by průměrný Londýňan shledal nadmíru odpudivým a zaskočen pouhou existencí takových věcí by dozajista pochyboval buď o svém zraku nebo o svém zdravém rozumu. To se však stát nemohlo, protože průměrný Londýňan by se do této uličky nedostal. Leda by byl čaroděj. A v takovém případě se, jak jistě všichni uznají, nedá hovořit o průměru. Mudlové – lidé, kteří pohříchu na kouzla ani nevěří, natož aby jich byli schopni – v téhle uličce zkrátka nebyli. Nebyl tu tudíž nikdo, kdo by se čemukoli podivoval, když nebudeme počítat nepříjemnou hrbatou stařenu s vychytralým pohledem v seschlé zažloutlé tváři, která předstírala údiv nad cenou slizkých dračích jater vystavených hned vedle mísy s mločíma očima na úzkém pultíku před krámkem nedaleko průjezdu.

Krysa sklouzla pohledem ke stařeniným křivým nohám v sešlapaných botách, které belhavě popocházely kolem mříže nevelkého odtokového kanálu pod pultem. Několikrát netrpělivě přešlápla na místě, zvažovala ten správný okamžik, přikrčila se, a ve chvíli, kdy se boty odbelhaly od kanálu na vzdálenost, kterou považovala za dostačující, vystřelila ze svého úkrytu. Běžela přes dláždění uličky oslepená světlem, a jen tak tak uhnula před velikánskou nohou přerostlého divouse ve spratkovém kožichu. Noha v botě velikosti pramice jí přišlápla už jen konec ocasu. Neubránila se zděšenému zapísknutí, ale bez ohledu na možné zranění bez váhání pokračovala v běhu, který skončil sklouznutím po stružce zelené dračí krve odkapávající z pultu a nekontrolovaným pádem do kanálu. Obr, nebo přinejmenším poloobr se zarazil a zapátral kolem po zdroji onoho nepatrného zvuku, ale pak mávl rukou a pokračoval ve své cestě do krámku za rohem, dál pohroužen do myšlenek zabývajících se likvidací zahradních škůdců.

Pád kryse vyrazil dech, ale kdyby se mohla hlasitě smát, smála by se úlevou. Ne však dlouho. Největší leknutí ji teprve čekalo, když si uvědomila, že při pádu pustila ze zubů kovový kroužek, který opatrovala. Zděšení ji sevřelo nečekanou silou. Strnule, bez dechu, několik okamžiků vůbec nebyla schopná pohybu.

Sotva se trochu vzpamatovala, začala se trhavými pohyby rozhlížet kolem. Nervózní čenich se jí cukal, jako by dostával drobné elektrické rány. Přední tlapkou barvy zašlého stříbra si roztržitě vytírala koutek tlamy, jako když si člověk kouše v rozrušení nehty. To by ovšem v jejím případě šlo dost těžko. Nejspíš si to uvědomila, takže se místo toho rozhodla kanálem zmateně pobíhat sem a tam. Konečně ve škvíře mezi dvěma oslizlými kameny zahlédla cosi, co jí donutilo znovu zadržet dech a pomyslet si, zda by nebylo lepší nic nevidět. Byla to jen kratičká myšlenka, vlastně jen záblesk myšlenky, ale stihl jí ve zlomku vteřiny strachy zježit všechny zbylé chlupy na olysalém hřbetě, protože dobře věděla, co by následovalo, kdyby svůj úkol nesplnila. Rychle si v duchu nalhala, že jí přece nikdy nic takového ani nenapadlo, zapadlý kovový kroužek vytáhla a pokračovala za svým cílem.

 

Kdo mohl, vítal slunečný konec června otevřenými okny. Ale v prvním patře tohoto domu byla okna zavřená, zatemněná, a slunce dovnitř prosvítalo jen rozeschlými okenicemi. V těch tenkých pramíncích světla bylo vidět tančící prach, zvířený netrpělivými kroky čarodějky přecházející sem a tam po rozvrzaných prknech podlahy poloprázdného pokoje.

Tmavé vlasy se jí vlnily k lopatkám a pokaždé, když udělala otočku, vzlétly a připomínaly řádně rozlícenou bouři na moři. Vlastně celá působila jako rozběsněný živel. Rozhodně vypadala jako někdo, s kým byste se nechtěli potkat za šera mezi čtyřma očima a většině by to radost neudělalo ani za bílého dne. Otázka počtu očí je tedy poněkud sporná, protože žena přes jedno měla černou pásku, která ještě víc podtrhovala děsivé vzezření její fanatické tváře, pokryté mnoha šrámy z nedávného boje.

„Už tu měl dávno být!“ zastavila se a vzkřikla zlostně směrem k jednomu ze dvou starých křesel. Pak její hlas přešel do sotva slyšitelného, ale o to výhružnějšího šepotu: „Jestli se nevrátí, najdu ho třeba na konci světa a bude se modlit, abych s ním skončila co nejrychleji.“

„Uklidni se, Bel,“ opáčil unavený mužský hlas v křesle. „Nagini je z tebe nervózní, a z toho jsem, připouštím, poněkud nesvůj já.“

Na důkaz jeho slov se ze vzdáleného kouta ozvalo popuzené táhlé zasyčení.

Místo toho, aby čarodějku vylekalo, zaposlouchala se do toho zvuku a zatvářila se blaženě. Teprve po okamžiku se probrala z podivného transu, nezakrytým okem zamrkala a rozhlédla se, jako by si musela ujasnit, kde je. Kromě dvou křesel poblíž studeného krbu tu stál jen nevelký stůl s několika rozklíženými židlemi, od stropu visel začernalý lustr ozdobený potrhaným krajkovím pavučin a v koutě, odkud se ozvalo syčení, se právě vzpínal obrovský bledý had uvelebený na provizorním pelechu z čehosi, co zřejmě bývalo pláštěm čaroděje. Nebo čarodějky.

„Měli jsme počkat na noc,“ přemýšlel nahlas muž v křesle. „Takhle za dne je to příliš riskantní.“

„Cože? Snad se o toho pitomce nebojíš?“ skočila mu žena podrážděně do řeči, vzteky zrudla a těžké víčko na vypouklém zdravém oku se přivřelo natolik, aby vytvořilo rozčílenou škvíru tak akorát velkou pro pátravý pohled, z jehož dosahu by bylo vhodné odstranit všechno hořlavé.

„Uklidni se, Bel,“ řekl znovu muž o něco víc unaveně. „Bojím se jen, aby uspěl. Čekali jsme dost dlouho, než jsme se mohli vrátit pro něj,“ kývl hlavou směrem k hadovi, „popravdě moc jsem nevěřil tomu, že ho najdeme živého, a už vůbec ne tomu, že tam najdeme i toho hňupa, vždyť většina chodeb a jeskyní byla zasypaná. Trvalo nám řadu dní, než jsme udělali všechno, co bylo potřeba, a uspěchat to nakonec kvůli několika hodinám, to se mi nezdá rozumné.“

Ve vteřině na něj mířila hůlkou.

„Jsi jen ustrašený hlupák!“ štěkla.

„Ne. Jen hlupák, co nechce zbytečně riskovat. Jde o hodně.“ Ani se nenamáhal vytáhnout svou hůlku. Byl si jistý, že ona tu svou nepoužije. Ano, zjevně by to udělala s chutí, ale teď ho potřebovala. Navíc si i v té své vyšinuté mysli musela uvědomovat, že napadení nebo likvidace kohokoli ze zbytku oddaných by nebyla nejlepším nápadem. Obzvlášť nyní.

Po boji jich zůstalo jen málo. Ne tak málo, jak by to vyhovovalo jejich nepřátelům, ale přesto jejich řady nemile prořídly. O první spolubojovníky přišli u Azkabanu, ale nebylo jich víc, než kolik by se dalo nazvat „plánovanými ztrátami“. V druhé bitvě, na Ben Nevisu*, to bylo mnohem horší. Spousta Smrtijedů (a nejen jich) tam skončila mnohdy způsobem, na který se nedá pomyslet bez toho, aby člověku naskočila husí kůže. A co hůř, stalo se něco, co nikdo z nich nepředpokládal – „chlapec, který přežil“ znovu zabil jejich Pána.

Poprvé Lord Voldemort zemřel – a nikdo netušil, jak k tomu vlastně došlo – když se snažil zavraždit smrtící kletbou sotva ročního Harryho Pottera. Trvalo dlouhých třináct let, než se Pán vrátil, aby pak po další léta postupně získával zpět svůj vliv a moc potřebnou k definitivnímu zúčtování se všemi, kteří se mu odmítali podrobit. Ve chvíli, kdy mu po vítězství zbývalo málem jen natáhnout ruku, překazil mu to znovu Harry Potter, tentokrát už téměř sedmnáctiletý.

Pána zla zabil.

Jenže nezničil.

Mudlům by to znělo jako protimluv a říct jim něco takového, patrně by došli k závěru, že jde o vzletně patetické vyjádření, kterak vzpomínka na Voldemorta bude přežívat v myslích jeho oddaných služebníků. Jenže jakmile by pochopili, že je to míněno vážně, hned by se jim tvářích usadil shovívavý úsměv a někteří by k tomu na váš účet prstem u čela naznačili nestandardní počet koleček. Ovšem pro čaroděje tahle informace nebyla ničím, nad čím by se měli důvod pousmát.

Když se na Ben Nevisu nad Pánem zla sevřela skála jako chřtán hladového kamenného obra, všichni přestali na pár okamžiků bojovat. Pak zavládla panika a kdo z jeho přívrženců mohl, vzal nohy na ramena. S výjimkou šílené Belatrix Lestrangeové, kterou on, Anton Dolohov, musel odtáhnout násilím.

Z nedávných vzpomínek ho vyrušilo další zasyčení hada.

„Už je tady!“ vykřikla Belatrix a zasmála se tak šíleně, že z toho tuhla krev a praskala omítka.

Za dveřmi se ozvalo nepatrné zaškrábání. Bel je pootevřela a dovnitř vklouzla udýchaná krysa.

„Máš to? Máš ten prsten?“ skučela nedočkavě čarodějka.

Krysa zvedla hlavu, neochotně odevzdala kroužek a další okamžik trávila letem směrem k hadovi, kam jí čarodějka odkopla. Odrazila se od stěny a dopadla přímo před rozeklaný jazyk rozrušeného plaza. Ten rychle stáhl plochou hlavu dozadu a se široce rozevřenými čelistmi zaútočil, ale v poslední chvíli se zarazil. Poznal toho, kdo ho krmíval. Klidně by ho sežral, ale právě teď měl velký hlad a opelichaná krysa by byla jen chudým soustem. Kopancem omráčený zvěromág se probral, zamžikal krysími víčky a pomalu se začal proměňovat v Pánova služebníka Pettigrewa.

Nikdo si toho, s výjimkou hada, nevšímal.

Lestrangeová tančila po pokoji, prsten vítězně třímala ve vysoko natažené ruce a šťastně se smála.

„Jsi si jistá, že víš naprosto přesně, co máš teď dělat?“ zeptal se jí Dolohov.

„Naprosto jistá!“ zpražila ho nepříčetným pohledem a přitiskla si prsten k hrudi. „Můj Pán se vrátí!“

 

 

 

 

 

Předchozí kapitolaMinulá kapitola Další kapitolaDalší kapitola


Bitvu na Ben Nevisu popisuje vyprávění 5 a ½ - Harry Potter a zapomenuté kouzlo.




Zde můžete přidat svůj komentář


Jméno




:D :-) :( :o 8O :? 8) :lol: :x :P :oops: :cry: :evil: :twisted: :roll: :wink: :!: :?: :idea: :arrow: :| :mrgreen: